ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1206.99.1
sp. zn. 30 Cdo 1206/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr.Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobkyně - M. č. P. - D., zastoupené advokátkou, proti žalovanému I. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 24 C 74/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 1998, č.j. 25 Co 249/98 - 67, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného - Česká republika - Ministerstvo financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, takto:
I. Dovolání žalobkyně se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. října 1997, č.j. 24 C 74/95 - 41, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí parcel číslo 757/2 a 757/3 zapsaných u Katastrálního úřadu Praha město na listu vlastnictví 1 pro katastrální území D. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 1998 č.j. 25 Co 249/98 - 67 podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem druhého stupně. Vyslovil konečně, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání. Odvolací soud především konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, který také správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud pak podal ve vztahu k uplatněnému nároku výklad ustanovení §2 a poté §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud zde vyloučil případnou možnost, že by došlo k obnovení vlastnického práva žalobkyně ke sporem dotčeným nemovitostem ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 cit. zákona, a to proto, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplňovala podmínku vlastnictví stavby a pozemku ke dni 31. prosince 1949.
Pokud se týče aplikace ustanovení §1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. soud přihlížel k faktu, že v posuzovaném případě se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k zastavenému pozemku, i k charakteru tam zbudované stavby. Odvolací soud připomněl, že již z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že zákonodárce podmínil možnost přechodu majetku do vlastnictví obce tím, že obec fakticky vykonávala právo hospodaření nebo s majetkem hospodařila způsobem obdobným právu hospodaření ke dni účinnosti cit. zákona., t.j. ke dni 24. května 1991. V řízení sice bylo prokázáno, že žalobkyně měla k dotčenému majetku právo hospodaření, avšak skutečným výkonem hospodaření toto své právo nenaplňovala, neboť toto činil O. p. s. P. 10 U., kterému náleželo právo hospodaření k budově postavené na zmíněných pozemcích. Proto na žalobkyni nepřešlo ze státu žádným ze způsobů uvedených v zákoně č. 172/1991 Sb. vlastnictví ke sporným pozemkům. Žaloba tedy nebyla důvodná proto, že žalobkyni nesvědčí žádný vlastnický titul k dotčeným pozemkům. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 7. prosince 1998.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 21. prosince 1998 včasné dovolání. Důvod dovolání spatřuje v naplnění ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí trpí nesprávným právním posouzením věci. Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolací námitky se za tohoto stavu koncentrují pouze k interpretaci ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud bylo soudy dovozováno, že vlastnictví k věci nepřechází na obec ex lege, pokud obec s takovou věcí skutečně také fakticky nehospodařila. Dovolatelka v tomto případě vytýká, že soudy se v této otázce omezily pouze na gramatický výklad uvedeného ustanovení, aniž svou pozornost zaměřily k tomu, je-li tento výklad správný i z hlediska argumentů logických, systematických i historických. Dovolatelka se pak podrobně v dovolání zabývá institutem práva hospodaření se závěrem, že je bez významu pro aplikaci ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zda obec fakticky s věcí hospodařila, ale rozhodující je skutečnost, zda jí právo hospodaření svědčilo, a zda jej přede dnem účinnosti zmíněného zákona nepozbyla způsobem, s nímž právní předpisy v rozhodné době takový následek spojovaly. Dovolatelka má zato, že právu hospodaření odpovídala i právní povinnost s věcí hospodařit, a to i případně prostřednictvím jiné osoby, přičemž této povinnosti se nebylo možno zprostit.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Vedlejší účastník ve svém písemném vyjádření podal rozbor věci s návrhem, aby podané dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání není důvodné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy , pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání (jak je tomu též v případě dovolání žalobkyně). Žádná z takových možných vad však není z obsahu spisu seznatelná.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje v tomto případě dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jenž dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jedná-li se o omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. K tomu dojde tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci přitom může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V posuzovaném případě jde podle dovolání o otázku výkladu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Podle zmíněného ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přešly věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě P. též na městské části, pokud obce a v hlavním městě P. též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Dovolací soud je přesvědčen, že přesto, že odvolací soud ve věci připustil ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání (čímž je dovolací soud vázán), přesto je nutno výše ocitované ustanovení pokládat za v zásadě přehledné a jasné ve smyslu výkladu podaného již soudem druhého stupně v napadeném rozhodnutí. Lze pak hodnotit jen jako účelové, pokud se žalobkyně snaží pokusem o vlastní výklad vyloučit jeden z výslovně stanovených předpokladů obsažených v ustanovení §1 odst. 1 cit. zákona pro přechod věcí do vlastnictví obcí, konkrétně předpoklad, že obce a v hlavním městě P. též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona musely hospodařit. Ostatně touto otázkou se již v minulosti zabýval mimo jiné i Ústavní soud České republiky, který v ústavním nálezu pod sp.zn. IV. ÚS 185/96 dovodil, že pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v §1 odst. 1 tohoto zákona. Musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno). Ústavní soud tehdy připomněl, že pojem \"právo hospodaření\" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem \"správa\". Proto i pojem \"hospodaření\", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření. Z uvedeného proto podle dovolacího soudu zcela jasně vyplývá rozlišení mezi pojmem práva hospodaření a pojmem faktického hospodaření tak, jak jsou uvedeny ve zmíněném ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Nelze proto např. akceptovat názor dovolatelky, že by snad právo hospodaření v sobě bez dalšího obsahovalo i případy hospodaření s věcí prostřednictvím jiné osoby.
Z vyložených důvodů, když současně nebyla zjištěna ani žádná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má dovolací soud zato, že z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu dovolání, je nutno dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze pokládat za správný. Proto s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch, avšak žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2000
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková