ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1645.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1645/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: V. K., zast. advokátem, proti žalovaným: 1) K., spol. s r.o., zast. advokátem a 2) F. n. m. Č. r., o určení neplatnosti smlouvy a o předběžném opatření, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 25 Cm 25/94, 25 Nc 12/94, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1999, čj. 1 Cmo 406/97 - 219, 1 Cmo 325/98 - 223, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Oba žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč, a to společně a nerozdílně k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v předmětné věci shora uvedeným rozsudkem, že „I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. V nenapadeném výroku I. zůstává rozsudek ze dne 17. 4. 1997 nedotčen. III. Na náhradu nákladů odvolacího řízení je každý ze žalovaných povinen zaplatit žalobci na účet jeho právního zástupce 2.506,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. IV. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné\".
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 17. 4. 1997, čj. 25 Cm 25/94, 25 Nc 12/94 - 105, vyhověl žalobě a určil, že smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 29. 5. 1992, je neplatná (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Ve výroku I. tohoto rozsudku soud prvního stupně rozhodl o předběžném opatření, navrženém žalobcem. Tento výrok žádný z účastníků nenapadl odvoláním a nabyl samostatně právní moci.
K odvolání obou žalovaných proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud v tomto rozsahu napadený rozsudek přezkoumal podle §212 o.s.ř. Doplnil dokazování za účelem zjištění, kdo měl být nabyvatelem předmětného majetku, privatizovaného podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o tzv. velké privatizaci), a to metodou přímého prodeje předem určenému vlastníkovi, o privatizační projekt č. 1909, vyžádaný u Ministerstva financí České republiky. Z tohoto projektu, konkrétně formuláře 4 C, odvolací soud zjistil, že jako nabyvatel privatizované jednotky (provozovna K. T.) je uveden žalobce, přičemž právě tento formulář je při použité metodě v daném případě rozhodující pro identifikaci nabyvatele, jak je zřejmé z vyhl. č. 324/1991 Sb. ve znění vyhl. č. 526/1991 Sb., kterou se stanoví závazná osnova pro vypracování privatizačního projektu. Privatizační projekt byl schválen usnesením vlády České republiky č. 323 ze dne 29. 4. 1992 a proto podle něj měl být proveden převod privatizovaného majetku ve smyslu ust. §5 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění platném ke dni převodu. Také z ust. §12 odst. 2 cit. zákona nutno dovodit, že majetek F. n. m. může být použit k příslušnému způsobu privatizace jen v souladu se schváleným privatizačním projektem.
Z uvedeného podle názoru odvolacího soudu plyne, že napadená smlouva o prodeji části podniku je podle ust. §39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, poněvadž Fond majetek zcizil někomu, kdo podle schváleného privatizačního projektu neměl být nabyvatelem. Přitom je nerozhodné, že určený nabyvatel byl v rozhodném období zároveň společníkem i jednatelem 1) žalovaného.
Žalobce má na určení neplatnosti smlouvy naléhavý právní zájem (ust. §80 písm. c) o.s.ř.), když nadto se jedná o absolutní neplatnost.
Odvolací soud dále uvedl, že nebyla prokázána změna resp. revokace ve schváleném privatizačním projektu co do identifikace nabyvatele. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy jsou všechny další námitky a argumenty odvolatelů bez právního významu.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích shledal věcně správným a proto jej podle §219 o.s.ř. potvrdil.
Přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud na návrh a proto ponechal na potenciálním dovolateli, aby příslušné zásadní právní otázky ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. sám vymezil.
Podle odvolacího soudu nebyla dosud posuzována otázka, kdy je privatizovaný majetek zcizen ve prospěch jiného nabyvatele, než jaký je identifikován v privatizačním projektu.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba žalovaní.
Žalovaný 2) v dovolání ze dne 14. 4. 1999 uvádí, že je podává v souladu s §239 odst. 1 o.s.ř. proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 2. 1999 a z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.
Dovolatel je toho názoru, že soudy nevzaly v úvahu doložené úkony žalobce, které po podpisu a převzetí smlouvy sám jako jednatel obchodní společnosti KBW, o.s.ř., D. následně učinil a tím potvrdil platnost kupní smlouvy a akceptoval závazky ze smlouvy vzniklé. Žalobce podal návrh na zápis v katastru nemovitostí ve prospěch s.r.o. K., což bylo provedeno. Dále po vložení vkladu uzavřel úvěrovou smlouvu s Č. s. na částku 6,283.000,- Kč na úhradu kupní ceny a tuto cenu žalovanému 2) zaplatil. Všechny tyto úkony žalobce provedl za s.r.o. K., D. a tak považoval kupní smlouvu za platnou.
Dovolatel má za to, že nedostatek podpisu byl žalobcem dodatečně zhojen na základě uvedených právních úkonů souvisejících s napadenou smlouvou. Následný postup žalobce a podání určovací žaloby jsou účelové a žalobce zneužil své subjektivní právo a soudní ochrana by mu proto neměla být přiznána.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §243 o.s.ř.
Žalovaný 1) dovolání ze dne 19. 4. 1999 směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 29. 5. 1992, je neplatná.
Dovolatel uvádí, že všem účastníkům bylo zřejmé, že zájemcem o privatizaci, tím, kdo uhradil zpracování privatizačního projektu a tím, kdo zaplatil kupní cenu, je prvý žalovaný. jednání žalobce je zcela účelové. Žalobce jednal od počátku jako zástupce společnosti, což mohou potvrdit právníci společnosti i účastníci smlouvy. Je zcela nerozhodné, zda ten, kdo podepisoval smlouvu, byl z titulu svého postavení ve společnosti aktivně legitimován. Řízení je třeba doplnit o důkazy, zda projev vůle účastníka, který je specifikován v privatizačním projektu jako nabyvatel, se zřetelem na další okolnosti, tj. uzavření smlouvy, uzavření úvěrových smluv, stavební řízení, zaplacení kupní ceny, směřoval k tomu, aby byla smlouva uzavřena s jiným subjektem a zda jeho vědomost o tomto kroku byla vědomá či nevědomá anebo nevystupoval od počátku jako zástupce společnosti.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádřeních k oběma dovoláním ze dne 24. 5. a 16. 6. 1999 nesouhlasí s důvody dovolatelů a poukazuje na to, že jejich námitky jsou irelevantní a neoprávněné. Odvolací soud zásadní právní otázku spatřuje v identifikaci jiného nabyvatele, nikoliv v chybějícím podpisu statutárního orgánu kupujícího. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jen s ohledem na absolutní neplatnost kupní smlouvy a proto námitky ohledně následných úkonů jsou nerozhodné. Určovací žaloba je jediným způsobem, jak dosáhnout nápravy chyb při prodeji privatizovaného majetku.
Žalobce navrhuje zamítnutí dovolání.
Pro úplnost je namístě uvést, že 2) žalovaný se vyjádřil k vyjádření žalobce k dovolání, že je nepokládá za důvodné. Žalobce nezaujal stanovisko k zásadní otázce, že po uzavření kupní smlouvy na základě této smlouvy jednal. Žalobce nepředkládá věcné argumenty ani žádné konkrétní důkazy. Na rozdíl od žalobce je žalovaný 2) toho názoru, že odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má pro danou privatizaci zásadní význam. Návrh žalobce je nepřijatelný, skutkový stav byl zjištěn nedostatečně a na něm je založeno nesprávné právní posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se musel na prvním místě zabývat otázkou přípustnosti dovolání (ust. §236 odst. 1 o.s.ř.) obou žalovaných, kteroužto přípustnost žalovaní opírají o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vymezení zásadní právní otázky ponechal odvolací soud na odvolatelích, sám položil jako zásadní otázku „kdy je privatizovaný majetek zcizen ve prospěch jiného nabyvatele, než který je uveden v privatizačním projektu\".
Skutečnost, že rozhodný údaj o osobě nabyvatele ve schváleném privatizačním projetu se liší od osoby, která posléze uzavřela smlouvu o prodeji části podniku a právní důsledky z toho vyplývající posoudily oba soudy jako neplatnost smlouvy, uzavřené v rozporu se schváleným privatizačním projektem.
Dovolací soud rekapituluje skutkový stav, že ve formuláři č. 4 C - Samostatně privatizovaná jednotka - přímý prodej „S. T.\" je jako navržený vlastník uveden „K. V.,\" (č.l. 147 - 148). Jde o součást privatizačního projektu č. 1909 vedení státního podniku S. L., který byl schválen usnesením vlády České republiky ze dne 29. dubna 1992 č. 323 (č.l. 134 - 135) a poté byla příslušná část majetku - provoz T. převedena rozhodnutím č. 419/1992 ministra průmyslu České republiky ze dne 1.6.1992 na F. n. m. (č.l. 93). Rovněž v důvodové zprávě k privatizačnímu projektu je jako nabyvatel uveden „V. K.,\" (č.l. 139).
Naproti tomu ve smlouvě o prodeji části podniku ze dne 29.5.1992 mezi prodávajícím F. n. m. ČR, a kupujícím „Firma K. spol. s r.o. zastoupené jednatelem panem V. K.\" je uveden jako nabyvatel žalovaný 1), který byl také následně zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník.
Z dalších skutkových zjištění, učiněných v řízení před soudy prvního stupně a odvolacím, plyne, že úhrada kupní ceny na základě smlouvy o prodeji části podniku byla provedena z účtu žalovaného 1) a také úvěrová smlouva s Č. s. ze dne 26. 8. 1992 „na investice koupě lomu v T.\" byla sjednána s žalovaným 1) - „K. s.r.o.\". Žádost o tento úvěr ze dne 6. 8. 1992 podal „V. K., jednatel K. s.r.o.\" a je opatřena razítkem „K., spol. s r.o.\" a podpisem „B.\", který jednal za uvedenou společnost. Taktéž zápis z projednání předávacího protokolu o převzetí lomu T. ze dne 15. 7. 1992, uzavřeného ke smlouvě o prodeji části majetku s.p. S. L. ze dne 29. 5. 1992, je za přejímajícího podepsán p. M. B.. Konečně i smlouvu ze dne 29. 5. 1992 předložili k registraci „F. n. m. Č. r. v P., K. spol. s r.o., zastoupená p. V. K.\" (č.l.212). Z výpisů z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Děčíně (č.l. 49 - 53 a 54 - 55) se podává, že na listu vlastnictví č. 40 kat. území P. L. u T. a T. n. L. je zapsán jako vlastník „K. spol. s r.o.\".
Oba žalovaní jako dovolatelé výslovně nevymezili, v čem spočívá otázka resp. otázky zásadního právního významu, které by měl dovolací soud řešit a pouze napadají hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně a soudem odvolacím, zejména všech postupně žalobcem učiněných právních úkonů, ať už je měl údajně činit sám za sebe či jako zástupce žalovaného 1).
Dovolací soud z vymezení odvolacího soudu i z obsahu obou dovolání dovodil, že za otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. lze považovat otázku, jaký právní důsledek má skutečnost, že v privatizačním projektu a ve smlouvě o prodeji části podniku jsou uvedeny jako nabyvatelé rozdílné osoby.
Dovolací soud dovozuje, že skutková zjištění o předcházejícím a následném jednání či chování účastníků před uzavřením smlouvy o prodeji části podniku a po tomto uzavření nemají v daném případě právní význam, neboť rozhodující skutkovou okolností je rozpor mezi osobou nabyvatele ve schváleném privatizačním projektu (fyzická osoba žalobce) na straně jedné a smlouvou o prodeji části podniku (právnická osoba žalovaného 1) na straně druhé.
Dovolací soud konstatuje, že podle §5 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. - tzv. zákon o velké privatizaci (tj. ve znění ke dni 29. 5. 1992 jako dni rozhodném pro posuzovaný případ), převod majetku podle tohoto zákona se provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku a podle §12 odst. 2 cit. zákona majetek fondů může být použit v souladu se schválenými privatizačními projekty. Podle ust. §5 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o F. n. m. Č. r., ve znění zákona č. 282/1992 Sb. (tj. ve znění k rozhodnému dni), majetek zrušeného podniku nebo vyňatá část majetku podniku podle privatizačního projektu přechází dnem zrušení podniku bez likvidace nebo dnem vynětí tohoto majetku na Fond, přičemž podle §20 odst. 1 cit. zákona v rámci privatizačního projektu schváleného podle §2 uzavírá Fond svým jménem smlouvy a činí jiné právní úkony při nakládání svým majetkem.
Z těchto ustanovení jednoznačně plyne, že žalovaný 2) mohl předmětný majetek převést pouze v souladu s privatizačním projektem, a to na žalobce. Pokud tak neučinil a majetek převedl na žalovaného 1), jednal v rozporu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními a smlouva o prodeji části podniku je absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu (ust. §39 obč. zák.).
Napadené rozhodnutí je správné a dovolací soud z výše uvedených důvodů obě dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Pro odložení vykonatelnosti podle §243 o. s. ř. nebyl shledán důvod.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 a §151 odst. 1 ve vazbě na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Neúspěšní žalovaní jako dovolatelé jsou povinni nahradit žalobci náklady právního zastoupení, a to společně a nerozdílně k rukám advokáta žalobce. Náklady představují jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání Kč 1.000,- (ust. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif) a za 1 paušál Kč 75,- (§13 odst. 3 tohoto tarifu), celkem tedy 1.075,- Kč
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný účastník dobrovolně to, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný účastník domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. července 2000
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová