ECLI:CZ:US:1996:Pl.US-st.1.96.1
sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96
Stanovisko pléna
Plénum Ústavního soudu České republiky ve složení JUDr. Iva Brožová, JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, při neveřejném jednání dne 21. května 1996, se podle §23 zákona č. 182/1993 Sb. ve věci předložení právního názoru III. senátu Ústavního soudu ČR, odchylného od právního názoru Ústavního soudu ČR, vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94, usneslo takto:
1) Smyslem a účelem ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení.
2) Stanovení výše náhrad, poskytovaných státem za práce a služby podle čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, prováděných na základě zákona a na něj navazujícího jednostranného rozhodnutí orgánu veřejné moci za účelem ochrany ústavou garantovaných hodnot, není věcí omezení smluvní volnosti za účelem ochrany zaměstnanců. Ústavní soud tudíž v této souvislosti nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a tedy z porušení §151 odst. 2 tr. ř., §23 odst. 2, §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., dovodit dotčení základního práva, obsaženého v čl. 28 Listiny. Při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., z hlediska ústavního je tudíž rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká článku 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu ve lhůtě vyžadované ustanovením §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatelka JUDr. V. B., advokátka, domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 1995, sp. zn. 9 To 78/95, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 7. února 1995, sp. zn. 1 T 76/93, o stanovení odměny a náhrady hotových výdajů obhájci, ustanovenému podle §39 tr. ř.
Soudce zpravodaj vyzval stěžovatelku k odstranění vady návrhu, spočívající v nedostatku právního zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Stěžovatelka vadu návrhu předložením plné moci advokátu JUDr. P. B. odstranila, odkázala však přitom na nález Ústavního soudu ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 89/94, v jehož odůvodnění je vyjádřen právní názor, podle něhož je u stěžovatele-advokáta splněna podmínka kvalifikovaného zastupování před Ústavním soudem, v důsledku čehož není nutno v takovém případě vyžadovat právní zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
II.
Dne 23. listopadu 1994 byla JUDr. V. B., stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem, soudcem Okresního soudu v Chebu JUDr. Z. J. podle §39 tr. ř. ustanovena obhájcem (spis sp. zn. 1 T 76/93, č. l. 47). Ve věci sp. zn. 1 T 76/93 bylo Okresním soudem v Chebu nařízeno na den 1. prosince 1994 hlavním líčení. Podle protokolu o hlavním líčení z uvedeného dne (spis sp. zn. 1 T 76/93, č. l. 51) zastupoval JUDr. V. B. JUDr. P. B. Samosoudce JUDr. Z. J. z důvodu nedodržení lhůty k přípravě na hlavní líčení podle §198 odst. 1 tr. ř. u obžalovaného, obhájce a u státního zástupce a po vyjádření obžalovaného, že trvá na tom, aby lhůta byla zachována, usnesením hlavní líčení odročil.
Ve vyčíslení výše úhrady za obhajobu ze dne 10. ledna 1995 (spis sp. zn. 1 T 76/93, č. l. 79) stěžovatelka tuto vyúčtovala podle §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., částkou 400.-Kč. Stěžovatelka neuplatnila nárok na úhradu cestovného. Usnesením okresního soudu ze dne 7. února 1995, sp. zn. 1 T 76/93, stěžovatelce nebyla přiznána odměna za obhajobu při hlavním líčení dne 1. prosince 1994, a to z toho důvodu, že hlavní líčení, nařízené na 1. prosince 1994, bylo odročeno bez jednání, v důsledku čehož podle názoru soudu obhájce neprovedl v tento den žádný úkon právní pomoci. V souvislosti s ústním jednáním přiznal soud stěžovatelce náhradu 40.-Kč za promeškaný čas, strávený na cestě podle §18 písm. b) a §20 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky.
Ve stížnosti do uvedeného usnesení, podané 17. února 1995 (spis sp. zn. 1 T 76/93, č. l. 83), stěžovatelka uvádí námitky proti stanovisku Okresního soudu v Chebu, podle něhož odročené jednání není úkonem právní pomoci, za který náleží obhájci odměna. Za takovýto úkon považuje stěžovatelka už samotný fakt účasti obhájce na hlavním líčení. Ve prospěch svého stanoviska argumentuje rozdílem stávající právní úpravy o odměnách advokátů a komerčních právníků ve srovnání s úpravou předcházející (vyhláška č. 50/1965 Sb.), podle níž (§5 odst. 2) za úkon záležející v jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, náležela jen jedna čtvrtina odměny. Podle názoru stěžovatelky ze skutečnosti, že současná úprava obdobné ustanovení nezná, vyplývá, že i v případě jednání, jež je odročeno bez projednání věci, se jedná o úkon právní pomoci, za který náleží odměna v celém rozsahu. Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 89/94.
Ve svém zamítavém usnesení Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, které doplnil v tom smyslu, že pro naplnění pojmu úkonu právní pomoci jednáním před soudem nepostačuje pouze dostavení se k soudu, nýbrž je třeba, aby jednání alespoň započalo, což se podle názoru odvolacího soudu nestalo. Krajský soud na podporu svého stanoviska dále uvádí, že v daném případě jednání nemohlo vůbec započít, neboť nebyla dodržena lhůta, uvedená v §198 odst. 1 tr. ř. V reakci na odůvodnění stížnosti nálezem Ústavního soudu krajský soud konstatoval, že uvedený nález nebyl dosud publikován (Krajský soud se domnívá, že by měl být publikován ve Sbírce zákonů), v důsledku čehož není podle jeho názoru právně účinný a nelze z něj při rozhodování vycházet.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka plně přejímá argumentaci, obsaženou v citovaném nálezu Ústavního soudu.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Plzni k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a od Okresního soudu v Chebu spis sp. zn. 1 T 76/93.
Ve svém vyjádření ze dne 18. ledna 1996 předseda senátu 9 To Krajského soudu v Plzni JUDr. E. W. odkazuje na napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 1995, sp. zn. 9 To 78/95.
III.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94 posuzoval ve srovnání s věcí vedenou pod sp. zn. III. ÚS 244/95 dvě stejné právní otázky: otázku povinného zastoupení stěžovatele a otázku ústavního posouzení aplikace ustanovení §15 odst. 1 písm. a) a §16 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., a §205 tr. ř.
V souvislosti s otázkou první Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval následující: "Podle §30 zákona č. 182/1993 Sb. musí být fyzické a právnické osoby, jako účastníci řízení před Ústavním soudem, zastoupeny advokátem nebo komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Smyslem tohoto procesního institutu nuceného zastoupení je, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Za situace, kdy navrhovatelem (stěžovatelem) je advokát, je zřejmé, že svou profesí zaručuje naplnění účelu nuceného zastoupení v řízení před Ústavním soudem. V daném konkrétním případě je proto namístě akceptovat, že není třeba, aby advokát jako stěžovatel byl v řízení zastoupen jiným advokátem, protože je reprezentován zákonem předepsaným způsobem."
Při posouzení aplikace ustanovení §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., a §205 tr. ř. Ústavní soud v uvedeném nálezu nejdříve považoval za potřebné posoudit, zda interpretace §16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb. je ve své restriktivní formě adekvátní obsahu a smyslu ustanovení §205 trestního řádu. Podle příslušného ustanovení vyhlášky, ve znění novel, náleží odměny za jednotlivé úkony právní pomoci, mezi nimi i za účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to za každé započaté dvě hodiny. V nálezu se dále uvádí, že z hlediska zákonné dikce §205 tr. ř. bylo v posuzovaném případě hlavní líčení zahájeno, i když bylo bez jednání odročeno, přičemž podle názoru Ústavního soudu se v ustanovení §16 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb. "právním úkonem míní účast na jednání před soudem, aniž by bylo vysloveno, že tato účast musí být spojena s bezprostředním aktivním vystupováním obhájce". Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že za právní pomoc je třeba pokládat i právní asistenci advokáta, který se na jednání připravoval a případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval a jenž v každém stadiu jednání sleduje oprávněné zájmy svého klienta a je hotov v případě potřeby aktivně jednat, a to i v té procesní situaci, která vedla k odročení hlavního líčení. V opačném postupu shledal Ústavní soud porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod per analogiam, jakož i porušení čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
IV.
Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem nebo komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
Z doslovného znění a z kogentní povahy citovaného ustanovení pro posuzovaný případ vyplývá, že stěžovatelka, jelikož je účastnicí řízení, je povinna být v řízení před Ústavním soudem zastoupena zákonem vyžadovaným způsobem.
K závěru opačnému lze dospět dvěma způsoby. Prvním je aplikace ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., umožňujícího, pokud tento zákon nestanoví jinak, přiměřené použití o. s. ř. Existencí výslovné úpravy zastupování před Ústavním soudem, obsažené v §29 a §30 zákona č. 182/1993 Sb., je však možnost přiměřeného použití ustanovení §241 odst. 1 a §250a o. s. ř. vyloučena.
Způsobem druhým je interpretace ustanovení §29 zákona o Ústavním soudu na základě argumentu e ratione legis (kterou aplikoval Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94). Uvedeným postupem dovodil Ústavní soud ze smyslu a účelu zákonného ustanovení (tedy e ratione legis) normu, stojící v rozporu s doslovným zněním daného ustanovení.
Lze souhlasit se základním východiskem právního názoru, obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94, podle něhož vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva.
Každá právní norma má svůj smysl a účel, jejich rekonstrukce je však spjata s řadou nejistot. Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů, vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomujíc si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze prezumovat i jeho souhlas s jejími důvody), a dále z argumentace, přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Jelikož právní norma s klasickou strukturou (na rozdíl od teleologické právní normy) neobsahuje explicitně vyjádření svého smyslu a účelu, nelze tyto stanovit "bez rekurzu na předvědění interpreta" (O. Weinberger, Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Brno 1995, s. 165). Při rekonstrukci smyslu a účelu zákona sehrávají tudíž vlastní představy interpreta o teleologické racionalitě právního ustanovení klíčovou roli. To je vážný důvod pro uplatňování výkladu e ratione legis pouze za splnění určitých podmínek.
V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
V posuzované věci takovou pochybnost však dovodit lze. Je tomu tak v první řadě na základě rekonstrukce úmyslu zákonodárce tak, jak vyplývá z projednání ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (vystoupení poslanců Röschové, Vyvadila, Řezáče, Navrátila, Kolářové a dalších, Těsnopisecká zpráva o 10. schůzi Poslanecké sněmovny, I. volební období, 15.-17. 7. 1993). Je tomu tak rovněž i na základě podrobnější analýzy smyslu a účelu citovaného ustanovení.
Smyslem procesního institutu povinného zastoupení podle uvedeného nálezu Ústavního soudu je zajištění kvalifikovaného uplatňování práv v řízení před Ústavním soudem.
Institut povinného kvalifikovaného zastoupení zakotvil zákonodárce i v trestním (§36 a násl. tr. ř.) i v občanském soudním řízení (§241 odst. 1 a §250a o. s. ř.). Na rozdíl od občanského soudního řízení v trestním řízení však zákonodárce výjimku z nutné obhajoby u osoby s právnickým vzděláním nezakotvil. Vzniká tudíž aplikační problém. Jestliže zákon o Ústavním soudu stanoví obecnou povinnost fyzickým osobám být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a když podle názoru Ústavního soudu je smysl tohoto ustanovení v případě advokátů v postavení účastníků nebo vedlejších účastníků splněn i bez právního zastoupení, je otevřenou otázkou, zdali uvedený závěr Ústavního soudu platí pouze pro případ ústavního přezkumu rozhodnutí v občanském soudním řízení, nebo platí i pro případ rozhodnutí v trestním řízení, ve kterém se na účastníka vztahují ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě (např. v případě stěžovatele - advokáta, proti němuž je vedeno trestní stíhání na svobodě pro trestný čin s dolní hranicí trestní sazby pět let, uplatňujícího v ústavní stížnosti právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Diferenciace, vykonaná v uvedeném nálezu Ústavního soudu, má tudíž nutně za následek diferenciaci další, a to z hlediska posuzování vztahu řízení před Ústavním soudem a trestního řízení.
Lze mít tudíž opodstatněnou pochybnost o tom, zdali ze smyslu a účelu posuzovaného zákonného ustanovení vyplývá nejenom diferenciace povinného právního zastoupení u osob s právnickým vzděláním a bez něj, nýbrž i diferenciace další, a to v případě advokátů v závislosti na druhu řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí, zasahující do jejich základních práv a svobod. Spíše je možné předpokládat, a to v souladu s doslovným zněním §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. Pro interpretaci daného ustanovení platí tudíž princip lege non distinguente nec nostrum est distinguere.
Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení.
V.
Podle §16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátovi nebo komerčnímu právníkovi odměna za jednotlivé úkony právní pomoci, mezi nimi i za účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to za každé započaté dvě hodiny. Z hlediska zákonné dikce §205 tr. ř. bylo v posuzovaném případě, podle názoru obecných soudů, hlavní líčení zahájeno, bylo však bez jednání odročeno. Vycházejíc z doslovného znění aplikované právní normy, obecné soudy v daném případě nepřiznaly náhradu za úkon právní pomoci, spočívající v účasti na jednání před soudem.
III. senát Ústavního soudu se ztotožnil s argumenty, obsaženými v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, vztahujícími se na interpretaci ustanovení §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., ve spojení s §205 tr. ř. Tyto argumenty rozšířil v tom smyslu, že jazykový výklad vyhl. č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., nelze provádět toliko s poukazem na ustanovení §205 tr. ř.
Uvedená vyhláška upravuje odměny advokátům a komerčním právníkům za poskytování jakéhokoliv druhu právní pomoci v jakémkoli druhu řízení (případně i ve stadiu, kdy žádné řízení ještě nezačalo). Smysl v ní obsažených termínů nelze tudíž dovozovat pouze z jednoho procesního předpisu.
Obdobně jako v trestním řízení, tak i v občanském civilním řízení může soud za určitých podmínek ustanovit advokáta (§30 o. s. ř.), přičemž hotové výdaje a odměnu za zastupování v takovýchto případech hradí stát (§140 odst. 2 o. s. ř., §21 odst. 1, §20 odst. 2 zákona č. 128/1990 Sb.), a to včetně úkonů právní pomoci, spočívajících v účasti na jednání před soudem (§23 odst. 2, §16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Pro institut veřejného projednání věci však o. s. ř. a tr. ř. užívají různých termínů ("jednání", resp. "hlavní líčení") s ekvivalentním obsahem. Jazykový výklad vyhlášky o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci musí tedy vycházet z obecného smyslu v ní obsažených termínů. V posuzovaném případě zahájením hlavního líčení tudíž došlo k jednání soudu, a to bez ohledu na skutečnost, že hlavní líčení bylo odročeno bez projednání věci samotné.
Pakliže je konstatován rozpor rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., z hlediska ústavního je rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká i základních práv a svobod.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94 v postupu obecných soudů shledal porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod per analogiam, jakož i porušení čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Podle stanoviska pléna Ústavního soudu je ústavní přípustnost institutu nutné obhajoby dána čl. 9 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě nutné obhajoby je pak upraven v §151 odst. 2 až 4 tr. ř., jejich výše §23 odst. 2 vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.
Pakliže čl. 40 odst. 3 Listiny představuje speciální ústavní garanci práva na obhajobu, čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod zakotvuje ústavní mechanizmus jejího zabezpečení. Podle něj se nejedná o nucenou práci nebo službu v případě jednání, uloženého zákonem pro ochranu práv druhých. V případě nutné obhajoby se tudíž nejedná o nucenou práci, protože důvody nutné obhajoby, jakož i postup ustanovení obhájce při jejich naplnění, jsou stanoveny zákonem (§36 a násl. tr. ř.), a to pro ochranu práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Čl. 9 odst. 2 Listiny představuje nástroj ochrany celé řady, svou povahou velmi rozdílných, hodnot (například nástroj ochrany národní obrany, odstraňování důsledků živelních pohrom, nehod, ochrany života, zdraví nebo majetku). Lze si představit situace podle čl. 9 odst. 2 Listiny, ve kterých by k poskytnutí žádné náhrady nedošlo (například při odstraňování důsledků živelních pohrom). Kritériem, jímž by se měl zákonodárce při stanovování náhrad za jednání podle čl. 9 odst. 2 Listiny řídit, není tudíž princip ekvivalence, nýbrž princip proporcionality (k obsahu principu proporcionality viz nález ÚS ČR, 2. sv., č. 46). Tomuto závěru koresponduje i ustanovení §21 odst. 2 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, které za splnění určitých podmínek na straně klienta předvídá i v obecné rovině (čili nikoli pouze v případech nutné obhajoby nebo ustanovení zástupcem v občanském civilním řízení) právo na poskytnutí právní pomoci za sníženou odměnu nebo bezplatně. (Je jinou věcí, že uvedené zákonné ustanovení se do vykonávací vyhlášky nepromítlo - viz §22, §4, §6 odst. 2, §17 odst. 1 vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb.)
Jak bylo již uvedeno, nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě nutné obhajoby je upraven v §151 odst. 2 až 4 tr. ř. Pakliže čl. 28 Listiny základních práv a svobod upravuje jedno z práv, tvořících obsah pracovněprávních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů (a představuje určité omezení smluvní volnosti), §151 odst. 2 až 4 tr. ř. určuje jedno z práv, tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu (opatřením soudu podle §39 odst. 1 tr. ř.). Stanovení výše náhrad, poskytovaných státem za práce a služby podle čl. 9 odst. 2 Listiny, prováděných na základě zákona a na něj navazujícího jednostranného rozhodnutí orgánu veřejné moci za účelem ochrany ústavou garantovaných hodnot, není věcí omezení smluvní volnosti za účelem ochrany zaměstnanců.
Ústavní soud tudíž v této souvislosti nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a tedy z porušení §151 odst. 2 tr. ř., §23 odst. 2, §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., dovodit dotčení základního práva, obsaženého v čl. 28 Listiny (resp. čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; čl. 26 Mezinárodního paktu o politických a občanských právech zakotvuje princip rovnosti s důrazem na zákaz diskriminace, což není bezprostředním obsahem posuzované materie).
Odlišná ústavní kvalifikace posuzované věci vyplývá i z právního názoru Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele v. Belgium (1983). V uvedeném případě si belgický advokát stěžoval, že povinnost zastupovat nemajetné obžalované bez odměny a bez náhrady výloh představuje porušení čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V souvislosti s nutnou obhajobou bez nároku na odměnu a náhradu výdajů Soud konstatoval, že "neproplacení platu a výloh je jevem, který je nutno posuzovat z úhlu normálnosti a proporcionality". Tyto pak vymezil tím, že "žalujícímu nebyla vnucena disproporční zátěž", tj. "v daném období představovala sporná situace pro pana Van der Mussela jistě určité nevýhody, vyplývající z neproplacení odměny a výloh, současně však je doprovázely výhody" (mezi které Soud zařadil profesní monopol advokacie na obhajobu, možnost profesního zdokonalování, zabezpečení práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy), přičemž "nevýhody nebyly přemrštěné: žalujícímu nebyla vnucena nepřiměřená pracovní zátěž a částka výdajů způsobených těmito záležitostmi se jeví jako relativně nízká".
Při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., z hlediska ústavního je tudíž rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
V Brně 21. května 1996