ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.874.98.1
sp. zn. 20 Cdo 874/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce A. p., proti žalovanému Městu S., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 241/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 1997, č.j. 12 Co 784/96-34, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 1997, č.j. 12 Co 784/96-34, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 31. května 1996, č.j. 3 C 241/94-17, s výjimkou výroků o věci samé, jimiž bylo rozhodnuto o domu č.p. 485 se stavební parcelou č. 656 v katastrálním území a obci S., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 31. května 1996, č.j. 3 C 241/94-17, zamítl žalobu o vydání označených nemovitostí. K odvolání žalobce pak Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. června 1997, č.j. 12 Co 784/96-34, rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalovanému uložil do patnácti dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobcem dohodu o vydání „zahrady č. kat. 36/1, budovy stáje č. 60, stavební parcely č. kat. 224/2, stavební parcely č. kat. 225, zahrady č. kat. 299, zahrady č. kat. 26/2 a zahrady č. kat. 97/2 v k. ú. S.". V části, kterou soud prvního stupně zamítl návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu též ohledně domu čp. 485 se stavební parcelou č. 656 v katastrálním území a obci S., odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že nemovitosti, ohledně kterých žalobě vyhověl, přešly na stát postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, nikoli - jak usuzoval soud prvního stupně - podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Žalobce je - jako soukromá právnická osoba - oprávněnou osobou podle §2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon"). Žalovaný je povinnou osobou, neboť tyto nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. držel, a výzva ze dne 26. dubna 1991 je z hlediska §19 zákona včasná, stejně jako žaloba (z 30. května 1994).
Žalovaný (zastoupen advokátkou) napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, včasným dovoláním, namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně má dovolatel za to, že žalobcův nárok je prekludován, neboť lhůta k uplatnění nároku podle zákona č. 403/1990 Sb. skončila 31. srpna 1991 a v žádosti podané u Městského úřadu ve S. žalobce do té doby žádal jen o vrácení stavební parcely č. 656 a domu čp. 485. Požadavek na vydání ostatních parcel uplatnil až v návrhu dohody o vydání věcí (dva roky po uplynutí prekluzívní lhůty k jejich vydání), přičemž vydání dalších nemovitostí („zahrady č. 26/1, stáje č. 60, a zahrad č. 99 a č. 26/2 a zahrady č. 97/2 a st. p. č. 224/2 a st. p. č. 225 v katastrálním území S.") se domáhal také v žalobě ze dne 30. května 1994. Právní závěry odvolacího soudu jsou podle dovolatele nesprávné i proto, že byl-li vydávaný majetek součástí A. konviktu (jak tvrdí žalobce), pak byl konfiskován dekretem presidenta republiky č. 108/1945 Sb. (v konfiskačním výměru je totiž uvedeno, že se konfiskuje i veškerý další majetek, který souvisí s budovou čp. 485 a st. p. č. 656 v obci Stříbro), a není možné jej vydat podle zákona č. 403/1990 Sb. Nebylo rovněž prokázáno vlastnictví žalovaného k nemovitostem ke dni podání výzvy, ani to, zda ke dni vydání rozhodnutí ONV (k 16. dubnu 1960) existoval subjekt, kterému byl majetek zestátněn, a zda toto rozhodnutí nebylo vydáno jen formálně; přitom dovolatel akcentuje, že ke dni zániku vlastnictví již Chlapecký seminární fond neexistoval a A. konsistoř nemá právní subjektivitu dle zákona č. 403/1990 Sb. Výrok napadeného rozhodnutí je podle dovolatele také nevykonatelný, neboť není zřejmo, zda pozemkové parcely jsou v něm označeny podle původního katastrálního stavu nebo podle stavu současného (ve skutečnosti má jít o nemovitosti neexistující nebo o nemovitosti jiného parcelního čísla, případně o takové, které již jsou ve vlastnictví fyzické osoby). Proto dovolatel požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, když mimo jiné poukazuje na to, že při podání výzvy ze dne 26. dubna 1991 zamýšlel žádat o navrácení všech nemovitostí, které náležely k A. konviktu, což se později odrazilo též v návrhu dohody. Konfiskační výměr ze dne 1. února 1948 odebíral budovu čp. 485 ve Stříbře Chlapeckému seminárnímu fondu, to jest nesamostatné zbožné nadaci bez právní subjektivity. Budova tak byla odňata nevlastníku a tudíž neplatně. Ohledně hodnocení oprávněnosti konfiskace co do posouzení zmíněného fondu jakožto „nepřátelského majetku" odkazuje žalobce na své vyjádření k odvolání. Podle žalobce neobstojí ani námitka, že nebylo prokázáno vlastnictví žalovaného ke dni podání výzvy, neboť podle §4 odst. 1 zákona jsou povinnými osobami ty, jež ke dni účinnosti zákona věc držely. Výzva směřující vůči Městskému úřadu ve S. byla tedy podána správně, neboť ten v době jejího podání nemovitosti držel v zastoupení státu jako nástupce Městského národního výboru ve S. Vzhledem k tomu, že výzva byla podána dne 26. dubna 1991 (odeslána dne 27. dubna 1991) a zákon o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí nabyl účinnosti až dne 24. května 1991, žalovaný v době podání výzvy jejím vlastníkem ještě ani být nemohl. K otázce právní subjektivity A. konsistoře žalobce uvedl, že jde pouze o jiný název A. p., jehož právní subjektivita je mimo veškerou pochybnost.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Jelikož zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud především otázkou správnosti právního posouzení věci.
Skutkový základ sporu nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ohledně námitky dovolatele, že A. konsistoř „nemá právní subjektivitu ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb.", se Nejvyšší soud ztotožňuje s vysvětlením, podaným k této otázce ve vyjádření k dovolání, které odpovídá zjištění, jež o povaze konsistoře učinil (ze zprávy Ministerstva kultury ze dne 13. května 1996) ve svém rozsudku již soud prvního stupně. Potud dovolání zjevně neobstojí.
Předpokladem pro vyhovění žalobě na vydání věci (na uzavření dohody o vydání věci) podle zákona č. 403/1990 Sb. však je pasívní věcná legitimace žalovaného ve sporu, to jest závěr, že žalovaný je osobou k vydání věci povinnou. Proti úsudku odvolacího soudu o splnění této podmínky brojí dovolatel rovněž, a to argumentem, že nebylo prokázáno jeho vlastnictví k nemovitostem ke dni podání výzvy.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona se přitom vydání podle §2 a §3 zákona týká věcí, které držely ke dni účinnosti tohoto zákona (ke dni 1. listopadu 1990) právnické osoby, s výjimkou cizích států, podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka však neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990.
Námitka žalobce, že pro úvahu o osobě povinné k vydání věci je určující, kdo věc ke dni 1. listopadu 1990 Sb. držel, a nikoli kdo ji vlastnil, se ve specifických poměrech, jež v rozhodné době platily pro obce, prosadí - za použití cit. ustanovení §4 odst. 1 zákona - jen zčásti. Obecní zřízení se totiž v České republice plně obnovilo až ke dni 24. listopadu 1990, kdy proběhly volby do zastupitelstev obcí (srov. ústavní zákon č. 100/1960 Sb., ve znění ústavního zákona č. 294/1990 Sb., jakož i zákon č. 367/1990 Sb., o obcích /obecní zřízení/). K tomuto datu obce znovu získaly též právní subjektivitu (srov. článek 86 odst. 2 cit. Ústavy a ustanovení §4 zákona o obcích). Jinak řečeno, ke dni 1. listopadu 1990 nejen že nebylo lze uvažovat o obcích jako o vlastnících majetku, nýbrž ty nebyly ani právnickými osobami, které věc držely. Již proto je právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž byl opačného názoru (uváděje, že žalovaný nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. držel) nesprávné.
Není-li možné založit postavení obce jako povinné osoby na závěru, že věc ke dni 1. listopadu 1990 držela, pak je nutno si klást otázku, zda a jakým způsobem se mohla stát povinnou osobou po tomto datu. Žalobce sám ve vyjádření k dovolání dovozuje, že v době podání výzvy (v dubnu 1991) držel nemovitosti stát, reprezentovaný Městským úřadem ve S. jako právním nástupcem Městského národního výboru ve S. Tím se však nevysvětluje, proč by v případě, že výzva k vydání věci byla uplatněna proti státu, měl být k vydání věci zavázán žalovaný jako obec, již se státem ztotožnit nelze. Z vyjádření žalobce nepřímo vyplývá, že postavení obce jako povinné osoby spojuje s vydáním zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (jenž dle svého §10 nabyl účinnosti dne 24. května 1991). Takový závěr však za daného skutkového stavu neobstojí.
Dle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. totiž do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.
Výklad podávaný soudní praxí je přitom jednotný potud, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Do vlastnictví obcí přešly (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 cit. zákona ) jen věci, o jejichž vydání oprávněná osoba nepožádala před 24. května 1991, ovšem se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat, byla-li výzva k vydání věci uplatněna oprávněnou osobou sice stále včas, avšak až v době od 24. května 1991 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod číslem 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 17/1997"). O tom, že jde o výklad ústavně konformní, svědčí též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. II. ÚS 469/96, jímž byla odmítnuta ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 596/97 (v němž byl citovaný názor, včetně odkazu na R 17/1997 formulován také). V odůvodnění usnesení se Ústavní soud s výše formulovanými závěry výslovně ztotožnil a za protiústavní je neměl.
Vychází-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že žalobce uplatňuje nárok na uzavření dohody o vydání (všech rozsudkem přiznaných) nemovitostí na základě výzvy z dubna 1991, pak ovšem odtud ústí závěr, že žalovaný (obec) není osobou k vydání nemovitostí povinnou (nemovitosti zůstaly i po 24. květnu 1991 ve vlastnictví státu). Dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené části (to jest výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé) zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§243b odst. 1, část věty za středníkem, §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (který se postavením obce jako povinné osoby též nezabýval), zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu (to jest s výjimkou výroku ve věci samé, jímž žalobu zamítl ohledně domu č.p. 485 se stavební parcelou č. 656 v katastrálním území a obci S.), včetně závislého výroku o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Za daného stavu již nebylo třeba zabývat se dalšími dovolacími argumenty, jež dovolatel vztahuje k rozsahu konfiskace, k účinkům výzvy z 26. dubna 1991 a k možnému nedostatku vykonatelnosti výroku rozsudku odvolacího soudu; nicméně bude na soudu prvního stupně, aby se s těmito námitkami v dalším postupu řízení případně rovněž vypořádal (soudy obou stupňů totiž zatím důkaz výzvou neprovedly a nezabývaly se jejím obsahem; identifikace nemovitostí, o jejichž vydání je žádáno, nebyla rovněž - co do stávajícího stavu jejich zápisu v katastru nemovitostí - objektivizována).
Právní názor dovolacího je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová