ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.109.2011:44
sp. zn. 9 As 109/2011 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: V. B.,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 11. 2010, sp. zn. KÚOK/98425/2010/ODSH-SD/7469, č. j. KUOK/115620/2010, ve věci
ustanovení opatrovníka, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. 6. 2011, č. j. 76 A 8/2011 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen
„krajský soud“), jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 30. 11. 2010,
sp. zn. KÚOK/98425/2010/ODSH-SD/7469, č. j. KUOK/115620/2010. Tímto rozhodnutím
stěžovatel zamítl odvolání žalobkyně proti usnesení Magistrátu města Olomouce, odboru agendy
řidičů a motorových vozidel (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 7. 9. 2010,
č. j. SMO1/AŘMV/2/1695/2010/Cap, kterým byla žalobkyně ustanovena jako opatrovník M .
B., k obhajování jeho práv účastníka řízení o přestupku.
Ze správního a soudního spisu jsou patrny následující podstatné skutečnosti. Žalobkyně
byla ustanovena opatrovníkem podle §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správn ího
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“ nebo „správní řád“), svému otci M. B.,
obviněnému ze spáchání přestupku. Důvodem ustanovení bylo, že se správnímu orgánu I. stupně
nepodařilo doručit předvolání k podání vysvětlení. Žalobkyně s usnesením o jejím ustanovení
nesouhlasila a podala proti němu odvolání s odůvodněním, že se svým otcem již několik let
neudržuje žádný kontakt a taktéž neví, kde se zdržuje. Stěžovatel odvolání zamítl a potvrdil
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobkyni považoval za osobu vhodnou k zastupování
opatrovance a neshledal u ní žádný závažný důvod pro nedostatečné hájení jeho práv.
Skutečnosti, které žalobkyně v odvolání uvedla, nepovažoval za důvod pro odmítnutí výkonu
funkce opatrovníka. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala ke krajskému soudu žalobu , v níž
uvedla, že není možné ukládat povinnost vyplývající z funkce opatrovníka proti její vůli, že si
nepřeje funkci opatrovníka vykonávat a navíc se ani necítí být způsobilá zájmy svého otce řádně
hájit. Ze skutečnosti, že je dcerou M. B., nemůže ještě automaticky vyplývat, že je osobou
vhodnou pro výkon této funkce. Rovněž namítla, že z rozhodnutí o ustanovení není patrno, jaké
kroky správní orgány ke zjištění skutečného pobytu opatrovance podnikly. V postupu správních
orgánů žalobkyně shledává pouze jejich snahu si zjednodušit práci v daném přestupkovém řízení.
Krajský soud žalobkyni vyhověl. Vhodnost žalobkyně pro zastupování obviněného
z přestupku totiž neshledal. Uvedl, že správní orgán nepostupoval správně, pokud trval
na ustanovení žalobkyně za situace, kdy ta podala odvolání, v němž uvedla, že opatrovanec
je jejím biologickým otcem, se kterým se však ona již řadu let nestýká a rovněž jí není známo
místo jeho pobytu. V souvislosti s tím konstatoval, že smyslem ustanovení opatrovníka je učinit
takový procesní úkon, aby účastník řízení byl účasten řízení, aby byl jeho zást upce obeznámen
s tímto řízením, aby jej někdo hájil a uplatňoval práva opatrovance. S ohledem na to musí správní
orgán učinit a řádně odůvodnit úvahu, zda ustanovený opatrovník bude funkci opatrovníka
skutečně vykonávat a zájmy opatrovance hájit. Skutečnost, že opatrovník vyjádří nesouhlas
s výkonem své funkce opatrovníka a namítne, že tuto svou funkci nechce vykonávat,
zpochybňuje vhodnost ustanovené osoby. Krajský soud podotkl, že v takovém případě postrádá
ustanovení takové osoby opatrovníkem svůj smysl. Na podporu svých závěrů krajský soud
odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 1 As 34/2007 - 48, dostupný stejně jako všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na www.nssoud.cz) a Ústavního soudu (nálezy ze dne 6. 6. 2002,
sp. zn. III. ÚS 717/01, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 629/04, ze dne 19. 5. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 2992/08, ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, všechny dostupné
na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx). Navíc žalobkyně v žalobě uvedla, že se necítí být
dostatečně způsobilá hájit zájmy opatrovance z důvodu neznalosti a orientace v problematice
přestupkového řízení, nemá ani žádné právnické vzdělání. Krajský soud dospěl k závěru,
že stěžovatel po podání odvolání proti usnesení o ustanovení žalobkyně opatrovníkem
obviněnému z přestupku M. B. řádně neposoudil vhodnost žalobkyně pro zastupování
opatrovance, proto rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrát il k dalšímu řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle stěžovatele krajský soud věc posoudil
v rozporu s dikcí §32 odst. 4 s. ř. Z citovaného ustanovení totiž vyplývá, že opatrovníkem není
možno ustanovit pouze osobu, o níž lze mít důvodně za to, že má takový záj em na výsledku
řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude hájit zájmy opatrovance. Takovouto skutečnost však
žalobkyně ve svém odvolání a ani v žalobě neuvedla. Odkazy na nálezy Ústavního soudu
považuje stěžovatel za účelové. Naopak Ústavní soud ve svém nálezu doporučuje ustanovit
opatrovníka z okruhu užší a širší rodiny, což v daném případě bylo splněno. Podle stěžovatele
je odmítnutí přijmout funkci opatrovníka bez závažných důvodů nesplněním povinnosti
stanovené zákonem. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by měl žalobkyni funkce
opatrovníka zbavit. V návaznosti na argumentaci krajského soudu rovněž u pozornil
na skutečnost mu známou z úřední činnosti, že 99 % všech ustanovených opatrovníků, kteří
v jiných případech podali odvolání, se svým ustanovením nesouhlasí. Z uvedených důvodů
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z důvodů
v kasační stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou sporu v nyní projednávané věci je, zda žalobkyně splňovala kritéria vhodnosti
pro ustanovení do funkce opatrovníka podle §32 odst. 2 písm. d) s. ř. k hájení práv svého otce
M. B. obviněného ze spáchání přestupku, či nikoli.
Podle §32 odst. 2 písm. d) s. ř. správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého
pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat.
Podle §32 odst. 4 téhož zákona opatrovníkem správní orgán ustanoví toho, u koho
je osoba, jíž se opatrovník ustanovuje, v péči, anebo jinou vhodnou osobu. Tato osoba
je povinna funkci opatrovníka přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Opatrovníkem
nelze ustanovit osobu, o níž lze mít důvodně za to, že má takový zájem na výsledku řízení, který
odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy opatrovance.
Stěžovatel trvá na tom, že v případě žalobkyně neexistovaly žádné závažné důvody, které
by žalobkyni bránily v daném případě ve výkonu funkce opatrovníka. Naopak krajský soud
naznal, že stěžovatel s ohledem na podané odvolání a na smysl institutu opatrovníka řádně
neposoudil, zda je skutečně možné žalobkyni považovat za osobu vhodnou pro výkon předmětné
funkce opatrovníka.
Nejvyšší správní soud věc posoudil a na základě následujících úvah se ztotožnil se závěry
krajského soudu. Vycházel přitom především z výše citovaných ustanovení správního řádu
a ze smyslu institutu opatrovníka ustanoveného podle §32 odst. 2 písm. d) s. ř. Smyslem tohoto
institutu stejně jako institutu opatrovníka podle §29 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je, aby ustanovený opatrovník
chránil práva a zájmy účastníka správního řízení neznámého pobytu, který tuto možnost
z důvodů, že mu nelze doručit zásilku, nemá, neboť ani nemá o takovém řízení vědomost.
Zdůraznit je třeba, že i nepřítomnému účastníkovi řízení je nutno zajistit ochranu jeho zájmů
a základních práv. Přitom je nutné podotknout, že funkce opatrovníka nebyla do právního řádu
zakotvena za účelem usnadnění činnosti orgánů veřejné moci tím, že budou mít možnost kam
odesílat písemnosti, ale proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka tak,
jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu
ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2992/08).
Podle výše citovaného ustanovení §32 odst. 4 s. ř. s právní orgán ustanoví opatrovníkem
jinou vhodnou osobu, nelze-li ustanovit osobu, v jejíž péči se opatrovanec nachází. Nejvyšší
správní soud má za to, že vhodnost osoby je pak nutno posuzovat s ohledem na výše zmiňovaný
smysl daného institutu. Přestože lze se žalovaným souhlasit a konstatovat, že za osobu vhodnou
bude možno považovat především osobu blízkou, čemuž svědčí i nález Ústavního soudu ze dne
25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000, který jednoznačně stanoví, že „ opatrovníka je pak třeba hledat
především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy
účastníka”, neboť lze důvodně předpokládat, že osoba blízká bude mít zájem na řádném
a důsledném hájení zájmů svého blízkého, neznamená to ještě, že by tato osoba musela vždy
automaticky uvedená kritéria osoby vhodné pro výkon funkce opatrovníka splňovat. Při výběru
jiné vhodné osoby k ustanovení opatrovníkem osobě neznámého pobytu nebo osobě, které
se prokazatelně nedaří doručovat, by měl správní orgán dbát především toho, aby ustanovená
osoba měla předpoklady k řádnému hájení zájmů opatrovance. Nutno podotknout, že takovým
předpokladem není předem vyžádaný souhlas ustanovované osoby s výkonem funkce
opatrovníka, jak je tomu při ustanovování jiné vhodné osoby opatrovníkem podle §29 odst. 4
o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011,
č. j. 8 As 22/2011 - 78, publikovaný pod č. 2451/2012 Sb. NSS).
Shledá-li správní orgán určitou osobu vhodnou k výkonu předmětné funkce, vydá
usnesení a ustanovená osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout. Povinnost funkci
opatrovníka přijmout však není absolutní. Opatrovník může proti svému ustanovení b rojit
a prokázat, že není vhodnou osobou, nebo že mu závažné důvody brání ve výkonu této funkce,
a tím svou povinnost funkci přijmout zvrátit. Přitom je třeba podotknout, že nevhodnost osoby
pro výkon předmětné funkce nevyplývá ze samotného nesouhlasu se svým ustanovením, je však
vždy nutno zvažovat důvody, které k nesouhlasu a neochotě funkci opatrovníka vykonávat vedly.
Lze mít totiž důvodné pochybnosti o vhodnosti osoby pro výkon předmětné funkce v případě,
že ustanovený opatrovník proti svému ustanovení podá odvolání, v němž vhodnost své osoby
popírá. Za takové situace je nezbytné řádně posoudit, jaké konkrétní důvody ustanoveného
opatrovníka vedou k tomu, že nemá vůli opatrovance zastupovat. Nejvyšší správní soud má za to,
že již samotné podání odvolání ustanoveného opatrovníka by mělo u správního orgánu vzbudit
vážné pochyby o tom, zda je taková osoba skutečně k hájení zájmů a základních práv
nepřítomného účastníka řízení vhodná. Správní orgán by tak měl zkoumat, zda je na místě
s ohledem na smysl institutu opatrovnictví trvat na ustanovení právě takové osoby a zvážit, zda
důvody ustanovené osoby nevyvrací její vhodnost pro výkon funkce opatrovníka nebo zda není
nutno tyto důvody považovat za závažné důvody, na základě nichž by bylo třeba opatrovníka
jeho funkce zbavit.
V návaznosti na právě uvedené je nutno brát v patrnost i to, že opatrovanec se nemůže
z povahy věci sám bránit proti ustanovení mu opatrovníka, např. z důvodů, že osoba ustanovená
nemá ve svém zájmu řádně chránit jeho práva a zájmy. Přitom osoba zvolená správním orgánem
pro výkon této funkce se stává opatrovníkem bez dalšího samotným vydáním usnesení
o ustanovení, a proto již od tohoto okamžiku je její povinností hájit zájmy a chránit práva
opatrovance. Je tedy v zájmu opatrovance, podá-li opatrovník proti svému ustanovení námitku
a upozorní na okolnosti, které mu brání řádně vykonávat funkci opatrovníka nebo z jakých
důvodů ho nelze za osobu vhodnou považovat. Tedy i odvolání se takové osoby proti ustanovení
opatrovníkem z důvodů, že nemůže řádně vykonávat svou funkci, je v podstatě úkonem
ve prospěch opatrovance, a proto je správní orgán v případě podání odvolání opatrovníka proti
ustanovení povinen podmínky pro ustanovení znovu důsledně zkoumat.
Nejvyšší správní soud ve smyslu výše uvedeného přezkoumal napadený rozsudek
krajského soud a dospěl k závěru, že krajský soud věc posoudil správně. Nejvyšší správní soud
má v souladu se závěrem krajského soudu za to, že žalovaný po podání odvolání důkladně
nezkoumal a neposoudil vhodnost žalobkyně pro zastupování svého otce M. B., pokud vhodnost
osoby vázal především na skutečnost, že je jeho dcerou. Důvody žalobkyní uvedené pak
posuzoval pouze z pohledu, zda je lze považovat za natolik závažné, že by na zá kladě nich nebyla
povinna funkci opatrovníka přijmout v souladu s §32 odst. 4, větou druhou, s. ř. Pominul však
s ohledem na její odvolání a v neposlední řadě rovněž s ohledem na smysl institutu opatrovnictví
řádně posoudit také vhodnost její osoby pro řádné hájení práv opatrovance. Zdejší soud se
přitom ztotožnil se závěry krajského soudu, že důvody, které žalobkyně ve svém odvolání a
žalobě uvedla, na základě nichž zpochybňovala svou způsobilost funkci opatrovníka řádně
vykonávat, lze považovat za důvody vyvracející vhodnost její osoby pro ustanovení opatrovníkem
M. B. Za takové důvody pak zdejší soud považuje to, že žalobkyně uvedla, že nezná právní úkony
řízení o dopravních přestupcích, nemá dostatečné znalosti k hájení práv opatrovance a necítí se
tak být způsobilá účinně jeho zájmy v předmětném řízení chránit. Přitom zdejší soud zdůrazňuje,
že se v nyní posuzovaném případě jednalo o funkci opatrovníka pro nepřítomného účastníka
přestupkového řízení, jehož výsledkem může být uložena sankce, která může značně zasáhnout
do jeho práv. Z právě uvedeného je patrno, že zdejší soud byl nucen korigovat závěr krajského
soudu, který v napadeném rozsudku uvedl, že samotný nesouhlas opatrovníka s jeho
ustanovením je důvodem jej výkonu této funkce zbavit. Jak vyplývá z výše uvedeného, zdejší
soud má naopak za to, že je nutno zkoumat, jaké důvody opatrovníka skutečně k nesouhlasu
s výkonem předmětné funkce vedly a zda by tyto důvody nemohly vyvrátit vhodnost osoby řádně
svou funkci plnit. Zdejší soud však konstatuje, že tento nesprávný dílčí závěr vyslovený
v napadeném rozsudku však nic nemění na tom, že krajský soud v daném případě postupoval
správně, když rozhodnutí žalovaného zrušil.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110
odst. 1, větou poslední, s. ř. s., zamítl. O věci přit om rozhodl bez nařízení jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch n eměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly,
proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu