Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2000, sp. zn. 30 Cdo 2071/2000 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2071.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2071.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2071/2000 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. J., proti žalovanému T. H., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32C 87/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2000, č.j. 1 Co 194/99-14, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. září 1999, č.j. 32C 87/99-9, zastavil řízení postupem dle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Současně rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. února 2000, č.j. 1 Co 194/99-14, odmítl odvolání žalovaného podle §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jako odvolání směřující proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, neboť z odvolání žalovaného bylo zřejmé, že směřuje proti důvodům rozhodnutí. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 9. března 2000. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dne 10. dubna 2000 žalovaný u soudu včasné dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel vyvozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. d), e), a dále §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Jako důvody dovolání uvádí důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. a), b), d) o.s.ř., t.j. že v řízení došlo k vadám podle §237, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dalším dovolatel uvádí, že již soud I. stupně se dopustil zásadního pochybení, když v rozporu s ust. §159 odst. 2,3, §167 odst. 2, §170 odst. 1 o.s.ř. rozhodoval o věci, o které již bylo dříve pravomocně rozhodnuto pod sp. zn. 34C 42/95 tak, že řízení bylo pro neodstranění vad podání zastaveno, a že v této věci tak nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba. Vzhledem k tomu, že je řízení v této věci od počátku zatíženo zmatečností, jejíž důvody vyplývají z ustanovení §237 odst. 1 písm. d) a e) o.s.ř., navrhuje dovolatel, aby usnesení odvolacího soudu i soudu I. stupně byla zrušena. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 os.ř., je charakterizováno obsahovými i formálním znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238a odst. 1 písm. e), přičemž akcentuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a), b), d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř. Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. d) a e) o.s.ř., tedy, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení, a že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/94 byl usnesením ze dne 28. března 1995, č.j. 32 C 44/94-49, vyloučen k samostatnému projednání vzájemný návrh V. J. o ochranu osobnosti proti T. H. a M. Š. z 24. 5. 1994 a 27. 10. 1994. Usnesení nabylo právní moci dne 5. května 1995. Pro neodstranění vad podání (vzájemného návrhu) soud řízení vedené pod sp. zn. 32 C 42/95 zastavil usnesením ze dne 19. března 1996. Proti usnesení podali žalovaní odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 Co 75/96-29 ze dne 12. května 1997 odmítl (pokud se týkalo výroku usnesení soudu I. stupně ve věci samé). Vzájemný návrh V. J. ze dne 24. 5. 1994 a 27. 10. 1994 však byl pak zřejmě omylem znovu zapsán pod sp. zn. 32 C 87/99 u téhož soudu I. stupně, a jak výše uvedeno, pro neodstranění vad podání bylo řízení znovu zastaveno. Vrchní soud v Praze pak odvolání žalovaného odmítl. Ve vztahu k ustanovení §237 odst. 1 písm. d) nelze s ohledem na uvedené s výtkami dovolatele souhlasit, neboť dané věci především nepředchází případné pravomocné rozhodnutí ve věci samé. Řízení vedené pod č.j. 34 C 42/95-18 bylo zastaveno pro vady žaloby, které žalobce neodstranil. Co se týče dovolatelem uplatněné vady řízení, konkretizované v ustanovení §237 odst. 1 písm. e), dovolací soud připomíná, že v dané věci soud I. stupně zastavil řízení, byť s odkazem na ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. s odůvodněním, že nebyly odstraněny vady podání. Byť tedy soud I. stupně zastavil řízení na základě aplikace jiného ustanovení o.s.ř., jeho rozhodnutí bylo ve své podstatě věcně správné. Výrok dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak na tuto skutečnost odpovídajícím způsobem reagoval. Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. (který ovšem nijak nerozvádí) tedy, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle třetího odstavce §242 odst. 3 o.s.ř. věta druhá, dovolací soud přihlédne též, pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Žádná z takových možných vad však není z obsahu spisu seznatelná. Dovolatel na závěr uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jenž dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jedná-li se o omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. K tomu dojde tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. O takovýto případ se v posuzované věci nejedná. Z vyložených důvodů, když současně nebyla zjištěna ani žádná jiná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má dovolací soud zato, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání, je nutno dovoláním napadené rozhodnutí považovat za správné. Proto s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. září 2000 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2000
Spisová značka:30 Cdo 2071/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2071.2000.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18