Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2000, sp. zn. 28 Cdo 768/2000 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.768.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.768.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 768/2000 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalobce O. M., zast. advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2.11.1999, sp.zn. 55 Co 394/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 11 C 96/98 ( žalobce O. M., zast. advokátem, proti žalované N. g. v P., zast. advokátem, o vydání věcí ) takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.listopadu 1999 pod č.j. 55 Co 394/99-41 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.dubna 1999 pod č.j. 11 C 96/98-25, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobci 29 svazků knih konkrétně uvedených v návrhu a aby žalované byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení. Odvolací soud - Městský soud v Praze - dále vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 3.600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Současně odvolací soud zamítl návrh žalobce, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání. Odvolací soud - Městský soud v Praze - dospěl k závěru, že soud prvního stupně - Obvodní soud pro Prahu 1 - zjištěný skutkový stav v zásadě správně posoudil a ve věci nepochybil, když žalobu zamítl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úspěšného vydání věcí se žalobce mohl domáhat pouze podle zákona č. 87/1991 Sb., za splnění všech předpokladů v tomto zákoně uvedených, nikoli podle obecných předpisů. Výzva, kterou podal žalobce povinné osobě podle cit. zákona po zrušení rozhodnutí o konfiskaci veškerého majetku R. M., který je právním předchůdcem žalobce, se však týkala věcí výtvarných a sochařských, nikoli však věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá předmětnou žalobou. Odvolací soud neuvěřil žalobci, že výzva obsahovala také přílohy, které žalobce předložil odvolacímu soudu a které se týkaly věcí, jejichž vydání je předmětem žaloby. Žaloba byla podána také opožděně, protože lhůta končila žalobci dle §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. dnem 3.6.1997, ale žaloba byla podána až 24.7.1998. Odvolací soud proto dospěl, k závěru, že žalobě nebylo možné vyhovět, protože jednak žalobce nepožádal žalovanou ve lhůtě zákonem stanovené o vydání věcí, jichž se nyní žalobou domáhá, jednak žalobu podal po uplynutí zákonem stanovené lhůty, která ke lhůtou propadnou ( prekluzivní ). Odvolací soud potom dovodil, že žaloba nemohla být úspěšná ani podle příslušných ustanovení občanského zákoníku na ochranu vlastnického práva, z důvodů, které již uvedl soud prvního stupně, t.j. proto, že zvláštní zákon upravuje možnosti a postup, jak se domoci práva na vydání věci v případech tzv. restitucí ; v těchto případech, upravených speciálními předpisy, nelze totiž postupovat podle předpisu obecných. Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce, který se domáhal, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena nižším soudům k dalšímu řízení. Dovolatel dovodil, že v jeho případě jde o standartní reivindikační žalobu a proto také svůj nárok neopíral o zmiňovaný restituční předpis ( zákon č. 87/1991 Sb). Vychází totiž z toho, že rozhodnutí o konfiskaci majetku, o který v řízení jde, bylo zrušeno, takže by se měl obnovit původní vlastnický vztah k věcech, které tvoří předmět řízení. Z uvedených důvodů také dovolatel vyvozuje, že odvolací soud měl připustit dovolání ve věci, když právě řešení toho, co je sporrozhodující otázkou řízení, dává napadenému rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Žalovaný k dovolání vyjádření nepodal. Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníkem řízení řádně zastoupeném advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř.., §241 odst. 1 o.s.ř. ) Bylo však třeba především vyřešit otázku, zda dovolání je přípustné, když proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně dovolání zásadně přípustné není ( arg. §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). V těchto případech je totiž dovolání přípustné jen tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( §239 odst. 1 věta první o.s.ř. ). V souzené věci však odvolací soud návrhu žalobce nevyhověl a dovolání nepřipustil. V tomto případě by podle §239 odst. 2 o.s.ř. bylo dovolání přípustné jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Po posouzení této otázky dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, protože za současného stavu právní praxe a zejména za současného, již ustáleného výkladu ustanovení restitučních předpisů řešená otázka již zásadní význam po právní stránce nemá. Záměrem, pro který byly vydány restituční předpisy a jejich smyslem ( mezi nimi zejména zákon č. 87/1991 Sb.) bylo zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Tomu mělo sloužit přijetí zvláštní úpravy v tzv. restitučních zákonech, jejichž ustanovení jsou v poměru speciality k obecným ustanovením občanského zákoníku, mimo jiné i ustanovením o ochraně vlastnického práva. Nebylo přijato řešení, zakládající se v zásadě na obecném principu reivindikace, ale řešení zvláštní, přizpůsobené majetkovým vztahům, situaci i možnostem nápravy v časovém odstupu několika desetiletí od doby, kdy k majetkovým křivdám došlo. Náprava křivd ( v mnohých případech pouze jejich zmírnění, protože skutečná náprava již není možná ) musela být proto podřízena podmínkám i postupu, které stanovily zvláštní, tzv. restituční zákony, mezi nimiž výrazné místo zaujímá i zákon č. 87/1991 Sb. Toto řešení, byť je vázáno na zvláštní podmínky i postup, které přijaly býv. Československá federativní republika a které je součástí právního řádu i České republiky, představuje v porovnání se zahraničními právními systémy nejširší restituční úpravu, jaká kdy byla přijata po podstatných zvratech politických, společenských a ekonomických poměrů, s nimiž jsou srovnatelné události z roku 1989 v tehdejším Československu. Pokud tedy byla zvolena tato cesta zmírnění křivd, nelze se domáhat restituce původních vlastnických poměrů, k nimiž došlo v období politické, majetkové a sociální persekuce jiným způsobem, než podle zvláštních, tzv. restitučních předpisů. Není tedy schůdná ani cesta reivindikace podle obecných právních předpisů, t.j. podle občanského zákoníku. Pokud se žalobce něčeho takového dovolával, postupoval v rozporu s výkladem, který spojila právní praxe s restitučními předpisy. Ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně se podává, že žalobce ohledem jiných věcí, než těch, které jsou předmětem řízení, podle těchto restitučních předpisů postupoval. Na tomto základě dospěl dovolací soud, který odkazuje v tomto směru na vývody soudu odvolacího, k přesvědčení, že otázka zásadního právního významu již byla v praxi vyřešena a projevuje se již v rozhodování soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které je v souladu s rozhodovací praxí soudů dnes již proto není rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam, takže dovolání proti potvrzujícímu rozsudku soudu druhého stupně nebylo připuštěno. Nezbylo proto dovolacímu soudu než podané dovolání jako nepřípustné odmítnout ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., když - i ve smyslu judikatury Ústavního soudu České republiky se nejednalo o takové rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou ( srov. usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, ročník 1995 - II díl, pod č. 19 ( v části týkající se usnesení ). Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný, druhému účastníkovi náklady v řízení o dovolání nebyly přiznány z důvodů zvláštního zřetele hodných, které jsou dány přirozeným zájmem dovolatele na ochraně vlastnického práva; výrok o nákladech zakládá se proto na ustanoveních §243b odst. 4 za použití §224 odst. 1 o.s.ř., a §142 o.s.ř. a §150 o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 31. července 2000 JUDr. Oldřich J e h l i č k a CSc., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2000
Spisová značka:28 Cdo 768/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.768.2000.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18