ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.2386.99.1
sp. zn. 23 Cdo 2386/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) F. Ch., a B) E. Ch., proti žalované A. P, a.s., o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1329/92, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1999 č.j. 25 Co 41/99-105, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. září 1999 č.j. 25 Co 41/99-120, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 24. října 1997 č.j. 6 C 1329/92-84 zastavil řízení podle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), poté, kdy přes opakovanou výzvu soudu nebyly vady žaloby, které brání soudu pokračovat v řízení, odstraněny.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců usnesením ze dne 31. března 1999 č.j. 25 Co 41/99-105, ve znění usnesení ze dne 16. září 1999 č.j. 25 Co 41/99-120, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když dovodil, že vytčené vady žaloby byly v rámci podaného odvolání odstraněny a odpadl tak důvod pro zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Je přesvědčena, že řízení trpí zmatečností, neboť o nároku na vydání parcel č. 3047/1 (zahrada), č. 3047/2 (zahrada) a č. 3031/2 (role) by mělo být rozhodnuto podle zákona č. 229/1991 Sb. pozemkovým úřadem, nikoli soudem. Argumentací, že odvolání žalobců neobsahovalo náležitosti podle §205 odst. 1 o.s.ř. (nebylo v něm uvedeno, v čem je spatřována nesprávnost usnesení soudu prvního stupně, ani jak má odvolací soud rozhodnout) a že text dohody připojený k odvolání navíc nebyl přesný, podrobuje dovolatelka kritice právní závěr odvolacího soudu dovozující, že žalobci v odvolání odstranili vytčené vady žaloby a odvolání tak lze mít za opodstatněné.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítají, že dovolání není v dané věci přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) – po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti dovolání, bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §214 odst. 1, 2 o.s.ř.), se zabýval nejprve jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje ustanovení §238a a §239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v posuzované věci nejde. Podmínky stanovené v §239 o.s.ř. nejsou splněny již proto, že napadené usnesení není usnesením ve věci samé. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána, neboť usnesení, kterým odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §43 odst. 2 o.s.ř. proto, že vada žaloby způsobující její neprojednatelnost byla po vydání tohoto usnesení odstraněna, není měnícím rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1999 sp. zn. 26 Cdo 2628/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod pořadovým číslem 117). Napadené usnesení nelze pak podřadit ani §238a odst. 1, písmenům b/ až f/ o.s.ř.
Protože podle §238a a §239 o.s.ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel některou z vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu ani nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na níž poukazuje dovolatelka, tj. vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
V posuzované věci byla soudy doposud řešena toliko procesní otázka, týkající se výlučně vad žaloby majících vliv na její projednatelnost; meritorně dosud o věci žádný soud nerozhodl (zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba má vady, které brání soudu pokračovat v řízení, a poté, kdy žalobci přes opakovanou výzvu vytčené vady neodstranili, řízení zastavil, odvolací soud uzavřel, že vady způsobující neprojednatelnost žaloby, byly před rozhodnutím o odvolání odstraněny a na základě tohoto závěru pak usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení). Usnesení o zastavení řízení podle §43 odst. 2 o.s.ř. je svou povahou výlučně procesním rozhodnutím, spojeným se závěrem o existenci vad podání, bránících dalšímu pokračování řízení; vylučovala-li povaha takového usnesení, jímž soud prvního stupně řízení končil, nejen možnost věcného přezkumu, ale rovněž možnost posoudit, zda s přihlédnutím k charakteru pozemků a způsobu jejich odnětí státem má o jejich vydání rozhodovat jiný státní orgán než soud, a uvažoval-li i odvolací soud věc pouze z pohledu vad žaloby (absence údajů významných pro posouzení, zda na zmírnění křivdy způsobené odnětím pozemků lze použít zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nečiní žalobu neprojednatelnou), pak tvrzení, že řízení, které vydání rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, je postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., samo o sobě důvodnost, ale ani přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení má povahu výjimečného opatření; v současné fázi řízení, kdy jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem byla věc uvažována výlučně z pohledu vad žaloby a její projednatelnosti, nelze učinit závěr, že by bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Protože dovolání proti usnesení odvolacího soudu není z hledisek ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované – aniž by se věcí mohl dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl. Ve smyslu ustanovení §243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť ve věci dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 a contrario o.s.ř.), ani nejde o případ separace nákladů řízení ve smyslu §147 odst. 1 o.s.ř. Náklady dovolacího řízení budou tak zohledněny při rozhodování o nákladech řízení v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á,v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová