ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2982.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2982/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: L., s.p., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: P., a.s., zastoupenému advokátem, o zaplacení 375.550,- Kč, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 2/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1999, č.j. 6 Cmo 246/97-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil a ve výroku II. zavázal žalovaného k zaplacení Kč 12.828,- na nákladech odvolacího řízení, a to na účet právního zástupce žalobce.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že právní předchůdce žalovaného se v roce 1988 svými exhalacemi z průmyslové výroby podílel na škodách na lesní produkci žalobce. Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, mimo jiné znaleckými posudky, na jejichž základě se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 247.392,- Kč. Ve zbývající částce 128.158,-Kč byla žaloba zamítnuta. Pasivní legitimaci žalovaného odvolací soud dovodil zejména z důkazů provedených před soudem prvního stupně. Pasivní legitimace žalovaného je důsledkem privatizace státního podniku Š. M. B. a přechodu práv a závazků na akciovou společnost P.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku dovolání, ze kterého vyplývá, že směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost nijak nespecifikoval. Důvody dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil důkazy založené ve spise. Z toho lze usuzovat na dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.).
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je v předmětném sporu pasivně legitimován. Podle dovolatele je pasivně legitimován právní předchůdce žalovaného, kterým je S. M. B., státní podnik, se sídlem v M. B., který stále existuje. Tento subjekt byl založen pod původním obchodním jménem Š. M. B., státní podnik, jehož část byla převedena na základě privatizačního projektu č. 1744 dne 2.7.1992, č.j. 20/3113/92 na F. n. m. Na základě rozhodnutí o privatizaci byl současně založen žalovaný P. a.s. Obchodní jméno Š. M. B. bylo změněno na S. M. B., státní podnik. V rozhodnutí č. 513 Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky ze dne 25.6.1991 je v článku č. VI. uvedeno, že práva, závazky a pohledávky rozděleného koncernu Š., a. k. se sídlem v M. B., ke kterým může dojít po jeho zániku, budou řešeny státním podnikem Š. M. B., se sídlem v M. B., který nese v současnosti obchodní jméno S. M. B., státní podnik. Žalovaný není univerzálním sukcesorem po státním podniku S. M. B. a za škody způsobené žalobci neodpovídá.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl.
Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), včas a subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není v dané věci přípustné.
Nejde - li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. (a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je - li dovoláním napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde - li o výrok rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, zákonná úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z vyjmenovaných případů přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první výrok rozsudku soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu výroku rozsudku připustil dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by připuštění dovolání bylo navrženo před vyhlášením tohoto jeho rozsudku. Nepřichází v úvahu rovněž případ, kdy je dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť k této procesní situaci v řízení nedošlo.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1, věta prvá (per analogiam) o. s. ř., když žalovaný procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, přičemž podle spisu žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. července 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková