ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2482.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2482/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobců A/ J. V. a B/ A. V., proti žalované J. R., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 252/90, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 1998, č. j. 51 Co 302/97-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 1998, č. j. 51 Co 302/97-166, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. listopadu 1996, č. j. 20 C 252/90-127, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o vyklizení bytu určeného ve výroku rozhodnutí a žalobcům uložil povinnost náhrady nákladů řízení. K odvolání žalobců pak městský soud shora uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zavázal žalovanou, když poté, co dokazování doplnil listinnými důkazy a opětovnými výslechy některých svědků, dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že v den smrti svého otce s ním žila (v předmětném bytě) ve společné domácnosti.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že odvolací soud, „...aniž znovu vyslechl ty svědky, z jejichž svědeckých výpovědí soud prvního stupně vycházel, důkazní situaci sám přehodnotil bez zopakování uvedených důkazů, které hodnotil odlišně." Pokud jde o výpovědi svědků V. V., R. J. a J. R. st., zopakované před odvolacím soudem, na jejich základě nelze podle názoru dovolatelky změnit správný závěr soudu prvního stupně, že na ni přešlo užívací právo ke spornému bytu. Kromě toho je podle žalované nesprávný právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 3. dubna 1994, a to jednak proto, že prvý žalobce (v dovolání je nesprávně uvedeno „žalovaný") jakožto „...iuris doktor nemohl být v pochybnostech o své vůli...nájemní vztah založit...", a jednak proto, že - podle názoru žalované (odvolávající se na nález Ústavního soudu, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, pod poř. č. 53) - se absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
V uvedených pochybeních odvolacího soudu dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."), jímž je možno namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a podle písm. d) téhož ustanovení, dle něhož lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je také důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (ustanovení §242 odst. 1, 3 o. s. ř.); z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady, jež by řízení činily zmatečným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají; jinak tomu však je u tzv. vad jiných, ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Jiné (než v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. uvedené) vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je dán (kromě jiného) i tehdy, jestliže odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil.
Závěry odvolacího soudu nemohou v daném případě obstát již proto, že byly přijaty, aniž soud respektoval zásady dokazování v odvolacím řízení. Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Dokazování může opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Citované ustanovení je procesním projevem zásady, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6 - 7, ročník 1966, pod poř. č. 64, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1968, pod poř. č. 92).
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku (viz str. 16 rozsudku na čl. 134 versa, řádky 23, 22 zdola, a násl.strana, řádky 21, 20, 2 a 1 zdola), závěr, že žalovaná v rozhodné době žila ve společné domácnosti se svým otcem, soud prvního stupně dovodil (kromě listinných důkazů) z výpovědí svědků J. R. st. a J. R. ml., H. H., R. J. a L. B.; zároveň také (viz str. 16 rozsudku shora) vyložil, proč výpovědím ostatních svědků neuvěřil. Ze svědků, z jejichž výpovědí soud prvního stupně vzal za zjištěnu existenci společné domácnosti žalované a jejího otce, odvolací soud opětovně vyslechl pouze J. R. st., R. J. a L. B., a - aniž zopakoval výslechy svědků J. R. ml. a H. H. - dospěl (bez odůvodnění tohoto svého postupu ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.) ke zjištění opačnému, totiž že společná domácnost žalované a jejího otce v rozhodné době neexistovala. Takovýto postup je nepřijatelný zejména proto, že při hodnocení důkazů výpověďmi svědků spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač jsou nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Navíc (kromě toho, že jeho výpověď žádné nové poznatky, v jejichž důsledku by bylo lze bez dalšího přehodnotit výpovědi dříve slyšených svědků, neobsahuje) z výslechu jednoho ze tří svědků, z jejichž výpovědí soud prvního stupně existenci společné domácnosti dovodil, a jež odvolacím soudem opětovně vyslechnuti byli, totiž z výpovědi svědka J. R. st., odvolací soud vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci (viz třetí odstavec čtvrté strany rozsudku odvolacího soudu na čl. 169); i toto pochybení je ovšem tzv. jinou vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu vydané po řízení, které trpí vadou podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., je rozhodnutím nesprávným ve smyslu ustanovení §243b odst. 1, 2 o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž se zabýval argumenty uplatněnými v dovolání, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem, odst. 5 o. s. ř. rozsudkem zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková