ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.803.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 803/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K. proti žalovanému P. P., o zaplacení částky 252.535,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 9 C 1728/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 1999, č.j. 11 Co 585/99-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.450,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. listopadu 1999, č.j. 11 Co 585/99-87, potvrdil rozsudek ze dne 22. dubna 1998, č.j. 9 C 1728/96-49, kterým Okresní soud v Děčíně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 252.535,50 Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 4. května 1995 do zaplacení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil (ve smyslu ustanovení §451 odst. 1 a §454 občanského zákoníku), neboť žalobce jako vlastník nemovitosti zastavené zástavní smlouvou ze dne 29. ledna 1992, uzavřenou mezi Č. s. a žalovaným, zaplatil za žalovaného uvedenou částku Č. s. a.s. (zástavnímu věřiteli), které ji žalovaný dlužil na splátkách z úvěrové smlouvy ze dne 31. ledna 1992.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (zastoupen advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."), a v němž namítá, že jsou dány dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o. s. ř., tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 (písmeno a/), konkrétně k vadě dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že k jednání u odvolacího soudu, které se konalo dne 4. listopadu 1999, se řádně omluvil a požádal o odročení jednání, neboť se jej chtěl osobně zúčastnit a uvedeného dne toho nebyl schopen pro nemoc. Odvolací soud mu nehodlal vyhovět s tím, že je zastoupen advokátem; přitom ovšem žalovaný ještě před zmíněným jednáním zastoupení ukončil a toto oznámil odvolacímu soudu. Přesto odvolací soud - v rozporu se zákonem - o věci jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného. Dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je podle dovolatele dán proto, že v řízení prokázal (a žalobce to i přiznal), že žalovanou částku již žalobce od žalovaného jednou obdržel. Strany jsou ve sporu pouze v otázce právního důvodu této platby, jenž mohl určit pouze plátce (žalovaný). Je nemyslitelné - uzavírá dovolatel - aby žalobcovo vyjádření, že platil jakýsi podíl do sdružení, bylo bráno za relevantní, ačkoli žalovaný jako osoba, která plnila, uvádí, že důvod této platby byl jiný. Proto dovolatel požaduje, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout s tím, že je nedůvodné, a jde o obstrukci žalovaného zamezující výkonu spravedlnosti.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 22. dubna 1998 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatel.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu jde o odnětí možnosti jednat před soudem i tehdy, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. Jde tedy o to, zda taková situace v předmětné věci vskutku nastala.
Podle ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti. Jelikož ustanovení upravující postup řízení u odvolacího soudu neobsahují zvláštní úpravu (srov. §211 a násl. o. s. ř.), je ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně použitelné i pro řízení odvolací (§211 o. s. ř.).
Z obsahu spisu je patrno, že první odvolací jednání konané ve věci 21. října 1999 ve 13.00 hod. bylo odročeno na 4. listopadu 1999 ve 13.00 hod. poté, co se nedostavil žalovaný ani jeho zástupce (JUDr. O. V.), a co bylo mimo jiné protokolováno, že dle telefonického sdělení sekretářky JUDr. V. žalovaný měl svému zástupci odvolat plnou moc. Předvolání k odročenému jednání bylo doručeno žalovanému i Dr. V. dne 25. října 1999, oběma se žádostí, aby potvrdili, zda vskutku došlo k vypovězení plné moci. Žalovaný byl rovněž vyzván, aby v případě, že hodlá odvolání doplnit, tak učinil obratem, aby na nové skutečnosti mohlo být včas reagováno. Podáním faxovaným odvolacímu soudu dne 4. listopadu 1999 v 10.49 hod. a datovaným téhož dne (srov. č.l. 83) pak žalovaný zaslal odvolacímu soudu následující sdělení: „Z důvodu pracovní neschopnosti (úraz oka), se omlouvám z dnešního jednání č.j. 11 Co 585/99. Zároveň potvrzuji, že jsem JUDr. V. vypověděl plnou moc v zastoupení. O mé omluvě jsem informoval navrhovatele p,. J. K.". K tomuto podání bylo ve faxové podobě připojeno rovněž potvrzení o pracovní neschopnosti žalovaného, vystavené dne 1. listopadu 1999 (č.l. 84). Odvolací soud pak při jednání konaném dne 4. listopadu 1999 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č.l. 85), ke kterému se nedostavil žádný z účastníků nebo jejich zástupců, po přečtení obsahu zmíněného faxu ve věci rozhodl.
Žalovaný se tedy k odvolacímu jednání, ke kterému byl řádně a včas - ve shodě s §115 odst. 2 o. s. ř. - předvolán, nedostavil, přičemž svou nepřítomnost předem omluvil. Výklad podávaný soudní praxí je ovšem jednotný potud, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 38/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ač žalovaný tvrdí v dovolání opak, jeho podání z č.l. 83 žádost o odročení jednání nezahrnuje. Je přitom zjevné, že okolnosti, jež předcházely odvolacímu jednání ze dne 4. listopadu 1999, dovolatel zaměňuje s těmi, které předcházely odročenému jednání ze dne 21. října 1999.
Postup odvolacího soudu, který přes omluvu žalovaného dne 4, listopadu 1999 o věci jednal a rozhodl, byl tudíž s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v souladu a jako „nesprávný" jej hodnotit nelze. Odvolací řízení tedy vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 6.375,-Kč, odpovídající výpočtu provedenému z částky 447.367,90 Kč, složené z jistiny ve výši 252.535,50 Kč a šestnáctiprocentních úroků z prodlení z této jistiny za dobu od 4. května 1995 do 29. února 2000, kdy byl proveden úkon právní služby (sepsáno vyjádření k dovolání), ve výši 194.832,60 Kč (§7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a z paušální náhrady ve výši 75,-Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), to jest z částky 6.450,-Kč. Nejvyšší soud proto žalobci jejich náhradu v tomto rozsahu přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková