ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.804.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 804/2013-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. října 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 6 To 56/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 7/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 45 T 7/2010, byl obviněný T. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným ve výroku o vině rozsudku. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené UNIPETROL RPA, s. r. o., na náhradu škody částku 85.157.647,34 Kč.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 To 56/2011, rozsudek soudu I. stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak znovu sám rozhodl tak, že obviněného po úpravě znění skutkové věty uznal vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §206 odst. 5 tr. zákoníku mu pak uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak uložil obviněnému také povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti Unipetrol RPA, s. r. o., škodu ve výši 75.000.000,- Kč. Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl napaden v pořadí prvním dovoláním obviněného, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu m.j. vytkl, že při úvahách o aplikaci skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vůbec nevzal zřetel na zjištěnou zástavu dvou skladových areálů v hodnotě odhadované přes 103 milionů Kč, kterou provedl ve prospěch poškozené společnosti ještě před odběrem pohonných hmot a nezabýval se ani tím, zda obdobné závěry, které v souvislosti s touto zástavou učinil ve vztahu k trestnému činu podvodu, nelze aplikovat i na subjektivní stránku trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného lze tyto závěry vztáhnout také na trestný čin zpronevěry, když za situace, kdy byl přesvědčen o tom, že hodnota zástavy je stejná jako hodnota závazku, tj. zastavené nemovitosti podle jeho přesvědčení měly v rozhodné době takovou hodnotu, že se realizací zástavy mohl věřitel v plném rozsahu uspokojit, nelze u něj dovodit úmysl obohatit se k jeho škodě. Vzhledem k poskytnutí zástavy jako majetkového ekvivalentu v plné výši ve vztahu k pohledávkám poškozené, u něj od počátku absentuje i jen srozumění s tím, že svému dodavateli způsobí škodu.
Nejvyšší soud, z podnětu tohoto prvního dovolání obviněného ve věci, usnesením ze dne 3. října 2012, sp. zn. 7 Tdo 423/2012, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak rozhodl poté, co sice řadu dalších dovolacích námitek obviněného shledal zjevně neopodstatněnými, ale za důvodnou považoval námitku obviněného, že závěry, které odvolací soud uvedl jako důvod nenaplnění subjektivní stránky trestného činu (zločinu) podvodu, je nutno vztáhnout se stejným důsledkem i na trestný čin (zločin) zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným odvolacím soudem. K této námitce obviněný v prvním dovolání poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu (I. ÚS 558/01, II. ÚS 566/05, 8 Tz 164/99, 8 Tz 303/2000, 8 Tdo 1306/2006-I.), podle kterých nelze u trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona dovodit úmysl způsobit škodu, a obohatit se na cizím majetku, byla-li pohledávka (úvěr) zajištěna takovou hodnotou zástavy, která postačovala k uspokojení pohledávky (aby jejím prodejem byl úvěr splacen) a dlužník si byl této skutečnosti vědom.
II.
Po zrušení výše uvedeného prvního rozsudku odvolacího soudu, vrchní soud ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 6 To 56/2011, kterým po zrušení rozsudku soudu I. stupně opět uznal obviněného vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, uložil mu stejný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem a pouze ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. snížil výši náhrady škody z původních 75.000.000,- Kč na 69.413.479,- Kč. Odvolací soud takto rozhodl poté, co v rozsahu uloženém Nejvyšším soudem doplnil dokazování ve veřejném zasedání, a po zhodnocení také nově provedených důkazů dospěl k závěru, že u obviněného lze dovodit minimálně nedbalostní zavinění ve vztahu k okolnosti, že realizací zástavy nebude dosaženo uspokojení pohledávky v celé výši a poškozenému vznikne škoda.
Obviněný také uvedený druhý rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které je předmětem tohoto rozhodnutí a ve kterém opět uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že vrchní soud provedl důkazy uložené Nejvyšším soudem, jakož i další důkazy, ale podle jeho přesvědčení ani tyto nově provedené důkazy nesvědčí o jeho vině, ale naopak přispěly k vysvětlení všech nejasností, na které poukázal Nejvyšší soud a které vyznívaly v jeho prospěch. Výslech znalce, údaje ze znaleckého deníku i doklady o úhradě znalecké odměny potvrdily, že znalec Ing. V. Myslík skutečně vypracoval znalecké posudky v září 2005 na žádost poškozené akciové společnosti, a vysvětlil také důvod pozdějšího zpracování posudku o ceně areálu v H. až v září 2005, i když prohlídku tohoto areálu provedl již v březnu tohoto roku. Vyjasnil také výši ceny areálu v době zpracování posudku a pohyb cen v závislosti na provozování areálu. Poukázal na to, že věrohodnost tímto znalcem určené ceny je podporována i výpisy z katastru nemovitostí, z kterých vyplývá, že areál v H., oceněný znalcem Ing. V. Myslíkem v září 2005 na 73.200.000,- Kč, který je nyní ve vlastnictví jiné společnosti, přijala Česká spořitelna, a.s., do zástavy ve vztahu k pohledávce do 79.000.000,- Kč. Znalec Ing. V. Myslík tedy určil cenu obvyklou, za kterou bylo možno oba skladové areály zobchodovat ve výši 73 a 66 miliónů Kč. Obviněný uvedl, že si byl této ceny nemovitostí, jimiž poskytoval zajištění, dobře vědom, protože mu byl daný znalecký posudek v září 2005 předán, což vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale také ze zprávy společnosti Korvi, s.r.o., z března 2013. Byl tak důvodně přesvědčen, že poškozené poskytl zástavy, jejichž hodnota je vyšší než jištěný závazek, tedy zastavené nemovitosti postačují k zajištění závazku.
V souvislosti s tím obviněný také uvedl, že rozptýlil pochybnosti o jeho znalosti hodnoty zastavovaných nemovitostí, když vysvětlil vznik dopisu společnosti RAK CZ, s.r.o., kdy cena nabízená touto společností za areál H.-T. se mu zdála nízká, když sám měl představu o vyšší hodnotě tohoto areálu, jak se pak ukázalo i posudkem znalce Ing. V. Myslíka. Nelze proto podle jeho názoru u něj dovodit úmysl obohatit se ke škodě Unipetrol Rafinerie, a.s., i kdyby od počátku od ní odebíral pohonné hmoty s vědomím, že jejich prodejem získané finanční prostředky nepoužije na úhradu faktur poškozené a poruší tak sjednanou výhradu vlastnictví. Proto také považuje své opětovné odsouzení vrchním soudem za naprosto překvapivé rozhodnutí.
V souvislosti s tím považuje obviněný za nepřesný a neúplný závěr odvolacího soudu, že si musel být vědom, že hodnota majetku jeho společnosti nemůže dosahovat, či dokonce být vyšší než závazek vůči poškozené obchodní společnosti, když se podle znaleckého posudku společnosti PROSCON, s.r.o., v letech 2005 až 2006 tato hodnota orientačně nemohla pohybovat nad 50 milióny korun. Uvedený posudek, že hodnotil majetek společnosti BENCALOR, s.r.o., a tedy pouze areál H.-T., navíc nebyl zaměřen na zjištění tržní ceny, takže na jeho základě nebylo možné dělat závěry o výši případné tržní ceny areálu. Ve prospěch poškozené byl ale zastaven také areál ve V. M. z majetku společnosti UNICORN - Plus, s.r.o., jehož hodnota podle znaleckého posudku ze září 2005 byla přes 30 miliónů, ale odvolací soud hodnotu tohoto areálu pomíjí. Odvolacímu soudu obviněný také vytýká, že závěr ohledně jeho znalosti hodnoty zástav vybudoval na skutečnostech, které nastaly až poté, co závazky z dodávek pohonných hmot v celkové výši 101.812.341,22 Kč zůstaly neuhrazeny, nebo ze skutečností, které nijak nemohl ovlivnit. Pokud společnost Korvi, s.r.o., vykonávala pro poškozenou obchodní společnost správu pohledávek, nelze mu vyčítat, že v jejich vzájemné korespondenci ohledně navyšování odběrných limitů chybí odkaz na znalecký posudek Ing. V. Myslíka, a nebylo také na něm, aby tento posudek předával poškozené. Proč se zastavené nemovitosti nepodařilo zpeněžit podle představ poškozené, objasnil podle obviněného svědek Ing. O. K., z jehož výpovědi cituje, že „ bylo minimum zájemců, nebyl o ně zájem, že v té době měly třeba hodnotu vyšší než nyní, ale není to chyba Bencaloru, který za to těžko může, ale naše“. Na výpověď uvedeného svědka, že také navazuje výpověď bývalého generálního ředitele poškozené společnosti Ing. P. Š., ze které obviněný opět část cituje. S ohledem na výpovědi uvedených svědků pak obviněný namítá, že se s nimi vrchní soud nevypořádal, když jej viní z toho, že měl předpokládat, že realizací zástav způsobí poškozené škodu. Podle obviněného z těchto výpovědí vyplývá neopodstatněnost pochybností o správnosti závěrů znalce Ing. V. Myslíka. V době přijetí zástav pak byla strategie poškozené společnosti taková, že v případě potřeby realizace zástav tyto připadnou do jejího majetku a sama je bude provozovat, nebo je následně prodá. Jestliže ale následně poškozená změnila svoji obchodní strategii, která se projevila tím, že „…si s tím neumí poradit…není to chyba Bencaloru…“, tím spíš to podle obviněného není jeho chyba, protože žil v oprávněném přesvědčení, že poskytl za pohledávky dostatečný majetkový ekvivalent.
Ohledně samotné realizace (zpeněžení) zástav obviněný nesouhlasí s argumentací vrchního soudu, že by on sám žádné kroky k jejich prodeji nečinil. Právě s cílem uhradit pohledávky vzniklé z dodaných a neuhrazených pohonných hmot, přistoupil na řešení, kterým se zavázal pokusit se nejprve zastavené nemovitosti prodat za cenu konstruovanou znaleckými posudky, a pokud se to nepodaří v krátké lhůtě, umožnil poškozené, aby na zastavené nemovitosti podala přímý návrh na exekuční prodej. Tato dohoda byla vtělena do notářského zápisu ze dne 24. 3. 2006 s přímou vykonatelností, což podle jeho názoru svědčí o tom, že byl ochoten řešit pohledávky poškozené a dát ji případně i účinný nástroj k přímému uspokojení ze zástav. Z uvedeného notářského zápisu přitom rozhodně nelze dovozovat, že by již v září 2005 věděl o nižší ceně zastavených nemovitostí, než jak určily znalecké posudky Ing. V. Myslíka, nebo jeho vědomost o tom, že prodejem areálu nezíská prostředky ve výši zpronevěřených 101 miliónů a proto nic nedělal. Během dvou měsíců od 24. 3. 2006 do 23. 5. 2006 se mu nepodařilo zastavené nemovitosti prodat proto, že areál již v té době nebyl provozován a jeho hodnota tak rapidně klesla, jak to připustil také znalec Ing. V. Myslík ve své výpovědi před odvolacím soudem, přičemž on sám se v té době soustředil především na získání kupce předmětných akcií.
Vzhledem k tomu, že podle obviněného ani nově provedené důkazy nic nezměnily na skutkovém stavu věci, a bylo jen potvrzeno, že pohledávka poškozené byla zajištěna zástavním právem v hodnotě přesahující zajištěný závazek, čehož si byl vědom, nelze u něj dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu na svěřeném majetku a dopustit se tak zločinu zpronevěry. Proto poukazuje na názor uvedený Nejvyšším soudem v předchozím zrušujícím usnesení, že důvody, pro které odvolací soud shledal nenaplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry, je nutno vztáhnout se stejným důsledkem i na zločin zpronevěry, tento právní názor považuje za závazný a domáhá se jeho uplatnění.
Obviněný v dovolání namítá také nejasnost a nesrozumitelnost zjištění odvolacího soudu ohledně výše škody, když je ve výroku uvedeno, že poškozené Unipetrol Rafinerie, a.s., byla „způsobená škoda ve výši 101.812.341,22 Kč, ponížena s ohledem na odmítavý postoj obviněného k úhradě svých závazků vůči poškozené společnosti nejvýše o částku 16.654.694 Kč, kterou insolvenční správce získal zpeněžením majetku společnosti BENCALOR, s.r.o., v rámci konkurzu“. Tento výrok považuje za neobvyklý, není z něj zřejmé, zda trestným činem byla způsobena škoda 101.812.341,22 Kč, nebo pouze 85.157.647,22 Kč, přičemž ani odůvodnění tento výrok nevysvětluje. Odvolacímu soudu také vytýká, že rezignoval na odůvodnění dalších znaků zpronevěry a na vyjádření k jeho námitkám v odvolání. Pouhý odkaz na předchozí rozsudek, který byl ale zrušen Nejvyšším soudem, považuje za nepostačující, a jedná se tak podle jeho názoru o chybějící odůvodnění a o nepřezkoumatelné rozhodnutí.
V závěru dovolání obviněný uvedl, že odvolací soud nerespektoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem, neaplikoval ani závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu ČR, a uznal jej vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku přesto, že daný skutek pro nedostatek zavinění není trestným činem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbydou podkladu a sám jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Také navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. do rozhodnutí o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí, a současně požádal předsedkyni senátu soudu I. stupně, aby bez zbytečného odkladu předložila spis Nejvyššímu soudu s vlastním návrhem na povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3 tr. ř.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně uvedl, že v nynější fázi řízení již obviněný zcela opustil dřívější obhajobu, že prostředků získaných prodejem pohonných hmot užil k nákupu akcií s vědomím a po dohodě s čelnými představiteli firmy Unipetrol Rafinerie, a.s., a jeho obhajoba je soustředěná v zásadě na otázku naplnění subjektivní stránky, jejíž objasnění z hlediska skutkových zjištění i právních závěrů ostatně uložil dovolací soud ve svém předešlém rozhodnutí v této věci. Považuje za zcela logický postup odvolacího soudu, pokud závěr o rozhodnutí obviněného nedostát své povinnosti zaplatit za dodané zboží již v době jednání o zvýšení odběrných limitů, dovodil z jeho objektivních projevů, když se nesnažil realizovat zástavu, aby dosáhl splnění závazku, ale obchodní podíl ve společnosti BENCALOR, s.r.o., převedl na jiného vlastníka za podmínek připomínajících převody vytunelovaných firem na „bílé koně“. V dané době přitom obviněný jednal o nákupu zahraničních akcií, a peníze za prodané zboží byly v podstatě jeho jediným zdrojem, z kterého tento nákup mohl hradit. Protože již dříve také neuspěl s pokusem o prodej zastaveného areálu H.-T., musel si být vědom, že reálná hodnota těchto nemovitostí se ani zdaleka neblíží deklarované částce, zejména s ohledem na jejich specifické provozní určení a zájem o ně proto mohlo mít pouze málo nabyvatelů. Tomu ostatně odpovídala i jejich účetní hodnota, jak byla vedena v účetnictví firmy BENCALOR, s.r.o. Státní zástupce souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obviněný si musel být vědom, že v případě neschopnosti uhradit poškozené cenu dodaného zboží, nebudou předmětné zástavy stačit k saturaci celého dluhu, jak se také nakonec ukázalo v průběhu insolvenčního řízení. Z učiněných skutkových zjištění je podle něj zřejmé, že obviněný nemohl nevědět, že smluvní zajištění závazku zástavou nemovitostí nemůže v žádném případě saturovat stomilionový dluh vůči poškozené. Připomněl také účel zástavy, která má primárně funkci zajišťovací a nikoli uhrazovací, a představuje tak (oproti např. bankovní záruce) do jisté míry fiktivní a co do výtěžnosti nejistou záruku uhrazení závazku dlužníka. Toto specifikum zástavy bylo obviněnému nepochybně známo, a spolu s dalšími skutkovými zjištěními svědčí pro závěr, že subjektivní stránka byla v daném případě rovněž naplněna. Státní zástupce také uvedl, že v naprosté většině se námitky obviněného netýkají hmotně právního posouzení, jde o námitky skutkové povahy, popřípadě o výhrady vůči důkaznímu řízení. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním, jimiž se obviněný domáhá jiného hodnocení důkazů, a tedy příznivějších skutkových zjištění pro následné právní posouzení věci, ale nelze zahrnout pod deklarovaný důvod dovolání.
Protože státní zástupce neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Pro přehlednost považuje Nejvyšší soud předně za vhodné zopakovat, že již ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí v této trestní věci obviněného (usnesení ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 423/2012) obecně uvedl, že u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona (resp. podle §209 odst. 1 tr. zákoníku) podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele nebo někoho jiného. Proto ve vztahu k tomuto obohacení musí být dáno úmyslné zavinění pachatele. Obohacení ale nemusí být totožné s výší škody, kterou pachatel svým podvodným jednáním způsobí poškozenému. Aby trestnímu postihu podléhala jen závažnější podvodná jednání, je hranice tohoto postihu vymezena v základní skutkové podstatě tohoto trestného činu hlediskem výše způsobené škody, konkrétně způsobením na cizím majetku škody nikoli nepatrné. Obviněný byl soudem I. stupně uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. že způsobil činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, kdy podle §17 písm. a) tr. zákoníku se k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédne i tehdy, zavinil-li pachatel tento těžší následek z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. U tohoto zvlášť závažného zločinu trestní zákon úmyslné zavinění k této okolnosti nevyžaduje.
Soud I. stupně narozdíl od obžaloby, která byla na obviněného podána pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, právně kvalifikoval žalované jednání jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na časovou posloupnost jednání obviněného dospěl totiž k závěru, že od uzavření zprostředkovatelské smlouvy se společností MINK, s. r. o., jednal obviněný s plným vědomím, že na danou investici nebude mít dostatek finančních prostředků, které hodlal získat právě zvýšenými dodávkami pohonných hmot s úmyslem tyto neuhradit. U obviněného tak shledal existenci podvodného úmyslu od počátku, a to i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí (rozsudek ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 To 56/2011), které bylo k dovolání obviněného zrušeno Nejvyšším soudem, se s tímto právním názorem soudu I. stupně o existenci podvodného úmyslu neztotožnil, přičemž mu zejména vytknul, že se vůbec nezabýval věcí z hlediska dopadů zajištění závazku zástavou, tzn. dopadů tohoto zajištění na existenci formálních znaků zločinu podvodu, neboť v jeho jednání vzhledem k zřízenému zástavnímu právu k daným nemovitostem nelze spatřoval podvodný úmysl. Konkrétně odvolací soud poukázal na to, že obviněný jako jednatel uzavřel smlouvy o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem. V souladu s tvrzením obviněného pak odvolací soud uvedl, že na žádost poškozené vypracoval znalec Ing. V. Myslík v září 2005 znalecký posudek na zastavené nemovitosti, ve kterém stanovil jejich obvyklou cenu ve výši 73 a 66 milionů Kč, přičemž podle odvolacího soudu z dokazování nevyplynulo podezření, že by snad obviněný do ohodnocení nějakým způsobem (ve svůj prospěch) zasahoval. Proto odvolací soud za podstatné a rozhodující považoval, že obviněný byl od počátku nejméně srozuměn s tím, že závazek je zajištěn zřízením zástavního práva k nemovitostem, které byly ve vlastnictví dvou společností, jejichž jednatelem a zároveň vlastníkem či spoluvlastníkem byl, a subjektivně byl přesvědčen o tom, že hodnota zástavy je stejná jako hodnota závazku. Podle odvolacího soudu tak byl obviněný přesvědčen, že zastavené nemovitosti postačují k zajištění závazku, neboť měly v rozhodné době takovou hodnotu, aby se realizací zástavy mohl věřitel v plném rozsahu uspokojit. To, že se v následující době situace vyvinula jinak, není podle odvolacího soudu rozhodné a nelze to klást k tíži obviněnému, neboť ten byl naposledy v listopadu 2005 ujištěn svědkem Mgr. P. K. ze společnosti Korvi, s. r. o., že cena zastavených nemovitostí postačuje k navýšení odběrného limitu. Odvolací soud na základě výše uvedeného učinil závěr, že vzhledem k zajištění závazku zástavou, o které byl obviněný přesvědčen, že je dostačující, nelze dovodit u něj zavinění a tedy trestní odpovědnost za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Daným skutkem ale podle odvolacího soudu obviněný naplnil znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když jeho zavinění ve formě přímého úmyslu vyplývá z popisu jednání, a toto úmyslné zavinění zahrnuje všechny znaky objektivní stránky zločinu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi nimi. Proto odvolací soud po zrušení rozsudku soudu I. stupně uznal obviněného vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu o jeden rok kratší trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby v trvání pěti let.
Nejvyšší soud již ve své prvním zrušujícím usnesení upozornil, že rozhodnutí odvolacího soudu o vině T. M. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně kterého dospěl k závěru, že jej spáchal jednáním v přímém úmyslu (str. 12 rozsudku) vztahujícím se na jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi (str. 16 rozsudku), nemůže obstát pro zásadní rozpor. Konkrétně rozpor spočíval v tom, že nejen ve vztahu ke škodě nikoli nepatrné (§206 odst. 1 tr. zákoníku), ale také škodě velkého rozsahu [§206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku] byl obviněný uznán vinným tím, že jednal v přímém úmyslu, ale tento závěr o existenci přímého úmyslu neodpovídal odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se zmiňoval o přesvědčení obviněného, že závazek je zajištěn dostačující zástavou. V případě nesplnění zajištěného závazku by totiž také předpokládal plné uspokojení zástavního věřitele ze zástavy a nemohl by být ani srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání vznikne na cizím majetku škoda, která je znakem jak u podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak i u zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud tak obviněného uznal vinným spácháním zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku v přímém úmyslu, a to i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu, ač ve vztahu ke škodě velkého rozsahu by plně postačovala i podstatně méně závažná forma zavinění z nedbalosti. K rozpornosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud tehdy také poukázal na pochybnosti ohledně přesvědčení obviněného o dostatečném zajištění závazku zástavním právem, když uvedl, že je otázkou, nakolik závěry odvolacího soudu o přesvědčení obviněného, že hodnota zástavy odpovídá hodnotě závazku, odpovídají důkazní situaci. Odvolací soud opřel svůj závěr o subjektivním přesvědčení obviněného, že hodnota zástavy odpovídá hodnotě závazku, a o jeho nezasahování ve svůj prospěch do ohodnocení zástavy, v podstatě o dva znalecké posudky Ing. V. Myslíka na zastavené nemovitosti, které tento znalec vypracoval v září 2005. Nejvyšší soud ohledně těchto posudků ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí konstatoval, že tyto nebyly od počátku trestního stíhání součástí trestního spisu. Obhájce obviněného se o znaleckém posudku Ing. V Myslíka zmínil až u hlavního líčení dne 1. 6. 2011 s tím, že se mu jej podařilo dohledat (sv. 10 tr. spisu, č. l. 1695) a předložil jej soudu, který jím provedl důkaz jako listinou podle §213 odst. 1 tr. ř. Současně Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že tento znalecký posudek pod č. 4703/2006 (č. l. 1711 a násl., sv. 10 tr. spisu), jak vyplývá z jeho obsahu, byl sice zpracován pro objednatele Unipetrol Rafinerie, a. s., ale oceňované nemovitosti (areál H. – T.) byly prohlédnuty 10. 3. 2006 a vypracován byl dne 15. 4. 2006, takže argument odvolacího soudu o vypracování znaleckého posudku Ing. V. Myslíkem „v září 2005“ nevychází z tohoto posudku, ale z jiných znaleckých posudků téhož znalce a na stejné nemovitosti, které obhajoba v kopiích předložila až vrchnímu soudu v doplnění odvolání (viz sv. 11, č. l. 1913 – areál T. – H., ze dne 3. 9. 2005, posudek č. 4477/2005, a navíc také na č. l. 1914 – areál V. M., ze dne 4. 9. 2005). Tyto dodatečně předložené kopie znaleckých posudků vrchní soud ve veřejném zasedání dne 14. 12. 2011 rovněž provedl jako listinné důkazy podle §213 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud poukázal také na to, že znalecké posudky v roce 2005 i 2006 měly být zpracovány pro poškozenou Unipetrol Rafinerie, a. s., ale nikdo se předtím v řízení o nich konkrétně nezmínil. Také společnost Korvi, s. r. o., při povolení navýšení odběrního limitu na 95 mil. Kč dne 19. 10. 2005, se neodvolávala na znalecké posudky Ing. V. Myslíka ze září 2005, ale sdělila poškozené společnosti, že bylo provedeno stanovení cenové hladiny předmětu zástav (areál T., H., V. M.) pouze dotazem k realitním kancelářím, a cena předmětných nemovitostí byla pouze konzultována se smluvním znalcem z oboru (viz sv. 1, č. l. 58), aniž by se odvolala na dané posudky, které měly být zpracovány již v září 2005. Přitom znalecký posudek zpracovaný dne 3. 9. 2005 na areály T. a H., musel být znalci Ing. V. Myslíkovi zadán ke zpracování již na počátku tohoto roku, když oceňované nemovitosti prohlédl již 5. 3. 2005. Uvedený znalec k okolnostem zpracování těchto posudků původně soudem vyslechnut nebyl, ale Nejvyšší soud uvedl, že zpracování těchto posudků již v roce 2005 přímo na žádost poškozené, nenasvědčuje notářský zápis ze dne 24. 3. 2006 (sv. 1, č. l. 213 tr. spisu). Ten byl sepsán právě za přítomnosti obviněného, a poškozenou obchodní společnost zastupujícího svědka Mgr. P. K. ze společnosti Korvi, s. r. o., kteří jednali o splacení vzniklého závazku s tím, že prodejní cena daných nemovitostí ještě jen bude stanovena, a to jako průměr cen stanovených posudky dvou znalců, m. j. Ing. V. Myslíka, aniž by byla jakákoliv zmínka o tom, že posudky tohoto znalce již byly vyhotoveny v září 2005. Protože společnost Korvi, s. r. o., která na základě plné moci dlouhodobě vykonávala pro poškozenou veškeré činnosti spojené m. j. i se správou a zajištěním pohledávek, těmito posudky neargumentovala již předtím při povolování navýšení odběrního limitu, a podle výpovědi obchodního ředitele poškozené obchodní společnosti Ing. O. K. v té době předpokládali na základě tvrzení společnosti Korvi, s. r. o., že zajištění pokryje pohledávku a až dodatečně zjistili, že zajištění jejich pohledávek neodpovídalo tomu, co jim tato společnost předkládala, podle názoru Nejvyššího soudu tyto skutečnosti nasvědčovaly závěru, že poškozená obchodní společnost o posudcích znalce Ing. V. Myslíka ze září 2005 nevěděla. Nebylo ani zřejmé, jak dospěl odvolací soud ke zjištění, že o nich věděl obviněný. K tomu Nejvyšší soud poukázal také na další skutečnost, že odvolací soud učinil svůj závěr o subjektivním přesvědčení obviněného o hodnotě zástavy odpovídající hodnotě závazku, aniž se vůbec vypořádal s dalšími skutečnostmi vyplývajícími z trestního spisu. Zejména poukázal na nabídku společnosti RAK CZ, s. r. o., ze dne 25. 6. 2005, která projevila zájem o odkoupení areálu H. – T. za cenu cca 55 mil. Kč, a to zjevně jako reakci na nabídku obviněného k prodeji těchto areálů za tuto cenu (sv. 1, č. l. 54), což nasvědčovalo zcela jinému přesvědčení obviněného o výši hodnoty (ceny) těchto zástav, než uvedl odvolací soud. Ten se také vůbec nevypořádal se závěry znaleckého posudku PROSCON, s. r. o., že společnost BENCALOR, s. r. o., např. v areálu H. vedla v evidenci majetku v letech 2004-2006 pozemky a stavby v pořizovací hodnotě pouze cca 5 mil. Kč, že orientační hodnota nejen nemovitého, ale i movitého majetku této společnosti se v letech 2005-2006 pohybovala pouze mezi 17-41 mil. Kč, přičemž insolvenční správce jej následně zpeněžil jen za částku 17 mil. Kč, a k 31. 12. 2005, při nulové hodnotě předmětných akcií, činila čistá hodnota majetku BENCALOR, s. r. o., maximálně 68 mil. Kč, takže závazky této obchodní společnosti byly vyšší než její tržní hodnota.
Podle tehdy vysloveného názoru Nejvyššího soudu, odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným důkazům a dospěl k závěrům, které jsou s nimi v rozporu, zejména ve vztahu k zmíněnému subjektivnímu přesvědčení obviněného, přičemž po zrušení původního rozsudku odvolacího soudu tomuto uložil objasnit okolnosti vzniku znaleckých posudků Ing. V. Myslíka ze září 2005, na kterých zejména založil své původní rozhodnutí, jakož i znovu posoudit vědomost obviněného o úrovni zajištění pohledávky zástavním právem k předmětným nemovitostem, a to s ohledem na všechny relevantní důkazy, které jsou již obsahem trestního spisu, nebo které jako nezbytné sám opatří. Při novém rozhodnutí ve věci pak odvolacímu soudu obecně uložil vycházet z právního názoru uvedeného ve zrušujícím usnesení, při respektování závěrů vyplývajících z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05.
Po této rekapitulaci Nejvyšší soud předně uvádí, že ve svém předchozím usnesení v této věci nevyslovil závazný právní názor o nenaplnění subjektivní stránky jednání obviněného, jak se jeho uplatnění domáhá v dovolání s tím, že tento závazný právní názor odvolací soud údajně nerespektoval. Nejvyšší soud pouze obecně poukázal na závěr vyplývající z judikatury Ústavního soudu ČR a posléze i Nejvyššího soudu k posuzování zavinění v případě, že hodnota poskytnuté zástavy je stejná nebo vyšší než zajištěný závazek a dlužník si je toho vědom. V souvislosti s tím Nejvyšší soud upozornil na rozpornost v odůvodnění původního rozsudku odvolacího soudu, který na jedné straně uznal obviněného vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to s výslovným argumentem, že se jej dopustil v přímém úmyslu i ve vztahu ke způsobenému následku, přičemž současně na jiném místě odůvodnění argumentoval přesvědčením obviněného o tom, že hodnota zástavy odpovídá výši závazku. Tuto rozpornou argumentaci o přesvědčení obviněného naopak Nejvyšší soud zpochybnil výše uvedeným způsobem (str. 7 prvního usnesení), a odvolacímu soudu uložil, aby se touto otázkou znovu zabýval s přihlédnutím ke všem rozhodným důkazům již provedeným, ale i s ohledem na další nejasnosti ve věci.
Vrchní soud v Praze věc znovu projednal, objasnil okolnosti vzniku postupně se v řízení objevujících znaleckých posudků Ing. V. Myslíka a po opětovném zhodnocení stávajících i nově provedených důkazů upustil od původního právního závěru, že obviněný i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jednal v přímém úmyslu. Nově shledal v tomto směru v jednání obviněného mírnější formu zavinění spočívající pouze v nedbalosti. S tímto právním závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil a nepřisvědčil námitkám obviněného.
Podstatou dovolání, a tedy i předmětem přezkumu Nejvyšším soudem, je především otázka, zda na základě provedených důkazů lze učinit závěr, že obviněný svým jednáním způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, o kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku jedná při škodě ve výši nejméně 5 000 000 Kč, a to alespoň z nedbalosti, tj. zaviněně. Právě neexistenci zavinění totiž obviněný namítá s poukazem na své subjektivní přesvědčení o hodnotě zástavy odpovídající výši závazku. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku přitom není podstatné, zda pachatel svým jednáním způsobil těžší následek ve formě škody velkého rozsahu úmyslně nebo z nedbalosti, jak Nejvyšší soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci. Podle §17 písm. a) tr. zákoníku totiž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. V daném případě ale trestní zákon úmyslné zavinění ke způsobení škody velkého rozsahu nevyžaduje. Zavinění, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, musí být dáno v době činu a také musí být prokázáno výsledky dokazování. Na existenci a formu zavinění se přitom usuzuje na základě konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, jakož i na základě důkazů významných z tohoto hlediska.
Pokud jde o rozhodné okolnosti případu, již odvolací soud uvedl, že obviněný v žádostech o zvýšení odběrního limitu uváděl jako jejich důvod pouze potřebu zvýšení dodávek, resp. předzásobení pohonnými hmotami v období před koncem roku. Skutečným důvodem ale byla snaha získat prodejem pohonných hmot finanční prostředky a tyto, ač jeho povinností bylo předat je poškozené, použít na nákup daných akcií. Z chronologického hlediska nelze pominout, že obviněný byl již v polovině roku 2004 informován svědkem JUDr. Z. Š. o možnosti nákupu akcií, jak vyplývá z výpovědi tohoto svědka, a minimálně od jara 2005 se možností jejich nákupu za účelem jejich údajného následného „výhodného“ prodeje také zabýval. To obviněný také sám uvedl ve své výpovědi. Dne 23. 6. 2005 pak uzavírá s poškozenou obchodní společností první smlouvu o zřízení zástavního práva, kdy pohledávka ve výši 70 mil. Kč (sv. 2/č. l. 233 tr. spisu - hodnota odebraných pohonných hmot v rámci schváleného odběrního limitu s odloženou lhůtou splatnosti, zajištěna dvěma směnkami vystavenými téhož dne), měla být zajištěna nemovitostmi v k. ú. V. M. Tuto smlouvu obviněný uzavřel za společnost UNICORN-Plus, s.r.o., jejímž byl také jednatelem. Dne 18. 7. 2005 pak uzavřel jako jednatel společnosti BENCALOR, s.r.o., další dvě smlouvy o zřízení zástavního práva, a to k části nemovitostí v k. ú. T., k zajištění pohledávky ve výši 40 mil. Kč a k nemovitostem v k. ú. H. k zajištění pohledávky rovněž ve výši 40 mil. Kč (sv. 2/č. l. 237 a 241). Následně dne 1. 9. 2005 obviněný jako jednatel společnosti BENCALOR, s.r.o., uzavírá s poškozenou další smlouvu o zřízení zástavního práva ve vztahu k pohledávce ve výši 35 mil. Kč, a to k dosud nezastavené části nemovitostí v k. ú. T. Tyto zástavní smlouvy byly v podstatě jako další zajištění uvedených pohledávek vyplývajících ze zajišťovacích směnek, které obviněný rovněž podepsal, a to dne 23. 6. 2005 a 18. 7. 2005. V souvislosti s uzavíráním uvedených čtyř zástavních smluv na nemovitosti v k. ú. H., T. a V. M. ve dnech 23. 6. 2005, 18. 7. 2005 a 1. 9. 2005, obviněný v podstatě poskytl další zajištění pohledávek poškozené, které byly původně zajištěny pouze směnkami a tyto pro poškozenou zřejmě nebyly dostatečným zajištěním. Přitom ve stejný den, kdy byla uzavřena časově poslední smlouva o zřízení zástavního práva, tj. dne 1. 9. 2005, obviněný současně uzavřel se společností Mink, s.r.o., také smlouvu o zprostředkování nákupu předmětných akcií za cenu minimálně 70 mil. Kč. K dalšímu navyšování odběrního limitu, na základě žádostí obviněného a doporučení společnosti Korvi, s.r.o., na 95 mil. Kč (19. 10. 2005) a následně na 110 mil. Kč (dne 2. 12. 2005), pak docházelo již s tím, že plně postačuje dosavadní zajištění. Souvislost mezi snahou obviněného o získání potřebného objemu finančních prostředků prodejem pohonných hmot, získáváním důvěry poškozené poskytováním požadovaných zajištění a připravovaným nákupem akcií, je tak zcela zřejmá. V období od 14. 12. 2005 do 5. 1. 2006 pak došlo k postupnému sjednání a nákupu celkem 1 136 000 ks akcií, za které obviněný zaplatil celkem 113 560 000 Kč, přičemž tyto peněžní prostředky byly obviněným převedeny na k tomuto účelu prodávající obchodní společností OOO LIRA (republika Tatarstan) dne 12. 9. 2005 založený bankovní účet u Raiffeisenbank, a.s. Krátce po jejich připsání v plné výši na účet této společnosti byly vybrány v hotovosti zplnomocněným zástupcem této společnosti svědkem Mgr. V. B. a měly být předány zástupci této společnosti. Obviněným nakoupené akcie následně nebyly prodány, byly později nalezeny a zajištěny policií, ale v podstatě se jednalo o neprodejné bezcenné papíry nejasného původu. Obviněný neuhradil poškozené cenu za odebrané a prodané pohonné hmoty, když peníze z jejich prodeje použil právě na nákup těchto akcií. Následně v rámci nařízené exekuce proti povinným společnostem BENCALOR, s.r.o., a UNICORN Plus, s.r.o., ve které bylo vymoženo pouze 667 826,64 Kč, se ani přes opakovaně vyhlášené dražby zastavené nemovitosti nepodařilo prodat, když se nenašel žádný zájemce. Insolvenční správce pak majetek společnosti BENCALOR, s.r.o., následně zpeněžil za pouhých 17 mil. Kč. Tomu zcela odpovídá skutečnost uvedena Nejvyšším soudem již v předchozím rozhodnutí v této trestní věci, že podle znaleckého posudku PROSCON, s.r.o., obchodní společnost obviněného BENCALOR, s.r.o., např. v k. ú. H. a T. vedla v evidenci majetku v letech 2004-2006 pozemky a stavby v pořizovací hodnotě pouze cca 5 mil. Kč, čehož si musel být obviněný plně vědom, přičemž orientační hodnota nejen tohoto nemovitého, ale také movitého majetku této společnosti se v uvedeném období pohybovala pouze mezi 17-41 mil. Kč. Ač se tedy v době činu pohybovala v uvedeném rozmezí hodnota veškerého majetku této společnosti, obviněnému to nijak nebránilo, aby pouze část tohoto majetku, představovanou nemovitostmi v k. ú. H. a T., použil jako zástavu k zajištění pohledávky ve výši 75 mil. Kč, přičemž mu muselo být zřejmé, že ani hodnota veškerého majetku společnosti nedosahuje této částky a jím poskytnutá zástava tak v žádném případě neodpovídá zajišťovanému závazku. Tuto skutečnost také Vrchní soud v Praze vzal m. j. v potaz při svých úvahách o tom, jakou představu mohl obviněný skutečně mít o hodnotě zastavovaných nemovitostí ve vztahu k výši zajišťované pohledávky, tedy zda jeho nová obhajoba spočívající v tvrzení o jeho přesvědčení, že hodnota zástavy odpovídala výši závazku, má oporu v objektivních skutečnostech. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že obviněný takovou představu o hodnotě zástavy vzhledem k uvedeným skutečnostem mít nemohl. Pokud opět i v dovolání namítá, že jeho představa taková byla, a následně se jen potvrdila znaleckými posudky Ing. V. Myslíka, podle kterých bylo možno oba skladové areály zobchodovat za cenu 73 mil. Kč (pozn. přesně 73 200 000,-Kč) a 66 mil. Kč (pozn. správně 30 300 000,- Kč), tedy ve skutečnosti celkem za 103,5 mil. Kč, Nejvyšší soud nemohl této námitce přisvědčit, protože je v rozporu s uvedenými objektivními skutečnostmi. Pouze tyto objektivní skutečnosti mohly vytvářet také jeho představu o tom, jakou hodnotu dané nemovitosti mohou mít. Lze jen připomenout cenovou nabídku obviněného (nikoli společnosti RAK CZ, s.r.o., jak tvrdí v dovolání) na prodej celého areálu H.-T. v roce 2004, a také původní poskytování zajištění směnkami na částku převyšující 100 mil. Kč, ač takovým objemem finančních prostředků obviněný objektivně nedisponoval a byl si také této skutečnosti zcela vědom. Jistá míra opatrnosti zřejmě také vedla poškozenou k tomu, že původní zajištění směnkami bylo doplněno zřízením zástavního práva k daným nemovitostem. O nedostatku vlastních finančních zdrojů svědčí i čerpání podnikatelského úvěru od 1. 1. 2005 ve výši 5 mil. Kč, jak bylo zjištěno z výpisů z účtu společnosti obviněného BENCALOR, s.r.o., a zejména pak samotné jednání obviněného, které je předmětem této trestní věci a bylo zaměřeno právě jen na získání potřebného objemu finančních prostředků. Uvedená cenová nabídka obviněného přitom jistě nebyla nižší, než jím předpokládaná cena areálu H.-T., ale naopak lze vzhledem k okolnostem případu dojít k závěru, že ji podstatně převyšovala. Zvláště vzhledem k již zmíněné skutečnosti, že v době nabídky obviněného k prodeji areálu v k. ú. H. a T., zde společnost BENCALOR, s.r.o., vedla pozemky i stavby v pořizovací hodnotě pouze cca 5 mil. Kč.
Vrchní soud také správně uvedl další významnou okolnost, že obviněný si byl vědom specifičnosti zástav, jejichž prodej na trhu s nemovitostmi může mít potíže, ať už co do rychlosti prodeje nebo dosažené ceny. To jen potvrzuje argumentace obviněného v dovolání, že jemu samotnému se nepodařilo nemovitosti za ceny určené znaleckými posudky Ing. V. Myslíka prodat ve lhůtě uvedené v notářském zápise ze dne 24. 3. 2006, protože areál již v té době nebyl provozován a jeho hodnota tak rapidně klesla. K tomu nutno uvést, že se tak stalo výhradně v důsledku jednání obviněného, který si také od počátku musel být vědom toho, že taková situace po nákupu akcií s vysokou pravděpodobností nastane, protože obchodní společnost mohla ve své činnosti pokračovat pouze v případě, že se podaří nakoupené akcie prodat za odpovídající cenu. Prodej akcií ale obviněný neměl nijak zajištěn a od počátku se jednalo minimálně o značně nejistý výsledek celé transakce. V této souvislosti vyznívá poněkud podivně námitka obviněného, že dohodou o přímé vykonatelnosti v notářském zápise chtěl dát poškozené „účinný nástroj k přímému uspokojení ze zástav“. Zvláště pak i v souvislosti s jeho následným jednáním, kdy se vzápětí totálně zadlužené obchodní společnosti BENCALOR, s.r.o., která vedle dluhu vzniklého nezaplacením odebraných pohonných hmot, od 1. 1. 2005 čerpala také již zmíněný podnikatelský úvěr ve výši 5 mil. Kč, zbavil způsobem typickým pro pachatele obdobných trestných činů, tj. jejím prodejem osobě, kterou státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání důvodně označil jako obyčejného „bílého koně“. Svůj obchodní podíl ve společnosti BENCALOR, s.r.o., přitom obviněný na tuto další osobu převedl za pouhých 10 000,-Kč dne 18. 5. 2006, tedy již za 4 měsíce po nákupu akcií a veškerá jeho komunikace s poškozenou obchodní společností tím skončila. Toto jednání také nesvědčí pro závěr o jeho tvrzeném vědomí dostatečného zajištění závazku, a odvolací soud dospěl také z tohoto důvodu ke správnému závěru, že obviněný sám ohledně prodeje zástav nic nečinil. Byl si totiž skutečné hodnoty zástav dobře vědom, a to nejen vzhledem k jejich specifičnosti, ale také z důvodu, že nemohly již být a ani nebyly provozovány, což rovněž výrazně snižovalo jejich hodnotu na trhu. Při nezajištění rychlé návratnosti finančních prostředků použitých k nákupu akcií, muselo být obviněnému od samého počátku zcela zřejmé, že další podnikatelská činnost ve společnosti BENCALOR, s.r.o., nebude pro insolventnost možná a nejen zástavy, ale veškerý majetek společnosti výrazně ztratí na své hodnotě. Poukazuje-li přitom obviněný na „změnu obchodní strategie“ poškozené, čímž v podstatě tvrdí, že pouze v důsledku své neschopnosti využít zastavené nemovitosti pro svoji činnost nenašla na ně kupce, ač měly jím tvrzenou hodnotu, ani této námitce nelze přisvědčit. Z výpovědí pracovníků managementu poškozené společnosti, svědků Ing. O. K. a Ing. P. Š., totiž nevyplývá jednoznačně obviněným tvrzený závěr, že poškozená přijala nemovitosti jako jištění se záměrem, že v případě potřeby realizace zástav tyto prioritně připadnou do jejího majetku a bude je především dále sama provozovat. Naopak z jejich výpovědí i konkrétního jednání po nesplacení ceny za pohonné hmoty obviněným je zřejmé, že měli zájem na tom, aby obviněným zpronevěřené finanční prostředky získali alespoň realizací zástav tj., že nemovitosti budou prodány. Nezájem poškozené o vlastní využití či provozování zastavených nemovitostí potvrzuje také notářský zápis ze dne 24. 3. 2006, v němž obviněný jednak uznal svůj závazek vůči poškozené a také se zavázal k jejich prodeji. Protože ani tomuto svému závazku o prodeji zástav obviněný nedostál, poškozená se sama pokusila o jejich prodej. Z výpovědi svědka Ing. O. K. přitom vyplývá, že i vzhledem k charakteru zastavených nemovitostí byly pro využití poškozenou nepotřebné, protože to byly sklady, pro které nenašli využití a nebyl o ně ani zájem.
Pokud jde o znalecké posudky Ing. V. Myslíka (č.l. 1913 a 1914/ sv.11 tr. spisu), o které v podstatě obviněný opírá svoji obhajobu ohledně existence jeho vědomí o dostatečném zajištění závazku, vzhledem k výše uvedenému odvolací soud správně konstatoval, že jejich existence a předání obviněnému není pro posouzení subjektivní stránky jeho jednání rozhodující. Proto je také bez významu dovolací námitka obviněného ohledně pochybností odvolacího soudu o tom, zda mu tyto posudky byly skutečně v září 2005 poskytnuty, nebo zda tyto posudky měla k dispozici také poškozená obchodní společnost. V souvislosti s tímto závěrem odvolací soud poukázal na tři skutečnosti vyplývající ze souboru provedených důkazů, které považoval za rozhodné jak pro uvedený závěr o nevýznamnosti předání uvedených znaleckých posudků obviněnému, tak i pro existenci zavinění ke způsobení následku (škody) ve formě nedbalosti. Jedná se o již zmíněnou nabídku obviněného společnosti RAK CZ, a.s., na prodej areálu H.-T. za 55 mil. Kč, dále o závěry znaleckého posudku ústavu Proscon, s.r.o., o orientační hodnotě movitého i nemovitého majetku společnosti BENCALOR, s.r.o., v letech 2005-2006 pouze v rozmezí 17-41mil. Kč, přičemž konkrétně v k. ú. H.-T. v tomto období vedla v evidenci majetku pozemky a stavby v pořizovací hodnotě pouze 5 mil. Kč. Také zmínil vědomost obviněného o specifičnosti tohoto areálu a jejím vlivu na možnosti jejího prodeje a prodejní cenu.
Nejvyšší soud vedle těchto skutečností považuje za významné poukázat také na některé další. Předně, že uvedené posudky byly vyhotoveny až 3. 9. 2005 (H.-T.) a 4. 9. 2005 (V. M.). I když byly následně předány obviněnému, stalo se tak až víc než dva měsíce poté, co již dne 23. 6. 2005 obviněný smlouvou o zřízení zástavního práva zastavil nemovitosti v k. ú. V. M. k zajištění pohledávky ve výši 70 mil. Kč (sv. č. 2/č. l. 233-234 tr. spisu). Dalšími dvěma smlouvami o zřízení zástavního práva ze dne 18. 7. 2005 pak zastavil část nemovitostí v k. ú. T. a v k. ú. H., k zajištění pohledávky ve výši 40 mil. Kč (sv. č. 2/č. l. 237-238; 241-242 tr. spisu), a konečně smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 1. 9. 2005 zastavil další nemovitosti v k. ú. T. k zajištění pohledávky ve výši 35 mil. Kč (sv. č. 2/č. l. 228-229 tr. spisu). Ve stejný den, jak byla uzavřena časově poslední smlouva o zřízení zástavního práva, t. j. dne 1. 9. 2005, obviněný uzavřel také smlouvu o zprostředkování se společností Mink, s.r.o., (koupě a následný prodej cenných papírů, sv. č. 1/č. l. 184-188 tr. spisu), na kterou pak v období od 14. 12. 2005 postupně navazují smlouvy o prodeji cenných papírů. Již tento postup obviněného z hlediska časové posloupnosti jeho jednání potvrzuje, že jeho představa o hodnotě všech zástav v žádném případě nemohla být ovlivněna uvedenými znaleckými posudky, protože tyto v době zřizování zástavního práva ještě neexistovaly. Nelze přitom přisvědčit ani argumentaci obviněného, že tyto znalecké posudky Ing. V. Myslíka jen potvrdily správnost jeho představy o hodnotě zástav odpovídající, či dokonce převyšující, výši závazku. A to nejen z výše uvedených důvodů k této otázce, ale také navíc i proto, že z obsahu těchto znaleckých posudků samotných, jakož i z opatřeného znaleckého posudku Proscon, s.r.o., vyplývá, že znalecké posudky Ing. V. Myslíka vychází při oceňování nemovitostí z cenových předpisů, tedy prováděcí vyhlášky k zákonu o oceňování majetku a nevyjadřují tak tržní cenu nemovitostí, přičemž u komerčních areálů bývá cena nemovitosti podle cenových předpisů zpravidla vyšší s ohledem na jejich velikost. Že znalecké posudky Ing. V. Myslíka z hlediska určené ceny zástav zcela zásadním způsobem neobstály v konfrontaci s realitou, již bylo výše zmíněno. Tato skutečnost současně svědčí o nedůvodnosti další námitky obviněného, že kromě areálu v H. a T., který byl v konkursu prodán za 16 654 694,-Kč, zastavil poškozené také areál ve V. M., jehož hodnotu znalec Ing. V. Myslík ohodnotil na 30 300 000,-Kč. Z hlediska posuzování představy obviněného o tom, zda hodnota zástavy odpovídala výši závazku, platí i ve vztahu k této části nemovité zástavy totéž, co bylo již uvedeno ve vztahu k nemovitostem v k. ú. H. a T.. K tomu lze také připomenout, že po zjištění úpadku společnosti obviněného BENCALOR, s.r.o., dne 6. 11. 2009, a následném prohlášení konkursu na její majetek dne 12. 1. 2010, byly podle konečné zprávy insolvenčního správce ze dne 8. 3. 2011 příjmy majetkové podstaty zpeněžením nemovitého majetku pouze 13 000 000,-Kč a celkové příjmy majetkové podstaty byly ve výši pouze 17 077 251,95,-Kč. Je tak zjevné, že ani pokud by se hypoteticky vycházelo z úvahy, že ohledně areálu ve V. M. odpovídala představa obviněného o hodnotě této zástavy ceně určené znalcem Ing. V. Myslíkem, celková hodnota všech zástav v jeho představě nemohla v žádném případě dosahovat výše závazku, nebo jak obviněný tvrdí v dovolání, dokonce závazek převyšovat.
U trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je obecně škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty. Poskytne-li pachatel namísto zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty určitou protihodnotu, je nutno při zjišťování existence a formy zavinění ke vzniklé škodě zjišťovat, zda pachatel již v době zpronevěření věci věděl, že jím poskytnutá protihodnota v žádném případě neodpovídá hodnotě zpronevěřené věci, případně v jaké části mu muselo být zřejmé, že v důsledku jeho jednání vznikne jinému škoda, což by svědčilo pro závěr o existenci úmyslu způsobit škodu v odpovídající výši. Vznikla-li v konečném důsledku jinému ještě vyšší škoda, než je škoda zahrnuta úmyslným zaviněním, a dosahuje-li v této části výše odpovídající některé z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, může k ní být přihlédnuto pouze tehdy, zavinil-li ji pachatel alespoň z nedbalosti.
V případě obviněného T. M. je zřejmé, že jeho představa o hodnotě areálu H.-T. nemohla odpovídat ani 55 mil. Kč, i když za tuto cenu sám tento areál v daném období nabízel k prodeji. Na to nemá vliv obviněným nově namítaná skutečnost, že uvedený areál, který je nyní ve vlastnictví jiné obchodní společnosti, byl v současné době opět přijat do zástavy, a to Českou spořitelnou, a.s., ve vztahu k pohledávce do 79 000 000,- Kč. Souhlas s takovýmto zajištěním je věcí obchodního rizika této akciové společnosti, úrovně jejího prověřování způsobilosti zástavy, nevypovídá také nic o současném stavu a vybavení tohoto areálu a zejména nemůže ovlivnit představu obviněného o jeho hodnotě před řadou let. Lze jen připomenout, že tentýž areál v září 2005 znalec Ing. V. Myslík ocenil sice na 73 200 000,- Kč, ale po předchozí marné snaze o jeho zpeněžení v rámci exekuce, byl prodán až v konkurzním řízení, a to pouze za 16 654 694,-Kč, jak obviněný uvádí v dovolání. I kdyby se bez dalšího vzala v úvahu hodnota další dodatečné zástavy, areálu ve V. M., jehož cena byla určena v září 2005 znalcem Ing. V. Myslíkem ve výši 30 300 000,- Kč, jako cena odpovídající představě obviněného, spolu s nabízenou prodejní cenou první zástavy ve výši 55 mil. Kč (nabídka RAK, s.r.o.), tak by jeho celková představa o výši zajištění dosahovala jen 85 300 000,- Kč. Hodnota zajištěné pohledávky byla ale 101 812 341,22 Kč, tedy o 16 512 341,22 Kč vyšší a minimálně v tomto rozsahu by se jednalo o škodu způsobenou obviněným úmyslně. Protože obviněný dobře znal stav obou areálů, když působil v obou společnostech, které tyto areály vlastnily, nelze pouze ve vztahu k uvedené částce 16,5 mil. Kč, jako rozdílu mezi pohledávkou a zástavou, uvažovat o jeho vědomí, že v případě realizace zástav vznikne na majetku Unipetrol Rafinerie, a.s., škoda minimálně v této výši. Vyžaduje-li ustanovení §206 tr. zákoníku, obsahující skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, v odst. 1) úmyslnou formu zavinění ke způsobení škody nikoli nepatrné, tj. ve výši nejméně 5 000,- Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku), je zcela nepochybné, že obviněný tento znak skutkové podstaty naplnil, protože svým jednáním úmyslně způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Tento závěr by pak bylo možné vztáhnout i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu, tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč (§138 odst. 1tr. zákoníku), když i uvedené hypotetické vědomí obviněného o hodnotě zástav by tuto částku trojnásobně převyšovalo. Ač okolnosti případu nasvědčují pro závěr o způsobení také škody velkého rozsahu v nepřímém úmyslu, Nejvyšší soud nemohl pominout, že dovolání podal toliko obviněný, a změna rozhodnutí v tomto smyslu není přípustná, protože by se jednalo o změnu v jeho neprospěch. O to víc ale nelze pochybovat o správnosti právního posouzení jednání obviněného jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, i když vrchní soud ve prospěch obviněného dospěl k závěru o pouze nedbalostní formě zavinění ve vztahu ke škodě velkého rozsahu. I tato méně intenzivní forma zavinění pro naplnění uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ale zcela postačuje. Zjevně neopodstatněnou je proto i námitka obviněného, že vrchní soud nevzal v úvahu oba areály. Je sice skutečností, že se vrchní soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku také o areálu ve V. M. přímo nezmínil, to ale nemění nic na správnosti právního posouzení skutku a tato námitka směřuje v rozporu s ustanovením §265a odst. 4 tr. ř. spíš proti důvodům jeho rozhodnutí. Totéž platí i o námitce obviněného, že se vrchní soud opět nevyjádřil k tomu, proč odmítl právní kvalifikaci použitou soudem I. stupně, a odkázal pouze na své předchozí rozhodnutí, které ale neexistuje, protože bylo zrušeno Nejvyšším soudem. K tomu lze uvést, že není zásadně vyloučeno, aby soud znovu rozhodující v téže věci odkázal ohledně argumentace, která nedoznala změny, a navíc ani nebyla přímým předmětem nového projednání věci, na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí. Byť toto předchozí rozhodnutí bylo soudem vyššího stupně zrušeno, bylo stranám doručeno a ve své materiální podobě nadále existuje. Strany tak mají kdykoliv možnost seznámit se s důvody tohoto předchozího rozhodnutí ohledně těch odvolacích námitek, které byly již tehdy shledány odvolacím soudem nedůvodnými, zvláště pak za situace, že také Nejvyšší soud se v tomto rozsahu s argumentací odvolacího soudu ztotožnil a rovněž se k věci vyjádřil ve svém zrušujícím rozhodnutí.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný znal stav všech zastavených areálů a o tuto jeho znalost reality se musela opírat i jeho představa o jejich hodnotě, která musela být navíc ovlivněna i jeho vědomím o jejich možném dalším výrazném znehodnocení. A to v důsledku realizace jeho záměru nakoupit za zpronevěřené finanční prostředky akcie, jejichž následný prodej byl značně nejistý. Právě s ohledem na tyto od počátku existující okolnosti, musel mít představu o daleko nižší hodnotě zástav, než nyní tvrdí s poukazem na znalecké posudky Ing. V. Myslíka. Přitom není bez významu ani již zmíněná skutečnost, že v podstatě byla pohledávka poškozené původně zajištěna pouze směnkami na částku celkem převyšující 100 mil. Kč a zřízení zástavního práva k daným nemovitostem bylo fakticky dalším zajištěním pohledávky poškozené. Také tato skutečnost svědčí o tom, že obviněným tvrzená představa o hodnotě zástav zdaleka nemohla odpovídat dodatečným závěrům znalce Ing. V. Myslíka. V případě směnek se jednalo o zcela formální a nedobytný směnečný závazek, protože mu obviněný nebyl schopen dostát, a v případě zástavního práva poskytl k zajištění téhož závazku vůči poškozené další zajištění formou zástavního práva k nemovitostem, o kterých vzhledem k uvedenému musel rovněž vědět, že jejich hodnota výši jeho závazku vůči poškozené neodpovídá. O pouhé formálnosti zajišťovacích směnek svědčí závěry znaleckého posudku o stavu majetku obchodní společnosti obviněného. Zejména pak skutečnost, že vedle peněžních prostředků získaných z prodeje pohonných hmot společnost BENCALOR, s.r.o., čerpala podnikatelský úvěr 5 mil. Kč, a nebyla tak po nákupu akcií schopna dostát svým závazkům, což byl důsledek, se kterým obviněný v souvislosti s nákupem akcií musel jako s možným, nebo spíš vysoce pravděpodobným, počítat již při poskytování zajištění.
Obviněný v dovolání namítá také nejasnost zjištění odvolacího soudu o výši škody, když je ve skutkové větě uvedeno, že svým jednáním „způsobil škodu ve výši 101 812 341,22 Kč, poníženou…nejvýše o částku 16 654 694,- Kč, kterou insolvenční správce získal zpeněžením majetku společnosti BENCALOR, s.r.o.“ Obviněnému lze přisvědčit v tom, že Vrchní soud v Praze tuto část skutkové věty formuloval skutečně značně neobvyklým způsobem. Přesto je ale i z této formulace zřejmé, že výše škody způsobené jednáním obviněného neodpovídá výši celé zpronevěřené částky, tj. částce 101 812 341,22 Kč, kterou získal prodejem odebraných pohonných hmot a byl povinen ji předat poškozené, ale je ve výši rozdílu obou částek uvedených v tzv. skutkové větě, tj. ve výši 85 157 647,22 Kč. To není v rozporu s posuzováním výše škody u trestného činu zpronevěry, za kterou se obecně považuje celá skutečná hodnota zpronevěřené věci, v tomto případě celá zpronevěřená částka. Pachateli lze totiž přičítat pouze způsobení škody, kterou zavinil v požadované formě. Odvolací soud ve prospěch obviněného do celkové výše způsobené škody tak správně nezahrnul částku, která byla získána zpeněžením majetku společnosti BENCALOR, s.r.o., protože tato nebyla zaviněna, když mohla odpovídat představě obviněného o hodnotě zástav. Tento postup přitom nemá žádný vliv na správnost právního posouzení skutku, ani na správnost výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody, kterou svým jednáním zaviněně způsobil.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš