ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.19.95
sp. zn. Pl. ÚS 19/95
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu P.V., zastoupeného JUDr. K.P., o návrhu na zrušení ustanovení §31 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal spolu s ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 12 To 1/95, kterým byl uznán vinným trestnými činy dle §250 odst. 1; 4 a §257 odst. 1 tr. zák., návrh na zrušení §31 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů s odůvodněním, že toto ustanovení je v rozporu s právem na projednání záležitosti nestranným soudem tak, jak je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož
i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti dále uvedl, že řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, trpělo vadami, spočívajícími v porušení práva vyslýchat jak svědky ve svůj prospěch, tak i proti sobě, dále v porušení práva na spravedlivý proces a to zkreslující protokolací, jednostranným hodnocením důkazů, dále v tomto směru uváděl, že soud odmítl provést výslech celé řady svědků a znemožnil klást jim otázky, to vše při porušení zásady presumpce neviny. Všechny tyto skutečnosti založily jeho pochybnost o nestrannosti členů senátu, který ve věci v prvém stupni rozhodovala proto vznesl vůči nim námitku podjatosti, o níž bylo právě za použití napadené právní úpravy, obsažené v §31 odst. 1 cit. zák.rozhodnuto.
Dle ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek, uvedených v §74 tohoto zákona.
Dle ustanovení §74 cit. zák. spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. l0 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Dle ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jiném orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Dle ustanovení §30 odst. 2 cit. zákona soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, vyšetřovatel, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Dle ustanovení §30 odst. 3 cit. zákona z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil a nebo dal k němu souhlas a nebo pokyn.
Dle ustanovení §31 odst. 1 cit. zákona o vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení §30 zák. č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nejsou vady řízení, spočívající v zkreslující protokolaci, ve znemožnění klást svědkům otázky, v jednostranném hodnocení důkazů, v odmítnutí provést výslech celé řady svědků, důvodem pro vyloučení soudců resp. pro rozhodnutí dle §31 odst. 1 cit. zák., ale naopak tyto vady se vztahují k napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 12To 1/95. Za této situace se nemůže navrhovatel domáhat zrušení §31 odst. 1 cit. zákona, neboť aplikací §31 odst. 1 nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (srov. §74 zák. č. 182/1993 Sb.), tou je totiž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 12To 1/95, resp. vady řízení, které mu předcházely. Jinými slovy, jestliže navrhovatel nenapadá ústavní stížností rozhodnutí
o vyloučení soudců a dokonce ani netvrdí jejich poměr k věci, osobám atd. (srov. §30 cit. zák.), nemůže se domáhat zrušení §31 odst. 1 cit. zák., neboť jen v tomto případě by bylo lze dovodit splnění podmínky dle §74 zák. č. 182/1993 Sb., totiž, že aplikováním §31 odst. 1 cit. zák. nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. S ohledem na shora uvedené nezbylo než návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 1 cit. zák. odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., jako návrh podaný osobou neoprávněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 11. 8. 1995
soudce zpravodaj