ECLI:CZ:NS:2001:8.TZ.303.2000.1
sp. zn. 8 Tz 303/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. února 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných Z. D., a L. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. 12 To 80/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 91/99, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. řádu takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e b y l .
Odůvodnění:
Na obviněné Z. D. a L. V. podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze obžalobu, která jim kladla za vinu spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se měli dopustit tím, že „po vzájemné dohodě se samostatně stíhaným zástupcem firmy I., s. r. o., F. v Č., JUDr. P. D. o vylákání úvěru na podkladě nepravdivých informací uzavřeli dne 8. 9. 1992 v K. n. V., v místní pobočce AB Banky, a. s., M. B., zastoupené J. P., Z. D. úvěrovou smlouvu na částku 4 000 000,- Kč a L. V. úvěrovou smlouvu na částku 4 000 000,- Kč, a to na nákup zboží, v dohodnutých termínech úvěr nesplatili, přičemž v rozporu s účelem úvěru každý z nich z poskytnutého úvěru zaslal předem dohodnutou částku 3 363 812,- Kč na účet firmy I., s. r. o., na koupi drahých kamenů a již v době uzavírání úvěrových smluv si tak museli být vědomi, že pokud použijí podstatnou část úvěru na zaplacení drahých kamenů od firmy I., které budou sloužit pouze jako zástava poskytnutého úvěru a nebudou moci být předmětem dalšího obchodu, nedojde k realizaci jejich podnikatelských záměrů uvedených v žádosti o úvěr, týkajících se nákupu a prodeje textilního zboží a rozvoje dřevovýroby, v původním rozsahu a nevytvoří si tak zdroje pro splácení úvěru, a tímto jednáním způsobili AB Bance, a. s., M. B., škodu minimálně ve výši poskytnutého úvěru.\"
O této obžalobě rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 1998, sp. zn. 5 T 91/98 tak, že podle §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněných Z. D. a L. V. pro skutek uvedený v obžalobě, protože při předběžném projednání obžaloby dospěl k závěru, že jde o trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., na který se vztahuje ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Stížnost státního zástupce podaná proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 12 To 44/99, jako nedůvodná zamítnuta.
Na podkladě stížnosti pro porušení zákona byla obě citovaná usnesení zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/99, a Krajskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po provedeném hlavním líčení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. 5 T 91/99, podle §11 odst. 1 písm. a) a §223 odst. 1 tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněných Z. D. a L. V. pro skutek vymezený tak, že „dne 8. 9. 1992 v K. n. V. v pobočce AB Banky . B. po předchozí dohodě se zástupcem firmy I., s. r. o., F. v Č., JUDr. P. D., že pro firmu I. zajistí úvěrové prostředky tak, že získají pro sebe úvěr s použitím drahých kamenů v hodnotě podle znaleckého posudku ve výši 13 455 250,- Kč, které poskytne firmě I. jako zajištění úvěru a podstatnou část úvěru převedou firmě I., na podkladě nepravdivých informací, že použijí úvěrové prostředky pro své podnikatelské záměry, uzavřeli s bankou zastoupenou J. P. úvěrové smlouvy, a to Z. D. úvěrovou smlouvu na částku 4 000 000,- Kč a L. V. úvěrovou smlouvu na částku 4 000 000,- Kč na nákup zboží, každý z nich z poskytnutého úvěru v rozporu s jeho účelem poukázal dohodnutou částku 3 363 812,- Kč na účet firmy I., s. r. o., a v dohodnutém termínu ani později bance úvěr nezaplatili.\" Tím podle soudu prvního stupně obvinění spáchali trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož trestní stíhání je nepřípustné v důsledku článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Stížnost, kterou proti citovanému usnesení podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. 12 To 80/2000, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných Z. D. a L. V. Podle ministra spravedlnosti došlo napadeným rozhodnutím k porušení zákona ve prospěch obou obviněných v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. 5 T 91/99, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §223 odst. 1 tr. řádu. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zrekapituloval průběh dosavadního řízení a obsah důkazů vztahujících se k projednávanému skutku, který je obviněným kladen za vinu. Podle názoru ministra spravedlnosti již z popisu skutku ve výroku zastavovacího usnesení vyplývá, že soud prvního stupně nijak nezpochybnil skutečnost, že oba obvinění uzavřeli smlouvy o úvěrech tak, jak bylo uvedeno v obžalobě krajského státního zástupce v Praze, že tyto úvěry vyčerpali a že zůstaly nesplaceny. Nezpochybnil ani tvrzení obžaloby, podle kterého byla podstatná část úvěrů oběma obviněnými převedena na společnost I., s. r. o., a soud prvního stupně učinil jednoznačný závěr, podle kterého částky poukázané obviněnými z obou úvěrů této společnosti nebyly určeny na nákup zboží a nesouvisely s rozvojem podnikání obviněných, neboť obvinění od počátku jednali se záměrem podstatnou část úvěrových prostředků předat společnosti I. Tuto část skutkových zjištění považuje ministr spravedlnosti za odpovídající skutečnosti a v tomto směru se plně ztotožňuje se závěry obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně. Ministr spravedlnosti však nesouhlasí se závěrem, že u obviněných není dáno zavinění ve vztahu ke vzniku škody a že jejich jednání nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění platném před 1. 1. 1998.
Podle názoru soudu prvního stupně obvinění předali podstatnou část peněžních prostředků získaných úvěrem společnosti I. s příslibem, že tato společnost uhradí dluh, nebo počítali s eventualitou prodeje drahých kamenů a úhradou dluhu ze zástavy, přičemž nebylo prokázáno, že by obvinění věděli o nemožnosti dosáhnout realizací zástavy s ohledem na její hodnotu získání dlužné částky zpět. Pokud byly v průběhu trestního stíhání drahé kameny znalecky ohodnoceny toliko na částku 1 345 525,- Kč, podle názoru soudu prvního stupně obviněným nebyla známá žádná okolnost, která by hodnotu drahých kamenů zpochybňovala. Jestliže obvinění předstírali bance jako účel úvěru získání finančních prostředků pro jejich podnikání, ačkoliv ve skutečnosti účelem bylo získání finančních prostředků pro jinou společnost, čímž uvedli banku v omyl o okolnostech významných z hlediska návratnosti úvěru a z hlediska podnikatelských záměrů banky, naplnili tímto jednáním podle názoru soudu prvního stupně skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože způsobili bance toliko vážnou újmu na jejích právech rozhodnout o poskytnutí či neposkytnutí úvěru.
Vrchní soud v Praze jako soud, který rozhodoval o stížnosti státního zástupce proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně, se s uvedeným názorem ztotožnil. Poukázal v této souvislosti na právní názor Nejvyššího soudu České republiky vyslovený v rámci rozhodování o dřívější stížnosti pro porušení zákona, který se týká významu zajištění úvěru zástavou pro posuzování existence zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Podle tohoto názoru nemůže vzniknout škoda na cizím majetku jako zákonný znak uvedeného trestného činu, pokud je poskytnutý úvěr zajištěn dostatečnou hodnotou zástavy, přičemž obvinění nemohli vědět, že hodnota drahých kamenů byla znalcem RNDr. I. T. nadhodnocena. Nebylo prokázáno žádné spojení obviněných se znalcem a správnost ocenění navíc při ukládání drahých kamenů do úschovy potvrdil i bankou zajištěný znalec Ing. J. H.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, podle nichž obvinění při uzavírání úvěrových smluv a čerpání úvěrů jednali s vědomím, že nároky peněžního ústavu mohou být uspokojeny realizací zastavených drahých kamenů, neboť tento názor nemá oporu v provedených důkazech, a to ani ve výpovědích samotných obviněných. Ministr spravedlnosti podrobně zrekapituloval obsah výpovědí obou obviněných a dospěl k závěru, že z žádné z těchto výpovědí nevyplývá, že v době uzavírání úvěrových smluv a čerpání úvěrů obvinění předpokládali úhradu svých závazků k bance realizací zastavených drahých kamenů. Podle názoru ministra spravedlnosti se sice obviněný může hájit takovým způsobem, jaký uzná za vhodný, ale z jeho výpovědi nelze logicky vyvozovat takové skutečnosti sloužící k jeho obhajobě, které obviněný vůbec neuvedl.
Dále ministr spravedlnosti vytkl soudům obou stupňů nedůslednost, s jakou se zabývaly kupní smlouvou ze dne 28. 8. 1992, včetně její přílohy, podle které obviněný Z. D. koupil drahé kameny, jež byly krátce na to použity jako zástava sloužící k zajištění obou úvěrů, a to za smluvní cenu 6 727 325,- Kč, tedy za částku o polovinu nižší, než byla částka vyčíslená znalcem. Podle ministra spravedlnosti nelze zpochybnit skutečnost, že smluvní kupní cenu drahých kamenů obviněný znal v době uzavírání úvěrových smluv a dokonání trestného činu čerpáním úvěru, neboť již dne 10. 9. 1992 byly společnosti I., poukázány částky korunově odpovídající kupní ceně uvedené v dodatku ke kupní smlouvě. Jak dále ministr spravedlnosti namítá, ze skutečnosti, že obviněný koupil drahé kameny za částku o polovinu nižší, než jak bylo uvedeno ve znaleckém posudku, a nedosahující ani výše obou úvěrů, muselo být obviněnému Z. D. zřejmé, že výše ohodnocení drahých kamenů nemusí být správná, že tržní cena drahých kamenů je nižší a že banka může být poškozena minimálně o cenový rozdíl mezi hodnotou zástavy a výší úvěrů, jestliže obvinění nebudou schopni úvěr splatit. Tvrzení obviněného, podle kterých se jako dospělý, duševně zdravý občan s určitými zkušenostmi v oblasti podnikání o rozdíly činící řádově miliony korun vůbec nezajímal, považuje ministr spravedlnosti do jisté míry za logické jedině tehdy, kdyby obviněný ve skutečnosti vůbec s úhradou úvěrů realizací zástavy nepočítal.
Ministr spravedlnosti je dále přesvědčen, že žádný z provedených důkazů nepotvrzuje existenci nějakého předchozího příslibu převzetí dluhu obviněných společností I. Existence takového příslibu nebyla potvrzena svědeckou výpovědí žádné z osob spojených se společností I., byť z listinných materiálů poskytnutých bankou vyplývá, že obvinění skutečně usilovali o převzetí dluhu jiným subjektem, ovšem až po delší době po splatnosti úvěrů. V tomto směru však považuje ministr spravedlnosti dokazování za neúplné, protože měl být u hlavního líčení osobně vyslechnut svědek P. W. a v zájmu úplnosti dokazování měl být zjištěn aktuální stav trestního stíhání dalších osob v souvislosti s obchodováním drahými kameny. Proto ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodoval na podkladě neúplně provedeného dokazování a nevyvodil adekvátní závěry z důkazů ve věci již provedených, v důsledku toho trestní stíhání nesprávně zastavil a vrchní soud toto pochybení v rámci řízení o stížnosti státního zástupce nenapravil.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a aby podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí předmětné věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že skutku, který byl obviněným Z. D. a L. V. obžalobou kladen za vinu, se měli dopustit v době, kdy skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1993, resp. až do 31. 12. 1997), který byl ve skutku spatřován, vyžadovala, aby pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl nebo využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. V době spáchaní žalovaného skutku ještě neplatilo ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. (ve znění po novelizaci provedené s účinností ode dne 1. 1. 1998 zákonem č. 253/1997 Sb.), podle něhož se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, aniž by se vyžadovalo způsobení škody na cizím majetku či obohacení pachatele nebo jiné osoby. Stejně tak neplatilo ustanovení §250b odst. 2 tr. zák. upravující další alternativu úvěrového podvodu, kterou naplní ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel, přičemž se ani zde nevyžaduje způsobení škody na cizím majetku. Ustanovení §250b odst. 1, 2 tr. zák. tedy nelze na jednání obviněných použít, protože by šlo o posouzení trestnosti podle pozdějšího zákona, který je pro obviněné nepříznivější, a vzhledem k tomu by bylo v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. Vylákání úvěru pod nepravdivou záminkou ani použití poskytnutého úvěru na jiný než sjednaný účel totiž samo o sobě nebylo v posuzovaném období (do 31. 12. 1997) trestným činem, neměl-li příjemce úvěru (dlužník) již v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit (viz rozhodnutí pod č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).
Dále je ve věci obviněných Z. D. a L. V. podstatné, že soud prvního stupně i soud odvolací byly podle §270 odst. 4 tr. řádu vázány právním názorem vysloveným v řízení o předchozí stížnosti pro porušení zákona rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/99. Podle tohoto právního názoru v případě, kdy je úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku získání dlužné částky zpět, nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl. Nemůže totiž vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty.
Citovaný právní názor sice již neplatí na činy spáchané za účinnosti zákona č. 253/1997 Sb., protože od 1. 1. 1998 by se mohlo popsané jednání posoudit jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jestliže dlužník při sjednávání úvěrové smlouvy uváděl nepravdivé informace o své ochotě úvěr splatit, přestože jeho úmysl takový nebyl, přičemž toto ustanovení právě na rozdíl od trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje způsobení škody. Trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. za okolností vyjádřených ve zmíněném právním názoru by mohl být rovněž spáchán, byť nikoli na úkor banky, za situace, kdyby splatnost úvěru byla zajištěna zřízením zástavního práva podle §152 a násl. občanského zákoníku na cizí věci, přičemž by vlastník zastavené věci (zástavní dlužník, zástavce) poskytl tuto věc k zajištění úvěru na podkladě nepravdivých tvrzení dlužníka o své schopnosti a ochotě úvěrem získané peníze vrátit, ač dlužník od počátku nehodlal poskytnuté peníze vrátit a spoléhal na úhradu úvěru ze zastavené věci. Tím by věřitel jednal na úkor vlastníka zástavy poté, co zneužil jeho omylu. V tomto případě by však bylo nutné zkoumat, zda se jedná o totožný skutek s tím, který měl spočívat v jednání na úkor banky.
Ve srovnání s uvedeným pak nelze přehlédnout ani skutečnost, že obžaloba v posuzované věci spatřovala spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. obviněnými Z. D. a L. V. právě v tom, že uzavřeli úvěrové smlouvy na podkladě nepravdivých informací a že poskytnuté úvěry použili z velké části v rozporu s účelem, na který jim úvěry byly poskytnuty, tj. na nákup drahých kamenů. Vzhledem k tomu si pak měli být obvinění vědomi, že nedojde v původním rozsahu k realizaci jejich podnikatelských záměrů uvedených v žádosti o úvěr a že si tak nevytvoří zdroje pro splácení úvěrů. V odůvodnění obžaloby bylo dokonce vyjádřeno podezření, že úvěry byly – snad za poskytnutí určitých provizí – vylákány prostřednictvím obou obviněných fakticky pro společnost I., s. r. o. Stížnost pro porušení zákona navíc argumentuje neexistencí údajného příslibu daného obviněným, na jehož podkladě měla dluhy z úvěrů převzít společnost I., s. r. o. To všechno jsou však skutečnosti, jež podle výše citovaného závazného právního závěru nemohou založit trestní odpovědnost obviněných za spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném v rozhodné době. Přitom ani jednomu z obviněných nebylo obžalobou kladeno za vinu, že by snad vylákali poskytnutí úvěru na podkladě nepravdivých údajů o hodnotě zástavy a způsobili škodu bance právě tím, že úvěr byl zajištěn zástavou v nedostatečné hodnotě.
V posuzované věci je totiž ze zákonné úpravy trestného činu podvodu (účinné v rozhodné době) a z výše citovaného závazného právního názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že v jednání obviněných Z. D. a L. V. by bylo možné spatřovat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném v rozhodném období) jen za předpokladu, kdyby úvěry jim poskytnuté – třebaže obvinění neměli v úmyslu úvěry splácet – byly zajištěny takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byly úvěry splaceny, a jestliže si byli obvinění této skutečnosti vědomi tak, aby se u nich mohlo dovozovat úmyslné zavinění (§4 tr. zák.), které se k trestnosti jednání posouzeného jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. vyžaduje (§3 odst. 3 tr. zák.). Provedenými důkazy by tedy muselo být spolehlivě prokázáno, že oba obvinění byli přinejmenším srozuměni [§4 písm. b) tr. zák.] s tím, že hodnota zástavy, kterou byly úvěry zajištěny, je nižší než hodnota poskytnutých úvěrů a že v případě nesplacení úvěrů banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. Z výsledků dokazování by muselo vyplynout nejen to, že obvinění věděli o skutečné hodnotě do zástavy poskytnutých drahých kamenů, ale že v rámci svého srozumění s možností způsobení škody nepočítali s žádnou konkrétní okolností, která by tomuto následku, jehož vznik by si představovali jako možný, mohla zabránit. Důkazy shromážděné v posuzované věci však neposkytují dostatečný podklad ani pro splnění prvního z uvedených předpokladů úmyslného zavinění obviněných, tj. že věděli o skutečné hodnotě zastavených drahých kamenů.
K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru, tedy na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. bylo nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, tedy uváděl banku v omyl nebo využil jejího omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (viz k tomu rozhodnutí pod č. 54/1967-I., č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Právě tato skutečnost je pro posouzení věci rozhodující, neboť veškerá ostatní argumentace, použitá ministrem spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona, by byla relevantní výhradně ve vztahu k naplnění či nenaplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. ve znění nyní účinném.
V tomto konkrétním případě není tudíž třeba polemizovat s tím, nakolik byly údaje uvedené obviněnými Z. D. a L. V. v žádosti o poskytnutí úvěru pravdivé či úplné, jaká byla jejich tehdejší faktická finanční situace, jakou měli skutečnou možnost získaný úvěr splácet či splatit, popřípadě jak s ním naložili, byť dokazováním zjištěné skutečnosti mohou vyvolávat určité pochybnosti o hodnověrnosti proklamovaných záměrů obou obviněných, pokud jde o jejich podnikatelské aktivity, které měly být poskytnutými úvěry financovány. To se ostatně projevilo v právním závěru soudu prvního stupně, když ve stíhaném skutku spatřoval spáchání trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. oběma obviněnými. Z hlediska trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je ovšem podstatná skutečnost, nakolik bylo v době poskytnutí obou úvěrů reálné, aby prokázaným jednáním obou obviněných mohla bance skutečně vzniknout škoda, resp. zda taková škoda (a v jaké výši) vznikla a nakolik byl vznik této škody pokryt zaviněním obou obviněných. Ministr spravedlnosti se otázkou zavinění obou obviněných sice zabýval a dovodil, že v tomto ohledu je zákonem požadované úmyslné zavinění obviněných prokázáno, jeho argumentace a závěry však nemají v provedených důkazech dostatečný podklad.
Nejvyšší soud při posuzování této rozhodující otázky vycházel především ze spolehlivě prokázaných skutečností, že obviněným Z. D. a L. V. byl na základě jejich žádosti AB Bankou, a. s., M. B., pobočkou v K. n. V., poskytnut úvěr, a to každému z nich v jím požadované výši 4 000 000,- Kčs. Smlouvy o poskytnutí úvěrů v této výši byly podepsány dne 8. 9. 1992 a na jejich podkladě byly úvěry, každý ve výši 4 000 000,- Kčs, oběma obviněným skutečně poskytnuty a postupně z podstatné části vyčerpány (úvěr poskytnutý obviněnému Z. D. ke dni 28. 12. 1992, úvěr poskytnutý obviněné L. V. ke dni 20. 11. 1992). Banka shledala riziko související s poskytnutím úvěrů přijatelným s tím, že jednak akceptovala návratnost úvěru ekonomickou cestou na podkladě předložených podnikatelských záměrů obou obviněných a jednak na podkladě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým ze dne 8. 9. 1992 přijala na zajištění úvěrů vybroušené přírodní rubíny v deklarované hodnotě 13 455 250,- Kčs, což je hodnota, která by jinak spolehlivě zajistila návratnost poskytnutých peněžních prostředků z obou úvěrů v případě jejich nesplacení. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zástavní právo jako právo akcesorické má ve smyslu §152 občanského zákoníku (resp. ve smyslu §151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000) funkci nejen zajišťovací, pokud nutí dlužníka splnit dluh, ale též funkci uhrazovací, protože zástavnímu věřiteli poskytuje pro případ nesplnění zajištěné splatné pohledávky podpůrný zdroj k jejímu uspokojení přímo ze zástavy, tj. jejím zpeněžením a náhradním plněním z výtěžku prodeje. Vzhledem k tomu neobstojí tvrzení státní zástupkyně v odůvodnění podané obžaloby o tom, že „zástava je instrumentem náhrady škody, který nepřechází na věřitele automaticky\", které je navíc v rozporu s již zmiňovaným závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v řízení o předchozí stížnosti pro porušení zákona.
Není přitom sporu o tom, jak již bylo konstatováno, že obvinění Z. D. a L. V. ke dni 20. 11. 1992 a 28. 12. 1992 úvěry z podstatné části vyčerpali (kromě částky určené na splátku úroků a poplatků) a že oba úvěry zůstaly nesplacené. Tato fakta ostatně konstatoval i soud prvního stupně, který nepřehlédl ani tu okolnost, že obvinění zaplatili za drahé kameny složené do zástavy peněžní částku celkem toliko 6 727 325,- Kčs, tj. polovinu jejich ceny stanovené znaleckými posudky znalců RNDr. I. T. a Ing. J. H. a že tato částka byla zaplacena z poskytnutých úvěrů. Ze znaleckého posudku podaného znalcem RNDr. J. H. a z jeho výpovědi pak soud prvního stupně zjistil, že skutečná hodnota předmětných drahých kamenů činí pouze 1 345 525,- Kč.
Z trestního spisu je rovněž patrné, že předmětné drahé kameny byly znalcem RNDr. I. T. oceněny peněžní částkou 13 455 250,- Kčs, přičemž ocenění zastavených drahých kamenů tímto znalcem potvrdil i další znalecký posudek znalce Ing. J. H., kterého pověřila ohodnocením drahých kamenů samotná AB Banka, a. s., a který ve svém posudku dospěl ke stejné hodnotě drahých kamenů jako znalec RNDr. I. T. Proto banka uvedené ocenění bez dalšího akceptovala, když své ocenění ve zmíněné hodnotě oba znalci potvrdili i při ukládání drahých kamenů do bankovní úschovy. Ve spise přitom neexistuje jediný důkaz o tom, že by obvinění Z. D. a L. V. o tomto nadhodnocení drahých kamenů věděli či alespoň mohli podobnou eventualitu reálně a důvodně předpokládat, nebo že by dokonce učinili jakékoliv kroky k ovlivnění závěrů znalců RNDr. I. T. a Ing. J. H. ve svůj prospěch.
Naopak, ani jeden z obviněných nemohl mít za popsané situace důvodné pochybnosti o deklarované hodnotě drahých kamenů poskytnutých do zástavy, když se na jejich ocenění shodli dva na sobě nezávislí znalci, z nichž jeden byl dokonce pověřen oceněním drahých kamenů samotnou bankou, která úvěry poskytla a na jejich zajištění přijala drahé kameny do zástavy. Z výpovědí obou obviněných pak vyplývá, že skutečně neměli pochybnosti o původně stanovené hodnotě zastavených drahých kamenů. Přitom obvinění nejsou sami v tomto směru odborníky, předmětné drahé kameny neměli vůbec u sebe a mohli oprávněně předpokládat, že je i v zájmu banky, aby měla k dispozici v zástavě drahé kameny dostatečné hodnoty. Ostatně i z tohoto důvodu se banka nespokojila s oceněním předmětných drahých kamenů jen znalcem RNDr. I. T., ale nechala hodnotu drahých kamenů stanovit dalším znalcem Ing. J. H., kterého si za tímto účelem banka sama vybrala. Potvrdil-li i tento znalec původní ocenění drahých kamenů, lze to považovat z hlediska obviněných jako laiků v tomto směru za dostatečné ujištění o hodnotě poskytnuté zástavy. Ani žádné další důkazy, jak je podrobně zhodnotil již soud prvního stupně, nesvědčí o tom, že by se kterýkoli z obviněných dozvěděl ještě před uzavřením úvěrových smluv nebo před čerpáním úvěrů o jakýchkoli okolnostech zpochybňujících původní ocenění drahých kamenů nebo naznačujících jejich podstatně nižší skutečnou hodnotu. Jak dále vyplývá z tvrzení obviněného a z některých dalších důkazů, jednala o hodnotě zástavy a o jiných okolnostech přípravy úvěrů se společností I., s. r. o., (konkrétně s JUDr. P. D.) i banka sama prostřednictvím ředitele pobočky v K. n. V., J. P. Konečně nelze přehlédnout, že ke stanovení hodnoty uvedených drahých kamenů na částku v jedné desetině jejich původního ocenění, tj. ve výši 1 345 525,- Kč, došlo teprve dodatečně v průběhu trestního řízení, a to až na podkladě dalšího znaleckého posudku zpracovaného znalcem RNDr. J. H.
Na závěrech o nedostatku zavinění obviněných nic nemění ani námitka ministra spravedlnosti, který ve stížnosti pro porušení zákona dovozuje možnost zavinění (ovšem jen u obviněného Z. D.) z toho, že ve smlouvě uzavřené mezi obviněným Z. D. a společností I., s. r. o., o koupi předmětných drahých kamenů je stanovena jejich kupní cena ve výši 6 727 625,- Kčs, tj. jen jako polovina původního ocenění těchto drahých kamenů. V tomto směru zůstalo nevyvráceným tvrzení obviněného, že tato kupní smlouva byla uzavírána pouze formálně, aby obviněný Z. D. mohl vystupovat jako vlastník drahých kamenů a tím urychlit poskytnutí úvěru. Původně v kupní smlouvě ani nebyla uvedena kupní cena, kterou obsahuje až dodatek kupní smlouvy. Přitom byl obviněný ujišťován představitelem prodávající společnosti I., s. r. o., JUDr. P. D. o nepodstatnosti výše kupní ceny, neboť za stejnou cenu tato společnost hodlala zpětně koupit drahé kameny od obviněného. Protože JUDr. P. D. vzhledem ke svému samostatnému trestnímu stíhání odmítl jako svědek v této věci vypovídat, není důvodu zpochybňovat přesvědčení obviněného Z. D. o významu kupní ceny a o způsobu, jímž byla sjednána. Navíc soud prvního stupně oprávněně poukazuje na některé důkazy (zejména svědecké výpovědi JUDr. P. V. a M. F.), jimiž jsou potvrzovány určité pochybnosti o korektnosti jednání JUDr. P. D. vůči obviněnému Z. D., který v důsledku toho nemusel znát všechny relevantní skutečnosti.
Za uvedených okolností tedy mohl obviněný Z. D. považovat uzavření zmíněné kupní smlouvy ohledně drahých kamenů a stanovení jejich kupní ceny skutečně za formalitu, zejména když vznik zástavního práva banky k předmětným drahým kamenům nebyl podle tehdy platných ustanovení §151a a násl. občanského zákoníku podmíněn tím, že dlužník byl vlastníkem zástavy (viz např. §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 o možnosti dát do zástavy cizí věc). Z toho vyplývá i význam uvedené kupní smlouvy a kupní ceny v ní stanovené, protože její uzavření nebylo podmínkou platného vzniku zástavního práva ani nutným předpokladem poskytnutí úvěru v posuzovaném případě, ale mělo vést jen k urychlení postupu a rozhodnutí banky v tomto směru. Pro banku bylo podstatné, že zástava jí byla odevzdána, resp. předána do úschovy u jiné banky (§151b odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000), banka zástavu přijala v dobré víře (§151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000) a hodnota zástavy byla stanovena způsobem, který tehdy nevzbuzoval pochybnosti banky jako věřitele ani obviněných jako dlužníků. Za splnění těchto podmínek bance platně vzniklo zástavní právo k drahým kamenům a pro banku bylo naopak bez významu, na podkladě jakých skutečností nabyl dlužník právo disponovat s předmětem poskytnutým do zástavy, za jakých cenových podmínek se tak stalo a zda je vůbec kupní smlouva platná. Jestliže tedy za popsaných okolností došlo mezi obviněným Z. D. a společností I., s. r. o., k ujednání – a to dokonce až dodatečnému – o kupní ceně nižší, než jaké bylo původní ocenění drahých kamenů, nelze dospět k přesvědčivému závěru o tom, že takto stanovená kupní cena drahých kamenů mohla být spolehlivým signálem pro obviněného Z. D. o podstatně nižší skutečné hodnotě zastavených drahých kamenů. Přitom obviněná L. V. kupní smlouvu o koupi drahých kamenů od společnosti I., s. r. o., neuzavírala a o její existenci se podle svého tvrzení dozvěděla až v průběhu trestního řízení.
Výsledek dokazování v hlavním líčení za tohoto stavu věci pak dovedl soud prvního stupně ke správnému závěru, že obvinění Z. D. a L. V. o nadhodnocení drahých kamenů ve znaleckých posudcích znalců RNDr. I. T. a Ing. J. H. nevěděli a mohli se tudíž spoléhat na to, že pokud jejich podnikatelský záměr nevyjde, případně jestliže se o jeho realizaci ani vážně nepokusí a nebudou schopni splácet poskytnutý úvěr, nebude banka poškozena. Tento postoj byl podle názoru krajského soudu založen na důvodném předpokladu obviněných, který nebyl dokazováním vyvrácen, že banka bude moci svoji pohledávku vůči nim vyplývající z poskytnutých úvěrů plně uspokojit realizací (zejména prodejem) zastavených drahých kamenů, jejichž hodnota původně odhadnutá dvěma znalci výši obou úvěrů dostatečně přesahovala. V tomto směru byl plně respektován závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v řízení o dřívější stížnosti pro porušení zákona v rozsudku ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/99. Soud prvního stupně tudíž nepovažoval úmysl obviněných způsobit stíhaným jednáním škodu AB Bance, a. s., za spolehlivě prokázaný provedeným dokazováním a neshledal tak existenci jednoho z obligatorních znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997. V jednání obou obviněných proto spatřoval soud prvního stupně toliko zákonné znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. posoudil je jako tzv. nemajetkový podvod spáchaný na úkor banky tím, že jí způsobili vážnou újmu na právu rozhodnout o tom, na jaký účel poskytnout úvěr a na jaký nikoliv. Na takový trestný čin se pak skutečně vztahovalo aboliční ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.), protože jde o úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky, přičemž ani jeden z obviněných nebyl z této amnestie vyloučen podle čl. IV téhož rozhodnutí. Další trestní stíhání obou obviněných pro uvedený trestný čin tedy bylo podle §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřípustné a nezbylo, než je podle §223 odst. 1 tr. řádu zastavit.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, pokud se s těmito závěry soudu prvního stupně i s jeho argumentací ztotožnil, rovněž nepochybil. Na správnosti a opodstatněnosti napadených rozhodnutí, zejména pak shora uvedeného závěru Krajského soudu v Praze o tom, že obviněným Z. D. a L. V. nebylo prokázáno úmyslné zavinění, tj. že nedošlo z jejich strany k naplnění jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., by podle názoru Nejvyššího soudu nemohly ničeho změnit ani jakékoliv další doplňující důkazy, včetně důkazů naznačovaných ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. To platí též o případném zjišťování aktuálního stavu trestního stíhání jiných osob v souvislosti s obchodováním drahými kameny (JUDr. P. V., Ing. K. B., JUDr. P. D., RNDr. I. T. a M. F.).
Vzhledem ke všem rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným rozhodnutím ani v řízení, jež mu předcházelo, zákon porušen nebyl. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tímto rozhodnutím není dotčena povinnost obviněných splatit poskytnuté úvěry, popř. další jejich povinnosti, pokud jim vznikly vůči AB Bance, a. s., a není vyloučena ani případná trestní odpovědnost jiných osob.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y