ECLI:CZ:NSS:2004:KONF.93.2003:5
sp. zn. Konf 93/2003-5
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a
soudci JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr.
Karel Podolka a JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 9 na
rozhodnutí sporu o pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem
za účasti žalobce S. C., s. r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem
v Klatovech, Čs. legií 172/I., a žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví,
Antonína Čermáka 2a , 160 68 Praha 6 a 2) I., spol. s. r. o., zastoupeného JUDr.
Alešem Zábršem, advokátem se sídlem Na Beránce 2, 160 00 Praha 6, o výmaz
ochranné známky z rejstříku ochranných známek,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. O 81331, ve věci výmazu
ochranné známky „i. I.“, zapsané v rejstříku ochranných známek, je soud
ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2003, čj. 5 A 106/2001-
24 se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých
kompetenčních sporů dne 30. 10. 2003 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro
Prahu 9 a požádal, aby zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve
smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční
spor“) mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu 9 ve věci
u obvodního soudu zapsané pod sp. zn. 14 C 143/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze
dne 14. 8. 2000, zn. O-81331, byla k návrhu společnosti I. C., spol. s r. o.,
z rejstříku ochranných známek vymazána pro výrobky a služby ve třídách 9 a 42
mezinárodního třídění kombinovaná ochranná známka „i. I.“, zapsaná v ČR,
jejímž majitelem je společnost I., spol. s r. o.
Majitel známky podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl
předseda Úřadu dne 5. 6. 2001 tak, že mu vyhověl, rozhodnutí v I. stupni vydané
zrušil a vyslovil, že ochranná známka zůstává v platnosti v plném rozsahu.
Navrhovatel výmazu (původně I. C., později se změněným názvem S. C.)
napadl toto rozhodnutí předsedy úřadu dne 10. 8. 2001 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu
v Praze, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 5 A 106/2001. Vrchní soud však řízení
do konce roku 2002 nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově
zřízený Nejvyšší správní soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od
1. 1. 2003 - o původní správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne
24. 7. 2003 ji pod čj. 5 A 106/2001-24 odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst.
2 s. ř. s. K vlastním důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce
o tom, že může ve věci do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže
věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu (scil. ve znění účinném po
datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu a o tom, že při dodržení
této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů zachovány.
Navrhovatel výmazu - žalobce - se tímto poučením řídil a podal u Obvodního
soudu pro Prahu 9 ve zmíněné lhůtě žalobu proti Úřadu i proti vlastníkovi známky
(společnosti I.). Petitem žaloby se domáhal stejného výroku, jehož původně dosáhl
v I. stupni správního řízení před Úřadem, tj. výmazu známky pro všechny výrobky
třídy 9 a 42 mezinárodního třídění.
Obvodní soud vyzval žalované, aby se k věci vyjádřili. Zatímco vlastník
známky se ve vyjádření zaměřil na vlastní podstatu známkového sporu (otázku
zaměnitelnosti jeho známky se známkami žalobce) a připojil toliko doušku o tom,
že úpravu příslušnosti soudu považuje za nešťastnou a úvahu, že taková úprava
nemůže mít dlouhé trvání, Úřad v podrobném vyjádření napadl příslušnost
obvodního soudu a zdůvodňoval, že jde o věc správního soudnictví, o níž náleží
rozhodovat správnímu soudu v řízení, v němž bude přezkoumána zákonnost
rozhodnutí správního orgánu. Zdůvodnil dále, proč má za to, že soud v občanském
soudním řízení nemůže rozhodovat o výmazu in merito a navrhl, aby obvodní soud
vyvolal kompetenční spor a věc předložil zvláštnímu senátu podle zákona č.
131/2002 Sb. Na závěr připojil úvahu, že Úřad v řízení před soudem v občanském
soudním řízení není ze zákona vůbec pasivně legitimován, protože není
účastníkem takového řízení; i kdyby snad věc samu obvodní soud projednával,
měla by být žaloba proti Úřadu zamítnuta.
Bezprostředně poté samostatným podáním vůči obvodnímu soudu učinil
shodný návrh (na postup podle §104c odst. 2 o. s. ř., tedy k předložení věci
zvláštnímu senátu) také žalobce, který rovněž připojil úvahu o tom, že zápisný
vztah je vztahem veřejného práva, v němž Úřadu náleží rozhodovat jako
vrchnostenskému orgánu.
Obvodní soud poté podal zvláštnímu senátu dne 30. 10. 2003 v úvodu
zmíněný návrh. Odůvodnil jej - ve shodě se žalobcem a prvním žalovaným - tím,
že zákonnou kompetencí Úřadu je rozhodovat o udělení nebo odnětí ochrany na
vynálezy, průmyslové vzory, užitné vzory, topografie polovodičových výrobků,
ochranné známky a označení původu výrobků. Takové rozhodnutí není
rozhodnutím v občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztazích,
třebaže vzniklé subjektivní veřejnoprávní oprávnění dopadá i na takové vztahy.
Úřad rozhoduje, zda jsou nebo nejsou splněny podmínky k poskytnutí ochrany a
samotná práva veřejnoprávní povahy konstituuje. Při konkrétním výmazu známky
zkoumá Úřad splnění veřejnoprávních podmínek a rozhoduje v zápisném vztahu,
který je vztahem veřejného práva.
Zvláštní senát – nehledě na s tímto rozhodnutím shodná stanoviska všech
účastníků řízení o kompetenčním sporu (druhý žalovaný se v řízení před obvodním
soudem k této otázce nijak nevyjádřil) - považoval za nezbytné celou
problematikou se zabývat podrobně s vědomím, že jeho rozhodnutí může mít
závažný precedenční význam pro celou oblast tzv. průmyslových práv.
Obecně k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a soudů činných v
občanském soudním řízení (zkráceně, byť s nepřesností, dále též „soudů
civilních“) a rozlišení práva veřejného a soukromého a smyslu vykládané právní
úpravy je vhodné uvést:
Úkolů reformy správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003 (zákony č. 150/2002 Sb., č. 151/2002 Sb. a č. 131/2002 Sb.) bylo několik. Šlo nejen o to, zřídit a
aktivovat Nejvyšší správní soud, Ústavou předpokládaný již od roku 1993, a nejen
o to, uvést recentní podobu správního soudnictví z let 1992 - 2002 do souladu
s mezinárodněprávními závazky České republiky (zejména s požadavky,
plynoucími z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale
také o to, navrátit do právního řádu starý princip, stručně vyjádřitelný tezí, že
všude tam, kde podle zvláštního zákonodárství rozhoduje správní orgán namísto
řádného soudu soukromoprávní věc, může se ten, kdo se cítí takovým rozhodnutím
poškozen, obrátit na soud, který v pořadu práva o takové věci rozhodne.
V historickém právu na území dnešní České republiky byla tato zásada
prosazena po vítězství liberálních principů politických a ekonomických. Jejím
ústavním základem se stala tzv. prosincová ústava (čl. 15 odst. 1 základního
zákona státního o moci soudcovské č. 144/1867 ř. z.; toto ustanovení rovněž
založilo základní formu soudní kontroly veřejné správy, v dnešní terminologii
správního soudnictví, srv. odst. 2 téhož ustanovení).
1
Soudnictví od té doby muselo z tohoto pohledu lišit věci soukromého práva,
náležející před civilní soudy, lhostejno, zda o takové věci již rozhodl správní
orgán, a věci práva veřejného, rozhodované sice rovněž správními orgány,
nicméně v těchto případech podrobené soudní kontrole ve zvláštním procesu (dnes
označovaném jako správní soudnictví). Před správní soudy již od doby jejich
právního vzniku tak nenáležely věci soukromoprávní, třebas o nich podle
zvláštních právních předpisů rozhodovaly správní úřady, a vice versa soudy civilní
neprojednávaly veřejnoprávní návrhy, leč by k tomu byly povolány zákonem.
Tento právní stav byl převzat jako ústavní i zákonný princip po vzniku
Československé republiky v roce 1918. Ustanovení §105 Ústavy z roku 1920
shodně s rakouskou ústavní úpravou normovalo, že „(1) Ve všech případech, ve
kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích
soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání
opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva.“ Procesní úprava §
105 Ústavy byla pak dána zvláštním zákonem (zákon č. 217/1925 Sb., jímž se
provádí §105 ústavní listiny; historickou zajímavostí je, že tento zákon dosud
1
(1) Kdy koli úřadu správnímu dle zákonů nynějších nebo těch, které příště budou vydány, přísluší
rozhodovati v příčině odporujících sobě nároků osob soukromých, může ten. kdož by tímto
rozhodnutím ve svých právech soukromých vzal škodu, proti straně druhé řádným pořadem práva
moci hledati.
(2) Měl-li by se mimo to někdo rozhodnutím nebo nějakým nařízením úřadu správního ve svých
právích za zkrácena, má toho vůli, domáhati se práva svého před soudem správním ve veřejném
a ústním řízení proti zástupci úřadu správního.
výslovně derogován nebyl). Věci soukromého práva tak až do samotné likvidace
správního soudnictví v roce 1952 nikdy před správní soudy nenáležely [srv. §3
písm. a) zákona č. 36/1876 ř. z.], ale řešily se pořadem práva podle zvláštního
procesního předpisu.
Obnovením správního soudnictví v roce 1991 (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a zákon č. 519/1991 Sb.) byl tento dřívější ústavní
princip opomenut, takže i tam, kde správní orgán rozhodoval věc soukromého
práva, náleželo takové rozhodnutí k soudnímu přezkoumání ve správním
soudnictví.
Z pohledu pozitivního práva – a pro stávající rozhodnutí – není již určující,
proč reforma z roku 1991 obnovení popsaných ústavních principů opomenula.
Podstatnou roli tu jistě hrál čtyřicetiletý přeryv, kdy přinejmenším dvě generace
právníků neměly praktickou možnost kultivovat složitou problematiku rozdílů
mezi soukromým a veřejným právem. Nebylo tomu tak proto, že by snad
v doktríně zvítězily názory vídeňských normativistů (Weyr, Kelsen, Merkl),
popírající vůbec existenci právního dualismu nebo hlásající jeho právní
neuchopitelnost, ale spíše proto, že v období let 1948 – 1989 by otevřené přiznání
existence veřejného práva, veřejných subjektivních práv a povinností vyvolávalo
obtížně zodpověditelné otázky po jejich nezávislé a účinné soudní ochraně a
vztahu občana ke státu a jeho vrchnostenskému rozhodování.
Stav, kdy ve správním soudnictví jsou přezkoumávána i rozhodnutí ve věcech
práva soukromého, byl dlouhodobě pociťován jako deficit, neboť jen díky tomu,
že zákonodárce (zhusta ovšem z praktických důvodů) svěřil rozhodování sporů o
soukromé právo správním orgánům, přicházel účastník takového sporu zcela o
možnost dosíci toho, aby o věci samé soud jednal a o jeho soukromém právu nebo
povinnosti s konečnou platností také rozhodl.
Soud ve správním soudnictví totiž přezkoumával toliko zákonnost rozhodnutí
správního orgánu a napadené rozhodnutí mohl jen zrušit a věc vrátit k dalšímu
řízení znovu jen ke správnímu orgánu; tak tomu je ostatně i dnes, protože taková je
sama vlastní podstata soudní kontroly veřejné správy. Ovšem strana soukromého
sporu, o němž by – nebýt svěření takového sporu do pravomoci správního orgánu
– jinak rozhodoval soud v občanském soudním řízení (§7 odst. 1 o. s. ř.) tak byla
zbavena možnosti domoci se toho, aby o právu samém – a nikoli jen o zákonnosti
rozhodnutí orgánu exekutivy – rozhodl nezávislý soud.
Reforma samotného správního soudnictví, účinná od 1. 1. 2003 a vyvolaná
také dalšími mezerami právní úpravy z roku 1991, pokud by byla pojata jen jako
reforma soudního procesu, nemohla by ještě přinést důslednou nápravu, protože
ani zavedení principu plné jurisdikce, možnosti dokazování před správními soudy,
možnosti zavázat správní orgán při zrušení rozhodnutí názorem soudu netoliko na
otázky právní, ale i na otázky skutkové atd., popsaný rozpor odstranit nemohla.
Reforma musela být proto doplněna i obnovením již popsaného principu vydělení
věcí soukromého práva z procesu vedeného u správních soudů. To se ostatně
projevilo už v úvodních ustanoveních soudního řádu správního, který vymezil –
shodně s dobou I. ČSR – správní soudnictví jako soudnictví pouze veřejnoprávní
(§2 s. ř. s.).
Ostatně již v průběhu let devadesátých byly učiněny prvé pokusy vrátit
alespoň dílčím způsobem do práva zmíněný původní ústavní princip; po několika
marných legislativních pokusech, které nedošly zákonného vyjádření, se první
úprava objevila v zákoně o telekomunikacích (§102 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.) a krátce na to také v energetickém zákoně (§97 zákona č. 458/2000 Sb.). Obě
tato ustanovení (ostatně málo legislativně zdařilá) byla pak reformou správního
soudnictví odstraněna a nahrazena dnešním obecným principem: rozhodne-li
správní orgán v rámci své zákonné kompetence věc soukromoprávní, obrací se ten,
kdo takovým rozhodnutím došel újmy na právu, na soud rozhodující ve věcech
občanskoprávních; ten pak rozhoduje o věci samé v řízení upraveném novou částí
pátou občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.). Rozhodoval-li však
správní orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti takového
rozhodnutí soudům činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního řádu
správního.
Není však na újmu účastníkům řízení před správním orgánem, jestliže se
z neznalosti žalobou obrátí do nesprávné soudní větve. Oba procesní předpisy totiž
mají ustanovení, umožňující odmítnout takovou nesprávnou žalobu, resp. řízení o
takové žalobě zastavit [§46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s., §104b o. s. ř.]. Žalobce
v takovém případě musí být soudem poučen o tom, že žalobu je třeba podat
v druhé větvi soudnictví; řídí-li se účastník takovým poučením, neztrácí lhůtu,
kterou oba předpisy pro podání žaloby stanoví (§72 odst. 3 s. ř. s., resp. §82 odst.
3 o. s. ř.), jestliže tuto lhůtu dodržel při podání původní žaloby.
Případně nastalý spor mezi soudem rozhodujícím věci občanskoprávní a
soudem správním o věcnou příslušnost pak může být vyřešen jen zvláštním
senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb. Tento senát jednak vysloví, zda
pro řízení je příslušný soud ve správním soudnictví nebo soud v řízení ve věcech
občanskoprávních, jednak svým výrokem odstraní ta rozhodnutí soudů, která
tomuto výroku o věcné příslušnosti odporují.
Právní úprava účinná od roku 2003 tedy na jedné straně přinesla zásadní
změny objektivně nutné pro řádnou ochranu subjektivních práv, na straně druhé
ovšem vnesla do pozitivního práva nutnost denně řešit problémy právního
dualismu, jimiž se praktičtí právníci v uplynulých padesáti letech nezabývali.
Byla by však mylná představa, že rozsáhlá a složitá konstrukce dualismu
práva veřejného a soukromého, jak byla budována již od dob klasické
jurisprudence římské, je zborcena a musí být nahrazena stavbou jinou. Vyslovují-li
proto někteří autoři
2
názor, jakoby pojem „soukromoprávní“ nebo „veřejnoprávní“
neměl již v zákonných textech místa, neboť jde o pojem doktríny, nemůže se
zvláštní senát s takovou tezí ztotožnit.
Je vhodné tu připomenout, že s pojmy „soukromoprávní“ a „veřejnoprávní“
české pozitivní právo sice nepříliš často, ale přec jen nijak výjimečně pracovalo a
pracuje, a to především i na ústavní úrovni (k pojmu „veřejnoprávní“ srv. čl. 101
Ústavy) i v běžných zákonech (k pojmu „soukromoprávní“ srv. §2 zákona č.
2
srv. k tomu např. BÁRTA: Problém věcné příslušnosti mezi správními soudy a obecnými soudy,
Správní právo č. 4/2003. (Autor ovšem dospívá ve věci samé ke shodnému závěru jako zvláštní
senát v rozhodované záležitosti).
58/1995 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou, ve znění
aktuálně účinném), existují mnohé mezinárodní smlouvy, do jejichž pojmového
aparátu oba pojmy běžně náleží, stejně tak jsou oba pojmy vykládány judikaturou
národní i mezinárodní (Evropský soud pro lidská práva).
Konečně je tu i rozsáhlé judikatorní dědictví bývalého Nejvyššího správního
soudu a tehdejšího konfliktního senátu (zřízených zákonem č. 3/1918 Sb. z. a n.)
3
,
ostatně i četná judikatura správních senátů obecných soudů z let 1992 – 2002.
Tuto obecnější část lze proto uzavřít tím, že pojmy „soukromoprávní“ nebo
„veřejnoprávní“ jsou zajisté pojmem nauky, že s nimi ale pracovalo dřívější právo,
používá je i právo platné a také dřívější i současné soudy je ve své rozhodovací
činnosti znají a vykládají. Proto i pojem „soukromoprávní věci“, který – jak
ukázáno – zákonodárce do ustanovení §46 a 68 s. ř. s. vnesl ve zřetelné snaze
věcně i formálně navázat na dřívější právní úpravu, je korektní a je třeba jej
vykládat se zřetelem na princip kontinuity práva a stability výkladu základních
právních institutů.
Z těchto zřetelů a stanovisek pak zvláštní senát mohl přejít ke zkoumání
nastolené otázky posouzení charakteru rozhodnutí správního úřadu o výmazu
ochranné známky.
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce
nebo obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali
nebo si opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence.
Opatření zboží značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že
tu bude dána záruka, že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která
by měla praktický smysl, však může poskytnout jen vrchnostenská autorita
(veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových práv se ostatně vyvinula ze
středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií. Poukazuje-li Úřad
ve svém vyjádření na paralelu mezi poskytnutím nebo odnětím ochrany předmětu
průmyslového vlastnictví a propůjčením nebo odebráním státního privilegia, lze
takové argumentaci zcela přitakat.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý
zájem jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka
může stát předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka
hospodářský smysl, nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví
nijak neztratilo svůj původní charakter veřejnoprávního privilegia, které je
udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném. Tím je zájem zákazníků či
konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před napodobováním, falšováním
známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí
uchazeč domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou
3
Výběr z judikatury, zabývající se řešením konkrétních otázek rozdílů mezi právem soukromým a
veřejným viz v 6. vydání komentáře k občanskému soudnímu řádu (C. H. Beck, Praha 2003) u §
244. Srv.dále např.rozhodnutí č. 10915/1933 Boh. A., o mezích činnosti správního soudu při
přezkoumávání výroku správního úřadu o podobnosti známek, prejudikaturu tam uvedenou a četné
další judikáty bývalého Nejvyššího správního soudu z oboru známkového práva..
známku zapsat do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku
zamítnout, nejsou-li splněny zákonné podmínky registrace, případně při splnění
zákonných podmínek musí známku z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový
vztah je vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským);
nejde o vztah občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při
vrchnostenském autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je
třeba považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá
o argumentaci, že „v souvislosti s ochrannou známkou se vždy jedná o úpravu
zvláštních majetkových vztahů vznikajících mezi podnikateli při podnikání.“
Taková argumentace není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se
naprosto neupravují vztahy mezi podnikateli, protože nic takového předmětem
řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací
upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku
zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je
vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky, a zda tedy má
nebo nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento
status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo
její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání
(a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo
zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout
nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované
známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je
nerozhodné, že registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní
nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném
postavení, mu nemůže registraci udělit ani mu nemůže známku vymazat. To může
učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to
udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného
svého soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval
podle zákona.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci řízení
(a později i řízení před soudem) iniciovala osoba třetí (majitel známky s dřívější
prioritou, navrhovatel výmazu). Podstatou věci je námitka, že nemělo být uděleno
veřejné subjektivní právo (registrace) majiteli známky, protože tomu brání jiné
veřejné subjektivní právo dříve vzniklé (registrace dřívější známky navrhovatele
výmazu). To, že se celý příběh navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako
soukromý spor mezi dvěma majiteli známek, ještě z takového sporu nečiní věc
soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu legitimovaným subjektem,
který tvrdí, že úřad neměl pozdější známku registrovat, neboť tomu brání lepší
veřejné subjektivní právo navrhovatele výmazu. Situace je tu obdobná jako u
námitky souseda proti stavbě rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na kterém se
staví nebo stavět má, není k tomu územním plánem určen. I zde zpravidla bude
v pozadí nebo jevově spor mezi dvěma osobami soukromého práva, ale žaloba
souseda proti vydanému stavebnímu povolení nebude žalobou ve věci
soukromoprávní.
Další argument Nejvyššího správního soudu, že práva k nehmotným statkům
zasahují do práva občanského nebo práva obchodního, je sice správný, ale pro
řešení věci bezcenný.
S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny
vrchnostenských rozhodnutí, že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního
práva. Takovým rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak se
stejně nelogickou argumentací muselo být i rozhodování o nejrůznějších
registracích, např. registraci daňových subjektů, humánního léčivého přípravku,
výrobce nebo dovozce krmiv, plemeníka ve státním registru nebo chovatele
v plemenné knize, ale také četná správní rozhodnutí: vydání stavebního povolení,
rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, povolení k nakládání s povrchovými
vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů ochranných nebo lesů
zvláštního určení, rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice nebo místní komunikace,
rozhodnutí o vyloučení ze studia…
Stejně tak ovšem není třeba opakovat argumentaci Úřadu a zaujímat k ní
stanovisko v té části, v níž poukazuje na praktické potíže, které by vyplynuly
z rozhodování o výmazu známky v řízení podle páté části občanského soudního
řádu, a argumentuje zákonnými kompetencemi Úřadu. Postačí k tomu uvést, že
pokud by správní soud po rozumu zákona správně odmítl žalobu s tím, že správní
úřad rozhodoval věc soukromoprávní, pak nelze proti tomu argumentovat tím, že
zákon stanoví pro rozhodování takové věci pravomoc správního úřadu. Pravomoc
soudu rozhodujícího podle části páté občanského soudního řádu by pak bylo lze
spolehlivě dovodit z ustanovení §244 o. s. ř., které je svým charakterem
ustanovením nejen procesním, ale i kompetenčním. Řízení podle páté části
občanského soudního řádu provádí základní tezi reformy, podle níž je to soud,
který svým vlastním rozhodnutím nahradí rozhodnutí správního úřadu;
v nahrazené části je rozhodnutí správního úřadu odstraněno. Samotné aplikační
problémy by nemohly být argumentem podporujícím názor, že rozhodovaná věc je
věcí soukromého práva; v posuzované věci ostatně k takovému názoru zvláštní
senát nedošel.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí
předpokládaná jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně
rozlišují, která rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském
soudním řízení). Ve věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom,
komu svědčí právo na patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše
licenčních poplatků v případě poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů;
ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za
situace, kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž by se vůbec mohlo
dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by taková povinnost byla
soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není účastníkem řízení –
představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu známky
náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3
téhož zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc
Nejvyššího správního soudu popřena a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č.
131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž
spor vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude
tedy Nejvyšší správní soud pokračovat v původním řízení o podané správní
žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. ledna 2004
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu