ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.137.2000.1
sp. zn. 3 Tz 137/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Jindřicha Fastnera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného M. P., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 7. 1. 2000, č. j. ČVS:KVV 667/20-96 Pav., a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek ustanovení §272 tr. ř., rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 7. 1. 2000, č. j. ČVS:KVV 667/20-96 Pav., b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §172 odst. 1 písm. b) a §270 odst. 4 tr. ř. ve prospěch obviněného M. P.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného M. P. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se měl dopustit v podstatě tak, že v období od ledna 1992 do října 1994 jako soukromý podnikatel zlatník - rytec, vlastnící firmu M. P., se sídlem B., B. 18 a současně v téže době jako předseda představenstva družstva K. B., se sídlem B., O. 27, postupně odebral a neuhradil celkem 5.350,51 g zlata v hodnotě 1.284.122,40 Kč, které v rozporu se stanoveným určením a v rozporu se směrnicí družstva K. B. o hospodaření s drahými kovy použil bez vědomí družstva k jinému účelu. Toto usnesení nabylo právní moci již dne 18. 1. 2000, byť na napadeném usnesení je nesprávně vyznačeno jako datum právní moci den 24. 1. 2000.
Zastavení trestního stíhání vyšetřovatel odůvodnil v podstatě tím, že ani po doplnění vyšetřování v rámci závazných pokynů Nejvyššího soudu obsažených v jeho rozhodnutí ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 6 Tz 31/99, nelze dospět k závěru, že obviněný M. P. naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu, popřípadě některého jiného trestného činu, takže stíhaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Konkrétně pak vyšetřovatel poukázal na to, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný odebral předmětné množství zlata od družstva K. B. Rovněž je zřejmé, že obviněný z tohoto zlata vyráběl zlaté výrobky, které dodával a fakturoval zpět družstvu K. , které obviněnému proplácelo jak práci, tak zlatý materiál. Je skutečností, že obviněný řádně vykazoval odebrané množství zlatého materiálu a za tento materiál v průběhu posuzované doby nic neplatil. Ovšem odběry zlata nepopírá, nechtěl je zatajit a celou záležitost bral jako určitou formu půjčky od družstva, v němž tehdy zastával funkci předsedy. Protože obviněný nakládal se zlatým materiálem v souladu s účelem, pro který mu byl svěřen, nemůže se jednat o trestný čin zpronevěry, a to i za situace, že s obviněným jako se zlatníkem nebyla uzavřena dohoda o dodávkách a vyúčtování zlatého materiálu a i když za zlatý materiál družstvu ničeho nezaplatil. Nejde také o žádný jiný trestný čin, neboť obviněný nikoho neuváděl v omyl, když pouze v důsledku nedostatečného kontrolního systému docházelo k tomu, že mu kromě práce byl družstvem v ceně zlatého výrobku proplácen i zlatý materiál, který předtím od družstva obdržel, aniž jej zaplatil. Vyšetřovatel má zato, že se jedná pouze o neúmyslnou chybu při vyhotovování faktur, a proto bylo opětovně rozhodnuto o zastavení trestního stíhání.
Proti tomuto usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, podal ministr spravedlnost ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř. (tj. dne 2. 6. 2000) u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Ministr spravedlnosti České republiky poukázal na to, že vyšetřovatel opětovně postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Zdůraznil, že po zrušení předchozího rozhodnutí o zastavení trestního stíhání se vyšetřovatel důsledně nezabýval naplněním všech pokynů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tz 31/99, ze dne 5. 5. 1999 a v podstatě nerespektoval Nejvyšším soudem vyslovený závazný právní názor. Zdůraznil, že vyšetřovatel ani neprovedl veškeré důkazy, jejichž provedení výslovně nařídil Nejvyšší soud. Na základě toho opětovné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného M. P. je nejen předčasné, ale i v rozporu se zákonem. Dosavadním vyšetřováním nebyly spolehlivě objasněny všechny skutečnosti potřebné pro náležité zjištění skutkového stavu a závěr vyšetřovatele, že stíhaný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu je též v rozporu i s důkazy již dosud opatřenými. Ministr spravedlnosti pak podrobně rozvedl mechanismus spolupráce družstva K. s jednotlivými zlatníky, a to i ve vztahu k obviněnému M. P. Zdůraznil, že obviněný bezesmluvně odebíral od družstva zlatý materiál, aniž odebrané zlato platil a poté tento materiál zapracovaný do zlatých výrobků dodával zpětně družstvu, přičemž družstvu fakturoval i cenu zlatého materiálu. Na základě toho mu družstvo proplácelo nejen jeho práci, ale také dodaný zlatý materiál. Dále ministr spravedlnosti poukázal na to, že vyšetřovatel neprovedl dostatečné šetření ve vztahu k tomu, zda obviněný zlatý materiál obdržený od družstva použil výhradně na výrobky dodané družstvu, popřípadě, zda tento materiál (jeho část) nepoužil na zakázkovou činnost pro jiné osoby. Ministr spravedlnosti opětovně poukázal na obsah a závěry předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu a z nich podrobně citoval konkrétní pokyny uložené vyšetřovateli, směřující k náležitému objasnění skutkového stavu věci, včetně závazného právního názoru Nejvyššího soudu ohledně možné právní kvalifikace stíhaného skutku a zachování totožnosti skutku.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. porušen zákon ve prospěch obviněného M. P., aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázal věc vyšetřovateli Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a poté shledal, že skutečně zákon byl porušen, a to v podstatě v tom směru a rozsahu, jak je uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
K zastavení trestního stíhání v přípravném řízení z důvodu uvedeného v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. přistoupí vyšetřovatel jen tehdy, je-li zjištěno, že stíhaný skutek není trestným činem a současně není důvod k postoupení věci.
Dále je třeba připomenout, že podle §270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž byla věc přikázána rozhodnutím Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Výše citovanými zákonnými ustanoveními se však vyšetřovatel v posuzované věci, zvláště pak poté, co mu byla tato věc Nejvyšším soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, důsledně neřídil.
Především je třeba zdůraznit, že vyšetřovatel zastaví trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. v přípravném řízení jedině tehdy, nejsou-li žádné pochybnosti o tom, že stíhaný skutek nevykazuje zákonné znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Přitom závěr vyšetřovatele, že se nejedná o trestný čin a že je tedy nutno zastavit trestní stíhání se musí spolehlivě opírat o výsledky dokazování, jež bylo provedeno v dostatečném rozsahu, přičemž vykonané důkazy byly vyhodnoceny způsobem předpokládaným zákonem. Již na tomto místě musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci si vyšetřovatel pro takový závěr předpoklady nevytvořil, neboť nejenže neprovedl všechny dostupné a k náležitému objasnění věci potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.), ale i při hodnocení dosud vykonaných důkazů nepostupoval v intencích §2 odst. 6 tr. ř.
Základní příčina tohoto pochybení vyšetřovatele se odvíjí už od toho, že především nedostatečně respektoval shora již citované ustanovení §270 odst. 4 tr. ř. Z tohoto pohledu podstata pochybení vyšetřovatele spočívá tedy v tom, že jednak neprovedl veškeré procesní úkony (důkazy), jejichž provedení nařídil Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, jednak namísto toho, aby se řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu ohledně možné právní kvalifikace stíhaného skutku (samozřejmě za předpokladu, že vyšetřovatel provede uložené procesní úkony a vytvoří si tak základní podmínky pro náležité skutkové zjištění), tak nepřípustným způsobem s těmito právními názory polemizoval.
V rámci realizace pokynů Nejvyššího soudu vyšetřovatel sice vyslechl celkem jedenáct svědků a obviněného, vyžádal některé nové listinné důkazy a opatřil znalecký posudek, nicméně ani v tomto ohledu nezaměřil dokazování na objasnění těch skutkových okolností, které jsou podstatné pro řádné zjištění skutkového stavu a pro posouzení věci. Obviněného a ani svědky v zásadě nevyslechl k těm okolnostem, které, jak patrno z odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího soudu, měly být jejich výslechem zjišťovány. Jestliže obhajoba obviněného v podstatě spočívá ve tvrzení, že jako předseda družstva K. B. se s ostatními členy vedení tohoto družstva (obviněný v tomto směru zmiňuje svědky B., Z., H. a K.) dohodl na tom, že odebraný zlatý materiál uhradí až po skončení svého funkčního období předsedy družstva, tak bylo nutné tyto osoby, a popřípadě i všechny další odpovědné pracovníky družstva, k této obhajobě podrobně vyslechnout. Ostatně opětovný výslech svědků B. A Z. a výslech svědků K. a H., kteří dosud nebyli vyslechnuti, nařídil i Nevyšší soud (str. 7 první odstavec shora již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu). Vyšetřovatel však tyto pokyny nesplnil, neboť výše označené svědky v rámci došetření vůbec nevyslechl. Pokud vyšetřovatel provedl opětovný výslech obviněného, tak jeho výslech nezaměřil na objasnění těch okolností případu, jejichž náležité zjištění nařídil už Nejvyšší soud. Např. k otázce údajné existence smlouvy z roku 1991, popř. 1992 mezi obviněným a družstvem K. o odběru zlatého materiálu a způsobu jeho úhrady. Obviněný nebyl vyslechnut k tomu, kdo a kdy s ním tuto dohodu uzavíral, v kolika vyhotoveních, kde se tato dohoda, popř. její stejnopisy nachází atd. Naproti tomu zůstalo blíže neověřeno tvrzení obviněného, že mu ze strany družstva K. byl pravidelně fakturován odebraný zlatý materiál, byť ve znaleckém posudku znalce J. Ch. (č. l. 333 spisu) je uvedena faktura družstva K. - doklad č. 7190 ze dne 31. 12. 1993 na celkem 1600 g zlata. K tomu nebyl nikdo z odpovědných pracovníků družstva dostatečně vyslechnut. Již výše bylo uvedeno, že v rozporu s pokyny obsaženými v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu nebyli vyslechnuti všichni odpovědní vedoucí pracovníci družstva z posuzovaného období, zvláště pak k tvrzení obviněného o existenci dohody, podle níž obviněný za odebraný zlatý materiál nemusel družstvu platit s tím, že dluh uhradí až po skončení výkonu funkce předsedy družstva. Nebylo zjišťováno, zda taková dohoda skutečně byla uzavřena, kdo ji za družstvo s obviněným uzavřel, jaký je její obsah a v jaké formě byla uzavřena. Stejně tak zůstalo neobjasněno, na základě jakých skutečností byly obviněnému ze strany družstva K. propláceny jím dodávané zlaté výrobky včetně zlatého materiálu, který obviněný odebral od družstva K. , aniž jej zaplatil. Je zřejmé, že obviněný fakturoval své výrobky včetně zlatého materiálu a družstvo mu takto fakturovanou cenu bez dalšího proplácelo. Je třeba zjistit, zda se tento postup opíral o dohodu mezi družstvem a obviněným, popř. zda tato praxe byla v družstvu běžná i ve vztahu k ostatním zlatníkům, kteří odebírali od družstva zlato a aniž odebrané zlato družstvu zaplatili, tak v ceně zlatého výrobku účtovali a dostali zaplaceno i neuhrazený zlatý materiál.
Závěr vyšetřovatele, že ze strany obviněného se jednalo o neúmyslnou chybu ve fakturaci ovšem nemá žádnou oporu v dosud provedených důkazech a je dokonce i v rozporu s obhajobou samotného obviněného (č. l. 13, 17 spisu). Je třeba připomenout, že vyšetřovatel ani v tomto ohledu nerespektoval závazný pokyn Nejvyššího soudu, když k objasnění okolností shora naznačených nevyslechl odpovědné pracovníky tehdejšího obchodního oddělení družstva K. Rovněž výslech svědkyně Jedličkové proveden nebyl, ačkoliv Nejvyšší soud její výslech výslovně požadoval.
Znovu je třeba upozornit, a stížnost pro porušení zákona na to též poukazuje, na nepodloženost úvah vyšetřovatele, které vychází jen z tvrzení obviněného, že zlatý materiál mu byl vlastně družstvem bezúplatně zapůjčen po celou dobu, co vykonával funkci předsedy družstva a že po tuto dobu nebyl povinen jej zaplatit (vyúčtovat). Již výše bylo uvedeno, že vyšetřovatel neopatřil dostatek podkladů k objasnění této otázky a stejně tak zůstala neobjasněna opodstatněnost způsobu fakturace výrobků, které obviněný družstvu dodával. Bez povšimnutí zůstaly i výtky Nejvyššího soudu stran náležitého zjištění množství odebraného a nezaplaceného zlatého materiálu obviněným v posuzované době a to, zda veškerý odebraný zlatý materiál použil výhradně na výrobky dodané družstvu K., či nikoliv (srov. str. 5 shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu). Místo opatření náležitých skutkových podkladů provedením takového dokazování, které by ve smyslu pokynů Nejvyššího soudu skutečně směřovalo k řádnému objasnění věci, a poté, místo důsledného respektování závazných právních názorů vyslovených Nejvyšším soudem v předchozím rozhodnutí (srov. zejména str. 5-7), se vyšetřovatel v posuzované věci po opatření některých důkazů zaměřil na nepatřičnou polemiku s právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem.
Nejvyšší soud pokládá přitom za potřebné zdůraznit, že za skutkových předpokladů podrobně rozvedených v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, jakými právními úvahami se měl vyšetřovatel řídit při zvažování otázky možného právního posouzení stíhaného skutku. S ohledem na to, že v mezidobí (t. j. od zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) nedošlo, a to ani v důsledku byť kuse vykonaného dokazování, k žádné zásadnější změně skutkových nebo právních okolností, může Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále v podrobnostech již zcela odkázat na přiléhavé, výstižné a instruktivní předchozí rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, se kterým se plně ztotožňuje.
Ve shodě s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu lze i nyní uzavřít, že za daného stavu dokazování ve věci učinil vyšetřovatel meritorní rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. v evidentním rozporu se zákonem. Proto Nejvyšší soud na základě všech shora již uvedených skutečností podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně byl ve prospěch obviněného porušen zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §172 odst. 1 písm. b) a §270 odst. 4 tr. ř.
Při splnění podmínek uvedených v ustanovení §272 tr. ř. pak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Poté podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud opětovně přikázal vyšetřovateli Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. V dalším řízení vyšetřovatel při důsledném respektování výše již citovaného ustanovení §270 odst. 4 tr. ř. provede všechny procesní úkony, jejichž provedení vyplývá jak z tohoto, tak i z předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu, přičemž je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 29. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík