ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.15.07.1
sp. zn. Pl. ÚS 15/07
Nález
Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík (soudce zpravodaj), František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 27. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/07 ve věci návrhu Vrchního soudu v Olomouci, za který jedná JUDr. Anna Hradilová, na zrušení §12a odst. 5 věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném k 8. srpnu 2007, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení (nález byl vyhlášen pod č. 191/2010 Sb.).
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a argumentace navrhovatele
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. srpna 2007 doručen návrh, kterým se Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "navrhovatel") v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky domáhá zrušení ustanovení §12a věty první v odstavci 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, (dále též jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), tj. ve znění k 8. srpnu 2007. Text napadeného ustanovení zní: "Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu se může odvolat pouze navrhovatel a navrhovatelé, kteří přistoupili k řízení".
2. V návrhu na zahájení řízení navrhovatel Vrchní soud v Olomouci uvedl, že po předcházejícím řízení zahájeném k návrhu věřitelky COOP banky, a. s., v likvidaci, (dále též "věřitelka") na prohlášení konkursu na majetek dlužnice INTER BUSINESS CONSULTING, akciové společnosti, (dále též jen "dlužnice") usnesením č. j. 37 K 31/98-241 ze dne 16. prosince 2005 zamítl Krajský soud v Brně návrh banky na prohlášení konkursu na majetek dlužnice pro nedostatek majetku dlužnice. Při tomto svém rozhodnutí dospěl konkursní soud k závěru, že splatná pohledávka navrhující banky vůči dlužnici byla doložena a pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl doložen i splatný závazek dlužnice vůči dalšímu věřiteli Ing. V. F. Soud prvního stupně shledal úpadek dlužnice pro platební neschopnost ve smyslu §1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Na základě sdělení dlužnice o jejím majetku učiněných v průběhu řízení, odpovědí dotázaných bank o účtech dlužnice, Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ohledně vlastnictví nemovitostí a zjištění, že dlužnice není registrována jako vlastník silničního vozidla, dospěl soud prvního stupně současně k závěru, že majetek dlužnice nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, protože samotná odměna správce konkursní podstaty určená podle §7 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, činila minimálně 50 000 Kč. Proto návrh zamítl právě podle §12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání. Zamítnutí návrhu z tohoto důvodu oznámil soud prvního stupně v Obchodním věstníku, dále Městskému úřadu Blansko, Úřadu práce Blansko a Obchodnímu rejstříku Krajského soudu v Brně. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2005 bylo také zveřejněno a doručeno postupem předpokládaným v §13 odst. 4, 5 a 7 zákona o konkursu a vyrovnání.
3. Proti tomuto rozhodnutí se dlužnice odvolala podáním z 18. ledna 2006, podaným 19. ledna 2006 u soudu prvního stupně. Podstatou podaného odvolání je obrana dlužnice, která stále tvrdí, že navrhující banka neměla vůči dlužnici splatnou pohledávku tvrzenou v návrhu, a neměla proto právo návrh podat. Obecné soudy se nejprve zabývaly včasností podaného odvolání a Vrchní soud v Olomouci, na rozdíl od Krajského soudu v Brně, dospěl k závěru, že odvolání z 18. ledna 2006 bylo podáno včas, o čemž rozhodl usnesením č. j. 1 Ko 42/2006-291 ze dne 29. března 2006. Vrchní soud v Olomouci však nemůže podané odvolání projednat a věcně o něm rozhodnout, neboť zákon o konkursu a vyrovnání to výslovně vylučuje.
4. Navrhovatel uvedl, že podle jeho názoru se ve smyslu §66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání pro konkurs a vyrovnání použije přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. Zvláštním způsobem upravuje zákon o konkursu a vyrovnání v §12a právě právo na odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu i proti usnesení, kterým byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut. Podle §12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu se může odvolat pouze navrhovatel a navrhovatelé, kteří přistoupili k řízení. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku se může odvolat i věřitel, který doloží, že má za dlužníkem pohledávku.
5. Zákon o konkursu a vyrovnání nedává dle navrhovatele dlužníkovi právo odvolat se proti žádnému rozhodnutí konkursního soudu, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, bez ohledu na to, zda řízení bylo zahájeno na návrh dlužníka či návrh věřitele, i bez ohledu na to, z jakých důvodů byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut. Hypotéza právní normy obsažená v první větě ustanovení §12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání je zjevně chybná. Brání totiž dlužníkovi v odvolání jak proti rozhodnutím konkursního soudu, kterými byl zamítnut návrh věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka proto, že dlužník se svou obranou proti věřitelovu návrhu uspěl, tak i v případě, kdy věřitelův návrh byl shledán důvodným a na dlužníka dopadnou obdobné hmotněprávní důsledky, jako kdyby bylo věřitelovu návrhu vyhověno a konkurs prohlášen.
6. Navrhovatel dále uvedl, že v případě, pokud byl konkurs na majetek dlužníka na věřitelův návrh prohlášen, umožňuje zákon o konkursu a vyrovnání v §12a odst. 2, aby se dlužník proti takovému rozhodnutí bránil. Pak by ovšem dlužník neměl být zbaven ani práva bránit se řádným opravným prostředkem, tedy odvoláním, ani proti rozhodnutí konkursního soudu podle §12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, kterým byl návrh věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítnut toliko pro nedostatek dlužníkova majetku. Zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku má pro obchodní společnost z hlediska hmotného práva obdobné a srovnatelné důsledky, jako kdyby byl konkurs na majetek této společnosti prohlášen. Pokud zákon v takovém případě odvolání dlužníka jako řádný opravný prostředek vylučuje, brání dlužníkovi, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a je v rozporu i se zásadou rovnosti účastníků řízení, zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny. Věřitelka se mohla proti zamítnutí svého návrhu soudem prvního stupně bránit. Obranu dlužníka proti zamítnutí návrhu však zákon vylučuje, ačkoliv byl návrh zamítnut způsobem, který nelze pokládat za hmotněprávní úspěch dlužníka. V nerovném postavení se z obecného hlediska v tomto případě ocitá i dlužník ve srovnání s jinými dlužníky, na jejichž majetek byl na návrh věřitele konkurs prohlášen. Pokud by soud prvního stupně návrhu banky na prohlášení konkursu na majetek dlužnice vyhověl, mohla by se dlužnice proti závěrům soudu prvního stupně o doložení pohledávky navrhovatelky a úpadku dlužnice bránit. Při zamítnutí návrhu na konkurs pro nedostatek majetku jí zákon možnost této obrany nedává.
7. Jednoznačným zněním zákonné normy v první větě §12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání je navrhovatel dle svého názoru podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán. Jednoznačné znění zákona pak nedává navrhovateli žádnou možnost ústavně konformního výkladu. Právo napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním je právo procesní, které je dáno nebo vyloučeno procesními předpisy. Toto právo nelze dovodit výkladem z hmotněprávních důsledků napadeného rozhodnutí. Navrhovatel by měl proto dle svého názoru odvolání dlužnice podle §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítnout. Právní moc napadeného usnesení však povede k výmazu dlužnice z obchodního rejstříku. Dlužnice tak může být zbavena i možnosti bránit se proti rozhodnutí soudu prvního stupně z 16. prosince 2005 mimořádnými opravnými prostředky podle občanského soudního řádu nebo ústavní stížností podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na posouzení souladu procesní normy obsažené v první větě §12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání s ústavním přádkem České republiky nemůže mít vliv výjimečná možnost obnovení společnosti vymazané z obchodního rejstříku podle §75b odst. 2 obchodního zákoníku.
8. Navrhovatel dospěl k závěru, že protiústavním důsledkům, vyplývajícím z úpravy práva na odvolání proti usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu v první větě §12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, se lze vyhnout pouze zrušením tohoto ustanovení. Není se třeba obávat toho, že by se tak otvírala dlužníkům možnost podávat odvolání i proti rozhodnutím konkursních soudů, kterými byly zamítnuty návrhy věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužníka například proto, že dlužníkův úpadek nebyl osvědčen. V takovém případě k odmítnutí dlužníkova odvolání postačuje dosavadní výkladová praxe, která i podle obecné úpravy občanského soudního řádu dospěla k závěru, že právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nemá ten účastník řízení, jehož práva nebyla rozhodnutím soudu prvního stupně dotčena. Na základě tohoto výkladu jsou odmítána odvolání účastníků, pokud je podali proti rozhodnutí soudu prvního stupně přesto, že v řízení před ním uspěli.
9. Navrhovatel uvedl, že si je vědom toho, že podle přechodného ustanovení §432 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a tedy i po 1. lednu 2008 budou konkursní soudy zamítat návrhy na prohlášení konkursu na majetek dlužníků podle §12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, pokud bude řízení o návrhu zahájeno do 31. prosince 2007. Právo napadnout takové rozhodnutí odvoláním bude odvolací soud posuzovat podle ustanovení §12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání i po 1. lednu 2008.
10. Navrhovatel se proto rozhodl využít postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a věc předložit Ústavnímu soudu s návrhem, aby rozhodl ústavním nálezem tak, že v ustanovení §12a odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se zrušuje první věta "Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu se může odvolat pouze navrhovatel a navrhovatelé, kteří přistoupili k řízení", dnem, který v nálezu určí.
II.
Vyjádření účastníků řízení
11. Ústavní soud zaslal v souladu s ustanoveními §42 odst. 3, 4 a §69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
12. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření popsala průběh legislativního procesu při přijímání zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a jeho novely provedené zákonem č. 94/1996 Sb. a novely provedené zákonem č. 105/2000 Sb. Uvedla, že zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, byl schválen Federálním shromážděním dne 11. července 1991 a účinnosti nabyl dne 1. října 1991. Ustanovení §12a bylo do zákona začleněno novelou provedenou zákonem č. 94/1996 Sb. a ustanovení §12a odst. 5 novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. (tisk 219). Uvedený sněmovní tisk byl předložen jako poslanecký návrh poslankyně Evy Dundáčkové a uvedený text ustanovení byl již v tomto návrhu obsažen (tisk 219/0). První čtení návrhu zákona proběhlo dne 30. června 1999 a návrh byl přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru a hospodářskému výboru. Ústavněprávní výbor projednal návrh dne 30. září 1999, kdy projednávání přerušil, a opětovně jej projednal dne 25. ledna 2000 (usnesení výboru - tisk 219/4) a doporučil Poslanecké sněmovně schválit návrh ve znění komplexního pozměňovacího návrhu. Ustanovení §12a odst. 5 nebylo tímto komplexním pozměňovacím návrhem oproti původnímu znění dotčeno. Hospodářský výbor návrh projednal dne 17. ledna 2000 (usnesení výboru - tisk 219/3). Druhé čtení návrhu zákona proběhlo dne 26. ledna 2000, pozměňovací návrhy byly zpracovány jako tisk 219/5. Návrh zákona byl schválen ve třetím čtení dne 28. ledna 2000, ve znění komplexního pozměňovacího návrhu ústavněprávního výboru. Senát návrh zákona vrátil zpět Poslanecké sněmovně se svými pozměňovacími návrhy, jež se netýkaly znění §12a odstavce 5. O návrhu vráceném Senátem Poslanecká sněmovna hlasovala dne 4. dubna 2000 a vyslovila souhlas s návrhem zákona ve znění schváleném Senátem podle sněmovního tisku 219/7. Zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 105/2000 Sb. (částka 32).
13. Senát ve svém vyjádření uvedl, že návrh směřuje proti ustanovením, která byla do zákona o konkursu a vyrovnání vložena novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., kterou Senát projednal ve svém druhém funkčním období na 16. schůzi dne 1. března 2000. Senát k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přijal usnesení č. 302, kterým návrh zákona vrátil Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které se však netýkaly dotčeného ustanovení. Návrh zákona byl Senátu předložen 7. února 2000. Byl přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru a výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Ústavněprávní výbor projednal návrh zákona dne 23. února 2000 a přijal k němu usnesení č. 159 (uvedeno v tisku č. 181/1), ve kterém doporučil Senátu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Rovněž výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu na své schůzi konané dne 23. února 2000 dospěl k závěru doporučit Senátu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy (usnesení č. 247 uvedeno v tisku č. 181/2). Senát návrh zákona projednal na své 16. schůzi druhého funkčního období. Pro vrácení návrhu zákona s pozměňovacími návrhy hlasovalo v hlasování č. 143 z 53 přítomných senátorů 52 senátorů a 1 senátor se hlasování zdržel. Poslanecká sněmovna návrh zákona opětovně projednala dne 4. dubna 2000 na své 24. schůzi. Návrh zákona ve znění pozměňovacích návrhů přijatých Senátem schválila usnesením č. 902, když se pro něj v hlasování pořadové číslo 32 ze 181 přítomných vyslovilo 98 poslanců a 81 poslanců bylo proti. Ve výborech Senátu ani na plénu Senátu nebyla problematika věty první §12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání diskutována. Senát jednal v přesvědčení, že návrh zákona není v rozporu s ústavním pořádkem, naopak z hlediska efektivity procesního řízení se mu celé ustanovení §12a jevilo jako racionální.
III.
Podmínky aktivní legitimace, přípustnost návrhu
14. Návrh podal Vrchní soud v Olomouci v souvislosti s řízením, které u něj probíhá, přičemž ke zrušení navrhované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je jedním z těch, která se musí v řízení vzít v úvahu. Nic na tom nemění skutečnost, že v mezidobí od podání návrhu vstoupil v účinnost zákon č. 182/2006 Sb., který zrušil s účinností od 1. ledna 2008 zákon o konkursu a vyrovnání, neboť podle ustanovení §432 zákona č. 182/2006 Sb. se pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy.
IV.
Ústavní konformita legislativního procesu
15. Ústavní soud v souladu s ustanovením §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zkoumal, zda zákon, jakož i jeho novela, u nichž navrhovatel namítá protiústavnost jejich ustanovení, byly přijaty a vydány v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
16. Z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, jakož i z příslušných sněmovních tisků a z údajů o průběhu hlasování Ústavní soud zjistil, že napadené ustanovení bylo přijato v ústavně konformním legislativním procesu.
V.
Vlastní přezkum
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že opodstatněnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání není dána, a proto návrh zamítl z důvodů, které následují:
18. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z principu minimalizace zásahu. Dovodil též, že pokud lze stávající právní úpravu ještě interpretovat tak, aby ji bylo možno považovat za souladnou se základním právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není dán důvod pro její zrušení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)]. Na rozdíl od navrhovatele, který v návrhu dospívá k závěru, že znění napadeného ustanovení prvé věty §12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání nedává žádnou možnost ústavně konformního výkladu, dospěl Ústavní soud naopak k závěru, že takovou možnost nabízí teleologický výklad napadeného ustanovení v kontextu celého zákona o konkursu a vyrovnání a subsidiárně též zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
19. Výrok I usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2005 č. j. 37 K 31/98-241 zní: "Návrh na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka INTER BUSINESS CONSULTING, akciová společnost, Doubravice nad Svitavou, 28. října 239, IČ: 15548431, se zamítá pro nedostatek majetku dlužníka.". Ač by se z pohledu gramatického mohlo zdát, že jde o jednu větu, jedná se o dva výroky, z nichž první je zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu, druhý pak výrokem určujícím důvod zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, který by samostatně mohl znít: "Určuje se, že důvodem zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu je nedostatek majetku dlužníka.".
20. Ústavní soud nepřehlédl, že v intencích dobové judikatury výroky dvou předchozích usnesení ve věci vedené před Krajským obchodním soudem v Brně, resp. Krajským soudem v Brně, pod sp. zn. 37 K 31/98 ze dne 24. července 2000, resp. 20. června 2003, zněly pouze na zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, aniž by obsahovaly výrok o důvodu zamítnutí návrhu. Až v pořadí třetí usnesení krajského soudu reagovalo na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Rc 52/98 (srov. Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, 1998, 7, str. 358), dle něhož "jestliže soud zamítá návrh na prohlášení konkurzu podle ustanovení §12a odst. 3 (nyní odst. 4) zákona, vyjádří důvod zamítnutí též ve výroku usnesení". Komentářová literatura pak dovozuje, že "zamítnutí návrhu na konkurs z důvodu nedostatku majetku má, na rozdíl od jiných důvodů, důležité hmotněprávní důsledky" (srov. J. Kotoučová, Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 139).
21. Ustanovení §12a odst. 5 věty prvé zákona o konkursu a vyrovnání vylučuje odvolání dlužníka do usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu. Toto ustanovení, týkající se dle Ústavního soudu pouze varianty zamítnutí návrhu na konkurs na majetek dlužníka bez výroku o důvodu zamítnutí návrhu, nepostrádá svoji logiku, neboť je zcela v souladu s výkladovou praxí, na niž upozorňuje sám navrhovatel, že "právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nemá ten účastník řízení, jehož práva nebyla rozhodnutím soudu prvního stupně dotčena.". Je nasnadě, že práva dlužníka nejsou dotčena prostým zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, ale pouze a výlučně výrokem o důvodu zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu.
22. Ustanovení §12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání předpokládá, že kromě "usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu" je možností typu rozhodnutí i "usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku". Ohledně okruhu potenciálních odvolatelů uvádí ustanovení §12a odst. 5 věty druhé pouze rozšíření tohoto okruhu ve prospěch věřitele, který doloží, že má za dlužníkem pohledávku. Zúžení okruhu odvolatelů platící pro případ "prostého" usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu se na případ usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku nevztahuje. Vedle všech účastníků řízení může podat odvolání i věřitel, který doloží, že má za dlužníkem pohledávku. Je tedy evidentní, že dlužník může podaným odvoláním dosáhnout věcného projednání věci v části výroku ve znění "pro nedostatek majetku".
23. Ústavní soud konečně poznamenává, že dlužník byl v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2005 č. j. 37 K 31/98-241 o možnosti podat odvolání řádně poučen. Poučení citovaného rozhodnutí obecného soudu neobsahuje nic, z čeho by bylo patrné, že by dlužníkova možnost podat odvolání byla vyloučena.
24. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného dodává, že tímto ústavně konformním výkladem napadeného ustanovení bude dosaženo stejného cíle, jakého by navrhovatel chtěl dosáhnout cestou zrušení napadeného ustanovení či prohlášením jeho protiústavnosti, tj. možnosti věcně projednat odvolání do části výroku znějící "pro nedostatek majetku".
25. Ústavní soud pak, vycházeje ze všech shora uvedených skutečností, návrh za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání s poukazem na ustanovení §70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.