ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2761.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2761/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M.B.M. s.r.o., proti žalované N. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 372/95, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 1999, č. j. 17 Co 243/99-146, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 1999, č. j. 17 Co 243/99-146, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. října 1998, č. j. 8 C 372/95 - 132, rozhodl o povinnosti žalované vyklidit a vyklizené do 3 dnů od právní moci rozsudku předat žalobci ve výroku označené prostory a uložil jí zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.710,-Kč.
Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 31. května 1999, č. j. 17 Co 243/99-146, zastavil - odkazuje na ustanovení §43 odst. 2 a §211 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.") - řízení o odvolání žalované proto, že odvolání nedoplnila o náležitosti uvedené v ustanovení §205 o. s. ř., ač k tomu byla vyzvána usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. března 1999 (č. j. 8 C 372/95-140).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná (řádně zastoupená advokátkou) včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. f/ a §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (jež spojuje zmatečnost řízení se zjištěním, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), namítajíc dále, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především uvádí, že její odvolání neobsahuje toliko odůvodnění, jehož absence však nemůže být důvodem pro odmítnutí meritorního projednání věci. Tím, že odvolací soud zastavil odvolací řízení, podle dovolatelky jednak věc nesprávně posoudil po stránce právní (co do výkladu ustanovení §43 odst. 2, §42 odst. 4 a §211 o. s. ř.), jednak jí odňal možnost před soudem jednat. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. přípustné a co do existence dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je i důvodné.
Podle ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu, a čeho se odvolatel domáhá.
Podle ustanovení §209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně dbá o odstranění vad odvolání. Nezdaří-li se mu vadu odstranit, nebo má-li za to, že odvolání je podáno opožděně nebo tím, kdo k tomu není oprávněn, nebo že není přípustné, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Podle ustanovení §211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Ze spisu se podává, že žalovaná v odvolání (č.l. 138) označila rozsudek, proti kterému odvolání směřuje, a uvedla, že s tímto rozsudkem „v celém rozsahu nesouhlasí a podává proti němu odvolání"; s výjimkou údajů o tom, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvoláním domáhá, odvolatelka v odvolání uvedla - v intencích §42 odst. 4 o . s. ř. - i ostatní jeho náležitosti.
Z odvolání je tedy patrno, které rozhodnutí a v jakém rozsahu („v celém") odvolatelka napadá. Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha dalších rozhodnutích odůvodnil závěr, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení. Je tomu tak proto, že odvolací soud podle ustanovení §212 odst. 1 o. s. ř. projednává věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž je vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. §212 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Od závěrů formulovaných v cit. rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této věci. Závěr, že odvolání v dané věci není projednatelné, tudíž neobstojí.
Oproti tomu vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (k jejíž existenci dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti) řízení zjevně netrpí. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolání není projednatelné) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení" (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod pořadovým číslem 36).
Jelikož dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu, že odvolání je projednatelné, je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková