errNsVec,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2000, sp. zn. 22 Cdo 952/98 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.952.98.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.952.98.1
sp. zn. 22 Cdo 952/98 ROZSUDEK Nejvyšší soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně J. S, zastoupené advokátem, proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 326/88, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1997, čj. 39 Co 297/97-318, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. listopadu 1999, čj. 39 Co 297/97-437, takto: I. Dovolání se zamítá. II. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 14.175 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 23. února 1993, čj. 5 C 326/88-182, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. července 1993, čj. 5 C 326/88-210, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že dům čp. 2957 v P. postavený na pozemku parc. č. 4184/1, zapsaný na listu vlastnictví č. 1037 pro obec H. m. P., kat. území S., přikázal do vlastnictví žalovaného. Tomu bylo uloženo, aby na vyrovnání podílů zaplatil žalobkyni částku 1.177.402,50 Kč. Řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k movitým věcem účastníků bylo zastaveno. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dům byl pořízen účastníky za trvání jejich manželství. To zaniklo rozvodem - rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 7 C 50/85-14, z 15. 5. 1985, který nabyl právní moci 2. 7. 1985 a kterým byla také schválena dohoda účastníků o jejich právech a povinnostech pro dobu po rozvodu k tehdy nezl. synovi A. S., nar. 22. 7. 1978 (byl svěřen od výchovy žalobkyně a žalovaný se zavázal platit synovi výživné). Přikázání domu do vlastnictví žalovaného odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na §150 obč. zák. tím, že žalovaný má větší zásluhy o jeho nabytí, neboť zatímco se na stavbě domu podílel fyzicky a organizačně, žalobkyně pečovala o nezletilého syna a pracovně byla vázána mimo P., aniž se pokusila najít si zaměstnání v P. tak, aby se mohla na stavbě také podílet. Dále soud prvního stupně vzal v úvahu, že žalobkyně s nezletilým synem v domě nebydlí a že nemá ani finanční prostředky na zaplacení poloviny ceny domu žalovanému. Doplňujícím rozsudkem přikázal žalovanému do vlastnictví také pozemky parc. č. 4184/1, č. 4184/4 a č. 4184/5 v témže kat. území. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. července 1995, čj. 25 Co 521/93-275, rozsudek soudu prvního stupně včetně rozsudku doplňujícího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (mimo odvoláním nedotčený výrok o zastavení řízení o vypořádání movitých věcí). Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování zejména o okolnostech týkajících se zásluh účastníků na vybudování domu a jejich faktického soužití a podrobněji zkoumal i další hlediska obsažená v §150 obč. zák. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 12. prosince 1996 čj. 5 C 326/88-340 přikázal předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví účastníků každému z poloviny. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle rozsudku o rozvodu manželství spočívá příčina rozvratu manželství na straně žalovaného, "který ačkoli neměl vážnější výhrady v průběhu manželství, navázal mimomanželskou známost a neustoupil od ní ani přes snahu žalobkyně o urovnání poměrů". V řízení o rozvod manželství si účastníci vzájemně nevytýkali nedostatek zájmu o dítě a společnou péči o domácnost, manželství bylo spokojené a harmonické do roku 1984. Veškerá snaha účastníků za trvání manželství směřovala k zajištění bydlení pro rodinu, které by odpovídalo jejich společným představám. Dále zjistil, že účastníci za trvání manželství zbudovali shora uvedený dům, který lze užívat jako dvě, eventuelně tři samostatné bytové jednotky. Účastníci v domě bydlí a nemají "jiný vlastní byt". Žalobkyně se synem účastníků v domě užívají první podlaží, druhé je neobydleno, třetí je užíváno oběma účastníky, čtvrté podlaží žalovaným. Syn účastníků je již zletilý, žije se žalobkyní, která o něj pečuje - zajišťuje jeho dietní stravování. Zdravotní problémy neomezují syna účastníků tak, aby eventuelně nemohl bydlet v jiném vhodném prostředí. Oba účastníci mají dostatečné množství finančních prostředků, aby mohli druhému vyplatit polovinu ceny nemovitostí, která podle znaleckého posudku R. M. činí celkem 3.954.240 Kč. Přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků soud prvního stupně odůvodnil tím, že k tíži žalovaného lze přičíst, že příčinou rozvratu manželství účastníků byla jeho nevěra, žalobkyni nemůže výrazně zvýhodnit péči o syna vzhledem k charakteru jeho zdravotních problémů, ale "účastníci mají stejné postavení v naléhavosti řešení bytové otázky" a "mají-li dostatek finančních prostředků a jejich soužití je již 11 let nesnesitelné, mohou jeden i druhý, za použití vyplacené poloviny nemovitostí (tj. úspory + jedna polovina ceny nemovitostí) zajistit si přiměřené bydlení, ať již koupením bytu nebo jiné nemovitosti a zajistit si tak klidné bydlení". Soud prvního stupně považoval za popsaných okolností přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků za nejspravedlivější vypořádání s tím, že "je na účastnících, aby se dohodli na nerušeném užívání nemovitostí, event. aby zvážili soudem naznačenou možnost rozdělení majetku zajištěním si samostatného bydlení". Odvolací soud shora označeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nemovitosti (včetně správného označení pozemku parc. č. 4184/2) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil jí, aby zaplatila žalovanému na vypořádání podílů částku 3.569.812,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a nařídil doplnění znaleckého posudku R. M., z něhož zjistil obecnou cenu nemovitostí 7.139.625 Kč, a dále doplnil dokazování důkazy o solventnosti účastníků. Po takto doplněném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba nemovitosti jako věci náležející do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, které nebylo vypořádáno dohodou, vypořádat rozhodnutím soudu ve smyslu §149 odst. 3 obč. zák. ve znění novely provedené zák. č. 131/1982 Sb. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem jejich přikázáním do podílového spoluvlastnictví účastníků hodnotil odvolací soud jako postup odporující úloze soudu, zejména zásadou hospodárnosti vyplývající z §100 odst.l o. s. ř. Poukázal na to, že každý z účastníků navrhoval, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví, a každý z nich prokázal, že má dostatek finančních prostředků na vyplacení podílu druhého z účastníků. Podle soudu prvního stupně nejspravedlivější řešení má však tentýž výsledek, jakoby ve věci rozhodnout odmítl. Odvolací soud také přisvědčil námitce žalobkyně, že vypořádáním podle soudu prvního stupně by nastala stejná situace jako bez podání žaloby vypořádáním ze zákona. Rozsudek soudu prvního stupně navozuje situaci, za které by účastníci byli nuceni podat další žalobu, přičemž vzhledem k jejich nezměněným postojům nelze předpokládat jejich poklidné soužití v předmětných nemovitostech. Rozhodnutí soudu prvního stupně po devět let trvajícím řízení je rozhodnutím nic neřešícím, které jen vyvolá další spor. Soud prvního stupně měl s přihlédnutím k návrhům účastníků a jejich solventnosti "posoudit, na straně kterého z účastníků je více důvodů pro přikázání předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví". Při aplikaci §150 obč. zák., který příkladmo vypočítává hlediska pro vypořádání, odvolací soud vycházel z toho, že zásluhy účastníků o nabytí předmětných nemovitostí a finanční vnosy byly stejné. Přikázání nemovitostí žalobkyni odůvodnil tím, že v její prospěch svědčí příčina rozvratu manželství účastníků, spočívající v jednání žalovaného, jeho přístupu k rodině, kterým způsobil nejen rozvrat manželství, ale i spor o vypořádání nemovitostí, a z tohoto jednání žalovaného tak vyplývá i vztah ke společné věci. Dále dovodil, že pro přikázání nemovitostí žalobkyni svědčí i hledisko využití předmětných nemovitostí, jestliže žalobkyně žije v domě ve společné domácnosti se synem účastníků. Tak bude dům využíván dvěma členy rodiny. V té souvislosti přihlédl také ke zhoršenému zdravotnímu stavu syna účastníků a péči žalobkyně o něj. Naopak uvedl, že nemůže přihlížet k případné známosti žalovaného, neboť nejde o člena rodiny a osobu, která by měla k nemovitosti nějaký vztah. Částka, kterou odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vypořádání podílu, představuje polovinu obecné ceny nemovitostí stanovené doplňujícím znaleckým posudkem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. l písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Namítá, že předmětem dokazování nebyla skutečnost, že "přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků by vyvolalo další spor". Taková úvaha nemůže být relevantním podkladem pro rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky pro přikázání věci jednomu z podílových spoluvlastníků. Kromě toho je vypořádáním založen nový právní stav, jehož vývoj nelze předvídat. Ostatně jakékoliv rozhodnutí, které vychází z protichůdných stanovisek účastníků, zakládá obecně do budoucna možnost vzniku sporu, který by byl řešitelný např. v rámci výkonu rozhodnutí. Žalovaný v té souvislosti konstatuje, že žalobkyně mu ve stanovené lhůtě dobrovolně nezaplatila soudem určenou částku na vypořádání a spor může přinést i vyklizování nemovitosti v souvislosti se zajišťováním bytové náhrady. Výklad zásady hospodárnosti odvolacím soudem považuje žalovaný za rozšiřující, sám její podstatu spatřuje v tom, že soud by měl rozhodovat co nejrychleji. Žalovaný také zdůrazňuje, že zákon soudu prvního stupně umožňoval, aby provedl vypořádání jím zvoleným způsobem. Podle žalovaného zjištění odvolacího soudu o jeho vztahu ke společné věci za trvání manželství nemá oporu v provedeném dokazování. Zjištění soudu prvního stupně jsou totiž jednoznačná, když uzavírá, že účastníci mají stejné zásluhy o nabytí nemovitostí, že v manželství účastníků nešlo o dlouhodobou vleklou krizi a oba účastníci se podíleli na výstavbě domu a péči o dítě. I způsob využívání nemovitosti žalovaným po rozvodu manželství nesvědčí o jeho menším zájmu o nemovitosti. Žalovaný namítá, že odvolací soud při aplikaci §150 obč. zák. porušil určující zásadu parity, neboť rozhodnutí o přikázání nemovitostí žalobkyni prakticky opřel jen o zjištění, že příčinou rozvratu manželství byla nevěra žalovaného. V ustanovení §150 obč. zák. jsou obsažena kriteria, která umožňují odchýlit se od zásady parity, taková však v řízení zjištěna nebyla. Je-li postavení účastníků ve vztahu ke společné věci shodné, mělo by být určujícím účelné využití věci, zvláště pokud by byl jeden z účastníků přikázáním věci do jeho výlučného vlastnictví zvýhodněn. V daném případě by bylo zvýhodnění o to výraznější proto, že dům má více bytových jednotek a může sloužit kromě bydlení pro žalobkyni i jako zdroj příjmů. Žalovaný ještě podotýká, že přikázání nemovitosti do podílového spoluvlastnictví umožňuje, aby ho také využíval syn účastníků, a to takovým způsobem, aby byly minimalizovány vzájemné střety a vznik konfliktních situací. Sám o sobě také neobstojí argument, že každý z účastníků požadoval přikázání věci do výlučného vlastnictví. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Poukazuje na to, že rozsudkem odvolacího soudu byl ukončen téměř deset let trvající spor a se znalostí spisu včetně připojeného spisu o rozvodu manželství účastníků je nasnadě, jaká situace by vznikla přikázáním nemovitostí do jejich podílového spoluvlastnictví. Podle §150 obč. zák. má soud vypořádat bezpodílové spoluvlastnictví tak, aby vznikl stabilní a spravedlivý právní vztah, což se rozsudkem odvolacího soudu stalo, neboť odstranil řadu let trvající nejistotu ve sféře majetkových vztahů účastníků a rozhodl v rámci zásad v tomto ustanovení uvedených. Odvolací soud zvýhodnil právě žalovaného, když vycházel z tzv. tržní ceny nemovitostí, nikoli ceny podle cenového předpisu. Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení (§238 odst. l písm. a/, §240 odst. l, §241 odst. l o. s. ř.) přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1, 2 písm. d) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud s ohledem na dobu zániku bezpodílového spoluvlastnictví vychází z právní úpravy občanského zákoníku ve znění novely provedené zák. č. l3l/l982 Sb., tedy také před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen "obč. zák."). Z úřední povinnosti dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. l o. s. ř. Takové vady žalovaný nenamítal a dovolacím soudem nebyly ze spisu zjištěny. Pokud jde o jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaný spatřoval takovou vadu v tom, že odvolací soud, aniž dokazování opakoval, dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků by vyvolalo mezi nimi další spor. Podle §213 odst. l, 2 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může tedy v odvolacím řízení doznat změn, avšak odvolací soud se může odchýlit od hodnocení důkazu pro posouzení věci významného jen pokud důkaz, resp. důkazy sám opakuje. Nerespektování tohoto postupu odvolacím soudem by bylo jinou vadou řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V dané věci soud prvního stupně učinil zjištění, že soužití účastníků je již 11 let nesnesitelné, a pokud se jako podíloví spoluvlastníci o užívání nemovitostí nedohodnou, mají možnost "rozdělit si nemovitosti pořízením samostatného bydlení". Soud prvního stupně dospěl tedy ke zjištění, že vztahy účastníků jsou dlouhodobě vysoce konfliktní, a pokud by ani po jeho rozhodnutí, resp. přikázání nemovitosti do podílového spoluvlastnictví, nedošlo k dohodě, předpokládal, že by muselo dojít k "rozdělení majetku". To je v případě podílových účastníků, kteří se nedohodnou o jeho zrušení a vypořádání, možné jen rozhodnutím soudu podle §142 odst. l obč. zák. Skutkové zjištění odvolacího soudu o dlouhotrvajících konfliktních vztazích účastníků se tedy neodchyluje od zjištění soudu prvního stupně a závěr odvolacího soudu o vhodném způsobu vypořádání je již odpovídající aplikací §150 obč. zák. K tvrzené vadě řízení ani jiné vadě řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. tedy v dané věci nedošlo. Dále žalovaný vytýkal odvolacímu soudu výklad §150 obč. zák. Podle tohoto ustanovení jsou podíly obou manželů stejné, každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a obstarávání společné domácnosti. Žalovaný v prvé řadě namítal nesprávnost výkladu §150 obč. zák. a §100 odst 1 o. s. ř. ve vztahu ke způsobu vypořádání, který zvolil soud prvního stupně. Dovolací soud považuje za správný právní závěr odvolacího soudu, že aplikace §150 obč. zák. soudem prvního stupně přikázáním nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků je v tomto případě postupem, který je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a také se základním účelem občanského soudního řízení, tj. vyřešení záležitosti mezi účastníky sporné. Odvolací soud správně poukázal na specifika věci, daná téměř devět let trvajícím řízením, procesními návrhy účastníků (přikázání požadoval každý z nich do výlučného vlastnictví), a jejich solventností (každý byl schopen zaplatit druhému na vypořádání jeho podílu příslušnou finanční částku). Rozhodnutí soudu prvního stupně však vypořádávalo zaniklý spoluvlastnický vztah, aniž bralo v úvahu trvající konfliktnost vztahů mezi účastníky (jejím projevem jsou i procesní návrhy účastníků), a ve svém výsledku by skutečně bylo rozhodnutím nic neřešícím, neboť účastníci ve spoluvlastnickém vztahu, byť jiného druhu, zůstávali. Dále je třeba uvést, že odvolací soud neporušil "paritu účastníků". Z jeho rozhodnutí vyplývá, že při vypořádání vycházel z toho, že podíly účastníků jsou stejné. Teprve při úvaze o tom, kterému z účastníků mají být nemovitosti přikázány, vycházel z hledisek, jejichž použití mu §150 obč. zák. umožňil. Ustanovení §150 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v jakémkoliv případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k dalším okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení vychází. Jen v případě, kdyby hypotéza právní normy nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy. Odvolací soud v daném případě vycházel z toho, že účastníci se stejně zasloužili o nabytí společných věcí a že ke dni vypořádání nebylo jejich dítě nezletilé. Za okolnosti významné pro vypořádání považoval příčinu rozvratu manželství, spočívající v chování jednoho z manželů, a využití předmětných nemovitostí, resp. domu a k němu náležejících pozemků. Dovolací soud považuje za správnou aplikaci §150 obč. zák. odvolacím soudem, který rozvrat manželství zapřičiněného jen jedním z manželů považoval za okolnost významnou pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k nemovitosti - domu, v neprospěch manžela, který rozvrat zapřičinil, jestliže se přikázání takové nemovitosti domáhají oba bývalí manželé. Se zánikem manželství zákon spojil zánik bezpodílového spoluvlastnictví manželů a odvolací soud v této souvislosti správně poukázal na to, že žalovaný nepřímo způsobil i zánik uvedeného spoluvlastnického vztahu - a v tomto smyslu se projevil i jeho vztah ke společné věci (k tomu srovnej článek Dr. Jiřího Haderky, CSc. " K otázce zjištění příčin rozvratu manželství podle §25 zákona o rodině, uveřejněný v časopise Socialistická zákonnost č 7/1986). Standartním hlediskem při aplikaci §150 obč. zák. jsou také okolnosti týkající se využití nemovitostí. Skutková zjištění, ze kterých odvolací soud při posouzení této okolnosti vycházel, jsou převzatými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a mají ve smyslu §243 odst. l písm. c) o. s. ř. oporu v provedeném dokazování. Nemůže tedy obstát námitka žalovaného, že "postavení účastníků bylo stejné a že žalobkyně byla přesto rozsudkem odvolacího soudu zvýhodněna". Podíly účastníků při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jsou stejné a při rozhodování o tom, jaký zvolit způsob vypořádání, vzal odvolací soud v úvahu okolnosti vyplývající z §150 obč. zák. Zvýhodnění žalobkyně nemůže být dáno ani tím, že dům může sloužit nejen k bydlení žalobkyně, neboť při vypořádání soud vycházel z jeho obecné ceny, tj. ceny, za kterou by jej bylo možno vzhledem k jeho stavu v daném místě a čase prodat. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu žalovaným uplatněných dovolacích důvodů správný a proto bylo dovolání podle §243b odst. l o. s. ř. zamítnuto. Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí proto podle §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. l o. s. ř. náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon z tarifní hodnoty 3.569.812 Kč (polovina ceny nemovitostí), tj. částkou 14.175 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč, celkem 14.250 Kč (§6 odst. l, §7, §8 odst. 6, §11 odst. l písm. k/, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. června 2000 JUDr. Marie R e z k o v á , v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2000
Spisová značka:22 Cdo 952/98
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.952.98.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18