Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2010, sp. zn. 8 Tdo 1115/2010 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1115.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1115.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1115/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovolání obviněného J. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 7 To 34/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, pod sp. zn. 54 T 12/2009, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 54 T 12/2009, byl obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že: „v H. dne 3. 4. 2009 krátce před 21.00 hod. v A. ulici před domem po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 1,59 g/kg alkoholu poté, co ho sem z místa bydliště vzdáleného cca 100 m přivedl poškozený Z. A., se kterým se po cestě vzájemně drželi kolem ramen, v přítomnosti dalších osob na otázku poškozeného, zda téhož dne odpoledne udeřil pěstí do obličeje zde přítomnou plačící A. I., odpověděl záporně a když následně stáli s poškozeným proti sobě, v nestřežené chvíli pravou rukou vytáhl z pouzdra velký těžký bojový nůž o celkové délce 32 cm, délky čepele 18 cm, šíře čepele 3,7 cm a váze 576 g, upevněný za opasek kalhot se zasunutou čepelí v pouzdře v levé přední kapse kalhot, který si cestou na místo činu připravil k rychlému použití, neboť nevěděl, co může od poškozeného očekávat, a neozbrojeného překvapeného poškozeného velkou silou zespodu bodl do oblasti břicha, následkem čehož poškozený utrpěl bodnou ránu délky 4 cm v horní části břicha ve střední čáře, bodný kanál hloubky 10 - 12 cm směřující z místa vbodu šikmo nahoru a doprava z pohledu poškozeného do břišní dutiny, napříč bránicí vpravo do pravé pohrudniční dutiny, masivní krvácení do břišní dutiny při porušení středně velké cévy na vnitřním ploše přední strany hrudníku, nevelké krvácení do pravé pohrudniční dutiny s kolapsem části tkáně dolního laloku pravé plíce a prokrvácení tukové tkáně poblíž srdečního svalu, když toto zranění si vyžádalo urgentní lékařský specializovaný chirurgický zákrok, při jehož neposkytnutí by došlo u poškozeného ke smrtelnému následku“ . Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jentr. zák.“) k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 7 To 34/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Köhlera podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zopakoval v něm, že je mu kladeno za vinu jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. S touto právní kvalifikací nesouhlasil a nesouhlasí i nadále, neboť má za to, že jeho jednání je třeba kvalifikovat v souladu se zásadou přípustnosti retroaktivity in bonam partem jako pokus trestného činu zabití podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jentrestní zákoník“) k §141 odst. 1 trestního zákoníku. Dovolatel považuje za klíčové dvě rozhodné skutečnosti, kterými jsou jednak vlastní skutkový stav a dále jeho duševní rozpoložení v inkriminované době. K těmto skutečnostem v podrobnostech uvedl, že setrvává i nadále na svém tvrzení, že se z jeho strany jednalo o instinktivní obranou reakci na jednání poškozeného, který jej nejprve donutil dostavit se na inkriminované místo a poté jej po vzájemné rozepři napadl údery do hlavy. Tuto verzi potvrzují i provedené svědecké výpovědi, zejména svědkyně K. R., ale i svědka D. M. Rovněž svědek T. H. potvrdil, že na inkriminované místo šel (obviněný) v doprovodu poškozeného nedobrovolně a jednal tak pod jeho nátlakem. Pokud soudy obou stupňů výpověď tohoto svědka shledaly rozpornou (např. v tvrzení, že způsob, kterým uchopil poškozený odsouzeného, popsal svědek jako „kamarádské objetí, které však nebylo dobrovolné“), je třeba si uvědomit, že i jednání, které není na první pohled nijak hostilní (např. vzhledem k tomu, že aktéři mluví tichým hlasem nebo jeden druhého „kamarádsky obejme“), nevypovídá bez dalšího o skutečné povaze takovéhoto jednání, jehož pravý smysl může být zcela opačný, než je jeho vnější dojem. Ke znaleckému posudku z oboru soudního lékařství obviněný uvedl, že je v něm popsán jednak charakter zranění poškozeného, jednak mechanismus, na základě kterého mělo ke zranění poškozeného dojít. Jakkoliv vlastní charakter bodného zranění považuje za nespornou skutečnost, kterou nehodlá rozporovat, za sporný považuje samotný mechanismus jeho vzniku. Z výpovědi jeho samotného vyplývá, že jednal v podstatě instinktivně, když (v momentě, kdy od poškozeného inkasoval opakované údery do hlavy) proti tělu poškozeného vytáhl a namířil předmětný nůž. Způsob, jakým o věci vypovídal (soud prvního stupně na str. 6 svého rozsudku odkazuje na jím předvedený způsob, který byl demonstrován znalci), nelze přitom hodnotit jako záměrně nepravdivý a nekorespondující se závěry znaleckého posudku. V daném případě je třeba zohlednit jednak vliv stresové situace na pozdější vypovídací schopnost (z tohoto důvodu nemusely být jeho výpovědi a předvedený mechanismus vzniku zranění zcela přesné), přičemž nelze vyloučit, aby v okamžiku vytažení nože proti útočícímu poškozenému došlo zároveň k nabodnutí poškozeného na obnaženou čepel v důsledku jeho pohybu proti právě vytaženému noži. Z jeho pohledu se přitom mohlo jednat pouze o vytažení nože za účelem vytvoření si obranného prostoru, v tomto okamžiku ovšem zároveň musel působit aktivní silou proti pohybujícímu se tělu poškozeného (jednalo by se tak o aktivní působení dvou proti sobě působících sil). V uvedeném případě je podle obviněného jedním z určujících faktorů pro právní kvalifikaci skutkového stavu motivace jeho jednání. Poukázal na to, že žil dlouhodobě ve strachu z poškozeného a v inkriminovaný den mu navíc bylo jeho bývalou partnerkou a její přítelkyní vyhrožováno fyzickým násilím ze strany poškozeného. Podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie u něj nešlo v dané chvíli o přítomnost chladné endogenní agrese, ale určujícím faktorem jeho jednání byla konfliktní situace a jeho strach z poškozeného. Soud prvního stupně i odvolací soud naproti tomu v odůvodněních svých rozhodnutí konstatují, že si s sebou nůž nevzal proto, že by se poškozeného bál, ale proto, že s účastí na nějakém konfliktu v podstatě počítal a v případě potřeby chtěl nad eventuálním soupeřem získat převahu. S těmito závěry souhlasí pouze v tom smyslu, že k ozbrojení své osoby musel mít nějaký důvod. Tímto důvodem však byl právě strach z osoby poškozeného, což kromě svědeckých výpovědí potvrzuje i znalecký posudek z oboru psychiatrie, nikoliv jeho snaha získat nad poškozeným převahu. V této souvislosti zdůraznil, že poškozeného sám aktivně nevyhledal ani jej neodvedl na místo, kde na něj čekalo několik dalších (vůči němu nepřátelsky naladěných) osob. Bylo tomu zcela opačně a on (obviněný) použil zbraně proti poškozenému teprve v silně konfliktní situaci, přičemž se zcela zjevně jednalo o jednání instinktivně-obranné povahy. V souvislosti s hodnocením důvodnosti jeho obav z poškozeného rovněž nesouhlasí s charakteristikou osoby poškozeného ze strany soudu prvního stupně, který uvedl, že poškozený nemá pověst vysloveného násilníka ani jej nepřevyšuje svými fyzickými dispozicemi (oba jsou takřka stejně vysocí a silní). Skutečností je, že poškozený naopak pověst násilníka v místě svého bydliště má a tato pověst se zakládá na důvodech reálné povahy, o čemž svědčí i rozsudek Okresního soudu v Liberci, č.j. 1 T 110/2007-79, jímž byl Z. A. odsouzen mimo jiné pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť dne 16. 12. 2006 v H. opakovanými údery pěstí do temene hlavy napadl jiného člověka až upadl na zem a zde do něj bil rukama a kopal jej do zad, čímž mu způsobil otřes mozku I. stupně, který si vynutil hospitalizaci. Dovolatel je přesvědčen, že rovněž hodnocení fyzických dispozic jeho a poškozeného ze strany soudu prvního stupně je nepodložené, neboť skutečná fyzická síla nebývá patrná na první pohled pouze z fyzických dispozic obou aktérů. V souvislosti se shora uvedeným má za to, že vlastní akt agrese vůči poškozenému byl podmíněn především agresivním vystupováním a jednáním poškozeného vůči němu. Zde se přitom nejednalo pouze o jednání (v podobě úderů pěstí ze strany poškozeného) bezprostředně předcházející samotnému použití předmětného nože, ale i o osobou poškozeného vyvolaný a stupňovaný pocit strachu – když byl pod nátlakem poškozeného nucen nedobrovolně dojít na náměstí, kde na něj čekaly další čtyři vůči němu nepřátelsky naladěné osoby, zde se pak měl zpovídat ze svého jednání z odpoledních hodin. Silný strach (nejen) z osoby poškozeného pak vyústil v inkriminované jednání, jehož se dopustil až pod tlakem nastalé situace, navíc v momentě trvajícího útoku poškozeného. Obviněný v závěru svého podání uvedl, že pokud by se z jeho strany jednalo o reakci nepřiměřenou, rozhodně nelze jeho jednání kvalifikovat jako pokus trestného činu vraždy podle 8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. V souladu se závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie přichází v úvahu kvalifikace jeho jednání jako pokusu trestného činu zabití podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §141 odst. 1 trestního zákoníku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 23. 2. 2010, č.j. 54 T 12/2009-214, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 7 To 34/2010, a ve věci sám rozhodl. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v převážné části směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Současně upozornil na to, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Státní zástupce dále uvedl, že shora naznačené námitky obviněný uplatnil již v trestním řízení v rámci své obhajoby a soudy obou stupňů se s nimi plně vypořádaly a zcela srozumitelně vysvětlily, kterým důkazům věří či nevěří a z jakého důvodu. Takto řádně provedené hodnocení důkazů nelze dovoláním napadat, zejména když závěry obou soudů nevzbuzují ani žádné pochybnosti o jejich správnosti. Podle státního zástupce tak uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka nesprávnosti použité právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., když dovolatel se domáhá právní kvalifikace skutku jako pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §141 odst. 1 trestního zákoníku, což odůvodňuje obavou z napadení ze strany poškozeného Z. A. (k němuž podle jeho verze také došlo), příp. ze strany dalších na místě přítomných osob. Takovou námitku však považuje za zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce připomněl, že podle soudem učiněných skutkových zjištění obviněný nebyl fyzicky napaden ani poškozeným, ani nikým jiným a pokud měl z případného napadení strach, není to důvodem pro řešení nastalé situace způsobem, který zvolil. Obviněný věděl, že jeho předchozí konflikt se svědkyní A. I. může být důvodem pro výtky ze strany jejích přátel a měl možnost se případnému konfliktu vyhnout zvolením vhodného místa, kde se bude do doby, než se situace uklidní, zdržovat. Místo toho se však ozbrojil útočným nožem a teleskopickým obuškem a šel na pivo, přestože mohl důvodně očekávat, že k nějakému incidentu dojde. Proto nelze učinit závěr, že skutek byl spáchán v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku či jiném omluvitelném hnutí mysli, ani v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, a posouzení skutku toliko jako pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §141 odst. 1 trestního zákoníku nepřichází v úvahu. V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát. Jde především o ty výhrady, které sice jsou formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. je chybné. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel napadal zejména způsob hodnocení některých důkazů ze strany soudů obou stupňů (konkrétně svědeckých výpovědí K. R., D. M. a T. H., fyzických dispozic jeho a poškozeného, znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, apod.) a v návaznosti na to se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze. Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny až doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru se jednalo o námitky, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., nýbrž s ohledem na zásadu přípustnosti retroaktivity in bonam partem jako pokus trestného činu zabití podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §141 odst. 1 trestního zákoníku, když jednal v pocitu strachu (vyvolaného poškozeným) a až pod tlakem nastalé situace, navíc v momentě trvajícího útoku poškozeného. K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §2 trestního zákoníku (shodně s §16 odst. 1 tr. zák.) platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele nejpříznivější (srov. rozhodnutí publikované pod č. 73/1951, č. 19/1962 Sb. rozh. trest.). Pro pachatele bude nejpříznivější, jestliže se po takovém porovnání dospěje k závěru, že by jeho čin nenaplňoval znaky žádného trestného činu a nepřicházelo by v úvahu ani postoupení k mimosoudnímu vyřízení z důvodu, že skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Podobně je nutno možnost vyřízení věci mimosoudně považovat za příznivější než posouzení jako trestný čin a upuštění od potrestání. Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v úvahu uložení trestu odnětí svobody, hrát větší či menší roli horní a dolní hranice sazby trestu odnětí svobody. Při průměrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li však posuzovaný čin trestným činem s nižším stupněm nebezpečnosti pro společnost, není vyloučeno, že příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný mírnější druh trestu, jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje. Vzhledem k tomu, že obviněný se domníval, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jen jako pokus zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 trestního zákoníku) zabití podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §141 odst. 1 trestního zákoníku, je zapotřebí (zase jen ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že tohoto zločinu se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (ve shodě s §8 odst. 1 tr. zák.) je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle či prudce. Silné rozrušení může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Z hlediska jeho trvání půjde zpravidla o krátce trvající stav, ale zejména u afektivních reakcí se může jednat i o stav déle trvající (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek. Naproti tomu pod takové silné rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 trestního zákoníku nelze zařadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu ze zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo silné rozrušení vzniklé ze zavrženíhodné pohnutky, např. z jednání oběti, která odmítá být pachateli po vůli, brání se mu atd. Podobně by pod omluvitelné silné rozrušení nebylo možno zahrnout jiný zavrženíhodný stav mysli pachatele, např. tzv. opojení z krve, do kterého se někdy dostane pachatel při brutálním usmrcování oběti. Proto je třeba jednání pachatele v takovém nikoli omluvitelném stavu mysli podřadit pod trestný čin vraždy podle §140 trestního zákoníku, neboť nespadají pod privilegovanou skutkovou podstatu zabití. Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Konkrétně může jít např. o usmrcení osoby, která dlouhodobě fyzicky nebo psychicky týrala pachatele, anebo ho po určitou dobu zavrženíhodným způsobem sexuálně nebo jinak zneužívala. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu, např. při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze ze strany pachatele. Při zabití v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání není třeba, aby pachatel jednal „v silném rozrušení“ nebo v jiném podobném stavu, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“, přičemž na vlastním stavu mysli pachatele, která byla ovlivněna předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, z hlediska jeho rozrušení v době činu nezáleží (srov. slovní spojení „v silném rozrušení ze strachu, … nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“ a rozlučovací spojku „anebo“). Bude tedy jako zabití posuzováno i jednání pachatele, který nebude v rozhodné době v silném rozrušení a dokonce bude „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ jednat s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, což je i pochopitelné, neboť pachatel se v takových případech často obává poškozeného, který vůči němu jednal zavrženíhodným způsobem, a proto se na čin „připraví“ tím, že si ho rozmyslí nebo ho předem uváží. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu zločinu zabití , jímž je lidský život. Z tohoto důvodu je třeba ustanovení §141 odst. 1 trestního zákoníku ve své provokující variantě vykládat spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). Na druhé straně běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 trestního zákoníku považovat. Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že shora citovaná relevantní námitka obviněného není námitkou novou, neboť ji uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací osud se však s touto námitkou naprosto vyčerpávajícím způsobem vypořádal (zcela v souladu s výše uvedenými teoretickými závěry), proto Nejvyšší soud považuje za postačující na jejich stěžejní část toliko poukázat (srov. zejména strany 7 a 8 odůvodnění jeho rozsudku). Jen pro úplnost lze k tam uvedeným argumentům dodat, že i alternativně dané atributy zvlášť závažného zločinu zabití §141 odst. 1 trestního zákoníku (strach, úlek, zmatek atd.) musejí mít extrémní stupeň vážnosti a naléhavosti a musejí být důsledkem jakési vysoce zátěžové, zcela zjevně sociálně a psychicky náročné či vyhrocené situace. Příkladmo by se tak zcela jistě v projednávaném případě neuplatnilo ani obviněným popisované (avšak soudy nezjištěné) napadení jeho osoby poškozeným, a to ani jako důvod „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“, neboť to by ani intenzitou popisovanou obviněným nevedlo k „pochopitelnému“ použití zbraně obviněným s takovým výsledkem, jak se nakonec stalo. Totéž se týká i v dovolání tvrzeného strachu obviněného z poškozeného. Jak již bylo řečeno, obviněný sice mohl na místě činu pociťovat určité obavy, avšak konkrétně mu nic vážného nehrozilo (poškozený na něm v podstatě jen požadoval vysvětlení jeho předchozího počínání). Obviněný tak v dané době a na daném místě nemohl mít zcela mimořádný strach, který by mohl vysvětlovat jeho útok nožem vůči poškozenému. Vedle toho nelze odhlédnout od výpovědi samotného obviněného, jenž neuvedl, že by snad poškozeného úmyslně bodnul proto, že z něj měl strach, dokonce ani nevypověděl, že by si právě pro obavy z poškozeného vzal s sebou nůž, nýbrž naopak vypověděl, že si jej vzal pro zábavu, bezdůvodně, a když jej poškozený udeřil, tak on neviděl, kde stojí a omylem ho píchl. Pokud soudy obou instancí uzavřely, že obviněný napadl poškozeného nožem zcela nenadále, překvapivě a rychle (řada osob na místě přítomných samotné bodnutí přímo ani neviděla), aniž měl pádný důvod čehokoli se obávat (jeho útoku předcházel pouze rozhovor, při kterém poškozený obviněného jen držel kolem ramen, příp. s ním nepatrně zacloumal, v žádném případě jej však nikterak neohrožoval), pak jeho jednání právně kvalifikovaly v souladu se zákonem účinným v době činu, tedy jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. To na druhé straně znamená, že právní kvalifikace takového jednání jako pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §141 odst. 1 trestního zákoníku (za nějž by bylo možné obviněnému uložit trest odnětí svobody na tři léta až deset let) je vyloučena. Nad rámec již uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud by snad bylo možné námitku obviněného, „že jednal až pod tlakem nastalé situace, navíc v momentě trvajícího útoku poškozeného“, považovat za námitku, kterou se domáhal posouzení svého jednání jako spáchaného v nutné obraně, nelze ani takové námitce přisvědčit. Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně (a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem), je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, jak již bylo judikaturou opakovaně vyloženo (např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 573/2005). Také v tomto případě Nejvyšší soud (při aplikaci uvedených teoretických postulátů na daný případ) musí konstatovat, že uplatněná námitka (tj. že se jednalo o nutnou obranu) by nemohla obstát, neboť nebyla splněna ani jedna z obou shora rozvedených kumulativních podmínek nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. Z těchto podstatných důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 29. září 2010 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:09/29/2010
Spisová značka:8 Tdo 1115/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1115.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10