Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1713.98.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Vyklizení nemovitosti. Podnájem nemovitosti.

ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1713.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1713/98 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce Města T. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. M., zastoupené advokátem, o vyklizení a předání nebytových prostor a o zaplacení 39.581,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 177/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.5.1998, č.j. 6 Co 836/98 – 58, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.5.1998, č.j. 6 Co 836/98 – 58, se ve výroku o povinnosti uvést nebytové prostory do stavu způsobilého k užívání a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá. Odůvodnění: Rozsudek, jímž soud prvního stupně v celém rozsahu žalobu zamítl, odvolací soud změnil tak, že uložil žalované povinnost vyklidit (vyklizené žalobci předat) specifikované nebytové prostory, uvést je do stavu způsobilého k užívání (tím, že zajistí osazení elektroměrů a dodávku elektrické energie, opravu zvednutých parket a rozbitých oken tanečního sálu, a odstraní černé nátěry stěn), a zaplatit žalobci 39.581,- Kč se 17% úrokem od 1.8.1997 do zaplacení. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena platně, a jelikož žalovaná ji porušila tím, že neplatila nájemné, je po právu výpověď, kterou jí dal žalobce dopisem ze dne 18.4.1997. Na jejím základě nájemní vztah skončil dnem 31.7.1997, v důsledku čehož žalovanou stíhá povinnost k vyklizení (a to bez ohledu na to, že umožnila užívání nebytových prostor subjektu jinému), stejně jako povinnost k náhradě škody (uvedením do předešlého stavu), způsobené na dotčené nemovitosti, a posléze i povinnost zaplatit - za období od 1.1.1996 do skončení nájmu - neuhrazené nájemné. Nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu žalovaná ve včasném dovolání vyjádřila prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (ačkoli ohlásila i důvod podle písm. c/, fakticky jej neuplatnila), majíc za to, že odvolací soud pochybil především v závěru, že nájemní smlouva, již účastníci uzavřeli dne 30.9.1993, je právním úkonem platným. Podle jejího názoru nebyl řádně vymezen předmět nájmu, poněvadž ohledně ve smlouvě uvedeného „příslušenství a společných prostor\" není jasné, co jimi bylo myšleno, když užívala pouze jednu místnost ve sklepě, „a nic jiného a ani půdu\" neužívala. Podobně vadná je úmluva o nájemném, které bylo určeno bez rozlišení, zda se váže k vlastním nebytovým prostorům, společným prostorům v objektu či k pozemku parc. č. 2371/10 (který byl pronajat rovněž), což představuje zjevný rozpor s názorem, který vyjádřil Vrchní soud v Praze v rozsudku ve věci sp. zn. 11 Cmo 29/96, že nájemní smlouva je neplatná, jestliže do nájemného byla zahrnuta i cena služeb „bez bližší specifikace\". Dále smlouva postrádá „písemné„ uvedení účelu nájmu, jelikož se tak stalo pouze ve vztahu k pozemku a nikoli - jak dovozoval odvolací soud - též ohledně dalších pronajímaných věcí. Konečně i určení způsobu platby nájemného ve smlouvě chybí; byť je v ní označen účet pronajímatele, není dohodnuto, jak má být na tento účet placeno, tj. zda složením peněz v hotovosti nebo bezhotovostně. Uvedené nedostatky podle dovolatelky způsobují absolutní neplatnost nájemní smlouvy, a nelze je doplnit, jak se domníval odvolací soud, ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák., protože zákon č. 116/1990 Sb. má na obsah a formu smlouvy „jednoznačné požadavky\". Povinnost k vyklizení je pak ukládána nesprávně proto, že věci v objektu umístěné nejsou vlastnictvím jejím, nýbrž třetí osoby, která, jak bylo zjištěno, s vědomím žalobce nebytové prostory užívala a dosud užívá. Z těchto důvodů je nesprávné, byla-li uložena povinnost k úhradě nájemného naopak jí, a co do uvedení nebytových prostor do stavu způsobilého k užívání odvolací soud opomenul, že v takovém stavu nebyly ani v době, kdy je přejímala, přičemž za stav elektrické instalace v objektu nemůže odpovídat vůbec, neboť v tomto oboru nemá způsobilost k podnikání, a odběratelem elektřiny není. Žalobce, vyvraceje jednotlivé námitky dovolání, se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a byl jím uplatněn i způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., na jehož základě lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Mimo dovolací důvody, obsažené v dovolání, je dovolací soud povolán přezkoumat napadené rozhodnutí (z úřední povinnosti) i z hlediska, zda netrpí vadami vyjmenovanými v §237 odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.). Byť soud prvního stupně rozhodoval o žalobě na uložení povinnosti „předat žalobci řádně uklizené a vyklizené nebytové prostory\" a soud odvolací uložil žalované povinnost nebytové prostory „vyklidit a vyklizené (žalobci) předat\", aniž byla žaloba podle §95 o.s.ř. změněna, existenci vady řízení podle §242 odst. 3 o.s.ř. zde dovozovat nelze. Požadavek „předat vyklizené (nebytové prostory)\" totiž požadavku „vyklidit a předat\" obsahově koresponduje, jelikož vyklizení zahrnuje (a současně nepřesahuje) i předání (vyklizeného); žalobní petit „na vyklizení\" toliko vystihuje potřebnou souvislost na jeho základě vydaného rozhodnutí s navazujícími instituty řízení exekučního (srov. §342 o.s.ř.), a jeho užitím se odstraňuje nepřesnost petitu původního. Podkladem příslušného procesního postupu je tu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., přičemž ovšem nic nebrání, aby neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstranil žalobce sám, bez jinak předjímané ingerence soudu; postačí odpovídající procesní úkon, a ten v podáních, které žalobce adresoval odvolacímu soudu, spatřovat lze. Protože s výjimkou vad řízení podle §242 odst. 3 o.s.ř., je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán, je předmětem přezkumu v první řadě správnost právního posouzení, že nájemní vztah mezi účastníky řízení platně vznikl. Jelikož platnost výpovědi z nájmu jinak zpochybňována nebyla, posloužil kladný závěr, který odvolací soud vyslovil, coby východisko pro uložení povinnosti žalované k vyklizení předmětu nájmu bez toho, že pokládal za rozhodné, že fakticky tohoto předmětu již neužívala (v čemž, vycházejíc naopak z neplatnosti smlouvy o nájmu, shledávala oproti tomu žalovaná důvod, pro který žalobě vyhovět nelze). Právní posouzení věci je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže zjištěný skutkový stav soud poměřil nesprávně určenou právní normou nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, resp. ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu právní normě vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků řízení). Odvolací soud se důvodně zabýval platností smlouvy o nájmu nezávisle na tom, že již dříve, v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 C 36/96, byla žaloba o „předání vyklizených nebytových prostor\" zamítnuta. Závaznost ve smyslu §159 odst. 2 o.s.ř., jež vyplývá z výroku tohoto rozsudku (v obsahově vymezené vazbě na jeho odůvodnění), totiž nepokrývá předpoklad, že smlouva je platná, z něhož sice implicite soud v předchozím řízení vycházel, dospěl však - co se týče důsledků uvažované závaznosti - k rozhodnému (jinému) závěru, že výpovědní důvod, obsažený v předtím dané výpovědi (datované 8.12.1995), nebyl dán. Podle §3 odst. 3 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, účinných v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „zákona\") platí, že smlouva o nájmu musí mít písemnou formu, musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, i dobu, na kterou se nájem uzavírá; neobsahuje-li tyto náležitosti, je neplatná. Závěr, že tyto náležitosti smlouva účastníků obsahuje, založil odvolací soud na aplikaci pravidel výkladu právních úkonů, zakotvených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., podle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Co do metody je tento postup správný, neboť (a dovolatelka se mýlí, naznačuje-li opak) i písemné právní úkony podléhají výkladu, a jediným omezením, jež ze zvláštní formy úkonu vyplývá, je, že výkladem nelze doplňovat to, co v příslušné listině obsaženo vůbec není. Absenci náležitostí podle §3 odst. 3 zákona dovolatelka nevytýká; její kritika se především soustřeďuje k tomu, že jejich vymezení ve smlouvě není „jasné\", resp. že „není jasné, co bylo ...myšleno\"; jinými slovy namítá, že smlouva o nájmu nebytových prostor je ohledně těchto náležitostí neurčitá nebo nesrozumitelná. Podle §37 odst. 1 obč. zák. je právní úkon neplatný též tehdy, jestliže nebyl učiněn určitě a srozumitelně. Neurčité resp. nesrozumitelné uvedení obligatorních náležitostí smlouvy o nájmu nebytových prostor má tedy shodné důsledky s tím, nejsou-li uvedeny vůbec. Projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest když se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo - vadným slovním zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, bude tedy projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, jestliže typický účastník v postavení jejího adresáta může tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. K pochopení obsahu vůle může sloužit i širší kontext jednání účastníků, případně i jednání následného, jestliže je z něho možné na obsah vůle zpětně usuzovat. Nazíráno z těchto hledisek, nelze dospět k jiným závěrům, než které si osvojil odvolací soud. Především neobstojí námitka, že ve smlouvě účastníků nebyl - určitým způsobem - vymezen předmět nájmu. Co je tímto předmětem je uvedeno v článku II. smlouvy (taneční sál, hostinec s výčepem, sociální zařízení, příslušenství a společné prostory, pozemek parc. č. 2371/10), a není - v této souvislosti - významné, že občanský zákoník „neřeší\", co je příslušenstvím nebytových prostor, a že označený pozemek zjevně nebytovým prostorem není; podstatné naopak je, zda účastníci smlouvy věděli (a bylo mezi nimi o tom jednoty), co je dovolatelka na základě této smlouvy oprávněna užívat. O tom, že uvnitř objektu kulturního domu existují další „prostory\", s využitím tanečního sálu a hostince účelově spjaté, jež jejich využití podmiňují resp. doplňují, a které představují „společné prostory\", „příslušenství\" a „sociální zařízení\", svěřené jí do nájmu, však ani dovolatelka - podle obsahu dovolání - nepochybovala. Také podle obsahu spisu nebyl v řízení získán žádný poznatek, že by mezi účastníky smlouvy v období, kdy objekt kulturního domu fakticky provozovala, o tom bylo sporu. Ostatně dovolatelka argumentuje též tím, že v rozsahu svého nájmu a se souhlasem pronajímatele nájem „převedla\" na jiný subjekt, což logicky předpokládá (zejména šlo-li o subjekt, jehož byla jednatelkou), že tento rozsah - a tím i předmět nájmu z pohledu smlouvy mezi účastníky - znala dostatečně. Totéž platí ohledně ujednání o účelu nájmu. Ačkoli určení „k provozování podnikatelské a obchodní činnosti\" bylo ve smlouvě připojeno až k poslední předmětové položce (k pozemku parc. č. 2371/10), je absurdní je spojovat právě a jen s ní, když logika věci (provoz kulturního domu resp. jeho společenských zařízení) si zjevně vynucuje účelové spojení (především) se všemi předmětovými určeními nájmu, jež ji předcházejí (s nájmem tanečního sálu, hostince a „příslušenstvím\" atd.). „Provozování podnikatelské a obchodní činnosti\" implikuje - ve vztahu k tanečnímu sálu a hostinci - takové určení účelu nájmu, jež za neurčité pokládat nelze. Také způsob platby nájemného byl uveden přiměřeně určitě již tím, že bylo dojednáno placení na účet pronajímatele, jenž byl ve smlouvě účastníků náležitě identifikován; požadovat i určení druhu platby (v hotovosti či bezhotovostně), který vznesla dovolatelka, je zjevně nepřiléhavý, neboť pro splnění povinnosti platit nájemné žádný význam nemá. Nedostatek ujednání splatnosti nájemného pak dovolatelka ani nevytýkala. S dovolatelkou je možné souhlasit, že v případě, že úplata za oprávnění vyplývající z nájmu nebytových prostor byla sjednána bez rozlišení nájemného a úhrady za služby, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno, je ujednání o výši nájemného s ustanovením §3 odst. 3 zákona v rozporu, a smlouva o nájmu nebytových prostor v důsledku toho neplatná. O takovou situaci však v daném případě nejde; podle článku V., bodu 4/ bylo výslovně dohodnuto, že „nad rámec ceny nájmu nájemce hradí náklady za energii, vodné a stočné, jakož i náklady na jiné služby spojené s užíváním nebytových prostor\", a ani okolnost, že nájemné nebylo „rozlišeno\" ve vztahu k jednotlivým dílčím uživatelským oprávněním (podle článku II. smlouvy) na tom ničeho nemění. Smyslem požadavku, vysloveného v §3 odst. 3 zákona, sankcionovaného neplatností smlouvy o nájmu nebytových prostor, je zajistit podmínky, aby výkon práv a povinností z této smlouvy byl efektivní a bezporuchový, a z tohoto hlediska je třeba jej i vykládat. Sjednání celkové (sumární) výše nájemného za užívání (více) nebytových prostor a prostor s nimi věcně i účelově spjatých, jestliže (s výjimkou bytu, který předmětem smlouvy nebyl) vystihuje stav užívání určitého objektu (nemovitosti) jako celku, kde jednotlivá „dílčí\" užívání nejsou ujednána jakožto samostatná resp. objektivně samostatná být z povahy věci nemohou, tomuto chápání náležitosti smlouvy (jímž je sjednání nájemného) nepřekáží. Dovolatelka věděla, co je oprávněna užívat, a jakou částku je povinna žalobci za to platit, a tudíž pro pochybnost, k čemu se sjednané nájemné vztahuje, místa nebylo; dokud nájem provozovala ji také neměla. Ujednání o nájemném, jak je účastníci vtělili do smlouvy, tedy ohrožení právní jistoty uvnitř jejich nájemního vztahu nepředstavovalo. Účastníkům ostatně nic nebránilo uzavřít smlouvu o nájmu nemovitosti podle §663 a násl. obč. zák., a existence nebytových prostor v ní by mohla znamenat toliko povinnost přihlédnout k veřejnoprávním aspektům takto uvažovaného poměru (viz povinnost předchozího souhlasu obecního úřadu v případě, že nebytové prostory byly určeny k provozování obchodu a služeb). Tím se odpovídá (negativně) i na námitku, že do smlouvy bylo jakožto předmět nájmu zahrnuto i to, co charakter nebytových prostor nemělo (přístupový pozemek). Závěr, že nájemní vztah mezi účastníky vznikl platně, tedy obstojí. Důsledky, jež odtud odvolací soud vyvodil ohledně jeho zániku výpovědí ze dne 18.4.1997, jestliže její účinky jinak dovolatelka nenapadla, tedy obstojí rovněž. Zániku nájmu také odpovídá povinnost dovolatelky předmět nájmu vyklidit, a je nerozhodná námitka, že „ve sklepě užívala jen jednu místnost\" a půdu neužívala vůbec, stejně jako okolnost, že věci, umístěné ve vyklizovaném objektu, nejsou jejím vlastnictvím, ale vlastnictvím třetí osoby, která, jak uvádí dovolatelka, s vědomím žalobce nebytové prostory užívala. Odvolací soud uzavřel, že souhlas žalobce s „rozšířením nájemní smlouvy\" na „firmu M a spol.\" (další žádosti dovolatelky již nevyhověl) neznamenal nic jiného než svolení k přenechání objektu kulturního domu do podnájmu, což odpovídalo tomu, co si účastníci sjednali v článku IV. písm. c/ smlouvy. Tento závěr zůstal – z hlediska správnosti – nedotčen, neboť dovolatelka odlišný právní závěr (že nemovitost byla užívána třetí osobou bez právního důvodu, ale se souhlasem žalobce) vyslovila toliko jako důsledek námitky neplatnosti smlouvy o nájmu, jež byla výše vyvrácena. Subjekt z podnájmu oprávněný však není v přímém vztahu k pronajímateli; proto (stejně jako subjekt jiný, jemuž bylo užívání bez souhlasu pronajímatele umožněno) má postavení toho, za umístění jehož věcí ve vyklizované nemovitosti odpovídá (bývalý) nájemce, a při případném výkonu rozhodnutí se tyto věci vyklizují (odstraňují) bez dalšího, to jest bez zvláštního titulu proti němu (srov. §342 odst. 1 o.s.ř.). Z toho také plyne, že okolnost (již dovolatelka namítá), že nemovitost užívala (ať se souhlasem žalobce či bez něj) třetí osoba, není jakkoliv relevantní pro úsudek, kdo je povinným k úhradě nájemného za období, kdy nájemní vztah dovolatelky trval. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže dovolatelce tuto povinnost uložil. Potud dovolání důvodné není. V části, ve které směřuje proti výroku, jímž byla dovolatelce uložena povinnost uvést „předmětné prostory do stavu způsobilého k užívání\" (osazením elektroměrů a zajištěním dodávky elektřiny, odstraněním černých nátěrů stěn, a opravou zvednutých parket a rozbitých oken tanečního sálu), však dovolání důvodné je, neboť řízení před odvolacím soudem, a rozsudek, jenž v něm byl vydán, trpí tzv. jinou vadou ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř., ke které, jak bylo výše řečeno, dovolací soud přihlíží i bez toho, že byla vytýkána (srov. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Dvouinstančnosti občanského soudního řízení odpovídá, že odvolací soud je soudem přezkumným; odvolací řízení slouží přezkumu jak skutkovému tak právnímu, přičemž – jak odpovídá zásadě úplné apelace – skutkový stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, není odvolací soud vázán (§213 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o.s.ř.); nejsou-li podmínky pro změnu rozhodnutí (ani pro potvrzení), odvolací soud je zruší (§221 odst. 1, věta první, o.s.ř.). Podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která si však odvolací soud sám opatřit nemůže; vybočí-li totiž z mezí, jež pro dokazování před ním určuje ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., vystavuje řízení riziku, že teprve v odvolacím řízení jsou činěna skutková zjištění, jež, ačkoli pro konečné rozhodnutí významná, z povahy věci instančnímu přezkumu nepodléhají. Žádat, aby tyto skutkové závěry byly prověřeny z hlediska správnosti a úplnosti, dotčený účastník (na základě řádného opravného prostředku) nemůže, a řízení je tudíž vadné tím, že mu (potud) odnímá soudní instanci. Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit nejen vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Také tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti dosud nevýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by i zde bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Platí tedy, že je-li ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.199, sp. zn. 21 Cdo1901/98, uveřejněné pod č. 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmito zásadami se při posouzení dílčího nároku na uvedení „předmětných prostor do stavu způsobilého k užívání\" odvolací soud neřídil. Kvalifikuje tento nárok jako nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák., odůvodnil příslušný výrok (toliko) – právním – závěrem, že nájemce za škodu odpovídá bez ohledu na to, zda dotčenou nemovitost užíval či nikoli. Skutkovým základem nároku se nezabýval; aniž sám prováděl v dovolacím řízení dokazování, vycházel zjevně z toho, že potřebná skutková zjištění učinil soud prvního stupně. Ten sice ke stavu nemovitosti, z něhož se podle žalobce tento nárok odvíjí, vyslechl žalovanou, z odůvodnění jeho rozsudku ale neplyne, že v rozhodném smyslu ke skutkovým závěrům fakticky dospěl, resp. k jakým. Pro soud prvního stupně, který byl veden právním názorem, že za uvedení nemovitosti do původního stavu žalovaná neodpovídá již proto, že (vzhledem k neplatnosti smlouvy o nájmu, již dovodil) nebyla nájemcem ani nemovitosti neužívala, byla tato skutková zjištění nepotřebná; i kdyby je učinil, své rozhodnutí na nich nezaložil a založit ani nepotřeboval. Jestliže však byla potřebná – vzhledem k odlišnému právnímu názoru – pro soud odvolací, pak ten nemohl postupovat jinak než v souladu se závěry, jež byly výše uvedeny; o tom, že zjištění o původním a následném fyzickém stavu nemovitosti mají z hlediska nároku na náhradu škody povahu zjištění podstatných resp. zásadně významných, nemůže být pochyb. Odvolací soud tedy pochybil, jestliže i v této části rozsudek soudu prvního soudu změnil (rozhodl ve věci) namísto toho, aby jej zrušil (§221 odst. 1 o.s.ř.), a jeho rozsudek je tu proto vskutku zatížen vadou, jež mohla mít vliv na jeho správnost (§242 odst. 3 o.s.ř.). Rozsudek odvolacího soudu je v této části nesprávný, a v důsledku toho jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.); v části, ve vztahu ke které dovolání důvodné není (a rozsudek odvolacího soudu naopak správný), Nejvyšší soud dovolání podle téhož ustanovení zamítl. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. července 2000 JUDr. Vladimír K u r k a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Vyklizení nemovitosti. Podnájem nemovitosti.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2000
Spisová značka:20 Cdo 1713/98
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1713.98.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18