ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.43.93
sp. zn. Pl. ÚS 43/93
Nález
Ústavní soud České republiky v plénu ve složení: JUDr. Iva Brožová, JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavol Holländer, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eva Zarembová, ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení ustanovení obsaženého v §102 zákona č. 140/1961 Sb. (trestní zákon) ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb. a vyjádřeného slovy: "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud" rozhodl, takto:
Ustanovení §102 trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., které je vymezeno slovy: "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud" se dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Prezident republiky předložil 1. 12. 1993 Ústavnímu soudu návrh na zrušení shora uvedené části §102 trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb., kterým se doplňuje a mění trestní zákon a zákon České národní rady č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Svůj návrh opřel o ustanovení §64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož je prezident republiky oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
Ke zdůvodnění svého návrhu prezident republiky uvedl, že vymezení skutkové podstaty v §102 je v rozporu s čl. 17 Listiny základních práv a svobod, protože trestný čin hanobení Parlamentu, vlády a Ústavního soudu v pojetí a definici stanovené naším trestním zákonem není jednak "nezbytným opatřením" v naší společnosti a jednak důvody, pro které lze omezit svobodu projevu občana nejsou v této definici vyjádřeny. Kromě toho charakterizuje návrh trestný čin hanobení státních orgánů republiky v napadeném ustanovení jako neurčitý a umožňující různou interpretaci. Podle navrhovatele neupřesňuje jakého jednání se musí občan dopustit, a to jak z hlediska formy, tak i obsahu hanlivého projevu vůči chráněnému objektu. Návrh pak dovozuje, že takováto nepřesná formulace umožňuje širokou trestní odpovědnost, která může vést až k porušení Ústavou garantovaného práva svobody projevu.
Prezident republiky postoupil dále dopisem z 21.1. 1994 Ústavnímu soudu stanovisko k §102 tr. zák., které mu zaslala Amnesty International ve svém sdělení z 18. 11. 1993, podepsaném generálním sekretářem Hervé Bergerem. Amnesty International pokládá ve svém stanovisku současné znění §102 tr. zák. za odporující mezinárodním závazkům České republiky, zejména pak článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Protože podle zákona je účastníkem řízení též ten, kdo zákon, jehož zrušení je požadováno, vydal, postoupil soudce zpravodaj návrh prezidenta republiky Parlamentu České republiky s tím, aby se k návrhu v zákonné lhůtě písemně vyjádřil. Stalo se tak přípisem předsedy Poslanecké sněmovny ze dne 7. 1. 1994. K jeho vyjádření byl připojen vládní návrh napadeného zákona, jakož i text Společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny k uvedenému vládnímu návrhu. Ze Společné zprávy vyplývá, že návrh ústavněprávního výboru na vypuštění §102 z trestního zákona nebyl přijat.
Ve vyjádření Poslanecké sněmovny 7. 1. 1994 se uvádí k návrhu prezidenta republiky, že nové znění §102 trestního zákona reaguje pouze na změněný ústavní stav vyplývající z rozdělení federace a z přijetí Ústavy České republiky. Z obsahového hlediska vyjádření Poslanecké sněmovny pokládá návrh na zrušení jen části §102 trestního zákona za nejasný, když vytýká zákonu nepřesnou formulaci. Podle vyjádření Poslanecké sněmovny se touto nepřesností zjevně nemíní ta část zákona, jejíž ústavnost je napadána, ale návrhem nedotčená dikce "Kdo... hanobí". Pokud by příliš širokou aplikací tohoto ustanovení došlo k porušení ústavně garantované svobody projevu, poskytuje platný právní řád - podle vyjádření Poslanecké sněmovny - proti takovému protiústavnímu zásahu celou řadu možností obrany, a to i včetně ochrany v řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud se zabýval nejprve otázkou aktivní legitimace navrhovatele. Posoudil přitom výhrady, popírající právo prezidenta republiky podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (podle §64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu) bez kontrasignace tohoto návrhu předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády, protože čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy činí údajně spolupodpis předsedy vlády podmínkou pro podání uvedeného návrhu.
Po zvážení těchto výhrad dospěl soud k závěru, že jde o výklad, který není v souladu s textem a smyslem Ústavy a poukazuje v této věci na rozdíl ve formulaci odstavce druhého a odstavce třetího článku 63 Ústavy. Článek 63 odst. 2 Ústavy obsahuje globální vyjádření blíže neurčeného rozsahu (potenciálních) pravomocí, jež mohou být zákonem svěřeny prezidentu republiky. Naproti tomu §63 odst. 3 Ústavy stanoví, ve kterých případech výkon těchto pravomocí (svěřených podle odst. 2 prezidentu republiky) vyžaduje spolupodpis předsedy nebo jím pověřeného člena vlády. Je tomu tak nikoli generelně při jakémkoli způsobu výkonu pravomocí podle §63 odst. 2, ale pouze při takovém způsobu výkonu těchto pravomocí, který prezident republiky realizuje formou "vydaného rozhodnutí" (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Tato formulace zdůrazňuje objektivně-právní povahu takového rozhodnutí: jde o onen výkon pravomoci, kterým se mění nebo potvrzuje právní stav (byť i jednotlivých osob). "Vydané rozhodnutí" nelze proto chápat jako jakékoli "se rozhodnutí" k určitému chování. Návrh prezidenta republiky podle §64 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu není "vydaným rozhodnutím", ale podnětem. Tímto návrhem realizuje prezident republiky pouze vlastní právo, zatímco právo vydat rozhodnutí a tím potvrdit nebo změnit právní stav přísluší Ústavnímu soudu.
Ústavní soud dále zvážil i jinou výhradu zpochybňující jak aktivní legitimaci navrhovatele, tak i příslušnost Ústavního soudu o návrhu rozhodnout. Ústava - jak známo - svěřuje Ústavnímu soudu právo rozhodovat o protiústavnosti zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení. Protože návrh prezidenta republiky nenapadá protiústavnost celého §102 trestního zákona, ale jen jeho části, poukazuje se v námitkách na to, že se návrh netýká "jednotlivého ustanovení", ale jen jeho části a protože Ústava nestanoví nic o rozhodování o dílčích částech jednotlivých "ustanovení", má se zato, že návrh postrádá aktivní legitimaci navrhovatele a Ústavní soud pak příslušnost o něm rozhodnout.
Rovněž tyto výhrady je třeba odmítnout. Článek 87 Ústavy nelze interpretovat ve smyslu ryze formální hierarchizace práva, rozlišující paragrafy, články, odstavce apod.. "Jednotlivým ustanovením" není prostě jen formální celek či formální jednotka právního textu, ale každá část právního textu, která - bez ohledu na svou formální podobu - "jednotlivě ustanovuje", tj. vyjadřuje - byť v jednotlivých, tj. dílčích otázkách - určitý právní stav, který je přesto materiálně-právním celkem s určitým zřejmým smyslem.
Ochrana určitých institucí před hanobením obsažená v §102 tr. zák. je právním ustanovením, jehož obsahem je nárok těchto institucí na trestněprávní ochranu v rozsahu v §102 uvedeném, jakož i obecná povinnost se naplnění skutkové podstaty vyvarovat. Není rozhodující, že v témže paragrafu je chráněn i pojem "republiky" - rozhodující je, že ta část §102, jejíž zrušení je prezidentem republiky požadováno je obsahově samostatně právně definovatelná. Navrhovatel nesmí být nucen k tomu, aby navrhoval i zrušení těch částí jednotlivých paragrafů zákona, které pokládá za ústavní a které si uchovávají svůj smysl i po zrušení jiných částí téhož paragrafu.
III.
Ústavní soud České republiky je příslušný projednat návrh v tom rozsahu, v jakém byl předložen: tím je omezen v daném případě na rozhodnutí o napadené části §102 trestního zákona. Nemůže proto jednat o dalších podnětech, kterými prezident republiky navrhl Parlamentu novelizaci §§102 a 103 téhož zákona. Ústavní soud však na druhé straně není při posouzení věci omezen pouze na přezkoumání námitek a argumentů návrhu samého. Povinností Ústavního soudu je zvážit všechny aspekty, jež mohou přispět k objasnění ústavnosti či protiústavnosti předpisu.
Návrh prezidenta republiky kritizuje ustanovení §102 trestního zákona ve dvou směrech:
1. Namítá předně neurčitost široké obsahové formulace pojmu "hanobení", která - dle návrhu - bez bližšího upřesnění umožňuje velmi variabilní interpretaci, protože není zřejmé, jakým projevem nebo jakým chováním se naplní skutková podstata tohoto trestného činu. To může vést až k porušování Ústavou garantované
svobody projevu zejména pokud jde o kritiku chráněných institucí.
2. Návrh dále namítá rozpor konstrukce "hanobení Parlamentu, vlády anebo Ústavního soudu" s článkem 17 Listiny základních práv a svobod, podle něhož svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Tato nezbytnost opatření není dle návrhu ani obecně ani specificky v souvislosti s §102 tr. zák. odůvodněna nebo alespoň uvedena
IV.
Námitka možné variabilní interpretace, jež by mohla ohrozit princip svobody projevu, není sama o sobě již dostatečným důvodem pro zrušení napadené části §102 tr. zák. Skutkový stav protiústavnosti není určen pouhou možností dezinterpretace určité právní normy. V takovém případě lze namítnout, že k protiústavnosti dochází teprve tehdy, je-li právní norma v protiústavním smyslu aplikována. Ústavní soud je článkem 87 odst. 1 písm. a) Ústavy pověřen rozhodováním o zrušení těch zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jež jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tato formulace vyžaduje jednoznačně zjištění rozporu v textu zákona již existujícího anebo z něho vyplývajícího, což by přicházelo v úvahu, kdyby protiústavní výklad ze smyslu a textu zákona byl nevyhnutelný nebo reálně předpokladatelný anebo pokud by zákon svou povahou takovou interpretaci inspiroval. Právní normu nelze prohlásit za protiústavní jen pro podezření, že by mohla být zneužita. Dojde-li k jejímu protiústavnímu výkladu, jsou k dispozici prostředky čl. 87 Ústavy, který obsahuje vedle abstraktní kontroly norem i instrumenty konkrétní kontroly ústavnosti vůči kterémukoli zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Také termín "hanobení", vzatý sám o sobě, nevzbuzuje žádné zvláštní obavy. Jde o pojem, který není v našem právním řádu novinkou. Na území Čech a Moravy je používán průběžně již počínaje trestním zákonem z roku 1852, za První republiky byla převzata do §14 odst. 5 a 6 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. a později i do trestních zákonů padesátých a šedesátých let. Interpretace tohoto pojmu samého nezpůsobovala soudům žádné mimořádné potíže. "Hanobení" se chápalo jako hrubé snižování vážnosti a je v současné nauce trestního práva vykládáno jako hrubé znevážení, potupení nebo zesměšnění, jako hrubší útoky na vážnost a čest, spáchané urážlivým způsobem. Termín "hanobení" sám o sobě se dnes nechápe jinak než dříve. Rozdíl, který nelze přehlédnout však spočívá v tom, že zákon č. 50/1923 Sb. použil termínu "hanobení" jen v §14, a to pouze v souvislosti s hanobením republiky, tedy pojmu, který není výrazem pro určitou instituci s určitou pravomocí, ale je symbolem celkového uspořádání státu. Proto stačilo vymezení skutkové podstaty slovy: "kdo veřejně způsobem surovým a štvavým hanobí republiku". Ochranu jednotlivých ústavních institucí upravoval tento zákon jiným způsobem. V §20, který je významově srovnatelný s §102 souč. tr. zák. se hovoří o hrubé neslušnosti vůči jednotlivým ústavním orgánům jen ve zcela určitých souvislostech: došlo-li k rušení výkonu jejich p r a v o m o c i, a to s c í l e m snížit jejich vážnost.
Podobně diferencující je i úprava těchto otázek v jiných zemích. To, čím je Česká republika výjimečná nespočívá v tom, že chrání zvláštní skutkovou podstatou trestného činu republiku a nejvyšší ústavní orgány, ale v tom, jakým způsobem je chrání: totiž tak, že nediferencuje skutkovou podstatu hanobení konkrétních ústavních orgánů pověřených určitými funkcemi a vybavených určitou pravomocí a hanobení republiky jakožto symbolického výrazu pro celkové uspořádání státu. V ústavním státě je ochrana konkrétních institucí s rozhodovací mocí vždy užší a vymezenější: je omezena na plnění jejich ústavních funkcí a zřetelným vymezením pouze nezbytné míry zásahu do občanských práv je součástí celkového systému kontroly moci. V ústavním státě tak suverénní lid chrání sebe a primát svých občanských práv také proti eventuelnímu zneužití moci a tím i před vlastním státem a před vlastními delegáty.
Na základě těchto úvah vychází Ústavní soud z toho, že pro posouzení ústavnosti nestačí jen analýza jednotlivého, izolovaně vzatého pojmu. Klíčový význam má rozbor souvislostí, v nichž jsou termíny a pojmy použity a celkového právního rámce do něhož jsou zasazeny.
Z tohoto hlediska je třeba si všimnout též té okolnosti, že trestní zákon vedle trestného činu "hanobení Parlamentu, vlády anebo Ústavního soudu" podle §102 zná ještě další ustanovení, použitelná k obdobné trestněprávní ochraně těchto institucí.
V hlavě třetí vymezuje trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu jakož i veřejného činitele. Zřejmý korelát ke skutkové podstatě §102 obsahují zejména §§154 odst. 2 a 156 odst. 3 trestního zákona.
V prvém případě (§154 odst. 2) se formuluje skutková podstata jako hrubá urážka nebo pomluva státního orgánu, ve druhém (§156 odst. 3) pak veřejného činitele. Teorie trestního práva a soudní praxe spojuje s oběma pojmy ("hanobení" a "hrubá urážka nebo pomluva") shodné náležitosti. Jde o útok na čest, pověst a vážnost orgánu, přičemž znevažující projev může být spáchán různým způsobem: slovně, písemně, graficky, gestem nebo i fyzickým úkonem, nedosahujícím intenzity násilí.
Do jaké míry se ustanovení §102 a §§154 odst. 2 resp. 156 odst. 3 skutečně shodují, odvisí však též od posouzení souvislostí, do nichž jsou zasazena.
Při zjištění, že jde o shodná ustanovení lze sice pochybovat o účelnosti takového řešení, duplicitu nelze však právně napadat, protože platí právní zásada "superfluum non nocet" - nadbytečnost neškodí. Stranou úvahy Ústavního soudu zůstává přitom pojem "hanobení České republiky" v první části §102 tr. zák., který není předmětem námitek navrhovatele. Nutno poznamenat, že pojem "republika" se liší od pojmu "státních orgánů": je abstraktním výrazem, spadajícím spíše do oblasti státních symbolů. Republika symbolizuje způsob státní organizace a politického života společnosti, není však konkrétní institucí, nadanou konkrétní pravomocí a nevyjadřuje partikulární, nýbrž nejobecnější zájmy demokratické společnosti. To znamená, že "a priori" neexistuje politický zájem tohoto subjektu na utilitárně neadekvátním, resp. zájmově instrumentalizovaném výkladu pojmu "hanobení". Z tohoto hlediska je proto v tomto případě blíže nedefinovaný a obecný termín "hanobení" přiměřeným a přijatelným (stejně jako pro symboly státu). Objekt ochrany je vyjádřen zřetelně již v hodnotových soudech, jež jsou pojmovou náležitostí termínu "republika".
Jinak je tomu u konkrétních institucí státu, jakými je Parlament, vláda či Ústavní soud, jež plní konkrétní poslání, jsou Ústavou obdařeny konkrétními funkcemi a pravomocemi a jsou "materializovány" i příslušným personálním vybavením. Použitím obecného a jednoznačného termínu "státní orgán" v §154 tr. zák. jsou v rozsahu stanovené skutkové podstaty chráněny státní orgány kolektivně i institucionálně (jako jednotlivé instituce) a v §156 pak i jednotliví veřejní činitelé. Výrazem podvojnosti ochrany základních ústavních institucí státu (§§102, 103 tr. zák.) na jedné a státních orgánů (§154 odst. 2) na druhé straně je pak dosavadní interpretace, podle níž "státní orgán" je třeba chápat v širším (?) smyslu jako správní orgán - současně však jde o pokus tento dualismus jaksi racionálně vyložit.
V případě §§154 odst. 2 a 156 odst. 3 tr. zák. upřesňuje hlava třetí trestního zákona ("Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných") a její oddíl první ("Trestné činy proti výkonu pravomoci státních orgánu a veřejného činitele") smysl a rámec poskytované trestněprávní ochrany. Vlastním objektem ochrany nejsou instituce samy o sobě, ve své "materializované" podobě, ale poslání, jehož jsou v demokratické společnosti nositeli: jejich činnost zprostředkuje nerušenou funkci ústavního a právního státu. Nejvlastnějším objektem ochrany se tak stává soubor hodnot, na nichž demokratický stát spočívá a z nichž vychází. Proto může být skutková podstata trestného činu hrubé urážky nebo pomluvy státního orgánu nebo veřejného činitele naplněna jen tehdy, je-li státní orgán, resp. veřejný činitel hrubým způsobem napaden (tj. hrubou urážkou a pomluvou), v přímé souvislosti s výkonem svých pravomocí: při výkonu anebo pro výkon pravomocí.
Tato formulace trestněprávní ochrany sbližuje náš právní systém s pojetím trestněprávní ochrany, kterou demokratické země obvykle poskytují právě oněm ústavním orgánům, které náš trestní zákon vyčleňuje do zvláštního §102 se specifickou úpravou trestněprávní ochrany proti "hanobení". Právě země se zkušenostmi totalitního režimu váží pojem hanobení ústavních orgánů na přesné vymezení náležitostí a objektu ochrany. Tak např. v §90 b německého trestního zákona je předpokladem naplnění skutkové podstaty "hanobení ústavních orgánů" zjištění, že se tak děje v souvislosti s jejich postavením, a to způsobem ohrožujícím vážnost státu a dále, že jde o úmyslné snahy směřující proti existenci státu nebo proti jeho ústavním zásadám. Tyto "ústavní zásady" jsou pak v §92 jmenovitě vypočteny a vymezeny a tím ověřitelné. Také další evropské trestněprávní kodifikace věnují velkou pozornost upřesnění souvislostí, v nichž a předpokladů, za nichž teprve lze určité chování kvalifikovat jako trestněprávní skutek hanobení ústavních institucí.
Ve výše uvedeném směru se hanobení ústavních institucí upravené v §102 tr. zák. nepochybně zřetelně liší od běžné evropské úpravy. I když interpretace pojmu "hanobení" podle §102 a pojmu "hrubá urážka a pomluva" podle §§154 a 156 tr. zák. je shodná, odlišuje se §102 i v tomto případě právě pominutím souvislostí, významných pro určení skutkové podstaty (souvislost skutku s pravomocemi resp. výkonem pravomocí) a tím i pominutím smyslu a skutečného, nemateriálního objektu ochrany: chybí vědomí, že ochrana institucí je prostředkem ochrany určitého způsobu politického života společnosti v demokratickém státě. Tato nedostatečnost vede na jedné straně k interpretačním komentářům, v nichž kritériem ochrany se stává "vrchnostenské" postavení ústavních institucí mnohem více, než jejich funkce v demokratickém životě společnosti. Na druhé straně vyvolává tato úprava §102 v teorii trestního práva i jisté rozpaky a je pokládána za diskutabilní.
Vzhledem k nedostatku bližšího vymezení skutkové podstaty hanobení v §102 tr. zák. není dobře možné právně definovat materiální znak konkrétního činu, tj. stupeň jeho společenské nebezpečnosti, která je daná zákonnými kriterii obsaženými v ust. §3 odst. 4 tr. zák. a to významem chráněného zájmu, který je činem dotčen, způsobem provedení činu, jeho následky, okolnostmi, za kterých byl tr. čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konstrukce §102 tr. zák. totiž nabízí schématický závěr: hanobení = společenská nebezpečnost činu = trestný čin.
V důsledku tohoto rozdílu je nepochybné, že v §102 jde o jiné vymezení skutkové podstaty pro skutky, které by jinak byly postižitelné již na základě §§154 odst. 2 a 156 dost. 3 tr. zák. Proto není možné na §102 aplikovat větu: superfluum non nocet. Tato podvojnost a přece rozdílnost úpravy vede pak k interpretacím, jež vyřazují Parlament, vládu a Ústavní soud z rámce státních orgánů, ačkoli státními orgány jsou a poskytuje jim v §102 nadřazený druh právní ochrany, který je jinak běžný jen pro ochranu abstraktních symbolů státu.
Zákon vymezením trestněprávní ochrany ústavních institucí v §102 stanoví rovněž meze pro výkon základních práv a svobod občanů, Při posouzení otázky do jaké míry rozsah a způsob trestněprávní ochrany ústavních institucí podle §102 tr. zák. a s tím spojená míra omezení základních práv a svobod občanů odpovídá nebo odporuje ústavnímu řádu (pořádku) a mezinárodním smlouvám podle čl. 10 Ústavy, je třeba vycházet z pojetí a funkce zákona v právním státě, protože Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana" (čl. 1 Ústavy).
Zákon v právním státě není však jen interním oběžníkem pro státní aparát a trestní zákon není interní směrnicí pro trestní soudnictví. Zákon je veřejně publikovaný prostředek, který má především občanům samým zřetelně vyznačit co smí a co nesmí, a co ještě smí a co již nesmí. Princip právního státu vychází z priority občana před státem a tím i z priority základních občanských a lidských práv a svobod.
Podmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení hranice mezi svobodou, která je konstruktivním základem demokratické a kritické společnosti a svobodou, která směřuje k destrukci obecných lidských a demokratických hodnot. Proto demokratické státy uznávají i oprávněnost určitých omezení výkonu občanských a lidských práv a svobod. V povaze právního státu je však obsaženo také vědomí (utvrzené dlouhodobými zkušenostmi lidstva), že omezení občanských práv a svobod je neuralgickým bodem každé, byť i demokratické společnosti a že proto taková opatření je třeba minimalizovat a současně čelit pokušení státu a mocných jednotlivců v něm získat více moci, než nezbytně potřebují.
Protože každý zákon obsahující příkazy a zákazy zasahuje do svobody jednotlivce a jeho základních práv, je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou příkazy zákona zřetelně a přesně definovány, ale také zda jsou svému účelu přiměřené, vhodné a potřebné.
Podle článku 39 Listiny základních práv a svobod pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Náležitostí právního státu není však jen zásada zákonnosti, ale také příkaz právní určitosti zákonů jako předpoklad právní jistoty a prostředek k udržení důvěry společnosti vůči právnímu státu. V ústavním státě není totiž důležité jen to, jakým způsobem jsou schopny zákony interpretovat soudy, ale také, jak si tyto zákony bude vykládat občanská veřejnost. Právní nejistota občanů znamená ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň. Zatímco i laik si dokáže učinit představu o skutkové podstatě §§154 dost. 2 a 156 odst. 3, u §102 tr. zák. se ocitá v pochybnostech o tom, kde je konec kritiky a začátek hanobení ústavních institucí, jestliže není vůbec určena vazba skutkového děje ani na poslání nebo funkci, činnost anebo alespoň pravomoc a její výkon jednotlivými institucemi. Tím není ani upřesněno, co je na těchto institucích hodné zvláštní trestně-právní ochrany, takže v těchto souvislostech nabývá termín "hanobení" značně povšechného a neurčitého významu. Není pochyb o tom, že tato vágní neurčitost může být chápána jako relikt starých vrchnostenských režimů, které si v určitých otázkách zpravidla ponechávaly k volné dispozici mlhavé formulace, jež umožňovaly podle potřeb interpretaci "ad usum Delphini".
Jiným prvkem právního státu je zásada přiměřenosti, tj. odpovídající přiměřená korelace mezi cílem a použitými prostředky. Hranice pro přiměřenost a přijatelnost zásahu §102 tr. zák. do občanských práv jsou stanoveny zejména v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, který definuje jak svobodu projevu, tak i hranice jejího možného omezení. Podle odst. 4 čl. 17 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem jen tehdy, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Na základě čl. 4 odst. 1 Listiny musí ukládání povinností zákonem respektovat zachování základních práv a svobod a dle odst. 4 musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Ústavní soud se po zvážení této otázky přiklonil k názoru, že žádný z těchto předpokladů Listinou stanovených neaktualizuje n e z b y t n o s t zvláštní úpravy v neurčité podobě, použité v §102 tr. zák. Výjimečnost omezení základních práv a svobod plyne i z toho, že Česká republika je takovým právním státem, který je "založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana" (čl. 1 Ústavy). Moderní materiální právní stát proto musí zvažovat nezbytnost a přiměřenost úpravy i z tohoto hlediska primátu základních práv a svobod.
Rovněž čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod klade obdobné nároky na náš právní řád z hlediska mezinárodně-právních závazků České republiky a stanoví obdobné podmínky jako čl. 17 Listiny, zejména omezuje zákonný zásah do práv a svobod na "opatření v demokratické společnosti nezbytná" pro ochranu hodnot, jež se v podstatě shodují s výčtem čl. 17 Listiny (text Listiny se řídil čl. 10 Úmluvy). V důsledku toho má pro posouzení §102 tr. zák. velký význam, pojetí zákonnosti a zákonných omezení občanských práv, jak je chápáno mezinárodním společenstvím na základě Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, jakož i jejich interpretace v jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva.
Podle stanoviska Evropské komise pro lidská práva, jakož i Evropského soudu pro lidská práva lze za zákon považovat jedině právní normu formulovanou s dostatečnou přesností, aby občanu umožnila své chování regulovat (případ Sunday Times, 1979). V jiném případě (Malone v. United Kingsdom, 1984) Soud vyslovil názor, že stát je vázán podmínkou upravovat věci pouze v rámci oprávněného cíle a poskytnout občanu náležitou ochranu před zvůlí. Stát se přitom nemůže odvolávat pouze obecně na nezbytnost jako důvod pro omezení práv a svobod jednotlivce (Greek Case, zpráva Komise z r. 1969).
Při potenciálním konfliktu mezi svobodou projevu a právem státu ji v případě nezbytnosti omezit, vychází Evropský soud ze zvýšené ochrany jednotlivce, protože svobodu projevu pokládá za jeden z hlavních základů demokratické společnosti, a to i tehdy, jde-li o informace nebo myšlenky, které uráží, šokují nebo znepokojují stát, či část obyvatelstva. To odpovídá, podle stanoviska Soudu, požadavkům pluralismu, snášenlivosti a otevřenosti demokratické společnosti (případ Handyside v. United Kingdom, 1976).
Přístup Evropského soudu k dané problematice zřetelně charakterituje jeho rozhodnutí ve věci Lingens v. Austria (1986). Rakouský kancléř, jehož způsobilost vykonávat svou funkci zpochybnil novinář uspěl u rakouských soudů se žalobou na ochranu cti. Evropský soud však rozhodl, že rozsudky rakouských soudů znamenají protiprávní zásah do svobody projevu (čl. 10 Úmluvy) a dovodil mimořádně závažný závěr: svoboda tisku, dle Soudu skýtá veřejnému mínění jeden z nejlepších prostředků, jak poznat a posoudit myšlenky a postoje vedoucích politických představitelů. Svoboda politické diskuse je skutečným jádrem pojmu demokratické společnosti, jenž dominuje celé Úmluvě. Evropský soud dále rozhodl, že meze přípustné kritiky jsou proto širší u politika jako takového, než u soukromé osoby: na rozdíl od soukromé osoby se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje přísné kontrole vlastních slov a gest jak ze strany novinářů, tak široké veřejnosti. Článek 10 odst. 2 umožňuje chránit pověst jiných a politik požívá této ochrany rovněž, ale v takovém případě musí být požadavek ochrany poměřován zájmem na svobodné diskusi o politických otázkách.
V.
Po zvážení všech okolností a souvislostí, do nichž je §102 tr. zák. zasazen, dospěl Ústavní soud České republiky k závěru, že neurčitá a nevymezená trestněprávní ochrana Parlamentu, vlády a Ústavního soudu v čl. 102 tr. z. jde nad rámec ústavního pořádku a mezinárodních závazků České republiky, neboť při dostatečné trestní ochraně státních orgánů v §§154 odst. 2 a 156 odst. 3 vnáší svou obecností a neurčitostí prvek nadbytečné ochrany, která navíc nevymezeností objektu ochrany vybočuje jak z obecně uznávaných zásad právního státu, tak i z rámce omezujícího v čl. 17 Listiny zásahy státu od občanských práv na opatření, která jsou svou povahou nezbytná k zachování určitých hodnot. V §102 tr. zák. nemůže jít o nezbytné opatření již proto, že ochrana poskytovaná státním orgánům v §§154 a 156 je dostačující a z hlediska vymezení objektu ochrany přesnější. Pojetí §102 tr. zák. je v tomto směru rovněž v rozporu s mezinárodními závazky ČR a jurisdikcí Evropského soudu pro lidská práva.
Nevymezením skutečného objektu trestněprávní ochrany v §102 je ve skutečnosti chráněno vrchnostenské postavení, tj. místo v institucionální hierarchii státních orgánů, ačkoli by měla být předmětem ochrany realizace poslání a funkce, které Parlamentu, vládě a Ústavnímu soudu v životě demokratické společnosti náleží. Protože ochranu výkonu pravomoci státních orgánů a tím i jejich úlohy v demokratické společnosti obsahuje a vymezuje §154 tr. zák. a protože státními orgány jsou nepochybně i Parlament, vláda a Ústavní soud, vzniká představa, že §102 zavádí jakousi absolutní institucionální ochranu uvedených ústavních orgánů navíc, která v tomto případě není vázána na výkon jejich pravomoci. Tím ztrácí interpretace pojmu hanobení své meze a svou vazbu na funkci těchto ústavních orgánů. V §102 tr. zák. termín "hanobení" nebere zřetel ani na úmysl pachatele ani na míru ohrožení výkonu pravomoci a vůbec úlohy ústavní instituce v demokratickém systému a je ve své podobě srovnatelný nejspíše s klasickou urážkou Majestátu jeho Veličenstva.
Tím je přímo inspirována interpretace, která je však v rozporu především s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, protože nejde o opatření v demokratické společnosti z důvodů v těchto článcích uvedených n e z b y t n á, dále s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Je v rozporu i s čl. 1 Ústavy, podle něhož základem právního státu je úcta k právům a svobodám člověka a občana a který spolu s čl. 1 Listiny formuluje primát základních práv a svobod.
Napojením trestněprávní ochrany Parlamentu, vlády a Ústavního soudu na ochranu "republiky" ve společném paragrafu dochází ke smíšení dvou různých a nesrovnatelných kategorií chráněného objektu. Zatímco pro ochranu abstraktních pojmů jako je např. "republika" anebo státní symbol je obecnější dikce "hanobení" obvyklá. U zmíněných institucí by měla ochrana být vázána na úlohu, která těmto institucím v demokratické společnosti přísluší, a tím na způsob jakým tuto úlohu plní. Jestliže totiž v prvém případě jde o ochranu ideových hodnot, jde ve druhém o ochranu funkčních hodnot společnosti, a jejich prostřednictvím o ochranu demokratických principů.
Podle vyjádření z 10. 1. 1994 podepsaného předsedou Poslanecké sněmovny reaguje nové znění §102 tr. zákona pouze na změny ústavního stavu vyplývající z rozdělení státu, přičemž návrh ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny na vypuštění §102 tr. zák. nebyl tehdy akceptován.
Ústavní soud soudí, že přizpůsobením §102 tr. zák. pouze na rozdělení státu vzniká rozpor mezi pojetím ochrany ústavních institucí, jež zůstalo poplatné "starému režimu" a novým ústavním pořádkem, jakož i mezinárodními závazky České republiky, jež vycházejí ze zcela odlišných ústavních principů.
Po přihlédnutí ke všem okolnostem a souvislostem Ústavní soud shledává, že §102 tr. zák. v rozsahu vymezeném v zákoně č. 290/1993 Sb. slovy: "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud" odporuje článku 17 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 odst. 2 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, jakož i principům právního státu a primátu základních práv a svobod, obsaženým v čl. 1 a čl. 3 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nález je vykonatelný dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů. Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 12. dubna 1994
JUDr. Zdeněk Kessler
předseda Ústavního soudu ČR