ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.372.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 372/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. R. proti žalované Č. S., a.s., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 383/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 1999, čj. 7 Cmo 679/99-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.9.1996, čj. 12 Cm 383/96-78, ve výroku ve věci samé. Soud prvního stupně tímto svým rozsudkem prohlásil usnesení mimořádné valné hromady žalované ze dne 20.1.1996 za neplatné ve všech jeho výrocích.
Žalovaná, zastoupená advokátem, podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatelka na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad ustanovení §181 odst. 2 obch. zák. spočívající v aplikaci ustanovení §184 odst. 3 obch. zák. per analogiam. Vzhledem k tomu dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které by mělo zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 8.9.1999 /č.l. 121/ - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatelem předestíranou otázku Nejvyšší soud již řešil ve svém rozhodnutí čj. 1 Odon 88/97-127, které je dokonce součástí spisu a napadené rozhodnutí je s ním v souladu.
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a jednu náhradu paušálních výdajů po 75,- Kč, celkem tedy 1.075,- Kč (vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. července 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková