ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.166.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 166/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ing. Jana Huška, v právní věci žalobce M. G., zast. advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu S., zast. advokátem, o zaplacení 101.745,- Kč, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 1999, č.j. 25 Co 262/99-101, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 1999, č.j. 25 Co 262/99-101 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 19.1.1999, č.j. 5 C 967/95-78, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 101.745,- Kč, z dohody o vypořádání majetkového podílu s odůvodněním, že žalobce neprokázal, že dohoda ze dne 31.3.1994 na základě protokolu o vydání majetkových podílů oprávněným osobám v transformaci Zemědělského družstva M., ze které vyvozuje svůj nárok, byla platně uzavřena. Soud prvního stupně přitom vycházel i z toho, že správce konkursní podstaty během přezkumného řízení neuznal pohledávky oprávněných osob podle zákona č. 42/1992 Sb., protože u Zemědělského družstva M. neproběhla transformace.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z dohody o vypořádání majetkového podílu „na PLO R.\" uzavřené dne 31.3.1994 „mezi žalobcem a žalovaným\", zjistil, že podle článku I. této dohody z protokolu o vydání majetkových podílů oprávněným osobám Zemědělského družstva M., ze dne 31.3.1993 a přílohy č. 98 k tomuto protokolu vyplývá, že žalovaný dluží každému z účastníků sdružení soukromě hospodařících rolníků B. (dále jen „sdružení\") částku uvedenou v příloze 98. Souhrnná výše dluhu činí 2,975.000,- Kč. Z čl. II. této dohody vyplývá, že žalovaný měl žalobci zaplatit devátou splátku 50.000,- Kč dne 15.2.1995, dvacátou první splátku ve výši 51.745,- Kč měl žalovaný zaplatit do 15.2.1996. Pro případ prodlení sjednali účastníci „poplatek z prodlení\" ve výši 0,05 % za každý den prodlení, splatný do 14 dnů od jeho vyúčtování. V čl. III. prohlásili účastníci dohody ke dni jejího podpisu za zaniklou smlouvu o spolupráci mezi žalovaným a Zemědělským družstvem M. ze dne 24.8.1978. Podle téhož článku pak účastníci považují veškeré nároky sdružení za vypořádané. Za žalovaného podepsal dohodu S. V., „za ostatní členy sdružení pak V. P., jako správce sdružení.\"
Z nedatované smlouvy o sdružení podepsané mj. i žalobcem odvolací soud zjistil, že sdružení vzniklo dne 15.12.1992 na dobu neurčitou. Správcem sdružení jmenovali účastníci V. P. s tím, že je oprávněn k právním úkonům jménem účastníků sdružení.
V projednávané věci vznikl mezi účastníky spor, zda je dohoda ze dne 31.3.1994 platná a zda tedy je žalovaný povinen z ní žalobci plnit. Odvolací soud uznal uvedenou dohodu za platnou. Dovodil, že obsah dohody je zcela určitý a byla uzavřena mezi žalovaným a jednotlivými členy sdružení, a to P., který ji uzavíral na základě plné moci vyplývající ze smlouvy o sdružení. I kdyby však již byla plná moc zanikla tím, že sdružení zaniklo, jednal jmenovaný jako nezmocněný jednatel a protože žalobce nesdělil žalovanému nesouhlas s jeho jednáním poté, co se dozvěděl „o překročení plné moci\", je třeba mít za to, že toto překročení ve smyslu §33 odst. 1 obč. zák. schválil. O ostatních důvodech, ve kterých spatřoval soud prvního stupně neplatnost smlouvy, prohlásil odvolací soud, že „nejsou pro posouzení platnosti zmíněné dohody vůbec významné. Podstatný je totiž vztah žalobce a žalovaného a nepodstatné je, co uzavření předmětné smlouvy předcházelo.. Ze smlouvy samotné jednoznačně vyplývá existence pohledávky žalobce za žalovaným, která vznikla nejpozději právě uzavřením předmětné dohody. Jde tedy pouze o plnění dohody mezi účastníky tohoto řízení. Pokud se tedy závazky žalovaného vyplývající ze smlouvy ze dne 31.3.1994 staly splatnými, pak žalovaný měl ve smyslu zásady pacta sunt servanda plnit žalobci. Z dokazování před soudem prvního stupně navíc vyplynulo, že žalovaný podle zmíněné dohody jednomu z jejích účastníků částečně plnil\", což oslabuje váhu procesní obrany žalovaného.
Dále pak odvolací soud konstatoval, že sankce za prodlení se splněním závazku označená v dohodě ze dne 31.3.1994 jako poplatek z prodlení je svým obsahem platně sjednanou smluvní pokutou postihující prodlení žalovaného, na čemž nic nemění její označení, když z vůle účastníků vyplývá, že chtěli sjednat smluvní sankci pro případ prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný při splnění podmínek stanovených zákonem v otevřené lhůtě dovolání.
V dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že totiž žalobce neunesl důkazní břemeno, když „v řízení nebyla prokázána existence údajné pohledávky, družstvo neprošlo transformací a údajné pohledávky nebyly uznány. Nebylo ani prokázáno, zda a v jaké výši existují nějaké pohledávky mezi družstvy M. a S. Pokud by byla existence nějakých pohledávek prokázána, pak nebylo prokázáno, že by došlo k jejich platnému postoupení na jednotlivé členy sdružení. Smlouva ze dne 31.3.1994 není platným postoupením pohledávky.\" Dovolatel rovněž namítá, že P. za žalobce nejednal oprávněně, když jeho plná moc zanikla současně se zánikem sdružení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Právní závěr odvolacího soudu o tom, že pro posouzení platnosti dohody, ze které žalobce vyvozuje svůj nárok není významné, zda pohledávka žalobce vůči Zemědělskému družstvu M., kterou měl žalovaný dohodou ze dne 31.3 1994 převzít, platně vznikla, je nesprávný. Podmínky platného převzetí dluhu smlouvou s věřitelem určuje ustanovení §531 odst. 2 obč. zák. Má-li soud rozhodovat o tom, zda vznikl nárok z takového převzetí dluhu, musí mimo jiné též zkoumat, zda přejímaný dluh v době uzavření smlouvy existoval, neboť existence dluhu je jednou z podmínek jeho platného převzetí. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že smlouva o převzetí dluhu zakládá právo na plnění bez ohledu na to, zda v době jejího uzavření dluh existoval, je jeho právní závěr nesprávný a odvolací soud se v dalším řízení bude muset zabývat tím, zda dohodu ze dne 31.3.1994 uzavřel žalovaný platně, a v rámci toho mj. též tím, zda pohledávka oprávněných osob v době uzavření dohody existovala. Přitom pro vznik nároku podle zák. č. 42/1991 Sb. není nezbytné, aby povinné družstvo nechalo zapsat změny po transformaci do obchodního rejstříku podle §11 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb.
Nesprávný je rovněž právní závěr o tom, že jestliže zmocněnec jednal poté, co jeho plná moc zanikla, je nutno takové jednání kvalifikovat jako překročení jednatelského oprávnění podle ustanovení §33 odst. 1 obč. zák. Takové jednání je jednáním bez plné moci, na které se vztahuje ustanovení §33 odst. 2 obch. zák.
Protože odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. července 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková