ECLI:CZ:NS:1997:2.CDON.1612.96.1
Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 25. 1. 1996 č.j. 13 Co 742/95 - 20 potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14.7.1995 č.j.3 E 6/95 - 9, kterým byl zamítnut návrh oprávněné na nařízení exekuce prodejem označených nemovitostí povinného v katastrálním území D.B. Oba soudy vyšly ze shodného závěru, že rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, totiž rozsudek krajského soudu ze dne 26.1.1994 č.j. 22 Cm 1333/92 - 33, nemůže být exekučním titulem způsobilým k nařízení prodeje nemovitostí, neboť neukládá povinnost k zaplacení peněžité částky ( §258 odst. 1 o.s.ř.) . Odvolací soud nadto zdůraznil, že ani z ustanovení §372 o.s.ř. nelze dovodit, že na základě exekučního titulu, který ukládá povinnost strpět prodej zástavy, nelze nařídit výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podle §335 násl. o.s.ř. Citované ustanovení bylo použitelné - jak uvedl odvolací soud - jen za předpokladu existence právního předpisu, který dával věřiteli právo požádat soud o prodej zástavy. Podmínkou ovšem bylo, že šlo o ruční zástavu, tedy o případy, kdy zastavena byla věc movitá.
Proti svému potvrzujícímu usnesení odvolací soud připustil dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. , přičemž za otázku zásadního právního významu považoval posouzení, zda rozhodnutí ukládající povinnost strpět prodej zástavy je vykonatelné podle §351 o.s.ř., či zda je vůbec vykonatelné.
Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala oprávněná, za kterou jednala pracovnice vybavená právnickým vzděláním, včas dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř. Jestliže hmotné právo ukládá zástavci povinnost snášet uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem ze zástavy , pak - jak se uvádí v dovolání - takto formulovaný žalobní petit je v souladu s §151f obč. zák. Jeho převzetí do výroku nemůže podle dovolatelky způsobit nevykonatelnost soudního rozhodnutí.
Nejvyšší soud svým usnesením dovolání zamítl.
Z
Odůvodnění:
Přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu se soustřeďuje k odvolacím soudem vytčenému právnímu posouzení, kterému koresponduje i uplatněný dovolací důvod , totiž zda rozsudek, který ukládá povinnost strpět prodej zástavy - věci nemovité - může být způsobilým exekučním titulem k nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí podle §335 násl. o.s.ř. Otázka, zda vůbec je vykonávané rozhodnutí materielně vykonatelné sice v dovolání přímo vytčena není, nicméně její vyřešení je jedním z předpokladů přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu na základě uplatněného dovolacího důvodu.
Nucený výkon rozhodnutí cestou soudní exekuce vždy předpokládá exekuční titul, tedy vykonatelné a zpravidla i pravomocné rozhodnutí soudu či jiného orgánu (popřípadě další tituly uvedené v §274 o.s.ř.), které lze vykonat některým ze zákonem určených způsobů exekuce. Ve vztahu k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ze zástavy mají - obecně vzato - ze všech zákonem určených způsobů exekuce význam jen prodej nemovitostí a prodej věcí movitých a přikázání pohledávky, popřípadě exekuce postižením jiných majetkových práv podle §320 o.s.ř. Prodej věcí movitých, prodej nemovitostí a také přikázání pohledávky jsou způsoby exekuce, které občanský soudní řád vyhrazuje pouze pro výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky (§258 odst. 1 o.s.ř.). Odtud také plyne, že nařídit exekuci uvedenými způsoby, t.j. nařídit výkon rozhodnutí prodejem věci movité , či nemovitosti, resp. přikázáním pohledávky, lze pouze na základě takového exekučního titulu, který povinnému ukládá zaplatit oprávněnému peněžitou částku. Jestliže exekuční titul, podle něhož oprávněná navrhuje prodej nemovitostí povinného, takové plnění povinnému neukládá, pak je zcela správný závěr okresního i odvolacího soudu, že na jeho podkladě nelze nařídit exekuci podle §335 násl.o.s.ř.
Dovolatelka vybudovala svou kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem především na závěru, že ustanovení §151f odst.1 obč. zák.předjímá právě exekuční titul na povinnost strpět prodej zástavy ( podle předloženého exekučního titulu jde ovšem o zástavní právo, které bylo sjednáno dle hospodářského zákoníku). Tento závěr je mylný. Citované ustanovení pouze obecně vyjadřuje realizační funkci zástavy tak, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy. Otázka jak na základě obsahu tohoto ustanovení formulovat žalobní petit, t.j. otázka uložení jaké povinnosti žalovanému zástavci se má domáhat, nemůže být spolehlivě vyřešena bez exekučních souvislostí, neboť ve skutečnosti jde právě o to, jak v exekuci zpěněžit zástavu - zde věc nemovitou - ve prospěch uspokojení pohledávky zástavního věřitele. Odpověď na tuto otázku byla již dána a je bezprostředně patrná. Vzhledem k §258 odst. 1 o.s.ř. obstojí jen takový žalobní návrh, jehož převzetím do výroku bude povinnému uložena povinnost k peněžitému plnění.
Odvolací soud správně vyložil i obsah ustanovení §372 o.s.ř. Citované ustanovení předpokládá přiměřené použití ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí v případech, kdy podle zákona může zástavní věřitel požádat soud o provedení prodeje zástavy. Ustanovení §151f odst. 1 ObčZ ovšem nedává zástavnímu věřiteli "právo požádat soud o provedení prodeje zástavy". Takovou úpravu - ale pouze ve vztahu k hospodářské arbitráži - obsahovalo ustanovení §129g odst. 2 až 4 již zrušeného hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jehož použitelnost na vztahy vzniklé před 1.1.1992 upravuje §763 obch. zák. Přechodné ustanovení čl. III bod 2 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, na soudy nepřeneslo uvedenou pravomoc orgánů hospodářské arbitráže nařídit prodej zástavy. Ostatně nebylo toho třeba vzhledem k tomu, že posléze citovaný zákon komplexně upravil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí. Závěry odvolacího soudu lze doplnit potud, že je zcela absurdní představa, že zástavu - nemovitost,lze prodávat přiměřeně podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je správné i potud, pokud vyznívá v závěr o materiální nevykonatelnosti rozhodnutí, jehož výkon je navrhován. Žalobní petit na "povinnost strpět prodej zastavených nemovitostí" má omezení zcela patrné na první pohled. Nařídit prodej nemovitostí na základě takového exekučního titulu, jehož výrok by byl totožný s uvedeným žalobním návrhem, prostě není možné, neboť to zakazuje již zmíněné ustanovení §258 odst. 1 o.s.ř, jež předpokládá pouze exekuční titul na peněžité plnění. Rozhodnutí, které ukládá povinnost něco strpět, se vykonává podle §351 odst.1 o.s.ř. ukládáním pokut, až do úhrnné výše 100.000,- Kč. Nutit povinného pokutami snášet prodej zástavy je jednak neefektivní, jednak protismyslné ( co by povinný měl vlastně snášet ?) a také neúčelné.
Převzetí takového žalobního návrhu, kterým se žalobce proti žalovanému domáhá uložení povinnosti strpět prodej zástavy, do výroku soudního rozhodnutí činí toto rozhodnutí materielně nevykonatelným.
Protože z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud podané dovolání zamítl podle §243b odst. 1 o.s.ř.