Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 03.04.1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ],paralelní citace: N 26/5 SbNU 215 [ 112/1996 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.32.95.1
Studium na vysoké škole z hlediska základních práv a svobod
Právní větaPrávo na vzdělání na vysoké škole nelze chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Kritéria pro přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou stanovena zákonem (§18 odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb.), ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o opravném prostředku proti nepřijetí uchazeče ke studiu na vysoké škole není proto porušením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.32.95.1
sp. zn. Pl. ÚS 32/95NálezÚstavní soud České republiky rozhodl dne 3. dubna 1996 v plénu ve věci návrhu na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle §18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem, podaného podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. navrhovatelem R. K., zastoupeným advokátem JUDr. M. K., spolu s ústavní stížností o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 1995, čj. 29 Ca 320/95-13, kterým se zastavuje řízení o přezkoumání rozhodnutí rektora Vysokého učení technického v Brně ze dne 14. srpna 1995, čj. 1537/9120/95, za účasti vedlejší účastnice G. K., zastoupené advokátem JUDr. M. K. takto:Návrh se zamítá .Odůvodnění:I.Dne 14. září 1995 obdržel Ústavní soud České republiky návrhna zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanskéhosoudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnostdomáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání dorozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu navysoké škole podle §18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylopřezkoumáno soudem. Návrh byl podán podle §74 zákona č. 182/1993Sb. navrhovatelem R. K. spolu s ústavní stížností, doplněnoupodáním ze dne 9. října 1995, o zrušení usnesení Krajského souduv Brně ze dne 5. 9. 1995, čj. 29 Ca 320/95-13, kterým se zastavujeřízení o přezkoumání rozhodnutí rektora Vysokého učení technickéhov Brně ze dne 14. srpna 1995, čj. 1537/9120/95, ve věci odvolánído rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysoké škole.V ústavní stížnosti navrhovatel namítá porušení základníchpráv a svobod, vyplývajících z článku 1, článku 2 odst. 2, článku3 odst. 1, článku 33 odst. 1Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina"), článku 13 odst. 2 písm. c) Mezinárodníhopaktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech(vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.) a článku 2 Dodatkového protokoluk Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášenéhopod č. 209/1992 Sb.).Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností bylnavrhovatelem podán v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb.i návrh na zrušení některých ustanovení právního předpisu, Ústavnísoud dne 18. října 1995 usnesením, přijatým podle §78 odst. 1citovaného zákona, řízení o ústavní stížnosti přerušil.Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslalÚstavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně.Ve svém vyjádření ze dne 8. listopadu 1995 předseda Poslaneckésněmovny Parlamentu České republiky potvrdil, a to v souladus požadavky, obsaženými v ustanovení §68 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., že zákon č. 519/1991 Sb., kterým byl novelizovánobčanský soudní řád a který obsahuje přílohu A občanského soudníhořádu, byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálníhoshromáždění ČSFR dne 5. listopadu 1991, podepsán příslušnýmiústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření předsedyPoslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je vyslovenopřesvědčení o souladu ustanovení přílohy A občanského soudníhořádu, jímž se vylučuje možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektoravysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí činepřijetí ke studiu na vysoké škole bylo přezkoumáno soudem,s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami podle článku 10Ústavy. Odkazuje se v něm na generální klausuli, obsaženouv článku 36 odst. 2Listiny, umožňující zákonné výjimky z obecnéhopravidla soudního přezkoumávání správních rozhodnutí. Smyslnegativní enumerace, obsažené v příloze A občanského soudníhořádu, je ve vyjádření spatřován v dynamickém vývoji správníhopráva a jeho legislativních úprav a upozorňuje se v něm současněna komparativní argument, podle něhož žádný právní řád neuplatňujebezvýjimečně soudní přezkum správních rozhodnutí, a je-liv některém právním řádu takovýto přezkum zakotven jako princip, jevždy doplněn negativní enumerací správních rozhodnutí, kterásoudnímu přezkoumání nepodléhají.V souladu s ustanovením §42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.Ústavní soud požádal o písemné vyjádření k předmětnému návrhurovněž ministra školství, mládeže a tělovýchovy, a předsedu Českékonference rektorů.Ve vyjádření ze dne 9. února 1996, podaném náměstkem ministraškolství, mládeže a tělovýchovy, a to z pověření ministraškolství, mládeže a tělovýchovy, se v první řadě analyzuje povahaústavního práva na vzdělání, obsaženého v článku 33 odst. 1Listiny. Konstatuje se, že tomuto právu lze rozumět jedině tak, žejde o právo každého ucházet se o vzdělání, přičemž podmínky, zakterých je možné realizovat toto právo na vzdělání vysokoškolskýmstudiem, jsou zakotveny v §18 odst.1 zákona č.172/1990 Sb.,o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoruvyjádřeného ve stanovisku náměstka ministra školství rozhodovánímo přijetí ke studiu děkan fakulty nezasahuje do práva každého navzdělání, ale posuzuje odbornou způsobilost kandidáta, který seuchází o vysokoškolské vzdělání, k tomuto studiu. Připomíná v němsoučasně, že podmínky, za kterých je možné se ucházeto vysokoškolské vzdělání, nesmí být v rozporu s Listinou, a tudížpovažuje za myslitelný případ podání žaloby na vysokou školu,namítající jejich diskriminační charakter. Na základě uvedeného seve vyjádření dospívá ke konstatování, podle něhož je rozhodovánío přijetí ponecháno volné úvaze (správnímu uvážení), soud byobjektivně ani nemohl zjistit, zda odborné znalosti všech uchazečůbyly objektivně posouzeny, a tudíž přezkumná funkce soudu by zdeproto byla pouze formální. Závěrem stanoviska prof. ing. E. O. jetedy odmítnutí návrhu na zrušení ustanovení přílohy A zákona č.99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějšíchpředpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektoravysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí činepřijetí ke studiu na vysoké škole podle §18 odst. 2 zákona č.172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem. Odmítavé stanoviskok uvedenému návrhu zaujal ve svém vyjádření ze dne 12. února 1996i předseda České konference rektorů. Shodný názor na svém zasedánídne 9. února 1996 zaujala i celá Česká konference rektorů.Obdobně jako ve vyjádření náměstka ministra školství, i prof.ing. S. H. úvodem analyzuje povahu ústavního práva na vzdělání.Konstatuje, že na rozdíl od vzdělávání na základních a středníchškolách, které je konkrétním subjektivním právem každého občana,právo na vysokoškolské vzdělání je třeba chápat jako oprávněnírovného přístupu ucházet se o přijetí na vysokou školu a naformálně stejné podmínky studia na ní, nikoli však jako právo býtpřijat na libovolnou školu, o níž občan projeví zájem. Ze základnívolnosti škol určovat podmínky přijímání ke studiu se vestanovisku připouští pouze omezení z hlediska dodržovánízákladních práv a svobod (např. uvádí nepřijatelnost vyloučenímožnosti ucházet se o studium z důvodů příslušnosti k určitéetnické skupině, rase či pohlaví). Jelikož se ve vyjádření možnoststudia na vysokých školách nepovažuje za základní právo v tomsmyslu, že by kdokoli mohl studovat na jakékoli vysoké škole,kterou si vybere, vede tato úvaha k závěru, podle něhožzákonodárce nepochybil, pokud vyloučil možnost soudníhopřezkoumání rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání dorozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu navysoké škole podle §18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. II.Navrhovatel spatřuje protiústavnost ustanovení přílohyA zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve zněnípozdějších předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, abyrozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkanav otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle§18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem,v jeho rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 a článkem 33 odst. 1Listiny.Právo každého na vzdělání, obsažené v článku 33 odst. 1Listiny se, podle názoru navrhovatele, vztahuje i na studium navysokých školách. Jelikož podle článku 36 odst. 2Listinyz pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí,týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, je tím, dlemínění navrhovatele, dán rozpor přílohy A občanského soudníhořádu, vylučující možnost soudního přezkumu rozhodování o studiu navysoké škole.III.Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20.listopadu 1995, sp. zn. II. ÚS 229/95, byl odmítnut podle §43odst. 1 písm. f) a §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. návrh G. K.na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanskéhosoudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnostdomáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání dorozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu navysoké škole podle §18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylopřezkoumáno soudem. Podle citovaného ustanovení zákona o Ústavnímsoudu má navrhovatelka právo účastnit se jednání ve věci, vedenépod sp. zn. Pl. ÚS 32/95, jako vedlejší účastnice. Podáním ze dne23. listopadu 1995 se k vedlejšímu účastnictví v uvedené věcipřihlásila.IV.Jak již bylo konstatováno v nálezu Ústavního soudu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 4/95, obsahuje Listina některá základní lidskápráva, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstituujícímihodnotový řád společnosti. V sociálním procesu plní tyto hodnotyfunkci spíše jen ideálně typických kategorií, jež vyjadřují cílovépředstavy, a pod něž lze zahrnout především svobodu. Hospodářská,sociální a kulturní práva, uvedená v hlavě čtvrté Listiny, k nimžnáleží podle článku 33 i právo na vzdělání, k uvedeným hodnotám,obsahujícím ideálně typické dimenze, nelze, podle názoru Ústavníhosoudu, přiřadit. Tomuto závěru zdá se nasvědčovat i rozdílnostúpravy jednotlivých základních práv přímo samotnou Listinou.Zatímco totiž kupříkladu svoboda je zde koncipována jako základnílidské právo "bez dalšího", kterážto koncepce je vyjadřována tím,že omezení jakékoliv její formy je podmiňováno zákonem (článek 7odst. 1, článek 8, článek 9, článek 10 apod. Listiny),hospodářská, sociální a kulturní práva jsou buď výslovněkonkretizována v samotné Listině (např. článek 33 odst. 2: "Občanémají právo na bezplatné vzdělání v základních a středníchškolách") nebo jejich konkretizace je přenechávána zákonu. V tétosouvislosti je pro výše uvedenou argumentaci významný právě článek41 odst. 1 Listiny, v němž se stanoví, že práv uvedených v článku26, článku 27 odst. 4, článku 28 až 31, článku 32 odst. 1 a 3,článku 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů,které tato ustanovení provádějí. Takovým zákonem je např. zákon,jenž stanoví, za jakých podmínek mají občané právo při studiu napomoc státu (článek 33 odst. 4Listiny).Pojmový znak "právo na vzdělání" (článek 33 odst. 1Listiny)je sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně formulovanýmprávem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdyrozdílné sociální kvality a sociálního dopadu. Tendence posunoutjakýkoliv z těchto aspektů a účelů do roviny způsobilé k porušenítohoto práva by, podle názoru Ústavního soudu, byla způsobilá,stejně jako v celé řadě obdobných případů, vyvolat celou řadusociálně disfunkčních a nežádoucích účinků. Právo na vzdělání navysoké škole nelze tedy, podle názoru Ústavního soudu, chápat jakozákladní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat navysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručitkomukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Podle ustanovení §18odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, má občan právostudovat na vysoké škole ve zvoleném studijním oboru, prokáže-lipotřebnou způsobilost pro toto studium, hlediska pro určenípotřebné způsobilosti a způsob jejího ověřování schvaluje však nanávrh děkana (resp. rektora), akademický senát. Kritéria propřijetí ke studiu na vysokou školu nejsou tedy stanovena zákonem,ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Z toho potom,podle názoru Ústavního soudu, nelze vyvodit jiný závěr než ten, ževyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o opravném prostředku protinepřijetí uchazeče ke studiu na vysoké škole není porušením článku36 odst. 2 Listiny. Navzdory této jejich autonomii nemohou všakvysoké školy stanovit pro uchazeče takové podmínky, jimiž by veskutečnosti porušovaly jejich základní lidská práva, kupříkladutím, že by je diskriminovaly pro jejich příslušnost k jakékolivnárodnostní nebo etnické menšině, pro jejich náboženské vyznáníapod. Takové porušení základních lidských práv by se potomnepochybně mohlo stát předmětem ústavní stížnosti, podané podleustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.Větu, že "z pravomoci soudu však nesmí být vyloučenopřezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobodpodle Listiny" (článek 36 odst. 2Listiny), je tedy, podle názoruÚstavního soudu, třeba interpretovat tak, že pokud jde o právauvedená v hlavě čtvrté Listiny, musí jít vždy o právakonkretizovaná, nerozhodno, zda se tak stalo již přímo Listinounebo teprve zákonem podle článku 41 odst. 1Listiny. Proto takémezi případy, kdy je vyloučena možnost domáhat se přezkoumánírozhodnutí správního orgánu soudem podle přílohy A k občanskémusoudnímu řádu, by sotva bylo možno zařadit rozhodnutí o stanoveníúhrady za základní a středoškolské vzdělání, jehož bezúplatnost jevýslovně stanovena v článku 33 odst. 2Listiny.K tomuto zásadnímu názoru možno dále dodat, že předpoklady kestudiu jsou ověřovány na akademické půdě, a proto vztahy zdevznikající jsou patrně jiného než vrchnostenského charakteru.K vyloučení těchto a podobných rozhodnutí z přezkumné pravomocisoudů vedla zákonodárce nepochybně i skutečnost, že kroměrozhodnutí, která jednoznačně nelze považovat za rozhodnutío veřejném subjektivním právu, existují taková, která částečnětakovou povahu mají či mít mohou, ale jejichž přezkoumávání soudemnení vhodné, a to buď pro povahu orgánu, který je vydal, nebo propovahu rozhodnutí samotného (např. tehdy, když hlediska odbornápřevažují nad právními). Právě tyto posléze zmíněné důvody zřejměvedly k uvedení rozhodnutí rektora či akademického senátu ve věciodvolání do rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké školev příloze A k občanskému soudnímu řádu.Podle názoru Ústavního soudu ustanovení přílohyA k občanskému soudnímu řádu, vylučující možnost domáhat se toho,aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutíděkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké školepodle §18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem,není v rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 ani článkem 33 odst. 1Listiny, a proto Ústavní soud rozhodl tak, že návrh podleustanovení §70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,zamítl.Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 3. dubna 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKO č. 1soudce Ústavního soudu České republiky, podané k výrokunálezu, se zakládá na následujících důvodech:I.Podle §244 odst. 2 o. s. ř. ve správním soudnictvípřezkoumávají soudy rovněž zákonnost rozhodnutí orgánů zájmovésamosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřujerozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osobv oblasti veřejné správy. Jedná-li se o právo základní, je soudnípřezkum takovýchto rozhodnutí podle čl. 4 Ústavy České republikya podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobodobligatorní.V posuzované věci nutno proto v první řadě zodpovědět otázku,zdali se v případě rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké školejedná o rozhodování o právu fyzické osoby v oblasti veřejnésprávy. Pozitivní odpověď na tuto otázku lze odvinout jednakz platné právní úpravy a jednak z judikatury a konečněi teoretickoprávně.Z hlediska platného práva je to zejména napadené ustanovenípřílohy A o. s. ř., které by nemělo rozumný smysl v případězávěru, podle něhož se v posuzovaném případě nejedná o rozhodovánío právu fyzické osoby v oblasti veřejné správy. Dále §18 odst.2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějšíchpředpisů, zakotvuje proces rozhodování o přijetí ke studiu navysoké škole. V souvislosti s rozhodnutím o přijetí ke studiuobsahuje citované ustanovení i výčet náležitostí pojmověcharakterizujících rozhodnutí v oblasti veřejné správy (vyžadujese jeho odůvodnění, zakotvuje se přezkumný mechanizmus).Z hlediska judikatury lze zmínit usnesení Ústavního souduČeské a Slovenské Federativní Republiky ze dne 19. března 1992,sp. zn. II. ÚS 18/92, v němž byla řešena otázka, jestli Právnickáfakulta Univerzity Karlovy v oblasti rozhodování o rigoroznímřízení vystupovala jako orgán veřejné moci. K pozitivní odpovědina tuto otázku Ústavní soud ČSFR dospěl přijetím východiska, podleněhož jiný právní subjekt, než státní orgán, rozhoduje jako orgánveřejné moci o základních právech a svobodách tehdy, je-li totorozhodování součástí pravomoci zakotvené zákonem a účastenstvív něm nutnou podmínkou pro realizaci takového práva nebo svobodya nelze-li právo nebo svobodu uplatnit jinak.Podle názoru teorie: "Nelze mít bez dalšího za to, žejakékoli rozhodnutí o právech a povinnostech fyzické neboprávnické osoby je již z tohoto důvodu vydaným v oboru veřejnésprávy. Zde musí soud, a právě on, odlišit, zda dotčená právaa povinnosti jsou charakteru veřejnoprávního nebosoukromoprávního; bezvýjimečně použitelné kriterium tu není nejendíky tomu, že správní věda neměla po řadu let možnost se svobodněrozvíjet a nejen pro téměř neexistující komparatistiku, alei proto, že hranice mezi správou veřejnou a správou soukromou jsouv moderním světě dosti pohyblivé, a to ve prospěch správyveřejné." (J. Bureš, L. Drápal, Občanský soudní řád. Komentář.Praha 1994, s. 491) Argumentem ve prospěch závěru, že rozhodovánío přijetí ke studiu na vysoké škole má povahu rozhodovánío právech fyzických osob v oboru veřejné správy je skutečnost, žezákon o vysokých školách předpokládá výlučně existenci státníchvysokých škol, na část jimi uskutečňovaných rozhodnutí přímovztahuje správní řád (§34), pro další část upravuje speciálnípostup (např. §18 odst. 2). Právu studovat na vysoké škole zákonpřisuzuje veřejnoprávní povahu. Toto konstatování plynez ustanovení §34, podle něhož se na rozhodování o vyloučení zestudia vztahuje správní řád, a tudíž následně i možnost soudníhopřezkoumání.II.Pozitivní odpověď na otázku splnění podmínek, vyžadovanýchustanovením §244 odst. 2 o. s. ř. pro soudní přezkum rozhodnutíorgánů zájmové samosprávy nebo dalších právnických osob, vedek nutnosti zkoumat naplnění čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36odst. 2 Listiny základních práv a svobod.Podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mákaždý právo na vzdělání, což odstavec druhý citovaného ustanoveníspecifikuje v tom smyslu, že kromě práva na bezplatné vzdělánív základních a středních školách mají občané podle svýchschopností a podle možností společnosti právo na bezplatnévzdělání též na vysokých školách.Otázkou je, zda z hlediska ústavního lze konstatovatexistenci základního práva ke studiu na vysoké škole, anebo sejedná o ústavní normu, jež má jiný normativní obsah. Toliko pojejím zodpovězení lze dospět k závěru o nutnosti soudní ochranypodle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práva svobod.Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahujeochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejnýchstatků (public goods, kolektive Gütter).Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Proveřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelnýa lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejnýchstatků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životníprostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidskéexistence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcněi právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jakopodíly. (K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např.P. A. Samuelson - W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771,982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities,in: Theories of Rights, (Ed. J. Waldron), Oxford 1984, s. 187; R.Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie,Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.).Pro základní práva a svobody je, na rozdíl veřejných statků,typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakýmijsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickémdění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce,právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcněi právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům.Z hlediska vnitřního členění základních práv a svobod nutnopoznamenat, že pokud je základní svoboda spjata s ochranou lidskéautonomie zejména před zasahováním ze strany státu, základní právopředstavuje možnost aktivního jednání subjektu, jemuž korespondujepovinnost plnění ze strany opět zejména státu. Rozdíl mezizákladními právy a svobodami a právy a svobodami, zakotvenýmiv zákonech nebo jiných právních předpisech, spočívá jednak vevyšším stupni právní síly a jednak v jejich charakterizaci jakoprincipů. Normy, obsažené v zákonech a podzákonných právníchpředpisech, mohou být pouze splněny anebo nesplněny. Na rozdíl odnich principy představují specifický druh norem, přikazujícíchrealizovat určitý druh jednání v maximální možné míře, a tov závislosti na právních a věcných možnostech (např. v případechkolize s jinými základními právy a svobodami - viz Pl. ÚS 4/94).Podmínkou existence základního práva nebo svobody je možnostjeho konkretizace a individualizace. V případě studia na vysokéškole tyto znaky vymezit lze, a to následujícím způsobem: Obsahemzákladního práva na vysokoškolské vzdělání je nikoli pouze právoucházet se o studium na vysoké škole, nýbrž i právo být přijat kestudiu a právo studovat na vysoké škole, a to na základě splněníškolou (nebo státem) předem stanovených podmínek, rovnosti šancía tím i práva na využití objektivizovatelných možností vysokéškoly. Podmínky přijímání na vysoké školy z hlediska ústavníhomusí být proto určeny předem a musí vycházet z principu rovnostipříležitosti. Obdobně stanovení možností společnosti, a tudížkapacit vysokých škol a rozsahu bezplatnosti studia, není otázkoulibovůle, nýbrž věcí, vyžadující objektivizovatelná hlediska,jejichž vymezení je věcí zákonodárce, exekutivy i vysokých škol.III.Jestliže dospívám k závěru, podle něhož je v ustanovení čl.33 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod obsaženo základníprávo na vzdělání též na vysokých školách, důsledkem tohoto závěruje konstatování ústavního požadavku na jeho soudní ochranu podlečl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.Jelikož ustanovení, obsažené v příloze A o. s. ř., takovýtopřezkum vylučuje, považuji jej za protiústavní.ODLIŠNÉ STANOVISKO č. 2Odůvodnění nálezu Ústavního soudu v tomto případě vychází zesprávného závěru k čl. 33 Listiny základních práv a svobod, kteráje součástí ústavního pořádku České republiky. Podle něho má každýprávo na vzdělání, z čehož v první řadě vyplývá, že nikomu nesmíbýt apriori odmítána možnost vzdělávání. Na rozdíl od účasti navzdělání na základních a středních školách, které je podle odst.2 konkrétním subjektivním právem každého občana, právo navysokoškolské vzdělání není garantováno každému automaticky, neboťustanovení tohoto odstavce počítá s tím, že občan může realizovattoto své právo ve vztahu ke svým schopnostem a možnostemspolečnosti. Obsahem tohoto práva konkrétní osoby tedy není býtpřijat na konkrétní vysokou školu v konkrétním čase. Tvrzení, žepojem "právo na vzdělání" je sám o sobě vágní, je ovšem třebapokládat za nepřijatelné.Ve své úvodní části odůvodnění uvádí charakteristikuněkterých základních lidských práv, z níž se dá odvodit možnostvykládat lidská práva nikoliv jako dynamický komplex práv, jakokomplexní homogenní soubor norem chování lidské společnosti,obsažený ve smluvních či zákonodárných aktech v právu mezinárodnímči vnitrostátním, ale jako jednotlivá práva bez společenskéhokontextu, vyvolávající potřebu je diferencovat na základnía "nezákladní", na důležitější a méně důležitá, na konkrétní čiglobálně určená, na závazná či deklaratorní.Proto také nemá opodstatnění tvrzení, které staví proti soběhospodářská, sociální a kulturní práva na jedné straně a to, coodůvodnění uvádí jako základní lidská práva, jež svou povahou jsousociálními hodnotami, konstituujícími hodnotový řád společnosti nadruhé straně. Obdobná kategorizace nemá žádný právní podklad.Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, aniMezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech,kterými je Česká republika vázána a které jsou podle čl. 10 ÚstavyČeské republiky bezprostředně závazné a mají přednost předzákonem, neznají jakékoliv odstupňování důležitosti a závaznostipráv, která jsou jejich předmětem a obsahem. Právě naopak, tím, žezdůrazňují, že tato práva se odvozují od přirozené důstojnostilidské osobnosti a zavazují státy podporovat všeobecnou úctuk lidským právům a svobodám, vyjadřují jasný záměr nečinit mezinimi rozdíly. S tímto konstatováním není v rozporu ani našeListina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. Význam slova"základní" však nelze chápat jako výraz určité kategorizace mezizávažností jednotlivých v ní obsažených práv a svobod, ale jakozdůraznění, že tato Listina obsahuje jen nejdůležitější institutylidských práv. České (dříve československé) zákonodárství jeoznačuje za základní, na rozdíl od obecné, širší úpravy, obsaženév obou výše citovaných mezinárodních paktech, které vedle uvedenéListiny jsou také součástí českého právního řádu a nemají jenproklamativní charakter, nýbrž jejich ustanovení podle čl. 10Ústavy ČR mají přednost před zákonem.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.32.95.1
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 32/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
112/1996 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 26/5 SbNU 215
Populární název
Studium na vysoké škole z hlediska základních práv a svobod
Datum rozhodnutí
3. 4. 1996
Datum vyhlášení
Datum podání
14. 9. 1995
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Čermák Vladimír
Napadený akt
zákon; 99/1963; občanský soudní řád; ustanovení přílohy A