ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1542.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1542/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobců A/ J. H., B/ D. H. a C/ L. B., posledních dvou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ J. J., zastoupenému advokátem, a 2/ P. J., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 425/91, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.1.1998, č.j. 51 Co 481, 482/97-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.1.1998, č.j. 51 Co 481, 482/97-131, se v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným změněn, a ve výrocích o nákladech řízení mezi těmito účastníky, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost vyklidit do 15-ti dnů od právní moci rozsudku označený byt; ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou rozsudek, jímž byla žaloba o vyklizení zamítnuta, potvrdil. Odlišně od závěrů soudu prvního stupně dovodil, že na prvního žalovaného nepřešlo ve smyslu §179 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění do 31.12.1999 (dále jen obč. zák.), právo užívat byt, a v důsledku toho v něm bydlí bez právního důvodu. Z titulu vedení společné domácnosti se svojí matkou (předchozí nositelkou práva osobního užívání), jejíž existenci první žalovaný tvrdil, se tak stát nemohlo, neboť, jak uvedl odvolací soud, trvající společná domácnost s druhou žalovanou (manželkou) v bytě jejích rodičů vylučovala, aby „přítomnost ve sporném bytě mohla nabýt kvality společné domácnosti\" (§115 obč. zák.). Proto výsledky dokazování před soudem prvního stupně podle odvolacího soudu nasvědčují nikoli tomu, „že první žalovaný žil s matkou, a za rodinou jen docházel, ale tomu, že žil se svojí rodinou a matku jen navštěvoval a poskytoval jí pomoc\". Ohledně druhé žalované pak odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že v předmětné věci není dána její pasivní legitimace, protože v bytě nebydlí a do vlastnického práva žalobců nezasahuje.
Proti tomuto rozsudku (měnící části) podal první žalovaný (zastoupen advokátem) včasné dovolání, v němž namítá, že odvolací soud učinil své závěry na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu; odůvodnil-li rozhodnutí tím, že vedl společnou domácnost s druhou žalovanou, pak o tomto soužití „neměl důkazy vůbec žádné\". Dovolatel má za to, že „v případě pochybností\" mohl odvolací soud provést „celou řadu důkazů\", a jestliže tak neučinil, dokazování „zůstalo naprosto kusé\", a jemu byla upřena možnost odvolací instance. Kupříkladu motivem přihlášení se k přechodnému pobytu do bytu rodičů manželky byla snaha vyhnout se ve styku s dětmi potížím, které byly vyvolány jeho odstěhováním se k matce; jelikož se ho odvolací soud na to „vůbec nezeptal\", přikládal tomu význam jiný, jemu nepříznivý.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil – podle obsahu dovolání – způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ resp. c/ o.s.ř. Těmito dovolacími důvody je dovolací soud vázán; tzv. jiné (než vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř.) vady řízení (jinak podřaditelné pod důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) však posuzuje, i když nebyly v dovolání namítány (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel nezpochybnil právní názor odvolacího soudu (který je tak mimo hranice dovolacího přezkumu), že existence vedení společné domácnosti (s manželkou a dětmi v jiném bytě) vylučuje, aby vedl společnou domácnost s matkou v bytě předmětném. Jeho námitky směřují výlučně proti skutkovému zjištění, že tento předpoklad pro závěr, že nebyly splněny podmínky přechodu práva podle §179 odst. 1 obč. zák. (vedení společné domácnosti s druhou žalovanou), je dán, resp. že byl v řízení procesně řádným způsobem ustaven.
Dovolání je důvodné.
Dvouinstančnosti občanského soudního řízení odpovídá, že odvolací soud je soudem přezkumným; odvolací řízení slouží přezkumu jak skutkovému tak právnímu, přičemž – jak odpovídá zásadě úplné apelace – skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, není odvolací soud vázán (§213 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o.s.ř.); nejsou-li podmínky pro změnu rozhodnutí (ani pro potvrzení), odvolací soud je zruší (§221 odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány – v obecné poloze – mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění (jež soud prvního stupně neučinil), která si však odvolací soud sám opatřit nemůže; vybočí-li totiž z mezí, jež pro dokazování před ním určuje ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., vystavuje řízení riziku, že teprve v odvolacím řízení jsou činěna skutková zjištění, jež, ačkoli pro konečné rozhodnutí významná, z povahy věci instančnímu přezkumu nepodléhají. Žádat, aby tyto skutkové závěry byly prověřeny z hlediska správnosti a úplnosti, dotčený účastník (na základě řádného opravného prostředku) nemůže, a řízení je tudíž vadné tím, že mu (potud) odnímá soudní instanci.
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit nejen vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (jinému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Také tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti dosud nevýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by i zde bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
Platí tedy, že je-li ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999, sp. zn. 21 Cdo1901/98, uveřejněné pod č. 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pochybení ve vztahu k tomuto závěru představuje v dovolacím řízení tzv. jinou vadu ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/, §242 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud se jím neřídil.
Soud prvního stupně, který zjevně vycházel z jiného právního názoru (§179 odst. 1 obč. zák.) na podmínku vedení společné domácnosti s uživatelem bytu, jde-li o dítě uživatele (osoby podle první věty uvedeného ustanovení), soustředil dokazování k povaze bydlení dovolatele s matkou, a naopak pozornost nevěnoval tomu, jaké vztahy panovaly mezi ním a manželkou a dětmi; sice i k této otázce vyslechl oba žalované, z odůvodnění rozsudku však není patrné, jak tyto výpovědi hodnotil a jaké odtud vyvodil skutkové závěry, resp. zda nějaké učinil (z hlediska jeho právního názoru nebyly rozhodující). Konstatoval-li soud prvního stupně, že není logické po dovolateli požadovat, aby „zrušil vedení domácnosti a úplný kontakt s rodinou, žil pouze s matkou, a tím přechod nájmu podmiňovat„, vyjádřil tím toliko - vykládaje ustanovení §179 odst. 1 obč. zák. - právní názor, aniž by bylo možné usuzovat na skutkový závěr, že dovolatel s druhou žalovanou společnou domácnost fakticky vedl.
Oproti tomu z pohledu názoru odvolacího soudu, že (již) vedení společné domácnosti s manželkou vylučuje splnění podmínek přechodu práva osobního užívání bytu, je logicky existence a skutečná podoba vztahu (soužití) dovolatele s manželkou podstatná.
Odvolací soud, v rozporu s procesními zásadami, jež byly výše vyloženy, přijal závěr, že touto skutečnou podobou vztahu dovolatele a druhé žalované je stav vedení společné domácnosti, což logicky předpokládá, že si osvojil skutkový závěr o těch věcných znacích, jimiž se tato právní kategorie vyznačuje (institucionalizované společenství osobních vztahů a materiální vzájemnosti – viz. §115 obč. zák.).
Z předchozího plyne, že za daných okolností tak sám učinit nemohl, a to ani cestou vlastního dokazování.
Odvolací soud tedy pochybil, jestliže (zčásti) rozsudek soudu prvního stupně - z důvodů, které uvedl - změnil (rozhodl ve věci), a řízení je (v části napadené dovoláním) tím zatíženo vadou, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (§242 odst. 3 o.s.ř.). Proto je rozsudek v této části nesprávný, v důsledku čehož jej Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Odvolací soud nepřehlédne názor konstantní judikatury, který – při úvaze o podmínkách přechodu práva podle §179 odst. 1 obč. zák. (obdobně podle §706 odst. 1 obč. zák. v současném znění) – rozlišuje mezi osobami podle věty první tohoto ustanovení a věty druhé, přičemž vyloučení přechodu práva pro existenci trvalého spotřebního společenství funkčního manželství se může uplatnit jen v případě osob podle věty druhé (srov. Cpj 163/81 Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 10.6.1982, uveřejněné pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nelze též pominout zásadu, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně (§213 o.s.ř.) na základě v řízení provedených důkazů, zejména výpověďmi účastníků a svědků, je nutné, především vzhledem k požadavkům přímosti a ústnosti občanského soudního řízení, aby takové důkazy sám opakoval, případně aby si provedením dalších (obdobně relevantních) důkazů zjednal rovnocenný podklad pro jejich odlišné hodnocení (srov. i rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 a 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2000
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková