ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1642.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1642/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného o dovolání J. Č., zast. advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 2.12.l999, sp.zn. 23 Co 367/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 5 C 69/92 (žalobce 1) J. Č., zast. advokátkou a žalobce 2) J. L., zast. JUDr. J. T., jako obecným zmocněncem proti žalovaným 1) A. S. a 2) E. S., oba zast. JUDr. J. B., obecným zmocněncem o zaplacení částky 562.500 Kč každým ze žalovaných žalobci J. Č. a o zaplacení částky 1,312.500 Kč každým ze žalovaných žalobci J. L.), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince l999, sp.zn. 23 Co 367/99 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 10. února l995 pod čj. 5 C 69/92-140 zamítl návrh žalobce J. Č., aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobci jednu osminu nemovitostí, které původně nárokoval. Zároveň soud shledal oba žalované povinnými zaplatit žalobci částku 562.500,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. března pod č.j. 23 Co 109/96-157 výše uvedený rozsudek jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil. Odvolací soud přitom vyjádřil názor, že na základě §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze nárokovat pouze vydání věci a žalobci tudíž nemohlo vzniknout právo na zaplacení finanční náhrady. Dále bylo soudu první instance uloženo, aby doplnil dokazování tak, aby mohl být žalobcem uplatněný nárok na zaplacení finanční náhrady posouzen podle příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Okresní soud v Jičíně následně návrh žalobce na zaplacení částky 562.500,- Kč od každého ze žalovaných rozsudkem ze dne 14. května 1999 pod č.j. 5C 69/92-359 zamítl.
Na odvolání žalobce o věci opětovně rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodnutí soudu první instance rozsudkem ze dne 2. prosince pod č.j. 23 Co 367/99-393 potvrdil. Rozsudek okresního soudu byl změněn pouze ve výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, uznal, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Jeho nárok vyplývá z manželského vztahu k M. Č., rozené S., které v době odnětí náležel spoluvlastnický podíl ve výši ideální jedné osminy podniku A. S. Žalobce, jakožto pozůstalý manžel výše jmenované, řádně a včas uplatnil svůj restituční nárok proti povinné osobě Z. státnímu podniku v N., ta mu však vlastnický podíl nevydala s tím, že vstoupením do nového manželství, které uzavřel již před účinností zákona 87/1991 Sb., ztratil žalobce nárok na vydání věci. Jeho podíl byl naopak vydán synovcům původní spoluvlastnice A. S. a E. S. a to dohodou o vydání nemovitosti ze dne 8. listopadu 1991. Žalobce uplatnil svůj nárok vůči jmenovaným žalobním návrhem podaným dne 24. března. 1992. Žalovaní společně s další spoluvlastnicí J. S. pak předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 30. dubna. 1992 prodali společnosti F., s.r.o. Následně pak žalobce rozšířil svůj žalobní návrh, kterým původně požadoval pouze vydání věci, eventuelním petitem o zaplacení hodnoty předmětných nemovitostí.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že postupem podle §5 odst. 5 zákona 87/1991 Sb. lze uplatnit pouze nárok na vydání věci. Nárok na vydání věci však už není uplatňován, neboť byl pravomocně zamítnut rozsudkem okresního soudu ze dne 10. února 1995, č.j. 5 C 69/92-140. Tento nárok by ani nemohl být úspěšný, neboť oprávněné osoby v mezidobí věc převedly na jiného. Ustanovení §9 odst. 1 cit. zákona jak se ho žalobce dovolává, nelze použít. Zákaz dispozice s věcmi je zde vymezen pouze vůči povinné osobě do jejíž zákonné definice uvedené v §4 zákona č. 87/1991 Sb. žalované nelze zahrnout a analogie zde není možná.
Další možné řešení spatřuje odvolací soud v tom, že pokud oprávněná osoba řádně a včas uplatní nárok na vydání věci podle cit. zákona, ale povinná osoba nárok vydá jinému, je taková dohoda o vydání věci neplatná. Účastníci dohody jsou pak v souladu s ustanovením
§457 obč. zák. povinni vrátit si navzájem plnění, které přijali. Povinná osoba tudíž zůstává držitelem věci a oprávněná osoba musí svůj nárok uplatňovat právě proti ní. V souzené věci by tato neplatnost mohla přicházet v úvahu ohledně části dohody o vydání věci ze dne
8. listopadu 1991 a to spoluvlastnického podílu 1/8 po M. Č., rozené S., který měl být vydán žalobci. I pokud by zmíněná dohoda byla v uvedené části neplatná, tak ani v tomto případě by žaloba neobstála. Tím, že by žalovaní přijali více, než by jim náleželo, žalovaní neporušili žádnou právní povinnost. Stejně tak nelze dovodit, že by žalovaným na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení. Tím, že by byl příslušný hmotněprávní úkon neplatný, musel by nastoupit právní režim předvídaný v §457 občanského zákoníku. Žalované by tak tížil závazek vrátit spoluvlastnický podíl k nemovitosti tomu, kdo jim je vydal. Totéž by platilo pro následně uzavřenou kupní smlouvu. Jestliže by tedy žalovaní nenabyli spoluvlastnický podíl, který měl připadnout žalobci, pak žalovaní ani nezískali žádný majetkový prospěch, který by mohli žalobci vydat. Uplatňování nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným tedy nemůže mít úspěch. Dále nelze žalobci přisvědčit ani v tom, že předmětem řízení je ještě i nárok na vydání věci. V souzené věci žalobce uplatnil eventuelní petit na vydání spoluvlastnického podílu a pro případ, že to nebude možné, požadoval poskytnutí peněžitého plnění. Nárok žalobce na vydání věci však byl výše zmíněným rozsudkem okresního soudu zamítnut. Žalobce, který jako jediný mohl zabránit tomu, aby zamítavý výrok nabyl právní moci, však do tohoto výroku odvolání nepodal. Odvolání žalovaných do výroku, kterým byli zavázáni k peněžitému plnění na právní moci primární části petitu nic nemění.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Domáhá se zrušení rozsudků soudu obou instancí a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobce má za to, že pokud žalovaní věděli, že proti nim byla podána žaloba a přesto nemovitost prodali, je třeba mít takové jednání za účelové a jako takové je lze podřadit pod ustanovení o náhradě škody i o bezdůvodném obohacení. Žalovaní totiž prodejem věci znemožnili úspěch vindikační žaloby, protože již věc nedrželi. Žalobce dále tvrdí, že použitím analogie lze postavení povinné osoby podle §9 zákona č. 87/1991 Sb. rozšířit i na žalované, což by dávalo možnost domoci se finanční náhrady podle cit. zákona. Žalobce dále namítá, že primární a sekundární část eventuelního petitu jsou spojené nádoby a nelze o nich rozhodovat odděleně. Pokud tedy soud chce rozhodnout o prvním výroku, musí se vypořádat i s druhou částí žalobního žádání.
K dovolání žalobce J. Č. podali žalovaní vyjádření, ve kterém uvádějí, že dovolací soud by se měl dovoláním zabývat v rozsahu, který připustil soud druhého stupně. Žalovaní dále namítají, že žalobce nepovažují za osobu oprávněnou ve smyslu §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Žalobce nemá nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť pokud by byl shledán osobou oprávněnou vznikl by mu nárok na vydání nemovitosti vůči společnosti F., s.r.o., která je v současné době držitelem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že žalobce podal dovolání včas, a to dne 3. dubna 2000, tedy ve lhůtě ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání podala osoba oprávněná, řádně zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), je přípustné (§238
odst. 1 písm. b) o.s.ř., popř. §239 odst. 1) a opírá se o zákonem povolené dovolací důvody (§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přezkoumal proto napadené rozhodnutí když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. 1 o.s.ř.
Odvolací soud připustil podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. proti svým potvrzujícím výrokům dovolání, které vymezil tak, jak bylo navrhováno žalobcem. Připustil ho za účelem posouzení, zda oprávněné osobě, která řádně a včas uplatnila nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ale jejímuž požadavku povinná osoba nevyhověla a namísto jí vydala věc jiným osobám, náleží nárok i na poskytnutí peněžitého plnění vůči tomu, komu byla věc vydána. Dále odvolací soud připustil dovolání proti výroku, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí okresního soudu ohledně žalobního nároku J. Č. i za účelem posouzení, zda je v případě eventuelního petitu právní moc primárního petitu závislá na právní moci sekundárního petitu.
Dovolací soud přitom zaujal toto právní posouzení:
Odvolací soud správně posoudil vztah závislosti mezi primární a sekundární částí eventuelního petitu. První část tohoto druhu petitu může nabýt právní moci nezávisle na části druhé. Jestliže tedy byla žalovanými odvoláním napadena pouze sekundární část výroku, vztahující se k peněžitému plnění, postupoval okresní soud správně, když už dále o první části žalobního požadavku nejednal.
Z výše uvedeného právního názoru je zřejmé, že žalobce se nároku na vydání věci podle §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. již nemůže domoci. Přitom skutečně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c) cit. zákona, neboť v den smrti původní spoluvlastnice byl jejím manželem. Jeho nárok se pozdějším uzavřením dalšího manželství nijak neoslabuje.
Spoluvlastnický podíl, který měl být vydán žalobci, připadl žalovaným, kteří jej spolu s dalšími podíly kupní smlouvou dne 30. 4. 1992 prodali firmě F., s.r.o. Vzhledem k tomu, že žalovaní prodali i část věci, která jim nepatřila, žalovaným 1) a 2) prodejem této části, vznikl neoprávněný majetkový prospěch ve výši 1,125.000,- Kč. Žalovaným tak vůči žalobci vznikl závazek, k vypořádání.
Protože tato otázka nebyla v dosavadním řízení dostatečně zvážena, nezbylo odvolacímu soudu než zrušit rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř.
Věc se vrací k dalšímu řízení soudu druhého stupně, na jehož půdě může dojít k projednání výše zmíněné právní otázky.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.)
Právní názor dovolacího soudu je podle §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro soud druhého stupně závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. července 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová