ECLI:CZ:NSS:2004:KOMP.1.2004:70
sp. zn. Komp 1/2004-70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr.
Brigity Chrastilové, JUDr. Václava Novotného, JUDr. Petra Příhody a JUDr.
Milana Kamlacha v právní věci žalobce E. P., spol. s r. o., zastoupeného JUDr.
Pavlem Dejlem, LL. M., PhD., advokátem se sídlem Jindřišská 34, Praha 1,
proti žalovaným 1) Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem Joštova
8, 601 56 Brno, a 2) Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem Sokolovská
219, Praha 9, za účasti osoby zúčastněné na řízení Č. M., a. s., o žalobě na
určení pravomoci mezi ústředními správními úřady podle §97 odst. 1 písm. c)
zákona č. 150/2002 Sb.,
takto:
I. Žaloba se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Nevyššího správního soudu se žalobce domáhá
určení, že výlučnou pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech
vyplývajících ze smlouvy o propojení, uzavřené mezi žalobcem a společností
Č. M., a. s., dne 22. 3. 2001 (dále též „smlouva o propojení“), včetně práv a
povinností smluvních stran týkajících se způsobu propojení jejich
telekomunikačních sítí a cen za propojení těchto sítí, má Český
telekomunikační úřad; současně požádal, aby Nejvyšší správní soud vyslovil
nicotnost rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
29. 3. 2002, čj. S 20/02-859/02-V01, rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže ze dne 7. 8. 2003, čj. R 18/2002, a rozhodnutí Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže ze dne ze dne 27. 10. 2003, čj. S 164/03-6151/03-
ORP. Podle žalobce oba žalovaní jako ústřední správní úřady v minulosti
rozhodly a stále rozhodují o týchž právech a povinnostech žalobce a
společnosti Č. M., a. s., vyplývajících ze smlouvy o propojení, navíc se zcela
protichůdnými závěry. Podle žalobce ze zákona o telekomunikacích vyplývá,
že posuzování smluv o propojení, resp. práv a povinností z nich vyplývajících
(včetně soutěžních aspektů těchto smluv) podléhá speciálnímu mechanismu
stanovenému v tomto zákoně; Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
pravomoc k rozhodování o právech a povinnostech vyplývajících ze smluv o
propojení nemá s ohledem na speciálně zákonem o telekomunikacích
založenou pravomoc Českého telekomunikačního úřadu.
Podáním doručeným soudu 18. 5. 2004 žalobce dále podal návrh na
vydání předběžného opatření, jímž by bylo uloženo předsedovi Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže zdržet se do právní moci rozhodnutí o podané
kompetenční žalobě vydání rozhodnutí o rozkladu, který žalobce podal proti
rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. 10. 2003.
(Tento návrh se stal s ohledem na rozhodnutí o věci samé bezpředmětným.)
Soud, vycházeje z vymezení kompetenčního sporu v ustanovení §97
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), se v prvé řadě
musel zabývat řešením otázky, zda se ve shora uvedené právní věci vůbec
jedná o žalobcem tvrzený kladný kompetenční spor.
V tomto ohledu tu na prvém místě byla k řešení otázka, zda žalované
úřady jsou stranami kompetenčního sporu.
Podle shora uvedeného ustanovení stranami kompetenčního sporu jsou:
správní úřad a orgán územní, zájmové nebo profesní samosprávy; orgány
územní, zájmové a profesní samosprávy navzájem; ústřední správní úřady
navzájem. Žádný z žalovaných především není orgánem samosprávným. Prvé
dva případy kompetenčních sporů tedy nepřipadají v úvahu. Nemůže jít ale
ani o třetí případ kompetenčního sporu uvedený v §97 odst. 1 s. ř. s.
Ústředními správními úřady jsou jen ty ústřední orgány státní správy, které
jsou zákonem za takové prohlášeny;
Pojem „ústřední správní úřad“ soudní řád správní nevymezil ani
nepoukázal na jiný právní předpis, který by takové vymezení obsahoval,
nicméně jde o výraz obsahově totožný s pojmem „ústředního orgánu státní
správy“ ve smyslu zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní správy České republiky (dále též „kompetenční
zákon“). V současné době platí ve znění četných novel, naposledy byl měněn
zákonem č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad a o
změně některých zákonů.
K tomu je vhodné poznamenat:
Starší pojem „orgán státní správy“ je od účinnosti Ústavy v textech
právních předpisů postupně a stále častěji nahrazován pojmem „správní
úřad“ (arg. čl. 79 odst. 1 Ústavy: „Ministerstva a jiné správní úřady…“). To lze
dokumentovat - i ohledně náhrady pojmu „ústřední orgán státní správy“
pojmem „ústřední správní úřad“ - na desítkách případů (srov. např. §3 odst. 2
zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, §7 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, §30 zákona č. 129/2000 Sb., krajského
zřízení, §12 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, a mn. j.). Neděje se tak ovšem bez výjimek a
nejednotného označování (srov. „ústřední správní orgán“ v §6 odst. 3 zákona
č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví).
Zejména v důsledku toho, že přes třicet let starý kompetenční zákon (i přes
několik pokusů o jeho nové zpracování a přes několik desítek novelizací) svou
terminologií setrvává v době vzniku československé federace (stejně tak
ovšem základní termín „správní orgán“ ve správním řádu z roku 1967) tu
může docházet k záměnám pojmů, nicméně jejich obsahové vymezení i
stabilní judikatura správních soudů chápe shodně v tom smyslu, že
„ústředním správním úřadem“ jsou jen ty správní úřady (orgány), které jsou
výslovně jako „ústřední orgány státní správy“ vypočteny v kompetenčním
zákoně (srov. k tomu dále č. 11/1993 Sbírky rozhodnutí ve věcech správních
nebo Soudní judikatura ve věcech správních č. 205/1998.
Z kompetenčního zákona vyplývá, že ústředním orgánem státní správy
jsou ministerstva a dále některé jiné správní úřady výslovně vypočtené. Mezi
nimi však není Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Pokud by zákonodárce
zamýšlel založit právní postavení ČTÚ jako ústředního orgánu státní správy,
musel by jej v zákoně, jímž byl zřízen, takto označit, jako to ostatně učinil při
zřízení některých správních úřadů, pokud při jejich zřízení takový úřad za
ústřední orgán státní správy explicitně označil a současně novelizoval
kompetenční zákon. Při zřízení ČTÚ to zákonodárce neučinil (přesto, že
postavení ČTÚ jako ústředního orgánu státní správy bylo při přípravě zákona
o telekomunikacích zpracovatelem návrhu zamýšleno, ale v zákonodárném
procesu se neprosadilo).
Zbývá dodat, že k charakteristice ČTÚ jako ústředního správního úřadu ve
smyslu §97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nepostačuje, že vykonává státní správu na
celém území republiky; celorepubliková územní působnost správního úřadu
z něj ještě nečiní orgán ústřední. Je celá řada správních úřadů, které
vykonávají svou působnost na celém území státu a přitom jsou podřízeny
ústřednímu orgánu státní správy a nebo jsou dokonce jeho součástí. Na druhé
straně ani to, že orgán, vykonávající svou působnost na celém území státu
není podřízen ústřednímu orgánu státní správy, z něj takovýto orgán nečiní.
To především proto, že posláním takovýchto orgánů většinou bývá plnit
především funkce jiné, přičemž výkon státní správy není pro jejich
charakteristiku určující (Národní banka, Nejvyšší kontrolní úřad, předseda
Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, prezident republiky).
Podobné postavení v tomto smyslu má i ČTÚ (na rozdíl např. od
Energetického regulačního úřadu, při jehož zřízení byl současně novelizován
kompetenční zákon, srv. §100 energetického zákona a §2 odst. 1 bod 11.
kompetenčního zákona).
Proto mezi ČTÚ a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže nemohl
vzniknout „kompetenční spor“ ve smyslu ustanovení §97 s. ř. s., k jehož
řešení by byl příslušný Nejvyšší správní soud.
Poznamenává se, že některá další hlediska, doktrínou občas traktovaná
jako určující pro vymezení pojmu ústřední orgán (například pravomoc
vydávat právní předpisy k provedení zákona nebo požadavek završení
hierarchicky uspořádané soustavy orgánů), soud neakceptoval a to nejen
proto, že jsou praxí často vyvrácena, ale i proto, že zavedení podobných
kritérií stojících mimo pozitivní právo by vedlo k tomu, že soudy by v každém
konkrétním případě musely zkoumat, zda žalovaný je či není ústředním
správním úřadem. Takový postup by přivodil nejen stav právní nejistoty, ale
byl by nutně základem nejednotné judikatury. Takový záměr zákonodárce
nesledoval. Proto soud dospěl k závěru, že ústředními správními úřady ve
smyslu ustanovení §97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jsou jen ty ústřední orgány státní
správy České republiky, které jsou buď kompetenčním nebo zvláštním
zákonem jako ústřední správní úřad nebo ústřední orgán státní správy
výslovně označeny.
Soud proto žalobu jako nepřípustnou odmítl [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve
spojení s §99 písm. a) s. ř. s.].
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žaloba
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. 7. 2004
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu