Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 477/2000 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.477.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.477.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 477/2000 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.zn. 10 C 14/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 1999, č.j. 11 Co 324/99 - 38, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem označeným "Zrušení pracovního poměru dle §53 odst. 1b pro zvláště hrubé porušení pracovní kázně" žalovaný sdělil žalobci, že s ním "dne 2.12.1998 dle §53 odst. 1b byl zrušen pracovní poměr". Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce dne 2.12.1998 v 11,30 hodin při projednávání nové pracovní smlouvy velmi hrubým a nevybíravým způsobem napadl majitele firmy pana H. před svědky M. M. - truhlářským mistrem a K. Š. - účetní, např. slovy "Teď poznáš teprve kdo je Š., okrádáš mě od doby co sis vzal V., zlikviduju Tebe i Tvoji zasranou firmu", že před dalším svědkem tentýž den mluvil o majiteli "způsobem, že jej ztrapní a znemožní před všemi jeho zaměstnanci", a že kancelář pana H. "opustil hrozným křikem, Ukážu Ti co jsem zač a zničím Tě až z Tebe budou chlupy lítat, hajzle jeden!". Další důvod spatřoval v tom, že žalobce "tento den opustil zaměstnání v 11.45 hodin", čímž se dopustil neomluvené absence. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho slovnímu konfliktu se žalovaným dne 2.12.1998, předcházelo sdělení K. Š. (účetní žalovaného), že mu byla dána výpověď, kterou obdrží poštou, a dále nabídka žalovaného k uzavření pracovního poměru na dobu určitou (do konce roku 1998). Z výpovědi z pracovního poměru, kterou si vyzvedl na poště dne 2.12.1998, se dozvěděl, že s ním byl zrušen pracovní poměr ke dni 30.11.1998 z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, s čímž nesouhlasil, a proto odmítl podepsat pracovní smlouvu na dobu určitou. Připouští, že dne 2.12.1998 po slovním konfliktu se žalovaným, který však neproběhl tak, jak je popsán v okamžitém zrušení pracovního poměru, a podle jeho názoru nebyl takové intenzity, aby ho bylo možno považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, pracoviště skutečně opustil, avšak až poté, co byl žalovaným "hrubě vyhozen"; nedopustil se proto neomluvené absence (i později na pracoviště docházel a žádal o přidělení práce, ze strany zaměstnavatele mu však nebylo vyhověno). Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 26.4.1999, č.j. 10 C 14/99-20, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne 2.12.1998 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 4.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta. Vycházel přitom z toho, že žalobce se dne 2.12.1998 při jednání s žalovaným jako svým zaměstnavatelem choval způsobem uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru, že tedy všechny jeho slovní výroky ve vztahu k žalovanému byly prokázány ("všichni svědci jednoznačně uvedli, že vulgární výrazy, které žalobce použil vůči žalovanému slyšeli, slyšeli je na vlastní uši"), a že byl prokázán i odchod žalobce ze zaměstnání dne 2.12.1998 v 11,45 hodin. Soud prvního stupně považoval chování žalobce vůči žalovanému za nevhodné, jeho slovní projev za vulgární, jeho postoj za zarážející, nevysvětlitelný a neomluvitelný ani příbuzenským vztahem s žalovaným. Dovodil, že žalobce pracovní kázeň porušil, že však jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být hodnoceno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a aby mohlo být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Ohledně odchodu žalobce ze zaměstnání dne 2.12.1998 v 11,45 hodin uzavřel, že "jedna jediná neomluvená absence" nemůže být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť nejde o absenci dlouhodobou. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20.8.1999, č.j. 11 Co 324/99-38, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.225,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku "na účet" zástupce žalovaného advokáta. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se ztotožnil, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobce svým jednáním dne 2.12.1998 porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom z toho, že verbální projevy žalobce učiněné dne 2.12.1998 vůči žalovanému jako jeho zaměstnavateli byly hrubé, nepřístojné a vulgární, že ani příbuzenský vztah žalobce k žalovanému (žalobce je tchánem žalovaného), byť zde mohl sehrát určitou roli, nemůže být omluvou pro jednání žalobce, protože předmětem řešení nebyly příbuzenské záležitosti, ale vztahy pracovněprávní. Zdůraznil, že intenzita slovních útoků žalobce namířených proti žalovanému jako "majiteli firmy", učiněných navíc v doslechu dalších pracovníků, byla takového charakteru, že lze toto chování žalobce kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Ohledně neomluvené absence žalobce ve zbytku pracovního dne 2.12.1998 (po jeho "výpadu" proti žalovanému) dovodil, že sama o sobě nemůže být "důvodem pro platný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru" pro své krátké trvání, že však toto porušení pracovní kázně je třeba hodnotit komplexně, tedy spolu s tím, co krátkodobé absenci předcházelo. Okamžité zrušení pracovního poměru proto považoval za platný právní úkon. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že svým jednáním dne 2.12.1998 se dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem, za nichž došlo ke konfliktu dne 2.12.1998, konkrétně k tomu, že žalovaný je manželem dcery žalobce, že žalobce žalovanému "běžně tykal", že žalobce dlouhodobě bez jakýchkoli konkrétních výhrad pro žalovaného vykonával práce v "převážně rodinném podniku", za což dostal i poděkování (ve výpovědi, z pracovního poměru ze dne 27.11.1998), že žalobce je osobou výbušnou a prchlivou, zvláště v situaci, kdy se vůči němu děje křivda, a dále k tomu, že žalovaný se vůči němu zachoval zcela nekorektně, když po něm požadoval změnu pracovní smlouvy (uzavřené na dobu neurčitou) na smlouvu na dobu určitou do konce prosince 1998, což by pro něj znamenalo ztrátu nároku na odstupné, a když mu dal výpověď z pracovního poměru z důvodů dle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou žalobce na poště převzal právě dne 2.12.1998 (před slovním konfliktem). Za této situace šlo podle názoru žalobce z jeho strany o emotivní reakci na žalovaným zvolený postup změny či ukončení pracovního poměru, který žalobce považoval za příkoří vůči své osobě. Dovolatel zdůrazňuje, že ke konfliktu se žalovaným dne 2.12.1998 nedošlo proto, že by jako zaměstnanec porušil nějaký pracovní pokyn či nesplnil konkrétní pracovní úkol zaměstnavatele, ale proto, že mu žalovaný chtěl ve výkonu práce bránit tím, že po něm požadoval ukončení pracovního poměru. Vytýká zároveň odvolacímu soudu, že "nevyhodnotil", zda jeho emotivní výroky (spíše než projev pracovní neposlušnosti) nebyly jen projevem hodnotícím neuspokojivé rodinné vztahy. Poukazuje dále na "možnost neobjektivity" svědků, kteří k předmětnému konfliktu vypovídali, zejména bratra žalovaného, dcery žalovaného z prvního manželství a M. M., který je svojí činností závislý na zakázkách žalovaného. Ohledně neomluvené absence "ve zbytku pracovního dne po popisovaném konfliktu", dovolatel namítá, že "práci opustil dne 2.12.1998 proto, že byl žalovaným z pracoviště vykázán. Navrhl, aby dovolací soud "rozhodnutí" odvolacího soudu zrušil a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dne 2.12.1998 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce"). Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu samotného dovolání však vyplývá, že nenapadá jedině a výlučně právní posouzení věci odvolacím soudem (žalobce netvrdí pouze to, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že tyto předpisy nesprávně vyložil), ale, že podrobuje kritice také skutková zjištění odvolacího soudu. Z vylíčení důvodů uvedených v dovolání, pro něž rozsudek odvolacího soudu napadá, je nepochybné, že mimo jiné nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, zejména výpovědi těch svědků, kteří jsou v příbuzenském vztahu se žalovaným (K. H. - bratra žalovaného, K. Š. - dcery žalovaného z prvního manželství), a svědka M. M., neboť tyto výpovědi považuje "za neobjektivní". Žalobce současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (dovolatel činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech (ohledně příčin a průběhu slovního konfliktu dne 2.12.1998) buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Ani tím, že žalobce zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že v případě jeho nepřítomnosti v práci ve zbytku pracovního dne 2.12.1998 šlo o bezdůvodný odchod z pracoviště a nepřítomnost v zaměstnání, když namítá, že mu byl výkon práce znemožněn, neboť byl žalovaným z pracoviště vykázán, nepodrobuje kritice vlastní právní posouzení věci odvolacím soudem. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označí, ale především podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2, §243c o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání nejprve z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout. Závěr o tom, že žalobce dne 2.12.1998 při jednání s žalovaným jako svým zaměstnavatelem pronesl výroky: "Teď poznáš, kdo je Š., okrádáš mě od doby, co sis vzal V., zlikviduji Tebe i Tvou zasranou firmu, ukážu Ti, co jsem zač, zničím Tě, až z Tebe budou chlupy lítat, hajzle jeden", a že v 11,45 hodin odešel ze zaměstnání, odvolací soud učinil (stejně jako soud prvního stupně, jehož skutková zjištění převzal) - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z výpovědí žalobce, žalovaného a svědků K. Š., K. H., M. M. a V. H., které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které by byly současně významné pro věc, nepominul, a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, jež vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od závěru soudu prvního stupně v tom, že při posouzení intenzity porušení pracovní kázně nepřihlédl ke všem okolnostem případu (zejména k tomu, že žalovaný je manželem dcery žalobce, že žalobce žalovanému běžně tykal, že žalobce dlouhodobě bez jakýchkoli konkrétních výhrad pro žalovaného vykonával práce v "převážně rodinném" podniku, za což obdržel i poděkování, že žalobce je osobou výbušnou a prchlivou, zvláště v situaci, kdy dovozuje, že se mu udála křivda, že šlo o emotivní reakci žalobce na situaci, kdy mu žalovaný dal výpověď z pracovního poměru uzavřeného na dobu neurčitou a nabídl mu uzavření pracovního poměru na dobu určitou se ztrátou nároku na odstupné, a že žalobce neporušil žádný pracovní pokyn či nesplnil konkrétní pracovní úkol), když na rozdíl od soudu prvního stupně chování žalobce vůči žalovanému dne 2.12.1998 považoval za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Tím namítá odlišné (a dle dovolatele nesprávné) právní posouzení věci odvolacím soudem [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]. O případ nesprávného právního posouzení věci jde mimo jiné tehdy, jestliže soud vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo chování stanovení její dispozicí. Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, poruší-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce a §46 odst. 1 písm. f) zák práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu možností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák práce "Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr výjimečně ..."). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Při zkoumání, zda žalobce dne 2.12.1998 jednáním uvedeným v dopise o okamžitém zrušení pracovního poměru porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel zejména k tomu, že verbální projevy žalobce vůči žalovanému jako zaměstnavateli (majiteli firmy) byly hrubé, nepřístojné a vulgární, že žalobce je příbuzným žalovaného (jeho tchánem), že však důvodem rozepře nebyly příbuzenské záležitosti, ale vztahy pracovněprávní, a k tomu, že tyto výroky žalobce slyšelo několik dalších zaměstnanců. Souhlasit lze také s tím, že intenzita slovních útoků žalobce namířených proti žalovanému jako jeho zaměstnavateli - zejména vzhledem k jejich obsahu - byla takového charakteru a tak závažná, že se nebylo třeba, ve vztahu k vymezení hypotézy, zabývat již okolnostmi dalšími (např. že se jinak jednalo o dlouhodobého zaměstnance, který bez výhrad pro žalovaného vykonával práce v "převážně rodinném podniku", za což dostal i poděkování, že slovnímu konfliktu nepředcházelo porušení pracovního pokynu či nesplnění konkrétního pracovního úkolu, že šlo o emotivní reakci žalobce apod.). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně žalobcem opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř. neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek. V Brně 20. prosince 2000 JUDr. Mojmír P u t n a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2000
Spisová značka:21 Cdo 477/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.477.2000.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18