Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.08.2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010 [ usnesení / výz-A ], paralelní citace: 14/2011 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.793.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
Právní věta Spáchání trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně nebude krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.*) *) Poznámka redakce: Tímto rozhodnutím není nijak dotčena stávající judikatura k institutu nutné obrany.
ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.793.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 793/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. srpna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. B. a nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 2 To 5/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 11/2009, takto: Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 2 To 5/2010, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr.ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného K. B. z a m í t á . Odůvodnění: I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 1 T 11/2009, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, za použití §40 odst. 1 tr. zákona. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dohledem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl uložen také trest propadnutí věci (lovecké brokovnice) a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně na dobu 5 roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl soud I. stupně také o uplatněných nárocích na náhradu škody. Uvedených trestných činů se obviněný dopustil jednáním uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, které v podstatě spočívalo v tom, že (zkráceně uvedeno) dne 12. 3. 2009, v době kolem 06.00 hodin, na základě předchozího upozornění poplašným zařízením, signalizujícím narušení objektu výkupny druhotných surovin, kterou provozoval, přijel k tomuto objektu v katastrálním území I. svým vozidlem, po spatření zde stojícího vozidla bílé barvy zastavil, vystoupil ze svého vozidla a vlastní legálně drženou loveckou brokovnicí dvojkou, za použití brokových nábojů s průměrem 4 mm, dvakrát vystřelil na rozjíždějící se zmíněné vozidlo, poprvé ze vzdálenosti menší než 5 metrů, kdy zasáhl levé přední dveře vozidla, které prostřelil a roj broků zasáhl řidiče M. S. do zevní strany stehna levé dolní končetiny, čímž mu způsobil lehké zranění spočívající v mnohočetné otevřené ráně, podruhé vystřelil ze vzdálenosti menší než 15 metrů, kdy zasáhl a prostřelil skleněnou výplň levého křídla zadních dveří zavazadlového prostoru, a roj broků zasáhl spolujezdkyni V. H. do hlavy, čímž jí způsobil otevřenou ránu pravého oka, které muselo být následně chirurgicky odstraněno, poranění levého oka cizími tělísky v očnici a mnohačetné střelné rány a oděrky obličeje a hlavy, kteréžto zranění lze ve svém souhrnu charakterizovat jako vážné a ztrátové, neboť jmenovaná se v jeho důsledku nachází na hranici těžké slabozrakosti až nevidomosti bez předpokladu výrazného zlepšení, přičemž ke smrti M. S. a V. H. nedošlo jen shodou náhod a na vozidle došlo ke škodě ve výši 30.031,- Kč. K odvolání obviněného do výroku o vině i trestu, a státního zástupce do výroku o trestu, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 2 To 5/2010, zrušil rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. (v celém rozsahu) a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Nově uznal obviněného vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §141 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 5 tr. zákoníku mu pak uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let, se současným vyslovením dohledu nad obviněným. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému také trest propadnutí věci (lovecké brokovnice), a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně, na dobu 10 let. Nově také rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody. Odvolací soud doplnil skutek o zjištění, že výkupna druhotných surovin byla již předtím nejméně 4x vykradena, že obviněný zaregistroval pohyb osob, které odcizovaly předměty z výkupny a nakládaly je do vozidla, a dále, že obviněný vystřelil v silném rozsušení mysli z nastalé situace při vědomí opakovaného vykrádání objektu, a to tzv. hozenou střelbou, v úmyslu zabránit odjezdu pachatelů s odcizenými věcmi. II. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný a nejvyšší státní zástupkyně řádně a včas podaným dovoláním. Obviněný K. B. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková věta výroku napadeného rozsudku neodpovídá právnímu závěru, že jednal úmyslně, a to ve vztahu jak k zločinu, tak i přečinu, jímž byl uznán vinným. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o jeho jednání v nepřímém úmyslu a srozumění s následkem. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu namítá, že nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by alespoň naznačovala nějaký aktivní volní vztah k eventuálnímu způsobení smrtelného následku jeho jednáním, a z žádného důkazu nevyplývá, že by si újmu na zdraví poškozených představoval jako možný následek. Dále zopakoval svoji obhajobu z řízení před soudy obou stupňů a i přes částečnou úpravu skutku odvolacím soudem se domnívá, že stejně lze popsat i skutek spáchaný toliko z vědomé nedbalosti. Nesouhlasí také s tím, že odvolací soud neuvěřil jeho obhajobě, že viděl do vozidla nastupovat pouze jednu osobu, a to dveřmi řidiče, tento postup je podle něj v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, a to zejména s výpovědí svědka M. S. ze dne 14. 4. 2009, kterou cituje. Proto podle něj není pravdou, že oba svědci shodně vypověděli, že nastoupili do vozidla oba dveřmi spolujezdce, jak uvedl odvolací soud. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nekorektně interpretoval obsah jeho odvolání a zkreslil průběh veřejného zasedání, když v obou případech uvedl, že neměl výhrady ke skutkovému ději. Za nelogické pak obviněný považuje dvojnásobné navýšení výměry trestu zákazu činnosti odvolacím soudem z 5 na 10 let a považuje to za porušení principů spravedlivého soudního procesu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby jej sám uznal vinným z nedbalostního jednání, a uložil mu přiměřený trest, jehož výkon bude podmíněně odložen. Rovněž nejvyšší státní zástupkyně v dovolání podaném v neprospěch obviněného, uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obviněný se činu dopustil v silném rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, kdy soud vycházel z události a běhu obviněného po oranici, množství vloupání do sběrny a z jeho tvrzení o tom, že mu byli otráveni psi a dříve bylo po něm i stříleno. Tato tvrzení obviněného ale nikdo nepotvrdil, a sám je ani neoznámil na policii, jak by se dalo očekávat, když od roku 1997 oznámil pouze 4 případy vloupání do objektu sběrny. Podle výsledků prověrky na místě, že se také obviněný nepohyboval po oranici, ale po kraji zpevněné účelové komunikace. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla okolnosti případu, střelbu obviněného s ohledem na jeho zkušenosti myslivce považuje za cílenou přesně do dveří a zadního okna auta, přičemž poté zraněnou poškozenou s její žádostí o pomoc odkázal na její kamarády. Proto je nejvyšší státní zástupkyně toho názoru, že obviněný byl v daném okamžiku v jistém rozrušení, ale neprojevil stav silného rozrušení spočívajícího zejména v emoci zužující vědomí a determinující jeho schopnost racionální volby. Jeho jednání naopak vykazovalo logickou, cílenou a racionální návaznost, kdy svým útokem bez ohledu na následky dosáhl primárního cíle spočívajícího v eliminaci pachatelů vloupání a v zajištění odcizených věcí. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že obviněný jednal v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. K tomu s odkazem na odbornou literaturu uvedla, že zavrženíhodné jednání poškozeného (tzv. provokace) je obecně jednáním v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohlednosti, sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Míra provokujícího jednání poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu, jímž je lidský život, a mělo by jít o úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobením závažné újmy na jejich právech (mučení, domácí násilí, vydírání, závažné případy pronásledování, šíření pomluv, apod.). V případě zavrženíhodného jednání poškozeného spočívajícího v útoku proti majetku to připadá v úvahu, jen je-li škoda na majetku natolik závažná, že představuje existenční ohrožení postižených osob, citelné zhoršení životní úrovně, pád do chudoby či značné sociální nejistoty. Mezi úmyslným usmrcením a zlým jednáním oběti by měla být vždy příčinná souvislost, aby trestný čin přímo vyplynul z provokace, a jednání usmrceného vytvořilo situaci do značné míry omezující možnosti rozhodování pachatele, který tak trestným činem řešil určitý druh tísně. V tomto případě ale obviněný nevěděl, kdo spáchal předchozí vloupání, nevěděl jak se který poškozený podílel na vloupání, a přes nezákonnost takového jednání toto nebylo způsobilé u obviněného způsobit mimořádnou újmu na právech, a zejména natolik závažnou škodu na majetku, která by představovala jeho existenční ohrožení. Nejvyšší státní zástupkyně proto považuje za chybné dovodění existence jednání obviněného v silném rozrušení a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Vrchní soud, že měl akceptovat závěry soudu I. stupně o vině a případně měl jen změnit výrok o trestu. V závěru dovolání pak navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek vrchního soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Ve vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že právně relevantní je pouze námitka týkající se subjektivní stránky v jednání obviněného. Tuto námitku ale vzhledem k okolnostem případu, které konkrétně uvádí, považuje za zjevně neopodstatněnou, a proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že naprostá většina argumentů je založena na jiných skutkových zjištěních, než učinil soud odvolací a skutkový děj je překrucován. K tomu uvedl, že SMS zprávu z alarmu neobdržel cca v 06.00 hod., ale v 05.23 hod. Cesta z domu na místo mu nemohla trvat 20 minut, protože M. S. již v 05.49 hod. volal ze svého telefonu, tj. v době, kdy již bylo po střetu a kdy byl minimálně 500 metrů od místa střetu s obviněným. Za úmyslné překrucování skutkového děje pak považuje argument, že se přesunul k provozovně pěšky, když všichni shodně vypověděli, že přijel před provozovnu svým osobním automobilem. Že použil nějaké upravené náboje, má snad asociovat použití nezákonné munice. K charakteru povrchu místa činu jako oranice, pak poukázal na to, že prověrka na místě samém se konala 20. 5. 2009 a terén musel být zjevně jiného charakteru než 12. 3. 2009. Proto považuje dovolání nejvyšší státní zástupkyně za nedůvodné. III. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v podaných dovoláních, jakož i řízení předcházející napadené části rozsudku. Podle oběma dovolateli shodně uplatněného důvodu dovolání, uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Je tak zřejmé, že pod tento důvod dovolání nelze podřadit námitky obviněného, že odvolací soud neuvěřil jeho obhajobě o nastupování pouze jedné osoby do vozidla dveřmi řidiče, a v odůvodnění zkreslil obsah jeho odvolání, i průběh veřejného zasedání o něm. Tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. V případě své obhajoby obviněný v podstatě namítá nesprávné hodnocení důkazů a z toho vyvozeného zjištění soudu, že jeho obhajobě nelze věřit. Ostatně poukazuje-li obviněný v této souvislosti na výpověď svědka M. S., který měl vypovědět, že při příjezdu obviněného byly dveře u řidiče zavřené, a on seděl na sedadle spolujezdce s nohama ven, přičemž V. H. „čupěla hnedka u mých nohou“, a hned po prvním výstřelu přeskočil na místo řidiče, a V. H. na místo spolujezdce, z této výpovědi skutečně vyplývá, že nikdo nenastoupil do vozidla dveřmi řidiče, jak tvrdil obviněný. V tomto směru tedy Nejvyšší soud neshledává žádný rozpor. Pod uplatněný důvod dovolání nespadá ani námitka obviněného ohledně zpřísnění trestu zákazu činnosti odvolacím soudem. Toho si je obviněný také sám vědom, což v dovolání uvedl s tím, že nepřiměřenost trestu není důvodem dovolání. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí pouze z hlediska jediné hmotně právní námitky obviněného, že byla nesprávně vyhodnocena subjektivní stránka jeho jednání, když u něj nelze dovodit úmysl, ale pouze vědomou nedbalost ve vztahu k následku. Tuto námitku ale Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou. Z výroku o vině je z hlediska subjektivní stránky obviněného významné, že s danou zbraní a náboji dvakrát vystřeli na rozjíždějící se vozidlo, a to ze vzdálenosti cca 5 metrů do levých předních dveří a 15 metrů do levého křídla zadních dveří zavazadlového prostoru vozidla. Již samotná vzdálenost střelby a druh použité zbraně i střeliva svědčí o tom, že může střelbou zasáhnout osoby ve vozidle, přičemž v případě prvního výstřelu z malé vzdálenosti se jedná o možnost blížící se jistotě a v případě druhého výstřelu vzhledem k použitému střelivu o vysokou pravděpodobnost takového zásahu. I když se jednalo o nemířenou střelbu tzv. hozenou ránou, kdy střílel od pasu, nelze přehlédnout velké zkušenosti obviněného s danou brokovnicí a jeho vědomost o účincích střelby. Pouze skutečnost, že první rána z krátké vzdálenosti nesměřovala do levých dveří řidiče u stojícího, ale již rozjíždějícího se vozidla, kdy by obviněný mohl místo zásahu snadněji korigovat i při daném způsobu střelby, odlišuje jeho jednání v nepřímém úmyslu od přímého úmyslu usmrtit. V případě druhého výstřelu ze vzdálenosti do 15 metrů pak byla pravděpodobnost zásahu osob ve vozidle zvýšena tím, že na tuto vzdálenost již došlo k rozptylu broků. Pokud tedy z poškození vozidla a zranění poškozených, v souladu s výpovědí obviněného vyplývá, že střílel na vozidlo, je zřejmé, že vědomě zaměřil střelbu do prostoru, kde se nacházeli poškození. Vzhledem k podmínkám viditelnosti v daném místě a čase, si byl obviněný také vědom, že ve vozidle jsou osoby, které mohou být střelbou nejen zasaženy, ale s ohledem na účinnost zbraně i smrtelně zraněny. Obviněný sám v přípravném řízení vypověděl, že neviděl do vozidla a tedy nevěděl kolik osob se v něm nachází. Vzhledem k tomu, že vozidlo nastartovalo a rozjíždělo se, musel předpokládat ve vozidle přítomnost řidiče, a vzhledem k prokázané skutečnosti, že do vozidla bylo nastupováno pouze dveřmi spolujezdce, také přítomnost další osoby. Již soud I. stupně proto v tomto směru učinil správný závěr, jak je odůvodněn na str. 9 – 10 rozsudku. Správně také odůvodnil existenci nepřímého úmyslu tím, že u obviněného bylo prokázáno vědomí, že svým jednáním může způsobit smrt osádky vozidla, který lze dovozovat z charakteru zbraně, vzdálenosti z níž střílel, způsobu střelby a její opakovanosti, z charakteru střeliva, a znalosti obviněného o smrtících účincích takové střelby. Z hlediska srozumění také správně poukázal zejména na lhostejný vztah obviněného i ke vzniku smrtelného následku, při absenci konkrétních okolností, které by mohly takovému následku zabránit. Soudy obou stupňů tak svůj závěr o existenci nepřímého úmyslu na straně obviněného opřely o konkrétní zjištění, z kterých tento závěr vyplývá, a jak jsou uvedeny zejména v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, s nímž se odvolací soud ohledně subjektivní stránky ztotožnil. Soudy tak nepřímý úmysl pouze nepředpokládaly, ale závěr o jeho existenci učinily v souladu s judikaturou, kterou obviněný cituje v dovolání. Proto Nejvyšší soud shledal námitku obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku (resp. §219 odst. 1 tr. zákona) nedůvodnou. Obviněný v závěru dovolání obecně namítl, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval skutek jako zločin zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Mimo nedůvodné námitky ohledně subjektivní stránky ve vztahu k zločinu podle §141 tr. zákoníku, ale neuvedl žádné další konkrétní námitky, z důvodu kterých by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Protože obecnou námitku, ohledně právní kvalifikace obou výše uvedených trestných činů, obviněný uvedl „s ohledem na výše uvedené“, je také zřejmé, že žádné další námitky neuplatňuje. Proto bylo dovolání obviněného K. B. zamítnuto podle §265j tr. ř. jak nedůvodné. K opačnému závěru ale dospěl Nejvyšší soud v případě dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného. V dovolání uplatnila dvě hmotně právní námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, a to nenaplnění dvou alternativních znaků skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajících v úmyslném usmrcení jiného „v silném rozrušení“ anebo „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. Odvolací soud své úvahy ohledně naplnění těchto znaků podrobně uvedl na str. 16 – 18 odůvodnění rozsudku. V obecné rovině se Nejvyšší soud s těmito úvahami odvolacího soudu ztotožňuje, když ostatně ve své podstatě vychází zejména z komentáře k novému trestnímu zákoníku, jak také odvolací soud uvedl. Nelze se ale již ztotožnit s aplikací těchto obecných úvah na konkrétní skutečnosti zjištěné v této trestní věci. V podstatě na stejných obecných úvahách, pramenících ze stejných odborných literárních pramenů, ze kterých vycházel soud odvolací, zakládá své dovolací námitky i nejvyšší státní zástupkyně. Podle názoru Nejvyššího soudu ale správně zdůraznila ty skutečnosti zjištěné v této trestní věci, které vylučují jednání obviněného nejen v silném rozrušení, ale také v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. Jak uvedl odvolací soud, a také nejvyšší státní zástupkyně v dovolání, silné rozrušení mysli je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. V kritickém okamžiku má takový afekt závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami. Odvolací soud svůj závěr o jednání obviněného v silném rozrušení opřel o jeho výpověď ve veřejném zasedání (viz str. 14 – 15 rozsudku), kdy jednal podle svého vyjádření v silném rozrušení z dané situace, zejména když pachatelé měli tendenci s naloženým vozidlem odjet, a také v silném rozrušení z nastalé situace při vědomí opakovaného vykrádání objektu. Bez ohledu na to, zda tvrzení obviněného o vykrádání objektu sběrny (nejméně ve 20 případech, otrávení hlídacích psů, střelba na obviněného, neschopnost policie ochránit jeho majetek) bylo prokázáno, jak namítá v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, považuje Nejvyšší soud za podstatnou skutečnost, že obviněný jednal za situace, kdy nebyl ohrožen jeho život nebo zdraví, ale pouze majetek. Od jeho příjezdu na místo činu bylo totiž zřejmé, že poškození mají jediný zájem uprchnout z místa, a obviněný sám vypověděl, že když vozidlo nastartovalo, střílel na rozjíždějící se vozidlo. Odvolací soud přímo v popisu skutku také uvedl, že obviněný dvakrát vystřelil v úmyslu zabránit odjezdu pachatelů s odcizenými věcmi. Obviněný tak i v případě jím zmiňovaného předchozího ohrožování jeho osoby střelbou, nemohl mít v daném případě strach z bezprostředního ohrožení jeho života či zdraví, který by mohl vyvolat stav silného rozrušení. Proto nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že svoji roli sehrál i strach obviněného, jako reakce na nebezpečí či ohrožení, vyvolaný jeho předchozími zkušenostmi s vykrádáním objektu (str. 17 rozsudku). I při existenci určitých obav nebo pocitu nejistoty, se v situaci prchajících poškozených nemohlo jednat o strach, který by vyvolal stav silného rozrušení. Podstatou obav obviněného byla podle Nejvyššího soudu obava vzniku majetkové újmy, což vyplývá z uvedeného popisu skutku, a co ostatně konstatoval i odvolací soud když uvedl, že pachatel byl alespoň částečně veden opodstatněným strachem z hrozící újmy (tamtéž). Ta v daném případě podle následného zjištění činila 1.800,- Kč, ale i v případě odvolacím soudem uváděné průměrné ztrátě ve výši 10.000,- Kč je zřejmé, že v daném případě je mezi ohrožením života poškozených a hrozící majetkovou újmou výrazný nepoměr. Obviněný si byl vědom možné majetkové újmy a svůj majetek chránil i za cenu ohrožení lidského života. Aby se ale mohlo jednat o stav silného rozrušení (také další tzv. omluvitelná hnutí mysli), musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovýmto podnětem ale není prostá krádež železného šrotu, byť se tak v minulosti stalo již vícekrát, a kdy ani není zřejmé, kdo se předchozích krádeží dopouštěl. Vedle toho nelze známky silného rozrušení shledat ani v jednání samotného obviněného. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že obviněný se v daném okamžiku mohl nacházet ve stavu jistého rozrušení, ale nikoliv silného ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tj. takového rozrušení, které vede k omezení racionální volby. Jednání obviněného ale vykazuje znaky logického a cíleného postupu zaměřeného primárně na ochranu majetku, o čemž svědčí i jeho postup po zastavení vozidla v důsledku střelby. K podmínce „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ (tzv. provokace) nejvyšší státní zástupkyně správně uvedla, že míra nebo negativní charakter provokujícího jednání poškozeného, musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu zločinu zabití, kterým je lidský život. Mělo by se tedy jednat o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Mezi úmyslným usmrcením a zlým jednáním oběti by měla být vždy zachována příčinná souvislost tak, aby čin z provokace přímo vyplýval a kdy zavrženíhodné jednání usmrceného vytvořilo situaci, která rovněž do značné míry omezovala možnosti rozhodování pachatele, který tak trestným činem řešil určitý druh tísně. Z těchto obecných úvah vycházel při svém rozhodování v podstatě také soud odvolací, ale z hlediska existence zavrženíhodného jednání poškozeného vycházel v podstatě pouze ze zjištěného opakovaného vykradení sběrny nezjištěným pachatelem, kdy průměrná ztráta z nejméně 20 případů vykradení činila asi 10.000,- Kč. Žádné další konkrétní okolnosti případu, které by měly zakládat existenci uvedeného privilegujícího znaku, pak již neuvedl. Předchozí zavrženíhodné jednání ale musí mít přímý vztah k poškozenému v tom smyslu, že se jej dopustil právě on. Odvolací soud přitom sám konstatoval, že sběrna byla mnohokráte vykradena nezjištěným pachatelem. Nejvyšší státní zástupkyně také důvodně namítá, že obviněný ani nemohl vědět, jak se který poškozený na vloupání podílel. Zejména však pro nenaplnění uvedené podmínky použití ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku je podstatná skutečnost, že jednání poškozených, byť bezesporu odsouzeníhodné a pro poškozeného nepříjemné, bylo zanedbatelné ve srovnání ke zcela mimořádnému významu lidského života, jako předmětu ochrany (objektu) poskytované zákonem. Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu nejvyšší státní zástupkyní uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., z podnětu jejího dovolání rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Protože jedinou námitku obviněného o neexistenci úmyslné formy zavinění Nejvyšší soud shledal nedůvodnou, bylo dovolání obviněného K. B. zamítnuto podle §265j tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. srpna 2010 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš
Souhrné informace o rozhodnutí
Právní věta:Spáchání trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně nebude krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.*) *) Poznámka redakce: Tímto rozhodnutím není nijak dotčena stávající judikatura k institutu nutné obrany.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:08/25/2010
Spisová značka:7 Tdo 793/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.793.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zabití
Dotčené předpisy:§141 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:14 / 2011
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10