Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 31.10.2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ],paralelní citace: N 164/24 SbNU 201 [ 424/2001 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.15.01
Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného
Právní věta1) K ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, patří i princip „rovnosti zbraní“, resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení obviněného, jemuž sluší presumpce neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.Princip „rovnosti zbraní“ v trestním řízení se promítá do všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům, apod.). Princip „rovnosti zbraní“ v trestním řízení není absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění státního zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného dle §279 písm. a) tr. řádu].Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků, upravených v trestním řádu, toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně – státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je oprávněn jeho jménem jednat), disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na „rovnost zbraní“ v trestním procesu, plynoucího z ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.Relevance výtky neakceptování principu „rovnosti zbraní“ vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním státu, a to od dob osvícenectví, patří zásada obžalovací, resp. akuzační (§2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí demokratického trestního procesu, respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanovení čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny.2) Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95).V situaci, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je tímto dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a to aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Platnost takového ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis cessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má proto toliko evidenční, technickou povahu.3) Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu dle uvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. V rozhodované věci však o takový důvod nejde. Porušení principu „rovnosti zbraní“ v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravného prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně navazujícího. Zrušení §272 tr. řádu tudíž důvod obnovy řízení dle §71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá.4) Pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování. V rozhodované věci zrušením §272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem.
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.15.01
sp. zn. Pl. ÚS 15/01NálezPlénum Ústavního soudu po ústním jednání dne 31. října 2001,za účasti vedlejšího účastníka Nejvyššího soudu, rozhodlo ve věcinávrhu III. senátu Ústavního soudu, podaného podle §78 odst. 2zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějšíchpředpisů, na zrušení ustanovení §272 zákona č. 141/1961 Sb.,trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:Ustanovení §272 a §276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb.,o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějšíchpředpisů, se dnem 31. prosince 2001 zrušují.Odůvodnění:I.Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne2. srpna 2000, se stěžovatelka E. Č., domáhá zrušení usneseníKrajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To237/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna1999, sp. zn. 1 T 69/97, jimiž byla uznána vinnou trestným činemkřivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona a byl jí uloženpeněžitý trest. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčenav základním právu na nedotknutelnost obydlí a základním právu naspravedlivý proces, vyplývajících z čl. 12 a čl. 36Listinyzákladních práv a svobod (dále jen "Listina").Z obsahu spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1T 69/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny tytoskutečnosti:Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna1999, č. j. 1 T 69/97-17, byla stěžovatelka uznána vinnou trestnýmčinem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona a podletéhož zákonného ustanovení byla odsouzena k peněžitému trestu vevýši 11.000,-Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3měsíců a dále k trestu propadnutí věci - finanční částky1.500,-Kč. Uvedeného trestného činu se měla dopustit tím, žev dopise zaslaném Policii České republiky pod smyšleným jménemnepravdivě obvinila policistu z přijetí úplatku.K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne18. srpna 1999, sp. zn. 8 To 217/99, uvedený rozsudek souduprvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), c)tr. řáduzrušil a podle §260tr. řádu věc vrátil státnímu zástupcik došetření. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména vadamidomovní prohlídky, provedené v domě stěžovatelky, při níž bylzajištěn důkazní materiál, a která trpěla několika vadami. Ty, dlenázoru soudu, spočívaly v neprovedení výslechu toho, u koho seměla prohlídka vykonat (§84tr. řádu) a v neuvedení konkrétníchdůvodů, které k tomuto postupu vedly, dále v protokole o konánídomovní prohlídky shledal odvolací soud nedostatečnou konkretizacitoho, které věci byly při domovní prohlídce vydány dobrovolněa které věci byly odňaty (§85 odst. 3tr. řádu). Ze všechuvedených důvodů nepovažoval Krajský soud v Plzni zajištěnípředmětného důkazního materiálu za zákonné. Pakliže následně poprovedení domovní prohlídky stěžovatelka a její obhájce potvrdilidobrovolné vydání důkazního materiálu podle §78 odst. 1tr. řádu(a to toho, jenž byl předtím zajištěn při domovní prohlídce),došlo tak, dle názoru soudu, k vydání věci, kterou stěžovatelka(takto obviněná v trestním řízení) ve chvíli vydání neměla ve svédispozici, pročež ani za situace, kdyby tyto věci bylystěžovatelce vráceny procesně perfektním způsobem, nemohl by tentopostup zhojit předchozí nezákonné získání věci důležité protrestní řízení. Jednalo by se tedy o obcházení zákona, o využitístavu, který byl navozen protiprávním jednáním, tj. nezákonnýmprovedením domovní prohlídky.Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podalministr spravedlnosti v neprospěch obviněné (stěžovatelkyv řízení před Ústavním soudem) stížnost pro porušení zákona.Napadenému usnesení vytkl porušení zákona v ustanoveních §254odst. 1, §258 odst. 1 písm. a), b), c) a §260tr. řádu, a to veprospěch obviněné. Ve stížnosti dospívá ministr spravedlnostik závěru, dle něhož krajským soudem uvedená pochybenív protokolaci a průběhu provedení domovní prohlídky nebylatakového rázu, aby mohla vést k závěru o nezákonném provedenídomovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů,získaných při takto provedené domovní prohlídce.Na podkladě uvedené stížnosti pro porušení zákona Nejvyššísoud rozsudkem ze dne 29. března 2000, sp. zn. 5 Tz 35/2000,rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr.řádu a za splnění podmínek podle §272tr. řádu tak, žepravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna1999, sp. zn. 8 To 217/99, byl porušen zákon v ustanoveních §254odst. 1, §258 odst. 1 písm. a), b), c) a §260tr. řádu veprospěch obviněné E. Č. (stěžovatelky v řízení před Ústavnímsoudem), uvedené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni, jakosoudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovuprojednal a rozhodl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se Nejvyššísoud v podstatě přiklonil k názoru ministra spravedlnosti, kdyžuvedl, že sice došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu připrotokolaci průběhu a výsledků předmětné domovní prohlídky, aletyto jsou jen formálního rázu, lze je překlenout s přihlédnutímk dalšímu obsahu trestního spisu, a tedy uvedená pochybení, dlejeho názoru, nejsou takového charakteru, aby mohla důvodně véstk závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z tohovyplývající nezákonnosti důkazů, které byly při takto provedenédomovní prohlídce získány.Následně usnesením ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To237/2000, Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatelky protirozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp.zn. 1 T 69/97, zamítl.V ústavní stížnosti je pak zejména poukazováno na porušenípodmínek, stanovených pro provedení domovní prohlídkyv ustanovení §84tr. řádu, a v této souvislosti polemizovános názorem Nejvyššího soudu, týkajícím se jeho interpretace.V nezákonném provedení domovní prohlídky pak stěžovatelka spatřujedotčení v základním právu na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12Listiny, ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek v trestní věcibyl, dle přesvědčení stěžovatelky, založen na akceptaci důkazuzískaného nezákonným způsobem, pak dotčení v základním právu naspravedlivý proces dle čl. 36Listiny.II.III. senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání a bezpřítomnosti účastníků, dne 26. dubna 2001 usnesením přerušilřízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS464/2000 a předložil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí návrh nazrušení ustanovení §272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu,ve znění pozdějších předpisů.III.Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětnýnávrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 4. července2001 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republikyprof. Ing. Václav Klaus, CSc., úvodem objasňuje okolnosti přijetípředmětné zákonné úpravy. Uvádí, že institut stížnosti proporušení zákona byl do našeho právního řádu zaveden v roce 1950s tím, že později byl přejímán i do dalších trestních řádů, a tovčetně platného zákona č. 141/1961 Sb. Předseda Poslaneckésněmovny dále upozorňuje na skutečnost, že již od roku 1990 bylyproti tomuto institutu vznášeny především v odborné literatuřenámitky, jejichž obsah byl prakticky totožný s argumentyobsaženými v návrhu III. senátu Ústavního soudu. S přihlédnutímk obsahu tohoto institutu se ve vyjádření v zásadě připouští, ženení zcela v souladu se zásadou rovnosti účastníků trestníhořízení podle čl. 37 odst. 3Listiny, neboť stížnost pro porušenízákona může podat pouze ministr spravedlnosti a nikoli též druhástrana trestního řízení, tj. obžalovaný. Je poukazováno dále naopakované posuzování tohoto problému při dosavadních novelizacíchtrestního řádu s tím, že v současné době je i z tohoto důvodunovelou další přijato zavedení nového mimořádného opravnéhoprostředku - dovolání, u něhož by byla zaručena rovnost strantrestního řízení s tím, že dovolání by mělo s účinností od 1.ledna 2002 prakticky zcela nahradit stížnost pro porušení zákona,a to včetně §272. Vlastní institut stížnosti pro porušení zákonavšak zmíněnou novelou navrhován ke zrušení není, neboť dle názorupředsedy Poslanecké sněmovny až do přijetí rekodifikace trestníhořádu by měl řešit některé výjimečné případy, kdy eventuálnípochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným způsobem. Nazákladě výše uvedeného se ve vyjádření konstatuje, že lzev zásadě souhlasit se zrušením ustanovení §272trestního řádu,přičemž účinnost příslušného nálezu Ústavního soudu by však mělabýt odložena alespoň do 1. ledna 2002, kdy nabude účinnosti novelatrestního řádu, popřípadě i déle, neboť v návaznosti na tentonález by měla být pravděpodobně přijata odpovídající novelatrestního řádu, zejména pokud jde o možnost nápravy pochybení,týkajících se jiných osob než obviněného.Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky prof.Ing. Václav Klaus, CSc., dále potvrdil, a to v souladu s požadavkyobsaženými v ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., veznění pozdějších předpisů, že ustanovení §272 zákona č. 141/1961Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo schválenopotřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, samotný zákon(trestní řád), jehož je předmětné ustanovení součástí, bylpodepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i SenátuParlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 11. července2000 jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart úvodem rekapitulujevývoj ustanovení §272 v trestním řádu. Uvádí, že uvedenéustanovení je součástí trestního řádu ode dne přijetí tohotozákona Národním shromážděním, tj. ode dne 29. listopadu 1961,přičemž do současnosti doznalo z hlediska sledovaných problémůspíše nevýznamné změny: v ustanovení se odráželo střídání subjektůoprávněných k podání stížnosti - na počátku náleželo generálnímuprokurátorovi a předsedovi Nejvyššího soudu, později vystřídalpředsedu soudu ministr spravedlnosti (dle novely tr. řádu,provedené zák. č. 149/1969 Sb.) a po změně uskutečněné předněkolika lety (zákonem č. 292/1993 Sb.) zůstal jediným oprávněnýmpodavatelem stížnosti ministr spravedlnosti; zákonem č. 30/2000Sb. bylo pak ustanovení doplněno novým odstavcem 2 intimujícímdosavadní obsah ustanovení.Ve vyjádření se dále upozorňuje na skutečnost, že SenátParlamentu České republiky byl ustaven a zahájil své ústavnípůsobení v prosinci roku 1996, v důsledku čehož Senát nemůžeÚstavnímu soudu poskytnout vyjádření k věci, které by vycházeloz přímého projednávání a přijetí předmětného ustanovení §272trestního řádu, resp. celého institutu stížnosti pro porušenízákona a většiny jeho novelizací. V době existence Senátu bylypřijaty pouze novela doplňující ustanovení §272tr. řádu jehodruhým odstavcem (zákon č. 30/2000 Sb.) a dále tzv. "velká novela"trestního řádu schválená Senátem dne 29. června 2001, která seúpravy stížnosti pro porušení zákona dotkla obsáhleji. V rámcizákona č. 30/2000 Sb. bylo drobné doplnění §272tr. řádu zcelaokrajovou záležitostí (hlavním tématem zákona byla rozsáhlá novelaobčanského soudního řádu), přičemž v rozpravě komory k návrhuzákona nebyla problematika stížnosti pro porušení zákona jmenovitěvůbec zmíněna. Předseda Senátu Parlamentu České republiky doc.JUDr. Petr Pithart dále potvrdil, a to v souladu s požadavkyobsaženými v ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., veznění pozdějších předpisů, že předmětná změna ustanovení §272 tr.řádu byla schválena Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckousněmovnou na jeho 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249ze dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů,při kvoru 37, hlasovalo pro její přijetí 68 senátorů a protinehlasoval nikdo.V souvislosti s přijetím tzv. "velké novely" tr. řádu se vevyjádření uvádí, že změny a doplnění učiněné danou novelouv úpravě stížnosti pro porušení zákona se konkrétně netýkajíproblémů, které se staly předmětem výtek protiústavnosti ze stranyIII. senátu Ústavního soudu. V samotném ustanovení §272tr. řádudochází pouze k prodloužení lhůt k rozhodování Nejvyššího souduo stížnosti. Novelizace institutu stížnosti pro porušení zákona sepři projednávání Senátem nestala zvláštním tématem rozpravy,komora dané změny a doplnění akceptovala. Předseda Senátu, obdobnějako i v případě novely tr. řádu, provedené zák. č. 30/2000 Sb.,i v případě přijetí zákona č. 265/2001 Sb., konstatoval, že Senátschválil tento zákon ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnoua dále potvrdil, v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení§68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,že tak Senát učinil na své 8. schůzi (3. funkční období) usnesenímč. 141 ze dne 29. června 2001, když v hlasování ze 60 přítomnýchsenátorů, při kvoru 31, pro něj hlasovalo 58 senátorů a protinehlasoval nikdo.Pro účel posuzování námitek protiústavnosti a návrhu nazrušení ustanovení §272tr. řádu upozorňuje předseda Senátu naněkteré skutečnosti, které by při něm bylo možné vzít ještěv úvahu. Jedná se v první řadě o poukaz na okolnost, že platnáúprava vychází spíše z výjimečnosti plného uplatňování §272 tr.řádu, když ministr spravedlnosti má být při jeho užívání vždyveden úvahou, zda zájem na dodržení zákonnosti převáží nad zájmemna stabilitě pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestnímřízení. Na okraj předmětné zákonné regulace předseda Senátuupozorňuje, že jakkoli je odstranění nezákonného stavu za cenuzhoršení postavení obviněného v platné úpravě omezeno zvláštnímipodmínkami, naplněním těchto podmínek však není Nejvyšší soudomezen v možnosti vyslovit se ke stížnosti formou akademickéhovýroku o porušení zákona. Dále se ve vyjádření analyzuje dopadtzv. "velké novely" tr. řádu na předmětnou problematiku. Poukazujese na skutečnost, že tato novela výrazně posiluje garance zásadyobžalovací, což činí mimo jiné tím, že opravňuje nejvyššíhostátního zástupce k přezkumu a zrušení každého nezákonnéhousnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhánínebo o postoupení věci ve lhůtě dvou měsíců od jejich právní moci.Kromě toho nový mimořádný opravný prostředek trestního procesu- dovolání - umožňuje všem stranám přístup k nejvyšší institucistruktury obecných soudů. Oba tyto nové instrumenty přinášené"velkou novelou" tr. řádu, dle názoru předsedy Senátu,relativizují možný dopad vytýkaného nedostatku "rovnosti zbraní"a narušení zásady obžalovací v rámci institutu stížnosti proporušení zákona. V závěru pak vyjadřuje přesvědčení, dle něhožredukce nápravy porušení zákona ve prospěch obviněného pouze a jenna akademický výrok může být v krajních specifických případechjustičního selhání chápáno jako nedostatek, pročež úpravastížnosti pro porušení zákona, jako mimořádného opravnéhoprostředku, nemusí ve všech případech hodnocení spadat vjednos prostředky sevřenými rámcem standardního trestního stíhání, tedyvázané rigorózně na základní požadavky spravedlivého procesu.Vycházeje z možnosti dané ustanovením §49 odst. 1 zák. č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jelikož aplikaceustanovení §272tr. řádu se bezprostředně dotýká Nejvyššího soudua Ministerstva spravedlnosti, obrátil se Ústavní soud na tytostátní orgány se žádosti o vyjádření k návrhu na zrušení uvedenéhozákonného ustanovení.V úvodu svého vyjádření ze dne 29. června 2001 se předsedkyněNejvyššího soudu JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. ztotožnilas obsahem usnesení III. senátu Ústavního soudu, jímž bylopřerušeno řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000 a jímž byl plénuÚstavního soudu předložen k projednání a rozhodnutí návrh nazrušení ustanovení §272tr. řádu. Nad rámec důvodů, uvedenýchv daném usnesení se ve vyjádření poukazuje i na další důvodyrozporu §272tr. řádu s ústavním pořádkem. Uvádí se v něm, žeúčel institutu stížnosti pro porušení zákona lze hledat ve dvourovinách - jednak v představě, že zákon, tj. objektivní právo,zasluhuje ochranu, a za druhé v kontrole postupů státních orgánů,podílejících se na trestním řízení (vyšetřovatele, státníhozástupce, soudce, příp. soudu - §266 odst. 1tr. řádu).Předsedkyně Nejvyššího soudu v návaznosti na dané východiskokonstatuje, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěchobviněného je institutem, který zasahuje do práv obviněného nafair proces v širším smyslu, pročež je nezbytné zkoumat takovýzásah do uvedeného základního principu (jenž v šíři jdoucí nadkonkrétní základní procesní práva a garance obsažené v hlavě pátéListiny je dovoditelný z čl. 1Ústavy) i z hlediska principuproporcionality (rovněž dovoditelného z čl. 1Ústavy). V tétosouvislosti považuje za důležité odpovědět na otázku, zda zkoumanýinstitut je opatřením v demokratické společnosti nezbytným. Natuto otázku je ve vyjádření formulována odpověď, dle níž účel,který stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněnéhosleduje - tj. ochrana dodržování objektivního práva a procesníchpostupů - je patrně sám problematický, neboť oba prvky, které majíbýt chráněny, jsou chráněny izolovaně, nikoli ale ve vazběk subjektivním právům obviněného nebo poškozeného, anebo ve vazběk ochraně veřejného statku. Chráněn je v konečném důsledku jenprodukt státu, tj. objektivní právo v podobě zákona, resp. jesledována náprava chování státních či úředních osob nebo orgánů.Stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného jetak, dle názoru předsedkyně Nejvyššího soudu, z hlediska účeluinstitutem problematickým v demokratickém právním státu, jehožimanentním znakem je úcta k právům a svobodám jednotlivce, jelikoždo těch může stát legitimně zasáhnout jen zákonem, avšak jenz důvodu ochrany práv a svobod druhých, anebo ochrany veřejnýchstatků. V této souvislosti se ve vyjádření zejména zdůrazňuje, žezásah však stěží může být odůvodněn pouze nápravou pochybení státusamého, na kterém se pochybením dotčený jednotlivec sám nepodílel.Institut stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěchobviněného může pro uvedené, dle přesvědčení předsedkyněNejvyššího soudu, porušovat i princip obsažený v čl. 1Ústavy.Důvodem druhým, jenž ve svém vyjádření řadí předsedkyněNejvyššího soudu nad rámec odůvodnění protiústavnosti §272 tr.řádu, obsaženého v návrhu III. senátu Ústavního soudu, je poukazna skutečnost, že v některých případech může institut stížnostipro porušení zákona podávané v neprospěch obviněného představovati zásah do práva nebýt stíhán dvakrát za tentýž trestný čin, a tov intencích čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práva základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na rozdíl od čl. 40 odst.5 Listiny, který hovoří v plurálu o možnosti uplatnění mimořádnýchopravných prostředků (zjevně tak reaguje na platnou zákonnouúpravu), které mohou zmíněný princip prolomit, zná čl. 4 protokoluč. 7 k Úmluvě pouze obnovu řízení, jejíž přípustnost, co dorozsahu, sám definuje. Rozsah přípustnosti totiž váže pouze nanově odhalené skutečnosti, anebo na podstatnou vadu v předešlémřízení, přičemž obě se uplatní pouze tehdy, mohly-li ovlivnitrozhodnutí ve věci. Z uvedeného se pak ve vyjádření dovozuje, žena rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, jejímž účelem jeochrana objektivního práva či náprava vadného postupu v řízení takříkajíc "o sobě", je obnova ve smyslu protokolu č. 7 k Úmluvěpřísně vázána k ovlivnění konkrétního individuálního rozhodnutí vevěci. Protože odst. 3 čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, žeod tohoto článku nelze ustoupit podle čl. 15Úmluvy, tj. ani vevýjimečných (např. válečných) situacích, považuje se za zřejmé, ženelze rozšiřovat prostor pro prolamování základního principu nebýtstíhán dvakrát za týž trestný čin, jak zjevně činí zejménastížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného. Prouvedené je institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěchobviněného ve vyjádření považován za zasahující v některýchpřípadech do základního práva obsaženého v čl. 4 protokolu č.7 k Úmluvě.Ze všech uvedených důvodů se předsedkyně Nejvyššího soudupřiklání k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušeníustanovení §272tr. řádu pro jeho rozpor s čl. 1Ústavy a čl. 4protokolu č. 7 Úmluvy.K vyžádání Ústavního soudu předsedkyně Nejvyššího soudupodáními ze dne 31. srpna 2001 a 5. září 2001 předložila pro účelypředmětného řízení statistické údaje, týkající se podanýchstížností pro porušení zákona v letech 1996 až 2001.Z předložených údajů zejména vyplývá, že v uvedeném obdobídošlo jednak ke změně poměru stížností pro porušení zákonapodaných ve prospěch a v neprospěch obviněného a jednakk celkovému nárůstu podaných stížností pro porušení zákona.Zatímco v roce 1996 bylo ministrem spravedlnosti podáno 174stížností ve prospěch a toliko 49 v neprospěch obviněného (přičemž12 bylo podáno zároveň v jeho prospěch i neprospěch), v roce 1997byl pak poměr sledovaných údajů 88 k 58 (při 3 podaných veprospěch i neprospěch obviněného), v roce 1998 pak 74 k 98 (při6 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), tj. poprvé početstížností podaných v neprospěch převýšil počet stížností podanýchve prospěch obviněného, v roce 1999 pak poměr sledovaných údajůčinil 88 k 117 (při 13 podaných ve prospěch i neprospěch), v roce2000 pak 113 k 166 (při 22 podaných ve prospěch i neprospěch)a konečně v prvních sedmi měsících roku 2001 75 ke 102 (při 10podaných ve prospěch i neprospěch obviněného). Dález předložených statistických údajů vyplývá, že zatímco v roce1996 činil podíl podaných stížností do rozhodnutí v přípravnémřízení 14%, v roce 1997 činil již 18%, v roce 1998 22%, v roce1999 21%, v roce 2000 pak již 26% a v prvních sedmi měsících roku2001 stoupl na úroveň 29%.Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš v úvodu svéhovyjádření k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení §272tr. řádu zdůrazňuje, že právní institut stížnosti pro porušenízákona byl zaveden do československého právního řádu přijetímzákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),a později přejímán i do dalších zákonů o trestním řízení soudním(č. 64/1956 Sb. a č. 141/1961 Sb.) a zůstal přes dílčí novelizacezachován v právním řádu České republiky po roce 1993 [§266a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestnířád), ve znění pozdějších předpisů]. Domnívá se dále, že tentomimořádný opravný prostředek do značné míry navazoval na zmatečnístížnost pro zachování zákona, která byla na základě zákona č.119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád, ve znění pozdějšíchpředpisů (srov. §33, §292 a §479), na našem území používána jižza bývalého Československa (v zemi České a Moravskoslezské), bylvšak o některé prvky typické pro tzv. socialistický právní řádobohacen a doplněn. Ve vyjádření se dále poukazuje na skutečnost,že po roce 1990 byly proti stížnosti pro porušení zákona jakomimořádnému opravnému prostředku zejména v literatuře vznášenynámitky, obsahující podobné argumenty, jako ve zmíněném usneseníÚstavního soudu, a to zejména z hlediska rovnosti stran, neboťnovela provedená zákonem č. 292/1993 Sb. sice s účinností od 1.ledna 1994 ponechala oprávnění k podání stížnosti pro porušenízákona pouze ministru spravedlnosti (do té doby mohl podávatstížnost pro porušení zákona i generální prokurátor), alez hlediska rovnosti základních stran v trestním řízení (státversus obviněný) jde stále o orgán státu, přičemž nenírozhodující, kdo za stát v konkrétní fázi řízení vystupuje.Ministr spravedlnosti připomíná, že v této souvislosti byloopakovaně zdůrazňováno, že stížnost pro porušení zákona jev hlubokém rozporu s koncepcí právního státu, protože právo podatstížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný prostředek,ve prospěch odsouzeného je svěřeno jen určitému vrcholnémustátnímu funkcionáři, který pak může dokonce podat tento opravnýprostředek i v neprospěch obviněného.Vycházeje z těchto hledisek, ministr spravedlnosti vyjadřujesouhlas s tím, že jestliže stát, za který vystupuje státní orgán,jako procesní strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jdev závislosti na stadiu řízení o státního zástupce či ministraspravedlnosti), disponuje ve srovnání s obviněným dalším, byťmimořádným, opravným prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnoutzrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, je to v rozporu sezásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesníchstran jak v civilním, tak i v trestním řízení, přičemž tato zásadase netýká jen fyzických a právnických osob, ale i státu, resp.státního orgánu, pokud v daném řízení vystupuje jako procesnístrana (nikoli jako nositel státní moci -potentior persona).Trestní řízení, jak se dále uvádí ve vyjádření, je totiž řízenímkontradiktorním, tj. takovým řízením, ve kterém proti sobě stojístrany jako procesní odpůrci, kdy v trestním řízení jde předevšímo rovnost žalobce a žalovaného, tedy státního zástupcea obžalovaného, ale požadavek rovnosti stran ("rovnosti zbraní")lze vztáhnout, byť s určitou výhradou, i na vztah ministraspravedlnosti a obžalovaného, zejména pokud ministr spravedlnostipodává stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného(obžalovaného).Při podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěchobviněného je třeba, dle ministra spravedlnosti, toto chápat jakourčitý prostředek favor defensionis, který je možno z ústavníchhledisek akceptovat, poněvadž nemůže zhoršit jeho postavení jakz hmotněprávních, tak i z procesních hledisek, byť rovněž vyvoláváurčité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný podnětem domáhástížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale ministrspravedlnosti ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možnodovozovat rozpor se zásadami právního státu, který by mělzaručovat rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran,resp. účastníků řízení, jako součásti práva na spravedlivý procesve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny.Dle ministra spravedlnosti platí tyto úvahy tím více,jestliže jde o stížnost pro porušení zákona v neprospěchobviněného proti meritornímu rozhodnutí orgánů činnýchv přípravném řízení, např. proti rozhodnutí vyšetřovatele nebostátního zástupce o zastavení trestního stíhání podle §172 tr.řádu nebo postoupení věci jinému orgánu podle §171tr. řádu, kdynepochybně jde v případě rozsudku Nejvyššího soudu, kterým vyslovípodle §268 odst. 2tr. řádu porušení zákona a současně podle §269 odst. 2 a §272tr. řádu takové napadené usnesení zrušía podle §270 odst. 1tr. řádu přikáže zpravidla státnímuzástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,o nepřípustný zásah do zásady obžalovací (§2 odst. 8tr. řádu),byť Nejvyšší soud nemůže v takovém rozhodnutí státnímu zástupciuložit, aby v této věci podal na obviněného obžalobu. Podle §270odst. 4 tr. řádu je totiž orgán, jemuž věc byla přikázána, vázánprávním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a jepovinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soudnařídil, čímž Nejvyšší soud významně ovlivňuje právě podklad propodání obžaloby, a tím i zásadu obžalovací, která má svůj ústavnízáklad zejména v ustanovení čl. 80 odst. 1Ústavy, alei v navazujících ustanoveních čl. 90Ústavy a čl. 40 odst. 1Listiny.Ve vyjádření se dále konstatuje, že všemi těmito otázkami seMinisterstvo spravedlnosti opakovaně zabývalo při jednotlivýchnovelizacích trestního řádu i v souvislosti s připravovanourekodifikací trestního práva procesního, jež pak došly svéhovýrazu v tzv. velké novele trestního řádu, kde je zakotvena úpravanového mimořádného opravného prostředku - dovolání, jenž se budetýkat přesně vyjmenovaných soudních rozhodnutí a u něhož jezachována rovnost stran (srov. §265a až 265str. řádu) a kterýbyl v souladu se shora uvedenými názory v průběhu legislativníhoprocesu také z iniciativy Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššíhosoudu doplněn o oprávnění nejvyššího státního zástupce ve velmikrátké lhůtě rušit nezákonná pravomocná usnesení nižších státníchzástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci(srov. §173a a §174atr. řádu). Tyto instituty by měly, dlenázoru ministra spravedlnosti, s účinností od 1. ledna 2002v podstatě nahradit stížnost pro porušení zákona, byť se tato aždo přijetí rekodifikace trestního řádu nadále zachovává (včetněustanovení §272tr. řádu) pro určité výjimečné případy, kdypochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným opravnýmprostředkem (např. pro zrušení usnesení o zastavení trestníhostíhání v trestních věcech osob obviněných z trestných činůspáchaných v dobách totalitního režimu v návaznosti na zákon č.119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimua o odporu proti němu). Je poukazováno v této souvislosti zejménana některé případy z posledních let, kdy konečně byly trestněstíhány některé osoby odpovědné za trestné činy spáchané veprospěch komunistického režimu, ale jejich trestní stíhání bylojiž v přípravném řízení nebo i v řízení před soudem zastaveno, cožvedlo Ministerstvo spravedlnosti i vládu k ponechání institutustížnosti pro porušení zákona (včetně ustanovení §272tr. řádu)nadále v trestním řádu, neboť jinak by tato pochybení nemohla jižbýt napravena. V této souvislosti, ilustruje danou problematikui na konkrétním případu, upozorňuje ministr spravedlnostii na ustanovení §71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, a na problémy spojené s jeho dopadem nauvedené případy.Ministr spravedlnosti upozorňuje dále na to, že pokud Ústavnísoud zruší ustanovení §272tr. řádu, bude tím vytvořena velminevýhodná situace z hlediska dalších podaných stížností proporušení zákona, poněvadž ustanovení §272tr. řádu neřeší jenpřípady, kdy Nejvyšší soud zruší podle §269 odst. 2tr. řádu a velhůtách uvedených v §272tr. řádu napadené rozhodnutí na základěstížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného povyslovení porušení zákona v jeho prospěch, ale i všechny dalšípřípady, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, tedyřeší i případy, které se nedotýkají obviněného, ale týkají sedalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnostpodána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo veprospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby,znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jehoodměnou a hotovými výdaji apod.). Tyto případy by pak nebylynadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by jenebylo možno řešit ani dovoláním, které v těchto věcech vzhledemke konstrukci dovolání a k předpokladu, že stížnost pro porušenízákona bude, byť v omezené podobě, i po účinnosti tzv. velkénovely nadále platit, nebude možno podat. Ministr upozorňuje i naskutečnost, že v ustanovení §272 odst. 2tr. řádu se řeší případyběhu lhůty 3 měsíců (ve smyslu změny zakotvené tzv. velkou noveloupak lhůty 6 měsíců), platné i pro uvedené další osoby mimoobviněného ve věci předložení stížnosti pro porušení zákonavelkému senátu v návaznosti na novelu zákona o soudech a soudcích,účinnou od 1. ledna 2001 (zák. č. 30/2000 Sb.).V případě, přistoupí-li Ústavní soud ke zrušení §272 tr.řádu, poukazuje se ve vyjádření na dvě okolnosti. První jespojitost ustanovení §276 věty čtvrté tr. řádu s ustanovením §272tr. řádu, pro kterou by bylo nutné, dle názoru ministraspravedlnosti, spolu s derogací §272tr. řádu provést i derogaciuvedeného ustanovení §276 věty čtvrté tr. řádu. Druhou je pakdoporučení odložit účinnost případného derogačního nálezu nejménědo 1. ledna 2002 (tj. do data nabytí účinnosti tzv. velké novelytr. řádu), případně i později, neboť bude nutno zřejmě dalšínovelou trestního řádu na takový nález reagovat, zejména pokud jdeo možnost "nápravy pochybení týkajících se jiných osob nežobviněného".IV.Dne 11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrhNejvyššího soudu na zrušení ustanovení §272tr. řádu, podanýpodle čl. 95 odst. 2Ústavy, §224 odst. 5tr. řádu per analogiama §64 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.Návrh vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001,sp. zn. 11 Tz 106/2001, jímž bylo přerušeno řízení o stížnosti proporušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v neprospěchobviněného D. B., proti usnesení státního zástupce Okresníhostátního zastupitelství v Děčíně ze dne 19. prosince 2000, č. j.2 Zt 897/2000-5, o postoupení trestní věci, a dle výše uvedenýchústavních a zákonných ustanovení byla věc předložena Ústavnímusoudu.Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnostipro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právníhostátu, protože právo použít tohoto mimořádného opravnéhoprostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy- ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohotomimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případechflagrantního závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutíministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucíz rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravnýprostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákonaa zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah doprincipu stability soudního rozhodování. Senát Nejvyššího soudupro uvedené konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl mítmísto v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky, dlejeho přesvědčení, vystupují ještě víc do popředí u stížností proporušení zákona, podávaných v neprospěch obviněných, a to zejménav případech, kdy jsou tímto opravným prostředkem napadánameritorní rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššíhosoudu proto dospěl k názoru, že existence tohoto institutu jepopřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst.3 Listiny a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantovanéčl. 6Úmluvy. Zákonnou možností Nejvyššího soudu zrušit v řízenío stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnostiv neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebostátního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupenívěci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení,aby v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobemprolomena zásada obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízenív právním státě. Z uvedených důvodů není možno, podle názorusenátu Nejvyššího soudu, tolerovat institut stížnosti pro porušenízákona v neprospěch obviněného.Usnesením ze dne 10. října 2001, č. j. Pl. ÚS 19/01-6,Ústavní soud předmětný návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodulitispendence dle §35 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, odmítl, a to s tím, že Nejvyšší soud, jakooprávněný navrhovatel, má ve smyslu §35 odst. 2 in fine zákonao Ústavním soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednánío dříve podaném návrhu, tj. návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS15/01.Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními ze dne 20. září2001, č. j. Pl. ÚS 23/01-10, ze dne 28. srpna 2001, č. j. Pl. ÚS26/01-11, ze dne 18. září 2001, č. j. Pl. ÚS 30/01-11, a 10. října2001, č. j. Pl. ÚS 32/01-10, odmítl i svým obsahem analogickénávrhy Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení §272tr. řádu,přičemž i v těchto věcech Nejvyšší soud, jako oprávněnýnavrhovatel, má ve smyslu §35 odst. 2 in fine zákona o Ústavnímsoudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dřívepodaném návrhu, tj. návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.V.Dikce ustanovení §272 zákona č. 141/1961 Sb., o trestnímřízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jehožústavnost je Ústavním soudem posuzována v řízení o kontrole norem,je následující:"§272(1) Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, můžeNejvyšší soud postupovat podle §269 odst. 2 až §271 jentehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti proporušení zákona podané do šesti měsíců od právní mocinapadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o tétostížnosti do tří měsíců od jejího podání.(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutívelkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle§269 odst. 2 až §271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnostido tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."VI.Dle §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějšíchpředpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonůa jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisůz hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodnímismlouvami podle čl. 10Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li seo jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydányv mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsanýmzpůsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzujeústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnostnormotvorného procesu, vychází z ustanovení §66 odst. 2 zákonao Ústavním soudu, dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonůa jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon,nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávanépředpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu souduplatnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů, vydanýchpřed nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., jeÚstavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový souladse stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost proceduryjejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. (Viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 16, s.13-14).Vycházeje z uvedené interpretace ustanovení §68 odst. 2zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě §272tr. řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonnéustanovení přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetencea ústavně předepsaným způsobem toliko z pohledu jeho novelizací,provedených po 1. lednu 1993.Jde o tyto zákony:- čl. I bod 177 zák. č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňujezákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb.,o soudech a soudcích: "V §272 se vypouštějí slova "generálníprokurátor nebo"."- Čl. XI zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některédalší zákony: "V §272 se dosavadní text označuje jako odstavec1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutívelkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle§269 odst. 2 až §271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnostido tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."."Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylozjištěno, že- zák. č. 292/1993 Sb. byl přijat na 14. schůzi Poslaneckésněmovny Parlamentu České republiky (1. volební období) dne 10.listopadu 1993, když z přítomných 155 poslanců hlasovalo pro jehopřijetí 104, 10 hlasovalo proti a 41 se hlasování zdrželo;předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a bylřádně vyhlášen v částce 74/1993 Sbírky zákonů, která bylarozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti pak nabyl dne 1. ledna1994;- zák. č. 30/2000 Sb. byl schválen na 19. schůzi (3. volebníobdobí) Poslanecké sněmovny dne 9. prosince 1999 usnesením č.670, když z přítomných 187 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí164, a jeden poslanec hlasoval proti; předmětný zákon byl schválenSenátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na 15.schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249, dne 12. ledna 2000,když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37,hlasovalo pro jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo;předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a bylřádně vyhlášen v částce 11/2000 Sbírky zákonů, která bylarozeslána dne 23. února 2000, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna2001.VII.VII/aStížnost pro porušení zákona je dle ustanovení §266 a násl.tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, jenž sluší toliko státua jímž lze dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí soudu,státního zástupce nebo vyšetřovatele. Nejvyšší soud, jenž jeo stížnosti pro porušení zákona příslušný rozhodovat (§266 odst.1 tr. řádu) a kromě oprávnění ve věci přijmout akademický výrok(§268 odst. 2tr. řádu), je nadán i kompetencí kasační, resp.apelační (§269 odst. 2, §271tr. řádu), a to i v případěstížnosti podané v neprospěch obviněného (§272tr. řádu).Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden dočeskoslovenského právního řádu přijetím zák. č. 87/1950 Sb.,trestního řádu, přejímán pak i do dalších kodifikací trestníhoprocesu (zák. č. 64/1956 Sb. a zák. č. 141/1961 Sb.) a zůstalzachován i v právním řádu České republiky po roce 1993 [§266a násl. zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestnířád), ve znění pozdějších předpisů].Zák. č. 87/1950 Sb. přinesl opuštění předchozí koncepcedemokratického trestního procesu a představoval převzetí sovětskétotalitní koncepce stalinského ražení. Při projednání osnovyzákona Národním shromážděním dne 11. července 1950 v tétosouvislosti tehdejší ministr spravedlnosti Rais prohlásil:"Bylo-li nám dopřáno přispět k socialistickému budování našívlasti vypracováním důležitých nových zákonů a mezi nimi trestníchpředpisů, tak především patří za to naše vřelé poděkování sovětskésocialistické právní vědě a vynikajícím sovětským pracovníkůmv odboru trestního práva. (Potlesk.) Stejně jako v jiných oborech,rovněž v trestním právu patří sovětské vědě nesporné světovéprvenství. Právníci Sovětského svazu pozvedli na nebývalou výškua zpracovali nepřekonatelným způsobem problémy socialistickéhotrestního práva a obohatili na podkladě učení marxismu-leninismuvědu o trestním právu o nové důležité poznatky, ke kterým měšťáckávěda nikdy nedospěla a nemůže dospět a o vyřešení kterých se jiždnes ani nepokouší. Znalost sovětských zákonů a sovětské teoriebyla nutným a základním předpokladem pro formulaci našich novýchtrestních zákonů, a bez níž by nám nebylo možné v tak krátkém časedokončit osnovy, které teď projednává Národní shromáždění. Jesamozřejmé, že přitom bylo třeba navázat na náš dosavadní vývoji na historické zkušenosti našeho pracujícího lidu. Třeba všakzdůraznit, že podstata otázek, kterými se zabývá nové trestníprávo, byla odhalena a vzorně zpracována ve zkušenostechSovětského svazu. Výsledky legislativní práce na novém trestnímprávu jsou proto novým úspěchem nejen naší dělnické třídy, nýbrži marx-leninského myšlení vůbec a socialistické vědy velikéhoSovětského svazu zvláště." (viz www.psp.cz)Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákonav neprospěch obviněného v tr. řádu z roku 1950 bylo projevemposílení moci exekutivní vůči moci soudní (a to zejménaprokuratury jako tzv. "strážce socialistické zákonnosti").Vycházelo dále z nedůvěry ve spolehlivost justice v pozicirepresivního aparátu totalitního státu a představovalo instalovánímožnosti centrálním rozhodnutím dosáhnout revokace jakéhokolipravomocného trestněprávního rozhodnutí, a to i v neprospěchobviněného.Lze přisvědčit jak vyjádření Předsedy Poslanecké sněmovny,tak i ministra spravedlnosti, že problém ústavnosti institutustížnosti pro porušení zákona byl opakovaně posuzován připolistopadových novelizacích tr. řádu, a dále byl výrazně kritickyreflektován i v teorii trestního práva procesního (viz např.P. Šámal, Opravné prostředky v trestním řízení. Stížnost proporušení zákona. Obnova řízení. Praha 1999, s. 160-161).VII/bK ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základníhopráva na spravedlivý proces, patří i princip "rovnosti zbraní",resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všechúčastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3Listiny, čl. 96 odst.1 Ústavy a čl. 6 odst. 1Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštnídůležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnémuúzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právněargumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům.Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochranypostavení obviněného, jemuž sluší presumpce neviny, je dálesoučástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu,jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá dovšech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů.Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v oboupak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (přinavrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům,apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení neníabsolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnánís obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp.výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezeníoprávnění státního zástupce podat návrh na obnovu řízenív neprospěch obviněného dle §279 písm. a)tr. řádu].Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1Úmluvy) se výrazněpromítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dlenázoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež jesrovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14Úmluvy.V trestním procesu nadto slouží ochraně obviněného, jemuž svědčíaž do okamžiku jeho odsouzení presumpce neviny, a je úzce spjats kontradiktorní povahou trestního řízení. (Viz zejména případyBönisch vs. Rakousko a Brandstetter vs. Rakousko - doktrinárníanalýzu podává např. J. A. Frowein, W. Peukert, EuropäischeMenschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar.Kehl-Strabetaburg-Arlington 1996, s. 219 a násl., M. de Salvia,Compendium de la CEDH. Kehl-Strabetaburg-Arlington 1998, s. 147a násl.)Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků, upravenýchv trestním řádu, toliko stížnost pro porušení zákona příslušípouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesnístrana v trestním řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné,který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je oprávněnjeho jménem jednat), disponuje ve srovnání s obviněným dalšímprocesním prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušenípravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z tétoskutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní"v trestním procesu, plynoucího z ustanovení čl. 37 odst. 3Listiny, čl. 96 odst. 1Ústavy a čl. 6 odst. 1Úmluvy.Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podatstížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, a toz důvodu jeho chápání jako procesního výrazu určitého "dobrodiní",jenž v oblasti práva hmotného není způsobilý zasáhnout právaobviněného, výtka protiústavnosti se zužuje na institut stížnostipro porušení zákona v neprospěch obviněného.V období před přijetím trestního řádu č. 87/1950 Sb. platnýtrestní řád (zákon č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějšíchpředpisů) znal v rámci soustavy mimořádných opravných prostředkůinstitut zmateční stížnosti pro zachování zákona, jenž "v zájmujednotnosti práva" umožňoval "generálnímu prokurátorovi právoz moci úřední nebo z příkazu ministra spravedlnosti dovolati serozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda určitým 1. rozsudkem,2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu (nebo státníhozastupitelství) byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice trestníhořízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího soudu všakzpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativnírozřešení sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázánymínění nejvyššího soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208). Důsledkypro obviněného ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravouzmateční stížnosti pro zachování zákona (§292 zákona č. 119/1873ř. z., ve znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a totoliko ve prospěch obviněného v případě jeho odsouzení k trestu.Z naznačené rekapitulace plyne, že právní úprava, obsaženáv předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti prozachování zákona podané v neprospěch obviněného, umožňovalapřijetí toliko akademického výroku za účelem sjednocováníjudikatury při řešení dané právní otázky, nepřipouštěla alenepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro obviněného. Taktokoncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouskérepublice až do současnosti.V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti proporušení zákona, jenž je k dispozici toliko jedné procesní straně,státu, a jenž může směřovat v neprospěch obviněného protipravomocným rozhodnutím soudů, jakož i orgánů přípravného řízení,nelze najít paralelu.Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř.právní úpravu německou. Soustava opravných prostředků, zakotvenáv platném trestním řádu (zák. č. 253/1877 RGBl., ve zněnípozdějších předpisů) zahrnuje instituty stížnosti, odvolání,revize a obnovy řízení, jež plně odpovídají požadavkům, plynoucímz čl. 6Úmluvy, tj. i principu "rovnosti zbraní".Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní"vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatněnístížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného protirozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. protirozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavenítrestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právnímstátu, a to od dob osvícenství, patří zásada obžalovací, resp.akuzační (§2 odst. 8tr. řádu), jíž byla v trestním procesupřekonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovacínezbytnou součástí demokratického trestního procesu,respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, jeinstitucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podáníobžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesnísubjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanoveníčl. 80 odst. 1, čl. 90Ústavy a čl. 40 odst. 1Listiny. Je-liNejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podanéministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnémurozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavenítrestního stíhání, dle §272tr. řádu oprávněn takovéto rozhodnutízrušit a orgánům činným v přípravném řízení přikázat, abyv trestním stíhání pokračovaly, pak nelze toto oprávněníkvalifikovat jinak, než jako ústavně rozporný průlom do kautelspojených se zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemužvěc byla přikázána, je přitom podle §270 odst. 4tr. řádu vázánprávním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a jepovinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soudnařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti,z nichž podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací.V této souvislosti nutno poukázat i na trvalý nárůst počtu i poměrpodaných stížností do rozhodnutí v přípravním řízení.Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti napozitivní efekty institutu stížnosti pro porušení zákonav neprospěch obviněného v kontextu vyrovnání se s obdobímtotalitní zvůle, nutno konstatovat následující:Novela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolánív neprospěch obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutísoudu ve věci samé a jenž je svěřen nejvyššímu státnímu zástupci[§265a odst. 1, §265d odst. 1 písm. a)tr. řádu, ve znění zák.č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným usnesením nižšíchstátních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupenívěci pak novela zavádí oprávnění nejvyššího státního zástupce tatorozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem (§173a, §174a tr.řádu, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ke dni nabytí účinnostinovely tr. řádu, provedené zák. č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu2002, se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státuefektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestníhořízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný procesz čl. 37 odst. 3Listiny a čl. 6 odst. 1Úmluvy, tj. zejménapožadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku "rovnosti zbraní").Odložením derogačního účinku nálezu Ústavního soudu v předmětnévěci ke dni 31. prosince 2001 pak v právní úpravě z pohleduanalyzovaného účelu mimořádného opravného prostředku nevznikážádná mezera.V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkourovnosti účastníků trestního řízení a hledisky jejího možnéhoomezení v neprospěch obviněného se Ústavní soud obsáhle zabýval vevěci sp. zn. Pl. ÚS 4/94. V souvislosti s ústavností institutuanonymních svědků v trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva naveřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všemprováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesumožnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváříveřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahujedva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkovýchtvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka.Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovanéhoverifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi,protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jehověrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporus principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnostiúčastníků. . K omezení základních práv či svobod, i když jejichústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejichkolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle kterézákladní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jinéhozákladního práva či svobody. . Vzájemné poměřování ve vzájemnékolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujícíchkritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku,zdali institut, omezující určité základní právo, umožňujedosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). .Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritériumpotřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku,omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími sezákladních práv a svobod.Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizistojících základních práv."Z pohledu naznačených kautel principu proporcionalityinstitut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného,prolamující základní práva, plynoucí z ústavního principurovnosti, neobstojí. Jakkoli sleduje jako svůj cíl ochranuveřejného zájmu na spravedlivém potrestání pachatele trestnéhočinu, a tím princip panství práva, nesplňuje podmínku potřebnosti,tj. podmínku, spočívající v porovnání legislativního prostředku,omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími sezákladních práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje zvlášťvýznamně do popředí v souvislosti se zavedením mimořádnéhoopravného prostředku - dovolání - v trestním řízení novelou tr.řádu č. 265/2001 Sb.V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutustížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného nutnopoukázat i na statistickými údaji prokázanou stoupající tendencizvyšování poměru podaných stížností v neprospěch obviněných.Dopadá-li zrušení §272tr. řádu nejen na případy porušenízákona ve prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdyzákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, ale byl porušenu dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnostpodána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo veprospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby,znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jehoodměnou a hotovými výdaji apod.), pak by, dle názoru ministraspravedlnosti, tyto případy nebyly nadále stížností pro porušenízákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním.Tato okolnost na důvodnosti zrušení institutu stížnosti proporušení zákona v neprospěch obviněného však nic nemůže změnit.Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesníchprostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádánípřezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řádgeneruje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelempřezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takovátopochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytkuodstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkempoměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, nastraně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledutohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čiliprodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnostirozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní tolikov případě důvodů výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, ježv této souvislosti uvádí ministr spravedlnosti ve svém vyjádření.Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soudk závěru, že §272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, veznění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst. 3Listinya čl. 6 odst. 1Úmluvy v souvislosti s jím založenou možnostírušit v neprospěch obviněného i pravomocná rozhodnutív přípravném řízení, rovněž i s čl. 80 odst. 1 a s čl. 90Ústavya s čl. 40 odst. 1Listiny, pročež plénum Ústavního soudu rozhodloo jeho zrušení. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, žezrušením §272tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomocNejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podanév neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj.neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelemsjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2tr. řádu).VII/cUstanovení §272tr. řádu bylo v průběhu předmětného řízenípřed Ústavním soudem částečně novelizováno zákonem č. 265/2001Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízenísoudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů,a některé další zákony. Dle č. I bodu 199 "V §272 odst. 1 a 2 seslova "do tří měsíců od jeho podání" nahrazují slovy "do šestiměsíců od jejího podání"." Tato zákonná úprava je platná dnem 31.července 2001, tj. dnem rozeslání částky 102/2001 Sbírky zákonů,v níž byl předmětný zákon publikován, dle čl. XIV pak nabýváúčinnosti dnem 1. ledna 2002.Dle §67 odst. 1zákona o Ústavním soudu je dán důvodzastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejichjednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudouplatnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení seÚstavní soud vyjádřil zejména v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/99, zedne 18. dubna 2001. Konstatoval, že v případě, je-li novelouzákona určité ustanovení zrušeno a zároveň ve shodné dikcipřijato, avšak v systematice zákona zařazeno odlišně, jedná seo nový projev vůle zákonodárce, tudíž původně navrhovatelemnapadené ustanovení pozbylo platnosti před skončením řízení předÚstavním soudem. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, ženejsou dány ani podmínky připuštění změny návrhu podle ustanovení§63zákona o Ústavním soudu ve spojení s §95 odst. 1 a 2o. s. ř.V předmětné věci se však jedná o případ odlišný, na kterýustanovení §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, nedopadá. Novelou tr. řádu, provedenouzák. č. 265/2001 Sb., byla totiž změněna toliko část ustanovení§272tr. řádu (a to prodloužením lhůty pro rozhodování Nejvyššíhosoudu o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného).Tato část z hlediska důvodů posuzování ústavnosti celéhoustanovení §272tr. řádu, dotýkajících se institutu stížnosti proporušení zákona jako takového, není rozhodná.VII/dDle ustanovení §276 věty čtvrté tr. řádu "zajistit osobuobviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze všakjen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti proporušení zákona podané v neprospěch obviněného a považuje-li toNejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činua naléhavosti vazebních důvodů".Uvedené zákonné ustanovení v předmětné věci ze stranyNejvyššího soudu uplatněno nebylo, a tudíž u něj nebyly dánypodmínky postupu dle §78 odst. 2zákona o Ústavním soudu.Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud přisvém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svémrozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viznapř. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95).Ustanovení §276 věty čtvrté tr. řádu se v důsledku zrušeníustanovení §272tr. řádu (čili v důsledku zrušení kasační, resp.apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti proporušení zákona v neprospěch obviněného) stává ustanovenímobsoletním. Derogací skutkové podstaty obsažené v §272tr. řáduztrácí ustanovení §276 věty čtvrté tr. řádu rozumný smysl:Ruší-li se kasační, resp. apelační pravomoc Nejvyššího souduv řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného,a je ponechána možnost přijetí toliko akademického výroku bezkonkrétního dopadu na obviněného, pak nelze než ponechánípravomoci Nejvyššího soudu v takovém řízení rozhodnout o zatčeníobviněného, resp. o jeho vzetí do vazby považovat za contradictioin adiecto. Jinými slovy: V situaci, kdy v důsledku zrušeníurčitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního souduustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumnýsmysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, jetímto dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a toaniž by se jednalo o postup ultra petitum. Platnost takovéhoustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legiscessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má prototoliko evidenční, technickou povahu.Pro uvedené plénum Ústavního soudu v návaznosti na zrušeníustanovení §272tr. řádu zrušilo rovněž ustanovení §276 větyčtvrté tr. řádu.Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odložil účinnostderogačního nálezu, i ve vztahu k ustanovení §276 věty čtvrtétrestního řádu, k datu 31. prosince 2001.VII/eNad rámec rationis decidendi, toliko jako obiter dictum,považuje Ústavní soud za potřebné se vyjádřit i k právnímdůsledkům tohoto derogačního nálezu.Důsledkem prvním je dopad ustanovení §71 odst. 1 zákonao Ústavním soudu na předmětnou věc.Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydánsoudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, alenebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu dleuvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podleustanovení zákona o trestním řízení soudním. V rozhodované věcivšak o takový důvod nejde. Porušení principu "rovnosti zbraní"v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravnéhoprostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně zákonnostisamotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na něnavazujícího. Zrušení §272tr. řádu tudíž důvod obnovy řízení dle§71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,nezakládá.Důsledkem druhým je pak otázka intertemporality derogačníhonálezu, tj. otázka, zda se případná derogace §272tr. řáduvztahuje i na případy, u nichž byla ministrem spravedlnosti podánastížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dninabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudemrozhodnuto. Jelikož Ústavní soud není oprávněn, v souvislosti sesvou pravomocí rušit zákony a jiné právní předpisy, resp. jejichjednotlivá ustanovení, pozitivním způsobem upravit z toho plynoucíintertemporální důsledky, nelze než v této souvislosti odkázat naobecné principy právní. Pro oblast intertemporality v civilními trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákonjinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinnév době rozhodování. V rozhodované věci zrušením §272tr. řádu seruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízenío stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného,neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmoutv dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury profuturo (§268 odst. 2tr. řádu). Z uvedeného plyne, žev případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnostpro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytíúčinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudemrozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavníhosoudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 31. října 2001
Odlišné stanoviskosoudce JUDr. V. Š. v plenární věci návrhu III. senátu Ústavníhosoudu na zrušení ustanovení §272 trestního řádu zák. č. 141/1961Sb.Odlišným stanoviskem vyjadřuji v této věci svůj nesouhlass odůvodněním nálezu ze dne 31. října 2001, pokuda) plénum Ústavního soudu opírá své závěry o "statistickými údajiprokazovanou stoupající tendenci zvyšování počtu podanýchstížností v neprospěch obviněných (přesněji odsouzených), a tov absolutní i relativní relaci",b) protiústavnost nálezem zrušených ustanovení §272 a §276 větytřetí zákona č. 141/1961 Sb., v trestním řízení soudním (trestníhořádu), ve znění pozdějších předpisů, vyvozuje (odkazem na čl. 37odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na čl. 96 odst. 1 ÚstavyČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základníchsvobod) též z principu "rovnosti zbraní".ad a) O statistickými údaji prokázané stoupající tendenci(zvyšování počtu podaných stížností v neprospěch obžalovaných)bylo by lze hovořit jen tehdy, jestliže by o ní byl v ústnímjednání pléna Ústavního soudu proveden důkaz, a jestliže bytvrzená skutečnost z něj vyplývala.Podle dlouhodobě ustálených procesních zásad se jednakdokazování provádí (soudem) při jednání (§48 odst. 1 al. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona),jednak za důkaz mohou být sice pokládány různé prostředky, jimižlze zjistit (prokázat) stav věci (§49 odst. 1 zákona), nicménědokazování samo musí být vždy provedeno tak, aby účastníci řízenímohli vůči v řízení provedenému důkazu uplatnit svá procesní práva(§32 zákona, §123 o. s. ř.).V posuzované věci však plénum Ústavního soudu dokazováníneprovádělo; jestliže předsedkyně Nejvyššího soudu ČR k žádostiÚstavního soudu (soudce zpravodaje) ve dvou podáních (ze dne 31.srpna 2001 a 5. září 2001) předložila "pro účely předmětnéhořízení" vyžádané statické údaje, šlo - z hlediska ústního jednánípléna Ústavního soudu - jen o předcházející procesní úkon soudcezpravodaje, jímž zajistil (pro ústní jednání) listinný důkaz (§42 odst. 3 zákona), nikoli však již o důkaz listinou v ústnímjednání pléna Ústavního soudu provedený (§48 odst. 1 al. 1, 2zákona, §129 o. s. ř.), neboť zprávu soudce zpravodaje, byť byv ní byl důkazní pramen označen, za důkaz, nadto za důkazprovedený, pokládat nelze.Mimo to v odůvodnění nálezu Ústavního soudu citovanéstatistické údaje samy o sobě ani "v absolutní ani v relativnírelaci" nic podstatného a jednoznačného nevypovídají; mohou býttotiž - bez bližšího rozboru (vyhodnocení) - vyloženy jak prolibovůli rozhodujících orgánů veřejné moci, tak pro stoupajícínedostatky v rozhodovací praxi nižších orgánů činných v trestníchvěcech a pro z nich vyplývající potřebu ať již sjednocovánírozhodovací praxe především obecných soudů (§28, §29 zák. č.335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nebo nápravynezákonnosti.ad b) Rozhodovací důvody nálezu jsou mimo jiné opřeny o tzv.princip rovnosti zbraní.Ani Listina základních práv a svobod (čl. 37 odst. 3, resp.čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR) ani Úmluva o ochraně lidských práva základních svobod (čl. 6 odst. 1) však takový princip neznají,jakkoli je v cizí odborné literatuře užíván a jakkoli již takézdomácněl i v odborné literatuře české.Rozumí-li se principem základní myšlenka nebo zásada (k tomusrov. např. Sborník jazyka českého), pak v uvažovaném smyslua v daných souvislostech jde o rovnost účastníků řízení a nikolio výběr procesních prostředků, které oni k uplatnění (prosazení)svého práva "zbraněmi" v řízení - zpravidla před soudem - užívají.Tzv. "rovnost zbraní" je tak rovnosti účastníků řízení podřazena(je v něm obsahově zahrnuta) a již proto nemůže být jako jejíodvozenina pokládána za základní myšlenku nebo za zásadu, tedy zaprincip, který by se nadto v dané věci měl "promítat do všechstádií trestního řízení".Odepře-li orgán v trestním řízení činný obviněnému(obžalovanému) nedůvodně právo vyjádřit se k provedenému důkazunebo omezí-li jej při navrhování důkazů a podobně (viz druhýodstavec VII/b odůvodnění nálezu) neporušuje tím "princip rovnostizbraní", ale zcela zřetelně porušuje buď zásadu nestrannostiřízení nebo, a to zpravidla a především, jde-li takové pochybeníve prospěch jiného účastníka řízení (v dané věci ve prospěchstátního zastupitelství), zásadu rovnosti účastníků řízení (čl.96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listinyzákladních práv a svobod).Pojem "rovnosti zbraní" má svůj původ v odlišnýchhistorických i kulturních podmínkách anglosaského (amerického)práva a jeho vývoje, a jako takový je v našich podmínkách přinalézání práva (ochraně ústavnosti) jako quasidoktrinální siláckýpojem nevhodný a nadto, povýšením na princip a v záměně za zásadurovnosti účastníků řízení, nepřípadný; jsem proto přesvědčen, žeodkaz na něj není v rozhodovacích důvodech soudních rozhodnutívčetně nálezů Ústavního soudu (jejich odůvodnění) na místě.V Brně dne 13. 11. 2001
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.15.01
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 15/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
424/2001 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 164/24 SbNU 201
Populární název
Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného
Datum rozhodnutí
31. 10. 2001
Datum vyhlášení
31. 10. 2001
Datum podání
3. 8. 2000
Datum zpřístupnění
16. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Holländer Pavel
Napadený akt
zákon; 141/1961; o trestním řízení soudním (trestní řád); §272, §276 věta čtvrtá
Typ výroku
vyhověno vykonatelnost odložená - §58/1
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
1/1993 Sb., čl. 96 odst.1
2/1993 Sb., čl. 37 odst.3
209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
141/1961 Sb., §272, §276, §266, §268
182/1993 Sb., §68 odst.2
424/2001 Sb.
Odlišné stanovisko
Ševčík Vlastimil
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)