Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000, sp. zn. 20 Cdo 1855/98 [ usnesení / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1855.98.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Dědění. Nabývání dědictví. Odmítnutí dědictví. Nepřítomný nebo neznámý dědic.

ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1855.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1855/98 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po JUDr. A. D., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Nc 88/95, o dovolání J. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 1996, č.j. 24 Co 109/96-44, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. července 1996, č.j. 24 Co 109/96-44, odmítl odvolání zůstavitelova syna J. D. proti usnesení Státního notářství pro Prahu 3 ze dne 15. dubna 1965, č.j. 3 D 996/64-29, jímž bylo nabytí veškerého majetku zůstavitele potvrzeno zůstavitelově manželce E. D. Odvolací soud citoval ustanovení §174 zákona č. 142/1950 Sb., občanského soudního řádu, účinného v době smrti zůstavitele, a článek II. bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, s tím, že odvolání může podat účastník řízení do patnácti dnů od doručení rozhodnutí (§173 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb.). Za účastníka řízení, který je oprávněn podat odvolání, je podle soudu nutno v dědickém řízení považovat jen toho, s kým v rámci tohoto řízení státní notářství jednalo, koho předvolávalo k projednání věci a komu doručovalo rozhodnutí (včetně rozhodnutí z 15. dubna 1965), případně toho, s kým sice jako s účastníkem řízení nejednalo, ale jednat mělo, jestliže taková osoba podá odvolání před právní mocí rozhodnutí (v době, kdy lhůta k podání odvolání ještě běží některé z těch osob, s nimiž bylo jako s účastníky řízení jednáno). Totéž platí, bylo-li rozhodnutí této osobě doručeno před právní mocí (před uplynutím lhůty k podání odvolání těm, s nimiž bylo jako s účastníky řízení jednáno); pak se lhůta k podání odvolání počítá ode dne doručení rozhodnutí uvedené osobě. Jiný výklad pojmu účastník řízení by dle soudu byl v rozporu s požadavkem právní jistoty, neboť by umožňoval zrušit rozhodnutí, která již byla považována za pravomocná a závazná pro účastníky i všechny orgány (srov. §159 odst. 1 a 2 a §167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen "o. s. ř."). V této věci státní notářství zjistilo, že zůstavitel nezanechal závěť a že jako dědici ze zákona přicházejí v úvahu zůstavitelova manželka, u níž byl (pro emigraci) vysloven trest propadnutí majetku, a syn, jehož adresa tehdy nebyla známa. Proto státní notářství ustanovilo synovi zůstavitele opatrovníka a usnesením tohoto syna vyrozumělo o dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví, s tím, že nevyjádří-li se do jednoho měsíce, bude se mít za to, že zůstavitel takového dědice nezanechal. Syn zůstavitele se ve lhůtě nepřihlásil, takže státní notářství k němu nepřihlíželo a potvrdilo nabytí dědictví manželce zůstavitele. Tento postup, který výslovně umožňují i nyní platné předpisy (§468 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen "obč. zák."), byl dle tehdy platných předpisů legální a nelze mu nic vytknout, ani vinit státní notářství respektive opatrovníka, že neučinil vše pro zjištění adresy zůstavitelova syna, jestliže tehdy dostupné prostředky byly vyčerpány - je možné, že adresa byla známa orgánům činným v trestním řízení, nikoli však v tomto dědickém řízení. Usnesení státního notářství bylo doručeno zástupci zůstavitelovy manželky a opatrovníku zůstavitelova syna a v roce 1965 nabylo právní moci (posléze byl podle něj proveden zápis v evidenci nemovitostí). Odvolací soud za této situace uzavřel, že odvolání podává osoba, s níž nebylo v dědickém řízení po zůstaviteli (v souladu s tehdy platnými předpisy) nakládáno jako s účastníkem řízení, a odvolání je podáno až poté, co usnesení nabylo právní moci; odvolání proto odmítl podle §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V závěru odvolací soud zdůraznil, že z hlediska právní jistoty považuje za nepřípustné, aby na základě opravných prostředků podaných více než třicet let po vydání rozhodnutí a jeho doručení účastníkům tehdejšího řízení, bylo takové rozhodnutí přezkoumáno obecným postupem dle ustanovení o opravných prostředcích, pro něž je charakteristické, že možnost jejich podání je omezena přesně stanovenými (a zásadně nepříliš dlouhými) lhůtami a přesným vymezením okruhu osob, které je mohou podat. Za účastníka řízení je považován ten, kdo jím skutečně byl, a nikoli ten, kdo jím z nějakého důvodu nebyl, i když jím být měl, uvedl odvolací soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 19/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pravý dědic měl ostatně možnost domáhat se vydání dědictví podle ustanovení §485 a násl. obč. zák. (dříve §557 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku), přičemž i tato možnost je časově omezena. Požadavek právní jistoty je totiž nedílně spojen s řadou právních institutů, jejichž společným znakem je právě časově omezená možnost uplatňovat určité právo (promlčení, prekluze, vydržení). J. D. (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241 odst. 2 písm. a/ a d/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že mu - ve smyslu §237 písm. f/ o. s. ř. - byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Konkrétně dovolatel vyslovil přesvědčení, že byl-li mu v dědickém řízení ustanoven opatrovník jako osobě neznámého pobytu, soud mu svým postupem odňal možnost jednat před státním notářstvím a takové rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Veřejný opatrovník pro zjištění adresy dovolatele nic nepodnikl; přitom notářství mělo k dispozici odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. října 1962, sp. zn. 1 T 046/92, citovaný v protokole sepsaném v dědickém řízení dne 15. dubna 1965. V protokole je uvedena též adresa matky dovolatele (manželky zůstavitele) E. D., na které v roce 1965 bydlela jmenovaná i dovolatel. Uvedená adresa tedy byla známa státnímu notářství, notáři, veřejnému opatrovníkovi i zástupci Obvodní prokuratury pro P., který proti matce dovolatele vznesl obžalobu z trestného činu opuštění republiky. Jestliže by při minimální snaze něco o dovolateli zjistit byl učiněn na této adrese dotaz, byl by bezpečně zjištěn dovolatelův pobyt a s dovolatelem mohlo být jednáno jako s účastníkem řízení. Dovolatel má za nesporné, že se tak stalo proto, že zde byl zájem, aby jako syn emigrantky byl z dědictví vyloučen. Z těchto důvodů dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, vycházejícím z toho, že nebyl účastníkem řízení. Proto dovolatel požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., avšak není důvodné. Dovolatel nesprávně odkazuje co do dovolacích důvodů na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 1995. Dovolání bylo ovšem podáno v říjnu 1996 (leč Nejvyššímu soudu předloženo až v září 1998), takže pro dovolací řízení se uplatní občanský soudní řád ve znění zákona č. 238/1995 Sb., účinného od 1. ledna 1996 (srov. článek II. odst. 1 a 4 citovaného zákona). Ustanovením §241 odst. 2 písm. a/, a d/ a §237 písm. f/ o. s. ř. tedy v rozhodném znění odpovídají ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o. s. ř. a §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. "zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem. Ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen "R 27/1998" a "R 49/1998"). Podle ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů; tím není dotčeno užití §38. Z ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářství (notářského řádu), který nabyl účinnosti 1. dubna 1964, vyplývá, že pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije se dosavadních předpisů. Dle ustanovení §503 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který nabyl účinnosti 1. dubna 1964, při dědění se užije práva platného v den smrti zůstavitele; byla-li však závěť zřízena před 1. dubnem 1964, posuzuje se její platnost podle dosavadních předpisů. Zůstavitel zemřel dne 30. listopadu 1956; proto je třeba při prověřování správnosti "postupu" soudu v dědickém řízení vyjít z tehdejší hmotněprávní i procesní úpravy obsažené v zákonech č. 141/1950 Sb. a č. 142/1950 Sb. Přitom nesmí být přehlédnuto, že ač je v těchto předpisech zmiňován jako orgán provádějící řízení o projednání dědictví soud, s účinností od 1. ledna 1955 bylo k této činnosti povoláno státní notářství (srov. §2 a §17 zákona č. 52/1954 Sb., kterým se rozšiřuje působnost státního notářství). Podle ustanovení §324 zákona č. 142/1950 Sb., ve znění zákona č. 68/1952 Sb., osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, státní notářství o tom uvědomí. Zároveň je poučí, že mohou do jednoho měsíce, neustanovilo-li státní notářství lhůtu delší, dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí. Uvědomění a poučení se doručí do vlastních rukou nebo se dá ústně a zapíše se do protokolu. Při absenci výslovné úpravy v pasážích týkajících se přímo řízení o dědictví platila pro dědické řízení definice účastenství formulovaná v ustanovení §5 zákona č. 142/1950 Sb. tak, že účastníkem řízení je ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení rozhodováno. Ve spojení s cit. ustanovením §324 zákona č. 142/1950 Sb., ve znění zákona č. 68/1952 Sb., tedy byly za účastníky dědického řízení pokládány především osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici. Kdo je dědicem přitom vymezoval tehdy platný občanský zákoník především (pozitivně) v ustanoveních §526 a násl. Dovolateli byl usnesením bývalého Státního notářství pro Prahu 3 ze dne 11. března 1965, č.j. 3 D 996/94-26, ustanoven podle §61 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. opatrovník jako osobě neznámého pobytu. Toto usnesení bylo dovolateli též bylo řádně doručeno (ve shodě s ustanovením §51 a §52 zákona č. 142/1950 Sb.) vyvěšením na úřední desce soudu; nebylo pak odklizeno žádným opravným prostředkem a není předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu v této věci. Jen pro úplnost lze v této souvislosti dodat, že podle konstatní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozhodnutí soudu (v něm projevený hodnotící úsudek) není nesprávným postupem soudu "v průběhu řízení" (srov. výše cit. R 27/1998 a R 49/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod pořadovým číslem 36). Podle ustanovení §518 zákona č. 141/1950 Sb. odmítnout lze dědictví jen písemným prohlášením, učiněným soudu písemně anebo ústně do soudního protokolu. Z ustanovení §521 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. se přitom podává, že opatrovník nepřítomen nebo neznámého dědice (§61 odst. 2) nemůže za takového dědice učinit prohlášení, že dědictví odmítá nebo naopak neodmítá. Dle ustanovení §519 téhož zákona prohlášení o odmítnutí může dědic učinit jen do měsíce ode dne, kdy byl o své dědickém právu úředně zpraven, ledaže mu soud se zřetelem k zvláštním poměrům určí lhůtu delší (odstavec 1). Nebude-li ve lhůtě soudem dané učiněno prohlášení, zdali nepřítomní nebo neznámí dědicové dědictví odmítají nebo ne, má se za to, že zůstavitel žádné takové dědice nezanechal (odstavec 2). Příslušného uvědomění a poučení podle §519 zákona č. 141/1950 Sb. a §324 zákona č. 142/1950 Sb., ve znění zákona č. 68/1952 Sb. se dovolateli dostalo ve výše cit. usnesení o ustanovení opatrovníka. Marné uplynutí tam uvedené zákonné lhůty pak mělo i hmotněprávní účinky; potud, že se zřetelem k ustanovení §519 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. tím nastal stav, že se na dovolatele nehledělo jako na dědice zůstavitele. Se zřetelem k výše podanému výkladu účastenství v dědickém řízení tak přestal být i účastníkem dědického řízení. Ani tím ovšem dovolatel nebyl zbaven práva jednat před soudem, když až do rozhodnutí, jímž se potvrzuje nabytí dědictví, mohl uplatnit v dědickém řízení své dědické právo. Nicméně, nestalo-li se tak, pak odvolací soud J. D. právem nepokládal za účastníka dědického řízení. Ostatně, i po právní moci rozhodnutí, jež dovolatel napadl odvoláním, měl dovolatel k dispozici institut k prosazení svého dědického nároku vůči nepravému dědici prostřednictvím žaloby podle ustanovení §557 a §558 zákona č. 141/1950 Sb. (tzv.hereditas petitio). Lze tedy uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není. Zbývá vypořádat se s dovolacím důvodem dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V daném případě právě ty závěry, jež Nejvyšší soud učinil při zkoumání namítané zmatečnostní vady, odůvodňují jako správné i právní posouzení věci odvolacím soudem co do úvahy, že odvolání bylo - v intencích §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. - podáno osobou neoprávněnou (někým, kdo již dříve přestal být účastníkem dědického řízení). Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 20. prosince 2000 JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Romana Říčková

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Dědění. Nabývání dědictví. Odmítnutí dědictví. Nepřítomný nebo neznámý dědic.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2000
Spisová značka:20 Cdo 1855/98
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1855.98.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18