Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2000, sp. zn. 22 Cdo 620/99 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.620.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.620.99.1
sp. zn. 22 Cdo 620/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. Č. m., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) S. B., a 2) H. B., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 115/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. října 1998, čj. 30 Co 702/98-27, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. října 1998, čj. 30 Co 702/98-27, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. května 1995, čj. 12 C 115/98-15, tak, že žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí části stavební parcely č. 475 o výměře 427 m2 v H. n. M., jak byla původně zaměřena geometrickým plánem 24. 2. 1958 a jak odpovídá ujednání o převáděné části parc. č. 475 v kupní smlouvě ze 7. 2. 1957, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci rozsudkem z 29. 5. 1998, čj. 12 C 115/98-15, určil, že žalobkyně je vlastnicí dílny při obytném domě čp. 421 s částí stavební parcely č. 475 o výměře 427 m2 v H. n. M. tak, jak byla původně zaměřena geometrickým plánem z 24. 2. 1958 a jak odpovídá ujednání o převáděné části parc. č. 475 v kupní smlouvě ze 7. 2. 1957. Žalovaným uložil, aby nahradili žalobkyni náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v L. jsou na listu vlastnictví č. 476 pro obec a kat. území H. n. M. zapsáni žalovaní jako bezpodíloví spoluvlastníci pozemku parc. č. 475 o výměře 580m2 a domu čp. 421 na téže parcele. K zápisu jejich spoluvlastnického práva došlo na základě kupní smlouvy z 16. 7. 1982, kterou uzavřeli s B. K., která odvozovala nabytí vlastnického práva k těmto nemovitostem dědictvím po B. K. Ten však uzavřel 7. 2. 1957 s právním předchůdcem žalobkyně J. b., np., kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dílna u domu čp. 421 na pozemku parc. č. 475 a část tohoto pozemku ve smlouvě specifikovaná, jak byla posléze zaměřena geometrickým plánem z 24. 2. 1958. Protože šlo o smlouvu, která měla všechny potřebné náležitosti, a byla dostatečně určitá a opatřená souhlasem příslušného národního výboru, přešlo vlastnictví na právního předchůdce žalobkyně vzhledem k tehdy platnému obč. zák. (zákon č. 140/1951 Sb.) okamžikem uzavření smlouvy. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci shora označeným rozsudkem jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětné části pozemku parc. č. 475. Ve výrocích o určení vlastnictví žalobkyně k dílně a nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že k části pozemku parc. č. 475 \"... ve smlouvě slovně vymezena bez předchozího vytvoření samostatné parcely na základě schváleného geometrického plánu...\", nemohla smlouva \"... založit právní vztahy odlišné od právních vztahů k pozemku, do kterého tato část geodeticky a právně patřila\". Podle odvolacího soudu šlo v této části o smlouvu neplatnou ve smyslu §43 zákona č. 141/1950 Sb., neboť jejím předmětem bylo plnění nemožné. Ohledně dílny odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nezkoumal, zda šlo o věc samostatnou nebo o součást domu čp. 421, neboť by mohla být platně převedena jen jako věc samostatná. Pokud by byla součástí domu čp. 421, nemohl by právní předchůdce žalobkyně nabýt vlastnictví k dílně ani vydržením, neboť by nebylo možno uvažovat o držbě věci v právním smyslu s tím, že takový závěr platí i o vydržení části pozemku. Dodal také, že následným stavebním oddělením dílny od domu čp. 421 by se dílna jako věc mohla sice stát předmětem způsobilým k vydržení, avšak k nabytí vlastnického práva vydržením žalobkyní by nemohlo dojít pro nesplnění předpokladu oprávněné držby věci po zákonem stanovenou vydržecí dobu. Vydržení vlastnického práva k věci právnickou osobou je možné teprve podle novely obč. zák., provedené zák. č. 509/1991 Sb. a účinné od 1. 1. 1992. Proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně určení vlastnictví k části pozemku parc. č. 475, změněn tak, že žaloba byla v této části zamítnuta, podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze 7. 2. 1957. Dovozuje, že převáděná část pozemku byla účastníky smlouvy konkrétně vymezena a geometrický plán byl posléze vypracován na základě tohoto přesného vymezení - byl jen grafickým vyjádřením shodné vůle účastníků. Poukazuje také na to, že po více než 40 let byl převod vlastnictví vyplývající ze smlouvy respektován a proto se žalobkyni jeví rozsudek odvolacího soudu \"v rozporu s dobrými mravy, neboť je jím nevhodně zasahováno do právních vztahů konstituovaných před čtyřiceti lety\". Zhotovení geometrického plánu v souladu s ujednáním kupní smlouvy \"je třeba chápat jako završení smluvního vztahu, tedy zhojení případné neurčitosti kupní smlouvy a její následnou perfekci.\". Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu v rozsahu zrušení k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve smyslu §242 odst. l, 3 o. s. ř. Vady řízení, uvedené v §237 odst. l o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci žalobkyně nenamítala a dovolacím soudem nebyly zjištěny. Dále se dovolací soud zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu v rozsahu dovolacího důvodu uplatněného žalobkyní podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. V daném věci je předmětem posouzení platnost kupní smlouvy k pozemku z 5. 2. 1957, tj. smlouvy uzavřené v době účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., obč. zák. (dále jen \"obč. zák.\"). Podle §43 obč. zák. je neplatný právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Pozemek, jako předmět koupě, považoval se podle §26 obč. zák. za věc nemovitou. Pojem pozemku obč. zák. blíže nevymezoval, bylo však použitelné vymezení stanovené v §4 odst. l zákonem č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru (který byl zrušen zákonem č. 46/1971 Sb). Podle tohoto ustanovení se pozemkem rozumí část přirozeného povrchu zemského, která jest oddělena od sousedních částí trvale viditelným rozhraničením, hranicí správní nebo držebnostní nebo se od nich liší vzděláváním nebo užíváním. Podle §4 odst. 2 téhož zákona pozemek v katastru geometricky zobrazený nazývá se parcelou a každá parcela je označena číslem parcelním. Z toho se podává, že pozemek jako věc mohl vzniknout oddělením od pozemku původního, aniž předpokladem jeho vzniku bylo vždy oddělení geometrickým plánem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněném pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že část parcely, která byla v držbě jiné osoby než vlastníka této parcely, se stávala pozemkem a pozemek bylo lze jako věc nemovitou podle zák. č. 141/1950 vydržet). Avšak byl -li oddělený pozemek předmětem kupní smlouvy, pak za účinnosti o. o. z. z roku 1811 podle §433 musela listina, kterou se převáděly nemovitost obsahovat přesné označení nemovitosti. Ku převodu vlastnictví nemovitých věcí muselo být nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených a takový zápis nazýval se vklad (intabulace). Navazující §32 zák. č. 95/1871 ř. z., obecní knihovní zákon (zrušený zákonem č. 22/1964 Sb.), stanovil, že soukromé listiny, podle kterých má býti vykonán vklad, musí obsahovat také zevrubné označení nemovitosti a podle §42 odst. 7 zákona č. 177/1927 Sb. ve veřejné knize mohly být parcely děleny, nebo jejich hranice změněny toliko podle geometrického (polohopisného) plánu nebo snímku katastrální mapy vyhotoveného katastrálním měřickým úřadem nebo podle geometrického (polohopisného) plánu nebo snímku katastrální mapy vyhotovené katastrálním úřadem nebo podle geometrického (polohopisného) plánu vyhovujícího ustanovením §51, na němž je katastrálním měřickým úřadem potvrzen souhlas s novým označením parcel. Zákon č. 141/1950 Sb., obč. zák., účinný od l. l. 1952, intabulační princip opustil. Nabytí vlastnictví smlouvou již nebylo vázáno na vklad vlastnického práva do pozemkové knihy, ale podle §111 odst. l vlastnictví k věcem přecházelo smlouvou, (nebylo-li umluveno jinak nebo nevyplývalo -li něco jiného z právních předpisů). Ustanovení §112 obč. zák, v němž bylo uvedeno, že převod vlastnictví k věcem nemovitým se zapíše do pozemkové knihy, mělo tedy význam jen z hlediska evidence nemovitostí. Nicméně zák. č. 177/1927 Sb. a obecný zákon knihovní byly z hlediska evidence nemovitostí platnými předpisy a lze tedy dovodit, že pokud předmětem převodní smlouvy byl pozemek oddělený z jiného pozemku, aniž byl označen způsobem v §42 odst. 7 zák. č. 177/1927 Sb., šlo o právní úkon, který se příčí právnímu předpisu, tedy neplatný podle §36 odst. l obč. zák. Dovolací soud odkazuje ještě na rozsudek Nejvyššího soudu SSR z 26. 2. 1980 sp. zn. 3 Cz 92/79, uveřejněný na str. 508 Sborníku NS ČSSR IV z roku 1986, v němž je uvedeno, že \"K neoddělené části pozemku, která není geodeticky zobrazena v geodetických podkladech se nemohou založit právní vztahy odlišné od právních vztahů k pozemku, do které tato část geodeticky a právně patří.\" Tímto rozsudkem bylo rozhodováno za účinnosti zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí (kterým byl zrušen zák. č. 95/1871 ř. z.), resp. prováděcí vyhlášky tohoto zákona č. 23/1964 Sb., která v §6 odst. 2 stanovila, že všechny nemovitosti musí být uvedeny v listině podle obcí a katastrálního území a parcelních čísel vedených v evidenci nemovitostí. Je-li listinou převáděna reálně oddělená část nemovitosti, musí být předložen též geometrický plán, na kterém je vyznačeno oddělení příslušné části a udána její výměra. Také nyní platný zákon č. 334/1992 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, stanoví v §5 odst. l písm. a), že v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru musejí být pozemky označeny parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží a podle §5 odst. 2 téhož má-li být část pozemku sloučena do pozemku sousedícího nebo má-li z více částí vzniknout nový pozemek, je přípustné též označení převáděné části pozemku v listině písmenem malé abecedy s odkazem na geometrický plán, kterým je vymezena, pokud z listin předložených pro zápis vyplývá realizace všech nezbytných změn právních vztahů podle takového geometrického plánu. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o neexistenci předmětu koupě - vzniku pozemku oddělením z pozemku jiného bez geometrického plánu - a tudíž o plnění nemožném ve smyslu §43 obč. zák., není správný, ale obstojí jeho závěr o neplatnosti kupní smlouvy, byť z jiného důvodu - podle §36 obč. zák. Dovolatel však v dovolání také namítl, že odvolací soud při posouzení otázky vlastnictví žalobkyně k části předmětného pozemku nepřihlédl k oprávněné držbě části předmětného pozemku žalobkyní, resp. jejím právními předchůdcem po uzavření smlouvy, tedy že nesprávně posoudil také nabytí vlastnického práva k předmětné části pozemku vydržením. Dovolací soud již shora poukázal na rozsudek ze 17. 11. 1998 sp. zn. 837/98, který se vyslovil otázce nabytí vlastnictví části pozemku vydržením za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. Dále uvedl v rozsudku z 8. 12. 1998 sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněném pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že vlastníkem nemovitosti se od 1. 1. 1992 podle §134 obč. zák. ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb. stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před l. lednem 1992. Do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto dnem. Odvolací soud tedy pochybil při výkladu ustanovení §134 obč. zák. ve vztahu k §868 téhož zákona. Vzhledem k opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. l, 2 o. s. ř. v napadené části zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. září 2000 JUDr. Marie R e z k o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2000
Spisová značka:22 Cdo 620/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.620.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18