ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.2426.99.1
sp. zn. 21 Cdo 2426/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 10 C 49/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 1999 č.j. 9 Co 685/98-69, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 19. června 1998 č.j. 10 C 49/97-46 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 24.2.1997 domáhala, aby bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 25.1.1995 mezi žalovaným a M. J., kterou M. J. převedl na žalovaného ideální osminu nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 2505 u Katastrálního úřadu ve F. - M. pro katastrální území a obec F. - M., a to "parcelu č. 32/7 o výměře 566 m2, stavební plocha s postavenou na ní provozní stavbou prodejny č.p. 39 se všemi součástmi a příslušenstvími, zejména venkovními úpravami, tj. přípojkou kanalizace, venkovními schody, vč. bočních zídek a venkovními schody bez bočních zídek a nakládací betonovou rampou", je vůči žalobkyni právně neúčinná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tato smlouva zkracuje uspokojení její vymahatelné pohledávky ve výši 250.000,- Kč s příslušenstvím, kterou má vůči M. J., že M. J. kupní smlouvu uzavřel s úmyslem zkrátit věřitele a že žalovanému byl úmysl M. J. zkrátit věřitele znám.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 19.6.1998 č.j. 10 C 49/97-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že M. J. přijal od žalobkyně dne 28.11.1994 zálohu na kupní cenu za podíl na nemovitostech, žalobkyni však svůj spoluvlastnický podíl neprodal a na základě smlouvy ze dne 25.1.1995 jej převedl na žalovaného, jednoho ze čtyř spoluvlastníků nemovitostí. Zálohu žalobkyni nevrátil a ta, poté co se dověděla o uskutečněném prodeji, podala vůči M. J. návrh na vydání platebního rozkazu. Platebním rozkazem ze dne 7.10.1996 č.j. Ro 1900/96-7 uložil Okresní soud ve Frýdku - Místku M. J. povinnost zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč se 17% úrokem do zaplacení; platební rozkaz nabyl právní moci dne 6.11.1996. M. J. nemá žádný majetek, který by bylo možné postihnout výkonem rozhodnutí. Z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni se nepodařilo prokázat úmysl M. J. zkrátit napadeným právním úkonem uspokojení její pohledávky, neboť M. J. při uzavření kupní smlouvy se žalovaným pouze respektoval zákonem stanovené předkupní právo, které měl žalovaný k převáděnému spoluvlastnickému podílu jako jeden z podílových spoluvlastníků nemovitostí, a ani to, že by žalovaný v době uzavření kupní smlouvy věděl či musel vědět o tom, že žalobkyně zaplatila M. J. zálohu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.2.1999 č.j. 9 Co 685/98-69 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.990,30 Kč k rukám "jejího právního zástupce"; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.050,- Kč k rukám "jejího právního zástupce". Odvolací soud dospěl k závěru, že M. J. uzavíral kupní smlouvu se žalovaným s úmyslem zkrátit své věřitele. V době, kdy došlo k napadenému právnímu úkonu, byl ve značné finanční tísni, což přiznal ve smlouvě o poskytnutí zálohy na kupní cenu, kterou uzavřel s žalovaným dne 11.12.1994, a o úmyslu zkrátit věřitele svědčí i skutečnosti, že prodával svůj byt a že ve stejné době jednal o prodeji svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech se žalovaným i se žalobkyní. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně a výpovědi žalovaného dovodil, že dlužník M. J. "si byl nepochybně vědom toho, že předmětnou kupní smlouvou, jíž došlo ke zmenšení jeho majetku, zkracuje věřitele a tento úmysl se netýkal jen žalobkyně, ale i dalších věřitelů", a že úmysl dlužníka musel být žalovanému při náležité pečlivosti znám. V řízení totiž vyšlo najevo, že žalovaný věděl o finanční tísni M. J., bylo mu známo, že se "zbavuje majetku", věděl o zájmu žalobkyně předmětný podíl na nemovitostech koupit a věděl také o dalších věřitelích M. J. Tvrzení, že o J. úmyslu nevěděl, neboť se o tuto otázku nezajímal, nestačí k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě, neboť "vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele může být dána i ve formě nedbalosti vědomé"; žalovaný proto "nemůže úspěšně tvrdit, že "při náležité pečlivosti nemohl poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, přičemž tento úmysl se nemusel výslovně týkat jen žalobkyně". K námitce žalobkyně o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu nedostatku určitosti a vážnosti ujednání o kupní ceně odvolací soud uvedl, že v kupní smlouvě byla kupní cena stanovena ve výši 900.000,- Kč a že pro platnost smlouvy není rozhodné, zda "byla či nebyla uhrazena přesně tato částka či částka jiná (vyšší nebo nižší), např. s ohledem na závazky M. J."; tato skutečnost neznamená, že by šlo o ujednání neurčité nebo že by účastníci smlouvy "neměli úmysl skutečně realizovat kupní smlouvu". Odvolací soud proto dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 25.1.1995 je ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. vůči žalobkyni neúčinná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že se nezabýval tím, zda kupní smlouvou ze dne 25.1.1995 došlo ke zmenšení majetku dlužníka (tj. zda sjednaná kupní cena byla obvyklou cenou). V řízení bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil M. J. za převedený spoluvlastnický podíl "zhruba" částku 1.200.000,- Kč, ačkoliv bylo dohodnuto 900.000,- Kč, což byla kupní cena podstatně převyšující "odhadní cenu"; ke zmenšení majetku dlužníka proto nemohlo dojít. Odvolací soud podle názoru žalovaného nesprávně dovodil, že žalovaný při náležité pečlivosti mohl poznat úmysl dlužníka zkrátit věřitele, neboť takovou povinnost ukládá ustanovení §42a odst.2 obč. zák. jen osobám dlužníkovi blízkým, a to žalovaný není. Žalovaný poskytl M. J. jako zálohu na kupní cenu 600.000,- Kč (s ohledem na jeho finanční tíseň) a nelze úspěšně dovozovat, že mu z toho muselo být zřejmé, že dlužník chce krátit věřitele; žalovaný měl za to, že dlužník potřebuje peníze na investice či na úhradu závazků vzniklých při jeho podnikání a z "vlastní zkušenosti" ví, že M. J. své dluhy "v rámci svých možností" uhrazoval. Protože nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, protože zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a protože odvolací soud vycházel z nesprávného právního posouzení věci, žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedla, že žalovaný dosud "nebyl schopen" přesně určit, za jakou cenu podíl na nemovitostech od M. J. koupil, a že jeho rozporná tvrzení v řízení "vyvolávají pochybnosti" o platnosti kupní smlouvy jako celku. Tvrdí, že z výpovědí žalovaného vyplývá, že "byl srozuměn" s tím, že dojde ke zkrácení věřitelů M. J. a za absurdní označuje tvrzení žalovaného, že by byla povinna prokazovat, že svoji pohledávku nemůže uspokojit z jiného J. majetku, když "stranám je známo", že M. J. se zbavil majetku a nyní je nezvěstný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a že je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného právního úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§42a odst. 1 obč. zák).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a 117 obč. zák.) nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§42a odst. 2 obč. zák.).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (§42a odst. 3 obč. zák.).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (§42a odst. 4 obč. zák.)
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno.
V projednávané věci žalobkyně v řízení před soudy mimo jiné uváděla, že kupní smlouva ze dne 25.1.1995 je neplatná, neboť ujednání o kupní ceně v ní obsažené nebylo vážné; uvedený závěr dovozovala především z výpovědí žalovaného, z nichž vyplývají pochybnosti o tom, kolik za koupený spoluvlastnický podíl M. J. vlastně zaplatil, popřípadě že kupní cena byla jiná, než jak se uvádí v písemné smlouvě ze dne 25.1.1995. Soud prvního stupně se tímto tvrzením žalobkyně nezabýval a nevypořádal se ani s okolnostmi, na něž žalobkyně poukazovala. Odvolací soud dovodil, že kupní cena byla ve smlouvě ze dne 25.1.1995 dohodnuta ve výši 900.000,- Kč a že pro platnost smlouvy není rozhodné, zda "byla či nebyla uhrazena přesně tato částka či částka jiná (vyšší nebo nižší), např. s ohledem na závazky M. J."; tato skutečnost neznamená, že by šlo o ujednání neurčité nebo že by účastníci smlouvy "neměli úmysl skutečně realizovat kupní smlouvu".
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že v kupní smlouvě ze dne 25.1.1995 byly výše kupní ceny a způsob jejího zaplacení uvedeny přesně a určitě. Odvolací soud však přehlédl, že žalobkyně nezpochybňovala jen určitost a srozumitelnost projevů vůle obsažených v kupní smlouvě ze dne 25.1.1995, ale že především tvrdila, že ujednání o kupní ceně obsažené v kupní smlouvě ze dne 25.1.1995 nebylo vážné, tedy že žalovaný a M. J. uvedli v kupní smlouvě údaj o kupní ceně jen "naoko" a že kupní smlouva představuje pouze simulovaný právní úkon, učiněný se záměrem zastřít jiný, mezi nimi skutečně učiněný právní úkon.
Žalobkyni lze přisvědčit, že za řízení vyšly najevo skutečnosti, které mohou indikovat nedostatek vážnosti vůle žalovaného a M. J. ohledně kupní ceny uvedené v kupní smlouvě ze dne 25.1.1995, popřípadě nedostatek vážnosti vůle vůbec uzavřít kupní smlouvu. V kupní smlouvě se mimo jiné uvádí, že kupní cena činí 900.000,- Kč a že se "vypořádává" tak, že žalovaný zaplatil při podpisu smlouvy (tj. dne 25.1.1995) 600.000,- Kč, že dalších 200.000,- Kč zaplatí den poté, co prodávající předá kupujícímu klíče od prodávané nemovitosti a co ji beze zbytku vyklidí, a že zbývajících 100.000,- Kč bude zaplaceno nejpozději do 30.4.1995. Ze smlouvy o poskytnutí zálohy na kupní cenu nemovitosti ze dne 11.12.1994 vyplývá, že žalovaný vyplatil M. J. zálohu ve výši 600.000,- Kč dne 11.12.1994; převzetí této částky M. J. potvrdila na této smlouvě advokátka JUDr. I. Š., která smlouvu sepsala. Žalovaný vypověděl (před soudem prvního stupně dne 5.8.1997), že tuto částku vybral v den, kdy byla sepsána smlouva o poskytnutí zálohy (tj. dne 11.12.1994), u peněžního ústavu a že je o tom ochoten předložit "výpis". Podle sdělení Č. s., a.s., okresní pobočky ve F. - M. ze dne 16.3.1998, vyžádaného soudem prvního stupně, však dne 11.12.1994 nebyla z účtu žalovaného vybrána žádná částka. Žalovaný poté ve svém podání ze dne 11.6.1998 uvedl, že "smlouva o předání peněz" je sice datována k 11.12.1994, ale "konkrétní předání" peněz M. J. se provedlo až 19.12.1994, a předložil potvrzení Č. s., a.s., okresní pobočky ve F. - M. ze dne 11.6.1994, ve kterém se uvádí, že z účtu žalovaného bylo dne 19.12.1994 v hotovosti vybráno 550.000,- Kč. Ohledně zaplacení kupní ceny žalovaný dále vypověděl před soudem prvního stupně dne 5.8.1997, že zbývajících 300.000,- Kč zaplatil M. J. při podpisu kupní smlouvy dne 25.1.1995. Dne 11.3.1998 předložil žalovaný soudu prvního stupně "uznávací prohlášení" ze dne 30.1.1995 podepsané M. J., podle kterého mu zaplatil dne 30.1.1995 na doplatku kupní ceny "po odečtení závazků M. J. sepsaných v příloze č. 1" částku 243.710,- Kč, a "potvrzení o převzetí závazku" ze dne 30.1.1995, podle kterého žalovaný převzal z důvodu koupě nemovitostí závazek M. J. z úvěru vůči "K. b. ve F. - M." ke dni 1.4.1995 "v plné výši i s úrokovou mírou", a uvedl, že "činila tedy kupní cena podílu nemovitosti částku vyšší než 900.000,- Kč". V podání ze dne 19.5.1998 pak žalovaný uvedl, že "druhá část kupní ceny" byla M. J. vyplacena dne 30.1.1995, čímž došlo "k úplnému vyrovnání kupní ceny bez ohledu na sjednání splátek ve smlouvě".
Soudy se tvrzením žalobkyně o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25.1.1995 z výše uvedených hledisek nezabývaly, nepřihlédly k výše uvedeným skutečnostem, ačkoliv vyšly za řízení najevo, nepokusily se objasnit rozpory v údajích žalovaného a jejich příčiny a neprovedly v tomto směru potřebné důkazy, a to ani ty důkazy, které byly (zejména žalovaným) navrženy. I když soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala též určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25.1.1995, nebylo možné spolehlivě uzavřít, zda kupní smlouva ze dne 25.1.1995 není neplatným právním úkonem a zda již z tohoto důvodu nemůže být odpůrčí žaloba žalobkyně neúspěšná. Řízení před soudy je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Vzhledem k tomu, že dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv, nebýt těchto úkonů, by se z majetku dlužníka uspokojil, nemůže dojít ke zkrácení pohledávky věřitele tehdy, vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který postačuje k tomu, aby se z něj věřitel uspokojil. Takovým majetkem mohou být i peníze, který dlužník získal z prodeje svých věcí. Prodal-li M. J. žalovanému svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech skutečně za kupní cenu, která odpovídá jeho obecné (obvyklé ceně), lze souhlasit se žalovaným, že odporovanou kupní smlouvou ze dne 25.1.1995 nedošlo ke zmenšení majetku M. J. a tedy ani ke zkrácení jeho věřitelů.
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen též tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužník odporovaný právní úkon učinil v úmyslu zkrátit své věřitele a že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám v době, kdy k úkonu došlo.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že M. J. uzavřel kupní smlouvu se žalovaným v úmyslu zkrátit pohledávku žalobkyně, na základě zjištění, že M. J. měl v době, kdy došlo k napadenému právnímu úkonu, řadu dluhů a zbavoval se majetku (prodával svůj byt), že svou finanční tíseň uvedl i jako důvod smlouvy o poskytnutí zálohy na kupní cenu nemovitosti, kterou uzavřel se žalovaným dne 11.12.1994, že ve stejné době jednal o prodeji svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech se žalovaným i se žalobkyní, že zálohu na kupní cenu nemovitosti převzal od obou v rozmezí několika dnů a že poté, co spoluvlastnický podíl prodal žalovanému, žalobkyni zálohu nevrátil a neprojevil žádnou snahu "situaci řešit".
Odvolací soud správně uvedl, že úmysl dlužníka je jeho psychickým stavem, který nemůže být sám o sobě předmětem dokazování, a že dokazovány mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení či vnitřní záměry subjektu projevují navenek, tedy okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci tohoto úmyslu. Dovolací soud však nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že z výše uvedených zjištění lze bez dalšího dovodit úmysl M. J. zkrátit žalobkyni nebo jiné jeho věřitele. Z výsledků dokazování nepochybně vyplývá, že M. J. měl v době uzavření odporované kupní smlouvy dluhy a že byl ve "značné finanční tísni". Z těchto skutečností však nelze jednoznačně usuzovat na jeho úmysl kupní smlouvou ze dne 25.1.1995 zkrátit věřitele. Jak uvádí dovolatel, prodejem svého majetku mohl mít M. J. za cíl získat hotovost, pomocí které by byl schopen splatit své dluhy. Z toho, že M. J. vedl ve stejnou dobu jednání o prodeji svého spoluvlastnického podílu se žalobkyní i se žalovaným, že od obou vybral zálohu, že podíl na nemovitostech nakonec prodal žalovanému a že žalobkyni zálohu nevrátil, by bylo možné spíše usuzovat na jeho úmysl žalobkyni podvést, než na úmysl "cum animo fraudandi" při uzavření kupní smlouvy ze dne 25.1.1995. Odvolací soud tedy při svém rozhodování vycházel ze zjištění, která nevyplynula z provedených důkazů a ani jinak nevyšla v řízení najevo. Protože jde o skutečnosti, které jsou významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, vychází rozsudek odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel rovněž důvodně namítá, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že byla naplněna podmínka vědomosti žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit žalobkyni. Je-li ten, s kým nebo v jehož prospěch dlužník napadený právní úkon učinil, osoba dlužníkovi blízká, zákon jeho vědomost o dlužníkově úmyslu zkrátit věřitele předpokládá a věřitel ji nemusí tvrdit ani prokazovat. Chce-li osoba dlužníkovi blízká dosáhnout zamítnutí odpůrčí žaloby, nepostačuje, když předloží důkazy o tom, že úmysl dlužníka neznala, ale musí dokázat, že vyvinula náležitou pečlivost, aby jej rozpoznala. Jinak je tomu tehdy, jestliže "druhá strana" právního úkonu není osobou dlužníkovi blízkou. V takovém případě zákon jednoznačně jako předpoklad odporovatelnosti právního úkonu stanoví, že žalovanému musel být úmysl dlužníka "cum animo fraudandi" znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při uzavírání právního úkonu věděl nebo musel vědět. Je přitom na žalobci, aby tuto skutečnost tvrdil a prokázal.
V projednávané věci nebylo zjištěno a ani tvrzeno, že by mezi žalovaným a dlužníkem M. J. šlo ve smyslu ustanovení §116 a §117 obč. zák. o vztah osob blízkých. Bylo proto na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že žalovaný věděl nebo musel vědět v době právního úkonu o úmyslu M. J. zkrátit odporovanou kupní smlouvou jeho věřitele. Odvolací soud však - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - v rozporu s ustanovením §42a odst.2 obč. zák. zkoumal, zda žalovaný mohl úmysl dlužníka poznat při náležité pečlivosti, ačkoliv - jak výše uvedeno - takovýto postup je opodstatněn jen tehdy, byl-li odporovaný právní úkon učiněn mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými. Veden tímto nesprávným právním názorem odvolací soud dovodil, že žalovaný "nemůže úspěšně tvrdit, že při náležité pečlivosti nemohl poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhá o.s.ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková