Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.07.2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1526.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1526.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1526/2000 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně v právní věci žalobce N. B., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. D., zastoupenému advokátem, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 9/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1999, č.j. 22 Co 416/99-48, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. července 1999, č.j. 14 C 9/99-33, zamítl v odstavci I. výroku návrh, aby bylo určeno, že žalovaný svým výrokem ze dne 9. 1. 1999 „Společnost B. hospodařila velmi zvláštním způsobem a zřejmě to bude mít soudní dohru\" neoprávněně zasáhl do dobré pověsti žalobce, dále v odstavci II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Současně rozhodl v odstavci III. výroku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně došel po provedeném dokazování k závěru, že prvý uplatněný nárok žalobcem nemá oporu v hmotném právu, a proto jej zamítl. U druhého uplatněného nároku soud shledal tento důvodným. V řízení vzal za prokázané, že obchodní společnost B., s.r.o. zanikla k l. l. 1997, podle §69 odst. 2 obchodního zákoníku, to jest bez likvidace, přeměnou na společnost I., a. s. Dle stejného ustanovení tak došlo mimo jiné ze zákona k přechodu obchodního jmění ze zaniklé společnosti na společnost novou, která vstoupila do jejích práv a povinností. Od 30. 7. 1998 došlo ke změně obchodního jména na „N. B., a.s. Byla tedy dána aktivní legitimace žalobce v řízení. Obě společnosti přitom byly provozovatelem téhož nestátního zdravotnického zařízení. Z uvedeného, dle názoru soudu I. stupně, vyplynulo, že výrok, týkající se obchodní společnosti B., s.r.o, byť vyslovený v době, kdy tato společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku, byl způsobilý poškodit dobrou pověst žalobce, a to zejména v regionu, kde jako podnikatelský subjekt působí a na němž je závislý, když zejména po otištění sporného výroku došlo k výraznému zhoršení obchodních vztahů žalobce. Z deníku M. F. D., vydaného pro severní Moravu a Slezsko, soud zjistil, že v článku, označeném nadpisem „Zeman hodlá prověřit nemocnici\", byl uveřejněn jako přímá řeč sporný výrok žalovaného. Z oznámení o podezření z trestné činnosti učiněného dne 7.4.1999 Ministerstvem zdravotnictví ČR u Okresního státního zastupitelství v Bruntále soud zjistil, že bylo na základě provedené kontroly Finančním ředitelstvím v Ostravě na Okresním úřadě v Bruntále se zaměřením na oblast pronájmu majetku České republiky s právem hospodaření a na čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu podáno trestní oznámení ve smyslu §8 odst. 1 trestního řádu s ohledem na podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu ze strany Okresního úřadu Bruntál, resp. jeho zaměstnanců, a ze strany S. z. z. B., resp. jeho statutárních zástupců. Samotné šetření, týkající se hospodaření obchodní společnosti B., s.r.o., přitom žalovaný neinicioval. Soud I. stupně neshledal jako důvodné námitky k pasivní legitimaci žalovaného, neboť v řízení vzal za prokázané výpovědí samotného žalovaného, že předmětný výrok žalovaný vyslovil na základě informací od osob, jež nechtěl jmenovat, nejednalo se však o výrok, vyslovený na základě konkrétního výsledku šetření orgánu či pracovníka v přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví. Žalovaný tak nemohl výrok vyslovit v souvislosti s výkonem své funkce. Soud I. stupně proto vzal za prokázané, že předmětným výrokem bylo zasaženo do dobré pověsti žalobce jako subjektu soukromého práva, když byly splněny základní předpoklady, zakládající důvodnost uplatněného nároku (t.j. existence zásahu, neoprávněnost zásahu a jejich příčinná souvislost). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999, č.j. 22 Co 416/99-48, změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 30 000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění, zamítl. Dále byl žalobce zavázán nahradit žalovanému náklady řízení. Odvolací soud též rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V zamítavém výroku ve věci samé, proti němuž nebylo podáno odvolání, zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen a nabyl právní moci dne 17. září 1999. Svoje rozhodnutí soud II. stupně odůvodnil především odkazem na analogické užití ustanovení §420 odst. 2 občanského zákona (dále jen o.z.) a dále na čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy povinnost přiměřeným způsobem poskytovat veřejnosti informace o své činnosti. Obdobná povinnost byla pak zakotvena i v ust. §13 tehdy platného zák. č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a hromadných informačních prostředcích. Z obsahu článku uveřejněného v M. f. D., v němž byl uveden vytýkaný výrok, bylo podle soudu mimo veškerou pochybnost zřejmé, že se tisk obrátil na žalovaného jako na ministra zdravotnictví při jeho pracovní, nikoli soukromé, cestě na Severní Moravu s žádostí o poskytnutí informací týkajících se hospodaření bruntálské nemocnice, a že žalovaný se vyjádřil v tomto směru jako ministr, tedy jako člen vlády, vrcholného orgánu výkonné moci (§67 Ústavy České republiky), a to v souvislosti s kontrolou S. z. z. B. Dle odvolacího soudu nelze výrok žalovaného považovat za vybočení z činnosti právnické osoby (státu), tedy za tzv. exces a za tohoto stavu je třeba s odkazem na analogické použití již citovaného ust. §420 odst. 2 obč. zák. dovodit nedostatek věcné pasivní legitimace žalovaného ve vztahu k uplatněnému nároku. Rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci dne 2. února 2000. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 2. března 2000 včasné dovolání, jehož přípustnost odvíjí od ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, resp. skutečnost, že na správně zjištěný skutkový stav byl správně použitý právní předpis nesprávně vyložen, jak má na mysli ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V dovolání dále uvádí, že žalovaný sporný výrok dle názoru žalobce neučinil v rámci pravomocí a kompetencí ministra zdravotnictví. Hodnocení hospodaření soukromých subjektů, v konkrétním případě akciové společnosti, dle §10 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, není předmětem pravomoci a příslušnosti ministerstva zdravotnictví a žalovaného jako jeho představitele. Žalovaný svůj výrok učinil rovněž na základě nekonkretizovaných poznatků od osob, které taktéž nejsou oprávněny hodnotit hospodaření společnosti, přičemž společnost žalobce nebyla předmětem žádné kontroly ze strany ministerstva zdravotnictví, nýbrž předmětná kontrola byla prováděna ve S. z. z. B., což podle žalobcova názoru nemůže být dostatečným podkladem pro hodnocení hospodaření zcela odlišného subjektu. Žalobce se na závěr domnívá, že na výrok žalovaného nelze vztáhnout režim daný ustanovením §420 odst. 2 o.z. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 1 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž akcentuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze v tomto případě přisvědčit. Z tohoto pohledu je proto třeba dovoláním napadené rozhodnutí považovat za správné. S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje v tomto případě dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zde je třeba si uvědomit, že takto uplatněný dovolací důvod předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se pak jedná tehdy, jestliže buď soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Odvolací soud se při aplikaci odpovídajícího ustanovení §19b odst. 2, 3 o.z. na daný případ, správně zabýval v prvé řadě námitkou žalovaného (kterou soud I. stupně neshledal důvodnou), spočívající v nedostatku jeho pasivní legitimace v této věci. Je nutné zdůraznit, že je potřebné vždy pečlivě zkoumat, koho je třeba považovat za subjekt, který neoprávněně zasáhl do dobré pověsti právnické osoby. V případě, že byl tento zásah způsoben někým, kdo byl použit právnickou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, pak občanskoprávní sankce podle §19b odst. 2,3 zásadně postihují samotnou právnickou či fyzickou osobu. Ten, kdo byl takto použit právnickou či fyzickou osobou k výkonu její činnosti pak neodpovídá přímo postižené právnické osobě, ale pouze té právnické, resp. fyzické osobě, která jej k výkonu své činnosti, při které došlo k neoprávněnému zásahu, použila. Pouze v případě, kdy by ten, kdo byl použit právnickou nebo fyzickou osobou k výkonu její činnosti, vybočil z rámce činnosti právnické či fyzické osoby, t.j. dopustil se tzv. excesu, jen v takovém případě by občanskoprávní sankce podle §19 odst. 2,3 směřovaly přímo proti této osobě. Je pak nutno konstatovat, že v tomto smyslu se úvahy odvolacího soudu v posuzovaném případě nesly. Odvolací soud správně poukázal na ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ust. §13 tehdy platného zák. č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích, ve kterých je zakotvena povinnost státních orgánů informovat veřejnost přiměřeným způsobem o své činnosti. Úvahy odvolacího soudu je možno v tomto směru ještě doplnit o příslušná ustanovení zák. č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu v platném znění, kde zejména v ustanovení §70 odst. 1 se uvádí, že k zabezpečení jednotného odborného vedení péče o zdraví lidu i zdravotnictví a k řešení otázek vyžadujících jednotné celostátní úpravy ministerstvo zdravotnictví zejména - pod písm. c) ustanovení věta první - jednotně řídí zdravotnictví a za tím účelem vydává obecně závazné právní předpisy pro organizaci a výkon zdravotní péče a vykonává dozor na úrovni této péče, přičemž ustanovení §31 téhož zákona v odstavci 1 stanovuje, že úkoly zdravotnictví obstarávají zdravotnická zařízení a další zdravotnické organizace uspořádané do soustavy zdravotnických zařízení a v odstavci 2 pak uvádí, že soustavu zdravotnických zařízení tvoří zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob. Zákon č. 160/1992 Sb. o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních v platném znění pak v §5 odst. 1 uvádí, že není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, vztahují se na poskytování zdravotní péče v nestátních zařízeních, včetně povinností těchto zařízení, zákony o zdravotní péči a předpisy vydané k jejich provedení (t.j. např. výše zmiňovaný zák. č. 20/1966 Sb). Odvolací soud tedy správně posoudil, že sporný výrok žalovaný pronesl jako ministr zdravotnictví ČR, tedy jako člen vlády, vrcholného orgánu výkonné moci (čl. 67 Ústavy ČR) přičemž vzhledem k výše příkladmo vyjmenované působnosti ministerstva zdravotnictví ČR, v jehož čele stojí člen vlády - ministr - je tedy v jeho pravomoci informovat veřejnost i o skutečnostech týkajících se činnosti nestátních zdravotnických zařízení. Nelze tedy výrok žalovaného považovat za vybočení z činnosti právnické osoby (státu) tedy tzv. exces žalovaného. Je proto třeba uzavřít, že právní úvahy soudu druhého stupně v této věci byly přiléhavé, takže se nelze ztotožnit s dovolatelem v jím uplatněném dovolacím důvodu obsaženém v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Proto je zřejmé, že z tohoto pohledu je nutno dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze pokládat za správný. Protože pak nebyly zjištěny ani vady podřaditelné pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. července 2000 JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/28/2000
Spisová značka:30 Cdo 1526/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1526.2000.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18