ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1832.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1832/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. H., správci konkursní podstaty úpadce M. a.s. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 243/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2000, č.j. 13 Co 1541/99-78, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího byl k odvolání žalovaného změněn rozsudek Okresního soudu v Opavě jako soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného vydat žalobci nemovitosti uvedené v enunciátu rozsudku do 15ti dnů od právní moci rozsudku tak, že návrh na vydání nemovitostí byl zamítnut. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a dokazování zčásti doplnil, ale s jeho právními závěry se neztotožnil. Nesouhlasil především s posouzením dopadu nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 164/1994 Sb. na posouzení nároků nově uplatněných po jeho účinnosti a v tomto směru odkázal na argumentaci žalovaného, kterou označil za přiléhavou. Odvolací soud dovodil, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen restituční zákon) proto, že nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR (ČR) ke dni uplynutí lhůty určené ustanovením §5 odst. 2 restitučního zákona, tedy k 1. říjnu 1991, když toto občanství nabyl až dnem 21. 12. 1994. V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že výše uvedený nález otevřel novou lhůtu k uplatnění restitučních nároků pouze osobám, které nesplňovaly původně zákonem stanovenou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil. Z toho plyne, že se běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu týká (s výjimkou osob, jež byly osobami oprávněnými, tedy splňujícími jak podmínku občanství ČSFR, tak podmínku trvalého pobytu, již před účinností nálezu) pouze osob, které před účinností nálezu z více zákonných podmínek nesplňovaly toliko podmínku trvalého pobytu, k nimž dovolatel s poukazem na výše uvedené, vzhledem k datu nabytí státního občanství ČR, zjevně nepatří.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení jeho aktivní legitimace, čímž uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a obsahuje dostatečná tvrzení nesoucí se k existenci tvrzeného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je dán, aplikuje-li soud na projednávanou věc nesprávný předpis nebo jeho ustanovení nebo sice aplikuje správný předpis (ustanovení), ale nesprávně je vyloží. V tomto případě vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku jeho aktivní legitimace ve sporu, když nesprávně interpretoval ustanovení §3 odst. 4 restitučního zákona. Dále opakoval své námitky z řízení před odvolacím soudem, že takovým posouzením věci odvolacím soudem byla porušena tzv. zásada legitimního očekávání, řazená mezi principiální obecné zásady komunitárního práva a judikatura, o kterou se napadené rozhodnutí opírá je překonaná a v rozporu se základními principy práva EU. V této souvislosti tvrdí, že mu nelze klást k tíži, že nesplnil jednu z kumulativních podmínek k uplatnění restitučního nároku za situace, kdy je nepochybně dáno, že další ze zákonných kumulativních podmínek objektivně splnit nemohl.
Podle ustanovení §3 odst. 1 restitučního zákona je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 tohoto zákona, pokud je státním občanem ČSFR (ČR). Okamžik, k němuž musí být podmínka státního občanství naplněna, však není restitučním zákonem stanoven. Stávající judikatura dovozuje, že restituční zákon nevylučuje, aby takový okamžik nastal až po jeho účinnosti (po 1. 4. 1991). Nejzazší okamžik pak určuje ustanovení §5 odst. 2 restitučního zákona, ve znění před nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 164/1994 Sb. tak, že restituční nárok mohl být uplatněn oprávněnou osobou (osobou tehdy mimo jiné splňující podmínku státního občanství) do 1. 10. 1991. Měl-li však uvedený nález umožnit mimo jiné uplatnění restitučních nároků těm občanům ČSFR (ČR), kteří jej nemohli uplatnit v důsledku nenaplnění neústavní podmínky trvalého pobytu nejpozději ke dni 1. 10. 1991, lze uzavřít, že osoba uplatňující restituční nárok podle restitučního zákona, ve znění po nálezu (cit. výše), musela podmínku státního občanství splňovat nejpozději ke dni 1. 10. 1991 a současně musela uvedenou podmínku naplňovat ke dni 1. 11. 1994
Dovolacímu soudu tedy nezbývá než ve shodě s právním názorem odvolacího soudu konstatovat, že žalobce, který nesplňoval podmínku státního občanství nejpozději ke dni 1. 10. 1991 a občanem České republiky nebyl ani ke dni 1. 11. 1994 (státní občanství získal podle skutkového zjištění soudu prvního stupně až na základě listiny o udělení státního občanství ze dne 21. 12. 1994), nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu §3 restitučního zákona k vydání požadovaných nemovitostí.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by se v řízení vyskytly vady řízení (důvody zmatečnosti) uvedené v §237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř., k nimž dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. musí přihlížet z úřední povinnosti.
Dovolací soud za této situace podle §243b odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.září 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová