ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.994.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 994/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného L. O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 33/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 53 T 1/2011, byl obviněný L. O. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem soulože s příbuzným v pokolení přímém podle §188 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 8. 11. 2010 v přesně nezjištěnou dobu od 22.00 hodin do 22.30 hodin ve společně obývaném rodinném domě na adrese B., okres Z., pod vlivem alkoholu poté, co v koupelně kladl své dceři intimní otázky, zda již měla s někým sex, přestože věděl, že je mladší 15 let, tuto chytil za ruku a se slovy, že spolu zažijí rozkoš, ji odvedl do obývacího pokoje, kde ji přiměl lehnout na sedačku, svlékl jí kalhotky, sám se svlékl a přes slovní odpor a pláč poškozené jí proti její vůli roztáhl nohy, zasouval jí do pochvy prsty, a zatímco jí držel nohy pod pažemi, lízal jí přírození, poté poškozenou zalehl, zasunul penis do její pochvy a vykonal na ní soulož, následně poručil poškozené, aby si vzala jeho penis do úst a strpěla opakované zasouvání penisu do úst, a to až do vyvrcholení, kdy ji přinutil ejakulát spolknout, přičemž poškozená po celou dobu opakovaně žádala po obviněném, aby svého jednání nechal a pustil ji, na což nereagoval.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a podle §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 33/2011, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Romana Keznikla napadl obviněný rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v něm nejprve shrnul průběh trestního řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Dovolatel uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, když z žádného důkazu nevyplývá z jeho strany užití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo zneužití bezbranného stavu poškozené. Soudy obou stupňů přitom odkázaly na údajné použití byť minimální síly ze strany obviněného, avšak tento závěr nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie a sexuologie vyplynulo, že obviněný nevnímal a ani nemusel vnímat, že nečinnost poškozené znamená jistým způsobem odpor. Teprve poté, co znalkyně obviněnému vysvětlila, jak rozdílné mohou být reakce osoby, která je sexuálně atakována nebo zneužívána, že to nemusí být vždy jen pláč nebo odmítání, obviněný připustil, že i přesto, že u poškozené neviděl tyto projevy, které on subjektivně považoval za jediné, které by způsobovaly stres, že svým jednáním mohl dceři způsobit do budoucna psychické problémy. Poškozená sama opakovaně uvedla, že žádný fyzický odpor nekladla, a do jaké míry svůj odpor vyjadřovala slovně či pláčem, nebylo jednoznačně prokázáno. Obviněný popřel, že by poškozená plakala nebo slovně vyjádřila odpor nebo že by se nějak bránila. Z nedobrovolného jednání poškozené však nelze dovozovat, že by obviněný musel použít sílu. Dovolatel konstatoval, že soud prvního stupně neprokázal věrohodně užití násilí, ani pohrůžku násilí či pohrůžku jiné těžké újmy, ani zneužití bezbrannosti, stejně jako soud pochybil v hmotněprávním posouzení skutku. Proto je nezbytně nutné, aby byla zohledněna základní zásada trestního řízení „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny. V případě, že existují ohledně skutkových otázek týkajících se viny obviněného důvodné pochybnosti, které nejsou ani dalším dokazováním odstranitelné, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 33/2011, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 53 T 1/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ačkoli byl opis dovolání doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu do dne konání neveřejného zasedání nezaslalo.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., zkoumal, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Obviněný námitkami, kterými poukazoval na to, že nebyla naplněna objektivní stránka zločinu znásilnění, když vůči poškozené nepoužil násilí, naplnil uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud proto přezkoumal, zda-li je takto podané dovolání opodstatněné.
Zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, spáchá-li tento čin na dítěti mladším patnácti let.
Předmětem útoku je kterýkoli člověk, přičemž nezáleží na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř. s ní žije v manželství (viz rozh. č. 97/1955 Sb. rozh. tr.).
Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku, anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se proto, aby pachatel dosáhl pohlavního styku, jímž je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (koitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek, tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde.
Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného činu dopustil v alternativě, že poškozenou k souloži donutil „násilím“.
Pojem násilí není v zákoně definován. Za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 se podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.
Násilí ve smyslu tohoto ustanovení je naplněno i jednáním pachatele spočívajícím v zalehnutí poškozené, držení jejích rukou a překonávání jejího odporu spočívajícího v odstrkávání pachatele rukama, dáváním rukou do rozkroku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 95/2006).
Se zřetelem na to, že za násilí se považuje překonávání vážně míněného odporu oběti, je zřejmé, že se předpokládá, že se oběť pachatelovu násilí brání. Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže napadený vyvíjí méně intenzívní odpor vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav ženy znám (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1978, publikované pod č. 63/1978, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS, číslo 7-8, ročník 1978).
Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projevem odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční.
Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení nejde také, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí.
Na základě takto vymezeného rámce znaku „násilí“ je nutné posuzovat i čin obviněného, jehož se dopustil podle popsaných skutkových zjištění tím, že v nočních hodinách pod vlivem alkoholu, chytil za ruku svou čtrnáctiletou dceru a se slovy, že spolu zažijí rozkoš, ji odvedl do obývacího pokoje, kde ji přiměl lehnout na sedačku, svlékl jí kalhotky, sám se svlékl a přes slovní odpor a pláč poškozené jí proti její vůli roztáhl nohy, zasouval jí do pochvy prsty, a zatímco jí držel nohy pod pažemi, lízal jí přirození, poté poškozenou zalehl, zasunul penis do její pochvy a vykonal na ní soulož, poručil poškozené, aby si vzala jeho penis do úst a strpěla opakované zasouvání penisu do úst, a přinutil ji ejakulát spolknout, přičemž poškozená po celou dobu opakovaně žádala po obviněném, aby svého jednání nechal a pustil ji, na což nereagoval.
Z takto zjištěného jednání obviněného není pochyb o tom, že nese znaky násilí, pro které v případě dcery vůči otci, tedy osobě mající k pachateli vztah závislosti, postačuje nepochybně i menší forma odporu. Lze jen zrekapitulovat, že toto násilí konkrétně spočívalo v tom, že obviněný poškozenou „chytil za ruku“, „přiměl ji lehnout si“, „přes slovní odpor a pláč poškozené jí proti její vůli roztáhl nohy“. Je patrné, že jde o tři různé formy násilí, jímž obviněný překonával vážně míněný odpor poškozené, která mu jej dávala jak slovně, tak i pláčem najevo.
Stejně se s uvedeným znakem vypořádaly i soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na stranách 9 a 10 ke znaku násilí uvedl, že „poškozená byla navečer doma, v prostředí pro ni běžném a blízkém, nebyly zde žádné cizí osoby, kterých by se měla obávat a i když jí otec začal dělat intimní návrhy, neznamená to, že by z něj hned musela mít strach…poškozená byla nepochybně i ve vztahu jisté závislosti na obviněném jako dcera a otec, a proto stačilo skutečně násilí velmi malé intenzity, tedy uchopení poškozené za ruku v koupelně a její odvedení do obývacího pokoje, zatlačení na ramena, čímž ji přiměl lehnout na sedačku, svléknutí jejích kalhotek, roztažení nohou od sebe a vykonávání sexuálních aktivit, jako orálního sexu a soulože na poškozené, která se fyzicky obviněnému nebránila a pouze slovně a později i pláčem dávala najevo nesouhlas s jeho jednáním.
Názor odvolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí na straně 6 korespondoval s tím, co bylo uvedeno v rozhodnutí soudu nalézacího, když podle něj důvodně s ohledem na výsledky provedeného dokazování dospěl k závěru o tom, že obviněný použil byť minimální síly vůči poškozené za účelem dosažení svého záměru.
Nejvyšší soud se se závěry a zjištěními obou soudů ztotožnil. Z takto popsaného jednání je zřejmé, že obviněný vůči poškozené nepoužil intenzivní násilí, kterým ji donutil k souloži, avšak nelze akceptovat výhrady obviněného, že prvek násilí nebyl u jeho jednání vůbec použit, a že se tak nemohl dopustit zločinu znásilnění. Přestože jeho jednání neobsahovalo násilí výrazné intenzity, kdy by poškozenou bil nebo jí jinak ubližoval, tím, že ji chytil za ruku, posléze jí držel za nohy, a přestože ho prosila, aby svého jednání zanechal, neučinil tak, a již výraznější formou násilí vůči ní postupoval, když jí roztáhl nohy, aby na ní vykonal soulož.
Všechny zjištěné a shora rozvedené okolnosti svědčí pro závěr, že znak násilí, jakož i donucení poškozené k souloži byly v projednávané věci zjištěny a správně právně posouzeny. Právní kvalifikace zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, proti němuž obviněný v odvolání brojil, byla užita v souladu se zákonem.
Když se Nejvyšší soud ztotožnil se správným právním posouzením a ve věci nezjistil obviněným namítané nedostatky, dovolání obviněného L. O., považoval za zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová