ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.8.2008:117
sp. zn. 9 Afs 8/2008 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: ECOPLAST, spol. s r. o., se sídlem Kalendova 688, Hradec Králové,
zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec
Králové, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem
Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 4. 2006,
č. j. 4851/150/2005-Kla, 4852/150/2005-Kla, 4853/150/2005-Kla, 4854/150/2005-Kla
a 4855/150/2005-Kla, o platebních výměrech na penále, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2007,
č. j. 31 Ca 149/2006 - 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2007, č. j. 31 Ca
149/2006 – 34, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá II. výrok rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 4. 2007,
č. j. 31 Ca 149/2006 – 34, kterým byly zamítnuty jeho žaloby proti v záhlaví
označeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen
„žalovaný“). Těmito rozhodnutími byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti
platebním výměrům Finančního úřadu v Hradci Králové (dále jen „finanční úřad“) ze
dne 29. 10. 2004, č. j. 219794/04/228912/1312, č. j. 219790/04/228912/1312, č. j.
219761/04/228912/1312, č. j. 219810/04/228912/1312 a č. j. 219764/04/228912/1312,
jimiž finanční úřad stěžovateli sdělil penále na dani z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2003 a roku 2002, na dani silniční za zdaňovací období roku
2001, na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků
za zdaňovací období roku 2002 a na dani silniční za zdaňovací období roku 2003.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Platební výměry samy o sobě, včetně výpočtu
daňového penále uvedeného na dalších stranách platebních výměrů, jsou podle
stěžovatele nesrozumitelné. Z výpočtu daňového penále nevyplývá, jak byla daňová
povinnost předepsána, proč právě k uvedenému dni a rovněž jakým způsobem byla
daňová povinnost zaplacena a proč k uvedenému dni. Stěžovatel dále nesouhlasí
s názorem soudu, že mu byly poskytnuty veškeré údaje, které jsou předmětem evidence
daní. Kdyby byly správcem daně k nahlédnutí předloženy stěžovatelem požadované
sestavy osobního daňového účtu, mohl by stěžovatel jasně a jednoznačně ověřit, zda
všechny uváděné výpočty daňového penále jsou provedeny v souladu se zákonem,
či nikoliv. Stěžovatel dále zpochybňuje závěr krajského soudu, dle něhož správce daně
unesl důkazní břemeno, resp. že vůbec nebylo nutno provádět dokazování. Krajský soud
se též dle stěžovatele nevypořádal se všemi žalobními návrhy. Jedná se především
o námitku, že doplňující informace ohledně předpisů daní, data a způsobu úhrady
daňových povinností byly stěžovateli sděleny opožděně, neboť se nacházejí až
v závěrečných rozhodnutích žalovaného. Takový postup již nemohl zhojit vady řízení,
k nimž došlo v předchozím daňovém řízení. Krajský soud se též nijak nevypořádal
s návrhy stěžovatele, aby byla zrušena nejen rozhodnutí žalovaného, ale rovněž
prvostupňová rozhodnutí finančního úřadu.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti plně odkazuje na obsah
odůvodnění svých rozhodnutí a ztotožňuje se i s rozsudkem krajského soudu. Na základě
shora uvedeného navrhuje, aby byla kasační stížnost stěžovatele Nejvyšším správním
soudem zamítnuta.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Finanční úřad při kontrole osobních daňových účtů stěžovatele zjistil, že stěžovatel
své daňové povinnosti uhradil opožděně. Z tohoto důvodu vydal dne 29. 10. 2004
platební výměry (blíže popsané výše), kterými stěžovateli sdělil předpis penále. Výpočet
daňového penále byl vždy umístěn na rubové straně každého platebního výměru.
Ve výpočtu je uveden den, ke kterému měl stěžovatel svou daňovou povinnost uhradit ,
dále den, ke kterému byla daň skutečně uhrazena, doba prodlení, výše daňové povinnosti,
sazba penále a konečně na základě těchto údajů vypočtená výše penále. Po doručení
platebních výměrů na penále stěžovatel prostřednictvím svého zástupce požádal finanční
úřad při ústním jednání dne 25. 11. 2004 o nahlédnutí do evidence daní, konkrétně u daně
z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob, a to ode dne 1. 1. 2000. Dále
požádal o nahlédnutí k výši zůstatků na výše uvedených daních k 31. 12. každého roku
počínaje zmíněným datem. V průběhu ústního jednání požadoval poskytnutí sestavy
EDA 10, popř. EDA 10 A z programu ADIS. Výše zůstatků na jmenovaných daních
a sestavy z programu ADIS stěžovateli nebyly poskytnuty s odůvodněním, že nejsou
součástí jeho daňového spisu. Při ústním jednání následujícího dne zástupce stěžovatele
od finančního úřadu převzal výpisy „má dáti“ a „dal“ z osobního daňového účtu
stěžovatele na dani z přidané hodnoty a dani z příjmů právnických osob za roky 2000,
2001, 2002, 2003 a 2004. Finanční úřad k těmto výpisům pro vysvětlení uvedl,
že podkladem předpisných vět „má dáti“ jsou daňová přiznání, platební výměry, u daně
z příjmů právnických osob navíc generované zálohy na daň vyplývající z přiznání;
podkladem vět „dal“ jsou pak platby daňového subjektu, vrácení peněz, převod na jiný
druh příjmu. Stěžovatel byl dále upozorněn, že z výpisu vět „dal“ není zřejmé, jakým
způsobem byla platba provedena. Vedle toho finanční úřad zopakoval, že jiné sestavy
z programu ADIS nebyly stěžovateli předány, neboť nejsou součástí jeho daňového spisu.
Dne 6. 12. 2004 podal stěžovatel proti platebním výměrům odvolání. V něm
předně namítl, že jeho právo na podání odvolání bylo významně omez eno, neboť mu
správce daně v rozporu s ustanoveními §62 a §23 z ákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
a zásadou součinnosti dle §2 odst. 2 téhož zákona neumožnil nahlédnout do evidence
daní. Stěžovatel tak nebyl schopen ověřit údaje, které správce daně uvádí v napadených
rozhodnutích, a kvalifikovaně podat odvolání. Dále poukázal na nicotnost napadených
platebních výměrů dovozovanou z toho, že údaje, které by měly být součástí výroku
rozhodnutí, jsou nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. V závěru svého odvolání stěžovatel
uvedl, že správce daně neunesl důkazní břemeno, neboť podle §31 odst. 8 písm. d)
zákona o správě daní a poplatků právě on prokazuje existenci skutečností rozhodných
pro uplatnění zákonných sankcí. Z nahlížení do evidence daní ani z rozhodnutí
finančního úřadu však není patrná existence takových skutečností, natož aby byly
prokázány.
Žalovaný odvolání proti výše uvedeným platebním výměrům zamítl.
Svá rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětem evidence daní je zachycování daňových
povinností, jejich úhrad a zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků.
Předání těchto výpisů správcem daně je tak považováno za splnění zákonné povinnosti
vůči daňovému subjektu. Jelikož požadavky stěžovatele šly nad rámec zákona, nebyly mu
jím požadované sestavy předány. Možnosti vydání sestavy SES 10 D z evidence daní
stěžovatel přitom nevyužil, ačkoli na ni byl upozorněn. Následně žalovaný v každém
ze svých rozhodnutí samostatně podrobně popsal daňovou povinnost stěžovatele,
splatnost jednotlivých částek, způsob a datum skutečné úhrady daňové povinnosti a dobu
prodlení. K namítané nicotnosti platebních výměrů konstatoval, že výrok napadených
rozhodnutí obsahuje výslovný odkaz na druhou stranu těchto rozhodnutí a z tohoto
důvodu jsou údaje zde uvedené součástí výroku rozhodnutí. Napadená rozhodnutí
obsahují podle žalovaného všechny zákonné náležitosti, včetně výpočtu penále na další
stránce.
Krajský soud žaloby proti rozhodnutím žalovaného spojil ke společnému
projednání. Nicotnost platebních výměrů vydaných finančním úřadem neshledal. Ohledně
způsobu výpočtu penále obsaženého na druhé straně rozhodnutí odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a vzhledem k tomu, že daňový subjekt své daňové
povinnosti zná, nespatřil nesrozumitelnost ani v neuvedení toho, na základě
které skutečnosti daná daňová povinnost vznikla. K námitce, že stěžovateli nebylo
umožněno nahlédnout do evidence daní v dostatečném rozsahu, krajský soud
konstatoval, že stěžovateli byly poskytnuty veškeré údaje, které jsou předmětem evidence
daní vedené správcem daně ve smyslu §62 zákona o správě daní a poplatků, přičemž
nevyhovění požadavku na vypracování dalších sestav neshledal krajský soud za porušení
zákonných povinností správce daně. V návaznosti na uvedené nepřisvědčil krajský soud
ani žalobní námitce o neunesení důkazního břemene ze strany správce daně. Daňové
povinnosti i sankce za prodlení vycházely přímo ze zákona, některé daňové povinnosti
z daňových přiznání. Stěžovatel věděl, kdy provedl platby, případně kdy správce daně
rozhodl o převedení přeplatku na dani. Tyto skutečnosti byly známy i daňovým orgánům,
proto nebylo ohledně těchto skutečností nutno provádět dokazování . Krajský soud
shledal důvodnou pouze námitku ohledně nesprávnosti výše penále vztahujícího se k dani
z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2001. Správce daně na nedoplatek na této
dani nepřevedl v souladu s ustanovením §64 zákona o správě daní a poplatků existující
přeplatek stěžovatele na dani z příjmu právnických osob, čímž se dopustil nezákonnosti.
Prvním výrokem svého rozsudku tak krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, jímž
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru na dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období roku 2001, druhým výrokem pak žaloby proti ost atním rozhodnutím
žalovaného zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel opírá kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
tj. poukazuje na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], namít á nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
a rozsudek krajského soudu dle jeho názoru též trpí vadou nepřezkoumatelnosti
spočívající v nedostatku jeho důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Podle ustanovení §62 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků předmětem evidence
příjmů, kterou vedou správci daně, je zachycování daňových a platebních povinností, jejich úhrad nebo
zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Tyto údaje jsou evidovány na osobních
účtech jednotlivých daňových dlužníků odděleně za každý druh daně.
Podle §62 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků pro poskytování informací z evidence
daní platí přiměřeně ustanovení o nahlížení do daňových spisů.
V souladu s ustanovením §23 odst. 1 stejného zákona d aňový subjekt je oprávněn
nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností, s výjimkou částí spisu uvedených v odstavci
2. Správce daně je povinen o každém nahlížení do spisu pořídit úřední záznam. Podle následujícího
odstavce téhož ustanovení daňový subjekt není oprávněn nahlížet do úřední korespondence s jinými
státními orgány, do rejstříku, pomůcek, zápisů a rozhodnutí sloužících výlučně pro potřeby správce daně
a dalších podkladů, do nichž nelze umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti
poměry jiných daňových subjektů. Není-li ohrožen zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob
zúčastněných na daňovém řízení, může správce daně v odůvodněných případech nutných pro další průběh
daňového řízení povolit nahlédnutí i do těchto písemností. Důvody tohoto nahlédnutí uvede vždy výslovně
v úředním záznamu. Toto omezení při nahlížení do spisů platí přiměřeně i při zapůjčení spisů pro řízení
před jinými orgány než orgány správce daně všech stupňů.
Stěžejním bodem řízení je nesouhlas stěžovatele s tím, v jakém rozsahu mu bylo
správcem daně povoleno nahlédnout do evidence daní, resp. námitka, že v důsledku toho
neměl k dispozici veškeré potřebné informace pro ochranu svých práv v daňovém řízení.
Jeho zástupce se v daňovém řízení zcela záměrně domáhal nahlédnutí do sestav EDA 10,
resp. EDA 10 A, a to právě z důvodu, že tyto sestavy obsahují úplné informace
z osobního daňového účtu stěžovatele. Teprve po předložení uvedených sestav
by stěžovatel mohl podle svého názoru jasně a jednoznačně přezkoumat, zda všechny
uváděné výpočty daňového penále jsou provedeny v souladu se zákonem. Stěžovatel
tvrdí, že finanční úřad i ž alovaný mu zcela svévolně a bez racionálního odůvodnění
odepřeli nahlédnout do sestav jeho vlastního osobního daňového účtu, ačkoliv se tyto
sestavy netýkají žádných jiných daňových subjektů než právě jen jeho. Závěr krajského
soudu, dle něhož byly předpisy jednotlivých daňových povinností a jejich opožděné
úhrady zřejmé z platebních výměrů a stěžovateli předaných výpisů, dle stěžovatele
nepostihuje v úvahu přicházející situaci, kdy by stěžovatel nebyl vyrozuměn
např. o převedení přeplatku, ať už z jakýchkoli důvodů. Stěžovatel dále podotýká,
že se mu jeví jako iracionální, aby v dané situaci pracně za tři roky zpětně dohledával
veškeré předpisy daňových povinností, svá daňová přiznání, své vlastní platby, vznik
a výši přeplatků na dani, jejich zaúčtování správcem daně a na základě toho prováděl
kontrolu výpočtu penále uvedenou v platebním výměru, když veškeré rozhodné údaje
jsou u správce daně k dispozici na jeho osobním daňovém účtu.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zmínit na tomto místě skutečnost ,
že je povinností každého daňového subjektu plnit své daňové povinnosti řádně a včas.
Stěžovatel takovýmto způsobem důsledně nepostupoval. Např. v případě daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období roku 2001 poukázal částku odpovídající jeho daňové
povinnosti na účet daně z příjmu právnických osob. Pokud však daňové orgány takto
vzniklý přeplatek na jedné dani nepřevedly na jinou daň a stěžovatel na tuto skutečnost
upozornil, bylo na místě, aby z důvodu jejich nezákonného postupu krajský soud zrušil
platební výměr na penále na daň z přidané hodnoty za rok 2001. Nejvyšší správní soud
se dále v obecné rovině neztotožňuje se stěžovatelem v jeho tvrzení, že po něm nelze
spravedlivě požadovat, aby sám ve svých dokladech, které má k dispozici, dohledával
skutečnosti mající vliv na výši jeho daňové povinnosti, případně sloužící ke kontrole
správnosti postupu daňových orgánů. Obecně je možno konstatovat, že zákon o správě
daní a poplatků ukládá daňovým subjektům různé povinnosti, včetně primárního nesení
důkazního břemene daňovým subjektem o skutečnostech jím tvrzených, stejně tak může
být daňový subjekt například vyzván ke specifikaci důvodů jím podaného odvolání
a v takovém případě je v jeho vlastním zájmu dohledat veškeré relevantní skutečnosti
týkající se jeho daňové povinnosti.
V rámci vypořádání námitek kasační stížnosti je však nutno při aplikaci právních
norem přihlížet též ke skutkovým okolnostem věci. Mezi stěžovatelem a daňovými orgány
vznikl v projednávaném případě spor o právní otázku, zda má daňový subjekt právo
nahlížet do evidence daní vedené správcem daně v plném či omezeném rozsahu,
a to v souvislosti s nevydáním výpisu z evidence daní, z níž je patrná a přezkoumatelná
správnost výpočtu daňového penále. Stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje na podporu
svého právního názoru nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS
179/01, a ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 359/05. V prvně zmíněném rozhodnutí
se Ústavní soud vyslovil k ústavnosti výše citovaného ustanovení §23 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků, které podle §62 odst. 9 téhož zákona platí přiměřeně
i pro poskytování informací z evidence daní: „Předmětné ustanovení, dle názoru Ústavního
soudu, nelze striktně vykládat tak, jako by zakazovalo daňovému subjektu nahlížet do specifikovaných
podkladů vůbec. Byla-li daňovému subjektu stanovena daň pomocí pomůcek a podkladem pro stanovení
daně byly výlučně údaje zjištěné u daňového subjektu samého (ne u jiného daňového subjektu), pak
je povinností správce daně umožnit do těchto podkladů daňovému subjektu nahlédnout. Z právní úpravy
tohoto ust. (zejména z jejího smyslu v návaznosti na ust. §24 daňového řádu upravujícího povinnost
mlčenlivosti) je zřejmé, že vyloučeny z nahlédnutí jsou pouze takové písemnosti, kter é souvisí s jinými
daňovými subjekty.“ Tento ústavně konformní výklad poskytuje vodítko i pro posouzení
sporné právní otázky v projednávané věci. V dalším (později vydaném) nálezu Ústavní
soud uvádí: „... Ustanovení §23 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
které stanoví případy, v nichž daňový subjekt není oprávněn nahlížet do částí vlastního daňového spisu,
z hlediska ochrany základních práv představuje omezení základního práva na soukromí garantovaného
čl. 10 Listiny a na informace garantovaného čl. 17 Listiny. Obecně platí, že je to jednotlivec, který
disponuje tzv. svobodou informačního určení, tedy svobodou rozhodovat o tom, jaké informace o sobě sdělí,
a je to také jednotlivec, který má naopak právo být seznámen s tím, jaké informace stát o něm či „v jeho
věcech“ uchovává. Toto právo, podobně jako jiná základní práva, může být omezeno toliko na základě
zákona, omezení musí sledovat legitimní cíl a musí být přiměřené co do volby prostředků. Za ústavně
konformní interpretaci ustanovení §23 odst. 2 uvedeného zákona lze proto označit pouze takovou
interpretaci, která zachovává přiměřenost omezení základního práva zvolením adekvátních prostředků.“
Z ústavních nálezů lze dle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit,
že v obecné rovině má subjekt právo znát informace, které o něm stát prostřednictvím
správního orgánu uchovává. Ústavně konformní tedy není výklad, podle něhož jsou
jednotlivci poskytnuty jen vybrané informace. naopak je třeba vycházet z toho,
že má právo na sdělení veškerých informací, z nichž mu nebudou poskytnuty ty, které
právní předpisy vylučují. V evidenci daní jsou až na krajní výjimky uchovávány informace
týkající se výhradně konkrétního daňového subjektu, neobs ahující údaje o třetích
osobách. Pokud správce daně neuvede důvody (konkrétní a srozumitelné), které by tuto
premisu zpochybnily, pak se nemůže dovolávat povinnosti zachovat mlčenlivost vůči
třetím osobám a z tohoto důvodu odmítat daňovému subjektu poskytnout informace
z evidence daní, které byly použity při stanovení jeho daňové povinnosti či penále.
V dané věci je určující, že správce daně měl sestavy z evidence, do nichž chtěl
stěžovatel nahlédnout, k dispozici a použil je jako podklady pro rozhodnutí. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu tato skutečnost založila povinnost správce daně poskytnout
předmětné údaje stěžovateli, neboť na základě nich bylo vydáno rozhodnutí, které
stanovilo stěžovateli v daňovém řízení jeho povinnosti. Přestože zákon o správě daní
a poplatků nestanoví výslovně povinnost správce daně seznámit daňový subjekt před
vydáním rozhodnutí se všemi podklady shromážděnými pro jeho vydání (zejména zásady
zákonnosti a součinnosti dle §2 odst. 1, 2, zákona o správě daní a poplatků),
ze základních zásad daňového řízení lze jednoznačně dovo dit povinnost správce daně
poskytnout daňovému subjektu všechny informace, které byly použity při rozhodování
o jeho právech a povinnostech, pokud nejsou chráněny dle některého ustanovení zákona
o správě daní a poplatků či zvláštního zákona (viz shora citované nálezy Ústavního
soudu).
Krajský soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že stěžovateli byly poskytnuty
veškeré údaje vedené ve smyslu ustanovení §62 zákona o správě daní a poplatků
a nevyhovění požadavku na vypracování dalších sestav neshledal za porušení zákonných
povinností finančního úřadu. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že krajský soud
se dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení této právní otázky, neboť
finanční úřad měl stěžovateli na jeho žádost vydat z evidence daní sestavu EDA 10 D ,
jakožto podkladové materiály, ze kterých správce daně vycházel při rozhodování ve věci
samé.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že finanční úřad unesl
důkazní břemeno, resp. že vůbec nebylo nutno provádět dokazování . Podle stěžovatele
v daném konkrétním případě neunesl finanční úřad důkazní břemeno právě tím, že mu
znemožnil nahlédnutí do jím požadovaných sestav osobního daňového účtu. Krajský
soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel znal některé rozhodné
skutečnosti ze svých daňových přiznání, věděl, kdy provedl platby, kdy finanční úřad
rozhodl o převedení přeplatku, daňové povinnosti a především zákonné sankce pak
vyplývají přímo ze zákona. Nejvyšší správní soud v rámci tohoto bodu kasační stížnosti
odkazuje na vypořádání předchozí stěžejní námitky kasační stížnosti. Vzhledem k tomu,
že správce daně stěžovateli neposkytl veškeré potřebné údaje týkající se jeho povinnosti
hradit penále, nelze do odstranění tohoto nedostatku hodnotit unesení či přenos
důkazního břemene.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, dle něhož není významné,
že žalovaný připustil, že stěžovateli mělo být umožněno nahlédnout do sestavy SES 10 D
u finančního úřadu. Tato skutečnost podle stěžovatele naopak významná je, neboť jasně
dokladuje, že finanční úřad porušil práva stěžovatele a znemožnil mu podat efektivní
odvolání proti platebním výměrům. Jmenovaná sestava navíc nebyla čtena k důkazu
v řízení před krajským soudem, jeho závěry se proto neopírají o provedené dokazování
a stěžovateli nebylo umožněno se k tomuto důkazu vyjádřit.
V souladu s právním názorem stěžovatele je třeba v řízení před soudem trvat
na zachování všech procesních práv účastníků řízení. Mezi taková základní práva jistě
patří povinnost soudu provést důkazy ke skutečnostem, o něž je opřeno rozhodnutí , a též
možnost účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům. Jak zjistil Nejvyšší správní soud
z předložené spisové dokumentace, žalovaný ve svých rozhodnutích o zamítnutí odvolání
proti platebním výměrům zmínil, že stěžovatele ve svých předchozích rozhodnutích
upozornil na možnost vydání sestavy SES 10 D a že toto právo stěžovatel nevyužil.
Žalobní námitku týkající se tohoto bodu stěžovatel koncipoval tak, rozhodnutí obsahující
toto upozornění bylo vydáno dne 22. 7. 2005, přičemž odvolání v předmětné věci bylo
podáno již dne 3. 12. 2004. Dále namítal, že i s ám žalovaný v odvolacím řízení shledal
postup finančního úřadu nezákonným, avšak odvolání zamítl. Krajský soud ve svém
rozsudku pak konstatoval, že zmíněná sestava (která je založena ve spise) neobsahuje jiné
údaje než sestavy stěžovateli předané, pouze je svým rozvržením o něco přehlednější.
Nejvyšší správní soud k uvedené námitce stěžovatele, dle níž byl zkrácen na svých
právech tím, že při ústním jednáním před krajským soudem nebyla čtena sestava SES 10
D jakožto důkaz, přestože krajský soud v odůvodnění rozsudku její obsah zmiňuje, uvádí
následující:
Ze spisu krajského soudu vyplývá (čl. 18 ÷ 20), že ve věci bylo dne 26. 4. 2007
provedeno ústní jednání, jehož se zúčastnili oba účastníci osobně. Obě strany přednesly
soudu své návrhy a vyjádření k věci. Dle protokolu o ústním jednání seznámil soud
účastníky s podstatnými okolnostmi projednávané věci. V protokolu o jednání není
zaznamenáno a ostatně ani stěžovatel netvrdí, že by se při ústním jednání domáhal
provedení důkazu čtením sestavy SES 10 D. Pokud se tak nestalo, pak nelze krajskému
soudu vytýkat, že výslovně obsah tohoto dokumentu při jednání nepřečetl. Tento postup
není v rozporu se zásadou, dle níž dokazování soud provádí výslovně při jednání.
Při jednání o žalobě ve správním soudnictví totiž není obsah správního spisu (tj. všechny
jeho součásti) považován bez dalšího za důkaz. Vyplývá to ze samotné podstaty řízení
ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením správního řízení, správní spis
je obrazem a výsledkem tohoto správního řízení, dokládá skutkový a právní stav, který tu
byl v době rozhodování správního orgánu. Obsah správního spisu je samozřejmě bez
pochybností známý správnímu orgánu, tj. žalovanému v řízení o žalobě, avšak i žalobce
se v případě jeho zájmu má právo s obsahem správního spisu v průběhu správního řízení
seznámit. Je možné, že žalobce učiní určitou část správního spisu spornou, o této otázce
poté soud případně vede dokazování. Prostředky, kterými se snaží žalobce zpochybnit
jednotlivé fragmenty správního spisu či rozhodnutí, jsou již důkazními prostředky
ve smyslu §52 s. ř. s., které musí být provedeny zásadně při jednání a účastníci musí mít
možnost se k nim vyjádřit.
Pokud tedy při ústním jednání žádný z účastníků, tedy ani stěžovatel, nežádali
o čtení sestavy SES 10 D (přestože odkaz na tuto sestavu byl uveden v odůvodnění
napadeného rozhodnutí o odvolání), nelze vytýkat krajskému soudu procesní pochybení,
pokud ji při jednání ze správního spisu výslovně nekonstatoval, a tato skutečnost nebrání
tomu, aby obsah tohoto dokumentu byl citován v odůvodnění konečného rozhodnutí
soudu.
Stěžovatel dále namítá, že platební výměry samy o sobě, včetně výpočtu daňového
penále uvedeného na dalších stranách, jsou nesrozumitelné. Z tohoto výpočtu dle jeho
názoru nevyplývá, jak byla určitá daňová povinnost předepsána, proč právě k uvedenému
dni a rovněž jakým způsobem byla daňová povinnost zaplacena a proč k uvedenému dni.
Je pravdou, že ve výpočtech obsažených v jednotlivých platebních výměrech jsou
uvedeny pouze data a částky, jimiž je ověřitelná toliko matematická operace výpočtu
penále. Bližší údaje jsou obsaženy až v rozhodnutí žalovaného, z nichž jsou patrná data
a výše záloh, platby, vznik přeplatků a jejich použití na úhradu nedoplatků na jiných
daních a částky a doby, za které se stěžovateli ze zákona počítalo penále. Je tomu tak
především proto, že platební výměry, jimiž správce daně sděluje daňovému dlužníkovi
v souladu s ustanovením §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků předpis penále,
neobsahují odůvodnění. Podle §32 odst. 3 téhož zákona totiž rozhodnutí obsahuje odůvodnění,
jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Naproti tomu podle §50 odst. 7, věty prvé, téhož
právního předpisu rozhodnutí o odvolání musí být odůvodněno, pokud se v něm nevyhovuje odvolání
v plném rozsahu. Obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud již ve svém
rozsudku ze dne 22. 11. 2004, č. j. 1 Afs 81/2004 – 81: „Platební výměr se skládá pouze
z výroku a z poučení o opravných prostředcích; odůvodnění není jeho součástí. Z tohoto důvodu je text,
který se nachází za označením rozhodnutí, nutně součástí jeho výroku ve smyslu §32 odst. 2 písm. d)
zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.“
Krajský soud k námitce nicotnosti platebních výměrů z důvodu nesrozumitelnosti
uvedl, že platebními výměry a výpočty na nich uvedenými je srozumitelně vyjádřeno,
ke které dani se konkrétní penále vztahuje; k jakému dni a v jaké částce měla být daňová
povinnost na té které dani uhrazena; kdy byla uhrazena; kolik dní byl stěžovatel s platbou
v prodlení; kolik činí sazba a výpočet penále. Vzhledem k tomu, že stěžovatel své daňové
povinnosti znal, nelze v neuvedení skutečnosti zakládající vznik konkrétní daňové
povinnosti spatřovat nesrozumitelnost předmětných platebních výměrů a označit
je za nicotné. Zdejší soud se s citovaným právním názorem krajského soudu ztotožňuje,
přičemž dospěl k závěru, že platební výměry obsahující výše popsané údaje ve výpočtu
není možno označit ani za nepřezkoumatelné pro jejich nesrozumitelnost.
Krajský soud se podle názoru stěžovatele dále nevypořádal s jedním ze žalobních
bodů, a to, že doplňující informace ohledně předpisů daní, data a způsobu úhrady
daňových povinností byly stěžovateli sděleny opožděně, neboť se nacházejí
až v závěrečných rozhodnutích žalovaného, kterými bylo daňové řízení pravomocně
skončeno. Podání těchto informací proto již nemohlo zhojit vady řízení, k nimž došlo
v předchozím daňovém řízení. Nejvyšší správní soud ze žalob podaných dne 28. 6. 2006
ověřil, že stěžovatel skutečně namítal, že informace z evidence daní, které mu poskytl
v odůvodnění žalobami napadených rozhodnutí žalovaný, nemohou zhojit vady řízení
v předcházejícím stupni, neboť tyto informace stěžovatel obdržel pozdě a nemohl z nich
učinit závěry pro odvolání. Uvedený bod je přitom samostatnou námitkou, pro kterou
považuje stěžovatel rozhodnutí žalovaného za nezákonná. Krajský soud se k této žalobní
námitce ve svém rozhodnutí nijak nevyjádřil a Nejvyšší správní soud nemůže absenci
těchto úvah v rozhodnutí krajského soudu sám nahradit, neboť by tím překročil svou
pravomoc. Krajský soud tak v této části své rozhodnutí zatížil vadou způsobující jeho
nezákonnost (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1534/08).
Závěrečná námitka kasační stížnosti se týká stěžovatelem namítané vady před
krajským soudem, který se nijak nevypořádal s návrhy stěžovatele, aby byla zrušena nejen
rozhodnutí žalovaného, ale též jemu předcházející rozhodnutí finančního úřadu. K této
námitce Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 29. 11. 2007,
č. j. 1 As 60/2006 – 106, publikovaný pod č. 1456/2008 Sb. NSS, podle něhož „domáhat
se zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které předcházelo napadenému správnímu
rozhodnutí, není procesním právem žalobce, jemuž by odpovídala povinnost soudu o takovém návrhu
výrokem rozhodnout. Kasační stížnost spočívající pouze v tvrzení, že krajský soud rozhodující o žalobě
měl kromě rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího
stupně, které mu předcházelo, je nepřípustná.“ Jakožto dílčí námitku kasační stížnosti proto
neshledal zdejší soud tento poslední bod důvodným.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že přestože některé
stížní námitky nebyly shledány důvodnými, krajský soud pochybil, když nesprávně
posoudil právní otázku ohledně rozsahu nahlížení daňového subjektu do evidence daní
a nevypořádal se se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v žalobách proti
rozhodnutím žalovaného.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v něm povinen
v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, jímž je dle
ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán, znovu posoudit žalobní návrh y stěžovatele.
V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Mgr. Daniela Zemanová
př e ds e dk yn ě senátu