Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2000, sp. zn. 28 Cdo 1738/2000 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1738.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1738.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1738/2000 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15 podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 19.4. 2000, sp.zn. 13 Co 255/2000 (v právní věci navrhovatelů 1) M. K. a 2) S. K., zast. advokátem, proti odpůrci České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 120.000,- Kč vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.zn. 9 C 191/96), takto: I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 13 Co 255/2000 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 3. srpna l999 pod č. j. 9 C 191/96-67 uznal odpůrce povinným k zaplacení částky 60.000,- Kč, s 19% úrokem od 1. 12. 1995 do zaplacení každému z navrhovatelů a dále k uhrazení náhrady nákladů řízení částkou 9.825,- Kč k rukám zástupce navrhovatelů. Návrh, jímž se navrhovatelé domáhali úroku z prodlení ve výši 2% z částky 60.000,- Kč pro každého z navrhovatelů od 27. 6. 1996 do zaplacení, byl zamítnut. Tento rozsudek Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. dubna 2000 pod č. j. 13 Co 255/2000-118 na odvolání účastníků řízení tak změnil, že odpůrce uznal povinným zaplatit každému z navrhovatelů částku 10.000,- Kč a vydat cenné papíry, které nemají povahu státních dluhopisů, v hodnotě 50.000,- Kč, a to s 19% úrokem z prodlení z částky 17.782,- Kč od 10. 7. 1998 do 22. 7. 1998, s 19% úrokem z prodlení z částky 30.000,- Kč od 23. 7. 1998 do zaplacení a s 12% úrokem z prodlení z částky 30.000,- Kč od 7. 5. 1999 do zaplacení, kdežto ve zbývající napadené části se návrh zamítl. Odvolací soud dále potvrdil předchozí rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a zavázal žalovaného rovněž k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 9.962,- Kč. Krajský soud, v souladu se zjištěními soudu prvého stupně, dospěl k názoru, že navrhovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle §13 odst. 2 v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popřípadě na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona, přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60.000,- Kč, která se vyplácí způsobem uvedeným v odstavci 5. Movitý majetek navrhovatelů propadl státu na základě rozsudku Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 1 T 171/81 ze dne 17. 9. 1981, který jim kladl za vinu spáchání trestného činu opuštění republiky podle §109 odst. 2 tehdy platného trestního zákona. Na základě zákona č. 119/1990 Sb. byli oba navrhovatelé rehabilitováni a jejich trestní stíhání bylo zastaveno poté, co byl vynesený trestní rozsudek zrušen, a to včetně výroku o propadnutí majetku. V souzené věci navrhovatelům vznikl restituční nárok teprve po nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., který zrušil podmínku trvalého pobytu na území našeho státu. Žádost o finanční náhradu byla sice uplatněna již dne 28. 4. 1995, ale do postavení oprávněných osob se navrhovatelé dostali až na základě dalšího nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb., který zrušil část ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., vážící počátek běhu lhůty na den účinnosti zákona. Tento nález Ústavního soudu byl ve Sbírce zákonů vyhlášen dne 8. 7. 1998. Protože zákon o mimosoudních rehabilitacích neobsahuje žádná ustanovení týkající se prodlení s plněním peněžního dluhu, za nějž je finanční náhradu podle §13 nutno považovat, odkázal krajský soud na příslušná ustanovení občanského zákoníku. Již dřívější judikatura vyšších soudů posoudila vztah občanského zákoníku a zákona č. 87/1991 Sb. jako vztah obecného a speciálního. Za použití zásady lex specialis derogat generali, ze které vyplývá oprávněnost použití obecné úpravy, není-li určitá otázka speciálním předpisem zmíněna, aplikoval odvolací soud ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku. Neposkytnul-li tedy odpůrce plnění ve stanovené lhůtě, náleží navrhovatelům vedle náhrady samotné i úrok z prodlení, bez ohledu na to, že finanční náhrada zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu. Vzhledem k tomu krajský soud zavázal odpůrce k zaplacení částek s úroky, a to tak, jak navrhovatelé postupně rozšiřovali uplatněný nárok. Včas podaným dovoláním napadl odpůrce výroky v odstavci I. a II. rozsudku, kterým byla žalované uložena povinnost poskytnout žalobcům úroky z prodlení ve stanoveném rozsahu. Dovolatel se domnívá, že poskytnutí finanční náhrady je povinnost stanovená zvláštním zákonem a právě proto, že nejde o obecný dluh, nelze použít ustanovení §517 občanského zákoníku. V tomto tvrzení dovolatel odkazuje na obdobná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové. Poskytnutí úroků z finanční náhrady by navíc oprávněného zvýhodnilo oproti tomu, komu byla rovněž opožděně vydána nemovitost. Jestliže zákon nestanoví žádnou sankci pro opožděné vydání věci, nemůže být tato sankce přisouzena pro řešení náhradní, tj. pro finanční náhradu. Dále dovolatel namítá, že vzhledem k povaze cenného papíru, který nemá povahu státního dluhopisu, tedy vzhledem k tomu, že tento cenný papír nemá pevnou hodnotu, nebylo by takřka možné vypočítat výši úroků. Kromě toho je dovolatel názoru, že úroky nemohou být stanoveny z punkta podle toho, jak žalobci postupně rozšiřovali uplatněný nárok, ale jedině z částek uvedených v zákoně. Závěrem dovolatel žádá o odklad výkonu napadeného rozhodnutí v té části, která je dovoláním dotčena. K tomuto dovolání podali navrhovatelé vyjádření ve kterém setrvávají na svém výkladu vztahu obecného a speciálního předpisu a dále uvádějí, že sankce za opožděné splnění dluhu nemá nic společného s tržní hodnotou cenných papírů. Pokud odpůrce poukazuje na nesprávný výpočet výše úroků z prodlení, jde o námitku v jeho neprospěch. Navrhovatelé nepovažovali za nutné domáhat se úroku v této výši a spokojili se s výší úroků přiznanou krajským soudem. Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, za níž jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř. V projednávané otázce úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích dospěl dovolací soud k přesvědčení, které se shoduje s názorem odvolacího soudu. Vztah citovaného restitučního zákona a občanského zákoníku je třeba posuzovat jako vztah předpisu speciálního a obecného. Z toho logicky vyplývá, že otázky restitučním zákonem neupravené je nutno podřadit úpravě obecné. Lze si ostatně jen obtížně představit, že by zákonodárce zamýšlel restituční předpisy kompletně vyjmout z obecného zákonného rámce. Pokud však například zákon č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd v §19 odst. 5 sankce za prodlení upravuje, je toto odchylné ustanovení předpisem speciálním, které je nutno upřednostnit. Krajský soud se tedy nijak neodchýlil od konstantní judikatury, podle níž oprávněné osobě přísluší ve smyslu §517 odst. 2 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., úrok z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i když finanční náhrada byla poskytnuta v cenných papírech. Stejně jako v uvedeném případě, tak i v projednávané věci považuje dovolací soud finanční náhradu dle citovaného zákona za peněžitý dluh a skutečnost, že zčásti spočívá ve vydání cenných papírů na tomto závěru nemůže nic změnit. K námitce dovolatele, že úročení peněžitého dluhu by mělo zakládat nerovnost vůči závazkům např. na vydání věci je třeba uvést, že občanský zákoník v případě prodlení u věcného plnění nabízí oprávněné osobě odlišné právní instrumenty (§420, §451 o.z.). Dovolací soud se však, na rozdíl od předchozích otázek, neshoduje se soudem druhé instance ve způsobu stanovení částky, která má být z důvodu prodlení úročena. Odvolací soud vycházel z částky, která byla navyšována, tak jak navrhovatelé postupně rozšiřovali uplatněný návrh. Ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. §13 odst. 2 však jasně uvádí, že za podmínek, které byly v souzené věci splněny, „přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60.000,- Kč\". Tato náhrada je stanovena pevně uvedenou částkou bez ohledu na hodnotu propadlého majetku. Prováděcí nařízení vlády č. 233/1991 Sb. už pouze upřesňuje jaká část z toho bude poskytnuta v hotovosti a jaká v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu. Uvedené striktní zákonné ustanovení nedává prostor pro jakoukoliv dispozici se stanovenou částkou. Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit. Věc se vrací k dalšímu řízení soudu druhého stupně na jehož půdě může dojít k projednání výše zmíněné právní otázky. Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal odpůrce. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 27. září 2000 JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2000
Spisová značka:28 Cdo 1738/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1738.2000.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18