ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1364.99.1
sp. zn. 30 Cdo 1364/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr.Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. T., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 1.650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 10 C 75/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1997, č.j. 19 Co 337/97 - 133, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. října 1997, č.j. 19 Co 337/97 - 142, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. listopadu 1996, č.j. 10 C 75/93 - 82, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na základě smlouvy o půjčce ze dne 29. června 1992 částku 1.650.000,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně především dospěl k závěru, že má za prokázáno, že se ve skutečnosti nejednalo o půjčku a žalobce nikdy žalovanou částku nepůjčil. Soud poukázal na to, že v otázce půjčení peněz zde stojí tvrzení proti tvrzení, když žalovaný tuto půjčku popírá. Soud přitom vycházel ze svědeckých výpovědí svědků Z. P., A. - A. - D. a B. Š. a z výpovědí účastníků. Současně hodnotil i to, zda žalobce mohl mít na poskytnutí půjčky dostatek volných finančních prostředků. Na základě rozboru finančního hospodaření žalobce dospěl k negativní odpovědi na tuto otázku. Soud prvního stupně pak uzavřel, že je nepochybné, že předmětnou \"půjčkou\" byla kryta tzv. černá cena v souvislosti s prodejem samoobsluhy žalovanému.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 1997, č.j. 19 Co 337/97 - 133, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. října 1997, č.j. 19 Co 337/97 - 142, podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit ve prospěch žalobce částku 1.650.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Odvolací soud po opakování účastnických výpovědí žalobce a žalovaného a svědecké výpovědi Z. P. a po provedení listinných důkazů, dospěl k odchylnému závěru, podle něhož žalobce v řízení prokázal existenci uzavřené půjčky, přičemž tato půjčka byla zajištěna zástavní smlouvou uzavřenou účastníky dne 29. června 1992 s vkladem do katastru nemovitostí dne 7. dubna 1993. Za daného stavu pak bylo podle soudu na žalovaném, aby v řízení prokázal, že tato smlouva je simulovaným právním úkonem, jímž by měla být zastřena dohoda účastníků o zaplacení dalších 5.000.000,- Kč vedle oficiální ceny za prodej samoobsluhy v L. Toto tvrzení však nebylo v řízení prokázáno ani svědkem Z. P., ani svědkem A. - A. - D. Navíc žalovaný odpovídajícím způsobem nedoložil ani jím tvrzené platby na tzv. černou cenu. Žalovaný tak neprokázal, že by dotčená smlouva o půjčce měla zastřít ve skutečnosti účastníky uzavřenou dohodu o tzv. černé ceně, stejně tak jako neprokázal platby, které by byly činěny z tohoto důvodu. Odvolací soud současně dospěl k závěru, že žalobce ve skutečnosti měl dostatek finančních prostředků k realizaci půjčky. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 26. ledna 1998.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dne 25. února 1998 včasné dovolání. Důvod dovolání žalovaný spatřuje v naplnění ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. V případě prvního z dovolacích důvodů dovolatel poukazuje na to, že soud druhého stupně vyšel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž by důsledně opakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně. Nadto se žalovaný neměl možnost seznámit v plném rozsahu se Zprávou o prověrce - posudkem ze dne 10. října 1997, kterou byl proveden důkaz při odvolacím jednání, neboť tento listinný důkaz nebyl čten celý. U dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že skutková zjištění, na jejichž základě věc posoudil po právní stránce, nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel má zato, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce prokázal jak existenci peněžité půjčky ze dne 29. června 1992 včetně její realizace, tak i zdroj poskytnutých finančních prostředků. Podle dovolatele odvolací soud pominul některé skutečnosti a zjištění, která vyšla v řízení najevo a byla v řízení prokázána. Dovolatel poukazuje na rozpory ve výpovědi žalobce. Mimo jiné na to, že žalobce nedokázal přesvědčivě vysvětlit to, kdy a kde žalovanému dotčenou částku vyplácel. Přitom jeho výpověď je v rozporu s výpovědí jeho matky svědkyně Š. Kromě toho soud druhého stupně dospěl k závěru, že žalobce měl v rozhodné době dostatečný zdroj finančních prostředků na poskytnutí půjčky, aniž by se podrobně zabýval účetními doklady žalobce, zejména pokladní knihou za rok 1992 a peněžním deníkem za týž rok a opřel se výhradně o audit předložený v odvolacím řízení. Zpráva auditora se však dovolateli jeví jako účelová, když se zabývá pouze příjmy žalobce a nikoliv též jeho výdaji.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání není důvodné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje v tomto případě dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je pak zřejmé, že o takovou vadu by se mohlo jednat například též tehdy, jestliže by odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by případně opakoval důkazy výslechem účastníků, resp. svědků, z nichž vycházela skutková zjištění soudu prvního stupně. Tato výtka je pak též obsažena v dovolání žalovaného. Skutečností ovšem je, že ač odvolací soud sám neopakoval důkaz výpovědí všech svědků slyšených před soudem prvního stupně, přesto nelze mít zato, že již sama tato skutečnost vedla v posuzovaném případě k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.
V řízení bylo nesporné, že účastníci podepsali listinu ze dne 29. června 1992 nazvanou jako smlouva o půjčce (včetně navazující smlouvu o vzniku zástavního práva z téhož dne). Již zde pak - na rozdíl od soudu prvního stupně - odvolací soud zaujal zcela odpovídající a přiléhavý právní názor, podle něhož bylo na žalovaném, aby v řízení prokázal, že uvedená smlouva o půjčce ze dne 29. června 1992 byla (jen) simulovaným právním úkonem, jímž by měla být (případně) zastřena dohoda účastníků o zaplacení dalších 5.000.000,- Kč vedle oficiální ceny za prodej samoobsluhy v L. Jestliže odvolací soud zde dospěl k závěru, že se žalovanému tato tvrzení nepodařilo prokázat, pak přihlížel především k výpovědím svědka Z. P. slyšeného jak před soudem prvního, tak i druhého stupně. S ohledem na odchylky v jeho výpovědích však odvolací soud výpověď tohoto svědka nepovažoval za věrohodnou a (skutečně také) prokazující tvrzení žalovaného o dohodě o tzv. černé ceně. V této souvislosti se dále odvolací soud neodchýlil od hodnocení výpovědi svědka A. - A. - D., který tvrzení žalovaného o sjednání tzv. černé ceny nepotvrzoval. Za tohoto stavu skutkových zjištění a právních úvah odvolacího soudu není výtka žalovaného, že nebyla opakována svědecká výpověď svědkyně B. Š., významná, když odvolací soud tuto výpověď nečinil bezprostředním podkladem svého rozhodnutí (přičemž nadto tato výpověď bezprostředně ani přímo nedokládá tvrzení žalovaného o tom, že mezi účastníky bylo uzavřením smlouvy o půjčce zastřeno případné dojednání černé kupní ceny).
Dovolací soud se nemůže ztotožnit ani s výtkou dovolatele, pokud se týká způsobu, jakým byl prováděn listinný důkaz zprávou auditora J. G. při odvolacím jednání dne 15. října 1997. Z obsahu protokolu o tomto jednání vyplývá, že důkaz touto listinou byl proveden podle ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř. s výslovným konstatováním, že účastníci neměli k provedenému důkazu připomínky. Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by některý z účastníků případně vznesl námitky proti protokolaci (§40 odst. 3 věta druhá o.s.ř. ve spojení s §211 téhož zákona). Dovolací soud proto v tomto případě uzavírá, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl žalovaným uplatněn důvodně.
K dovolatelem zmiňovanému dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. je třeba uvést, že ten míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a která nemá oporu v provedeném dokazování. Tak tomu bude tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, a ani jinak nevyšly najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, případně procesního práva.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu byl čerpán především z textu smlouvy o půjčce ze dne 29. června 1992 a z textu smlouvy o vzniku zástavního práva z téhož dne. Bylo již konstatováno, že odvolací soud též na základě v řízení dále provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že uzavřením uvedené smlouvy o půjčce měl být zastřen jiný úmysl účastníků spočívající ve sjednání tzv. černé ceny v souvislosti s prodejem samoobsluhy v L. Bylo též již vyloženo, že dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání. Z dovolání žalovaného však nevyplývá nic, co by zpochybnilo právě závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že uzavřením uvedené smlouvy o půjčce měl být zastřen jiný úmysl účastníků, než jaký byl deklarován uvedenou písemnou smlouvou. Samotná možnost existence eventuálních nesrovnalostí v odpovědi na otázku konkrétního zdroje, z něhož měla být půjčka poskytnuta, ještě sama o sobě není způsobilá negovat skutečnost vyplývající z bodu I. smlouvy o půjčce ze dne 29. června 1992, podle něhož uvedeného dne žalobce zapůjčil žalovanému finanční částku 3.400.000,- Kč (tehdy Kčs). Nelze proto mít zato, že by napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které by v podstatné části nemělo oporu v provedeném dokazování.
Z vyložených důvodů, když současně nebyla zjištěna ani žádná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., má dovolací soud zato, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání, je nutno dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze pokládat za správný. Proto s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2000
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková