ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.27.2005
sp. zn. 8 Azs 27/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: B. K.,
zastoupené Mgr. Františkem Hendrychem, advokátem se sídlem Opava, Masarykova 39,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 9. 9. 2004, čj. 47 Az 430/2003 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. 1. 2003, čj. OAM-1882/AŘ-2002,
o zamítnutí jejího rozkladu a potvrzení rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen žalovaný)
ze dne 18. 10. 2001, čj. OAM-1125/VL-11-P17-2000. Tímto (posledně uvedeným)
rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a bylo rozhodnuto,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 citovaného zákona.
Krajský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno
v souladu se zákonem.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
konkrétně namítá, že byla správním orgánem porušena ustanovení §3 odst. 3, 4,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
neboť správní orgán při svém rozhodování nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí. Krajský soud vytýká stěžovatelce, že v rámci žalobního návrhu
nenavrhovala provedení žádných dalších důkazů apod. Připouští, že sice nenavrhla žádné
důkazy, ale v tomto směru poukazuje především na skutečnosti, že veškeré písemnosti
a žádosti od prvopočátku na území České republiky za ni prováděli úředníci v pobytových
zařízeních. Neuměla se a doposud se neumí řádně orientovat v právních předpisech
a potřebných náležitostech, které různé správní a soudní orgány vyžadují. Znovu
poukazuje na to, že do České republiky přicestovala již 27. 10. 1999 na tzv. turistické
vízum, ale jejím hlavním cílem bylo trvalé usídlení na území České republiky. Proto
za ní přijel i její syn A. A., nar. u kterého rovněž probíhá ve věci žádosti o udělení azylu.
Dnes již bydlí spolu se synem v nájemním bytě na adrese E. B. 11, O. 5. Syn již dobře
ovládá český jazyk, neboť řádně navštěvuje 8. ročník základní školy v O. Dodává, že si již
našla práci, řádně se živí a řádně platí své ubytování. Dnem 27. 10. 2004 dovršila 5 let
pobytu na území České republiky, přičemž se za celou dobu nedopustila žádného deliktu.
Nepopírá, že důvody uvedené v žádosti o azyl mohly vyznít pouze jako důvody
ekonomické, nicméně v současné době, v případě, že by byla vyhoštěna, existují i důvody
politické, neboť sice na přelomu 90.let došlo i v Mongolsku ke změně politického
systému, ale tato změna je pouze formální, protože ve skutečnosti jsou u moci opět od
roku 2003 komunisté a prakticky vládne pouze Komunistická strana. V případě vyhoštění
by ji právě tato státní moc pronásledovala za to, že opustila Mongolskou republiku a
prakticky by neměla v Mongolsku žádné uplatnění. Tento postup mongolských úřadů by
byl veden i vůči synovi stěžovatelky. Demokracie je v Mongolsku pouze formální;
obyčejný člověk nemá žádná práva, a to ani osobní ani sociální a pracovní. Jako muslimka
nemá stěžovatelka možnost plnohodnotného uplatnění, i když státní moc prohlašuje, že
každý má právo na svobodu vyznání; v praxi to vypadá jinak. Znovu prohlašuje, že chce
trvale žít a usídlit se na území České republiky a to i se svým synem. Pokud správní
orgány nenajdou možnost udělení azylu podle §12 a §13 zákona o azylu, pak je tady ještě
možnost udělení azylu podle §14, kdy se jedná o tzv. humanitární azyl. Na tento druh
azylu sice není právní nárok, ale posouzení důvodu žadatele je otázkou správního uvážení.
Je přesvědčená, že zde existuje možnost udělení tohoto azylu a to vzhledem jednak
k celkové dosavadní době pobytu na území České republiky, jednak z důvodu udržení
rodiny (spolu se synem), ale existují zde i důvody politické, o kterých se stěžovatelka
zmínila pro případ jejího vyhoštění do Mongolska. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 9. 9. 2000 požádala
stěžovatelka o udělení azylu. Ve své žádosti uvedla, že o azyl žádá proto, že v Mongolsku
byly v červenci 2000 volby, vládnou komunisté a je tam veliká korupce. Musela zanechat
studia, neměla práci a obává se o svůj život. Také uvedla, že nikdy neměla žádné
problémy s policií či jinými státními institucemi. Žalovaný rozhodnutím ze dne
18. 10. 2001, čj. OAM-1125/VL-11-P17-2000 stěžovatelce azyl neudělil, neboť nesplnila
podmínky ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Stěžovatelka v průběhu správního řízení ani řízení před
soudem nikdy neuvedla, že by byla v Mongolsku jakkoli pronásledována, ani že má obavu
z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného
ustanovení. Naopak jako důvody odjezdu z Mongolska uvedla, že v Mongolsku byly
v červenci 2000 volby, vládnou komunisté, je tam veliká korupce; musela zanechat studia,
neměla práci. Sama stěžovatelka nepopírá, že důvody uvedené v žádosti o azyl mohly
vyznít pouze jako důvody ekonomické. Ustanovení §13 odst. 1 zákona o azylu umožňuje
v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny rodinnému
příslušníkovi azylanta jemuž byl udělen azyl podle ustanovení §12 nebo §14 zákona
o azylu, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení
azylu podle ustanovení §12 citovaného zákona. Ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona
pak stanoví, kdo se rozumí rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny. Stěžovatelka
však nikdy neuvedla, že by nějaký její rodinný příslušník byl azylantem a tato skutečnost
ani nevyplynula ze správního spisu; proto žalovaný zmínil tento azylový důvod
jen obecně. Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze udělit azyl za situace, kdy v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném
zvláštního zřetele. Ze správního spisu není zřejmé, že by stěžovatelka o udělení azylu
z humanitárních důvodů požádala, správní orgán tak tuto možnost vážil rovněž
jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení o důvodech azylu.
Obecně lze k tzv. humanitárnímu azylu neboli azylu z humanitárního důvodu podle
ustanovení §14 zákona o azylu uvést, že jeho udělení je zcela věcí volné úvahy
příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního
zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel
o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých
právech. Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli,
to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom
směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem.
Ke stížnostní námitce stěžovatelky, kterou se odvolává na v současné době existující
politické důvody, nemůže Nejvyšší správní soud s ohledem na dikci ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout, neboť tuto námitku stěžovatelka poprvé uplatnila
až v kasační stížnosti, ačkoli jí nic nebránilo ji uplatnit v řízení před krajským soudem.
Nad rámec uvedeného soud poukazuje na instituty zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, které stěžovatelka může využít.
Nezákonnost ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. kasační soud
neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu