ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.259.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 259/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Y. A. S. a 2) A. S. A. K. H., zastoupených advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 47/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 1999, č.j. 17 Co 78/99-135, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně její právní zástupkyni, advokátce, částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. května 1996 č.j. 19 C 47/95 - 32 zamítl žalobu jíž se původní žalobce domáhal vyklizení žalovaných z bytu 1+1 ve čtvrtém podlaží domu na ul. R. č. 36 a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejpozději od doby, kdy se spoluvlastnicí domu, v němž je situován sporem dotčený byt, stala paní H. Z., žalovaným vzniklo k předmětnému bytu nájemní právo, a to na základě konkludentního souhlasu všech tehdejších spolumajitelů domu, když v té době platná právní úprava nevyžadovala pro nájemní smlouvu písemnou formu.
K odvolání žalobce však tento rozsudek byl zrušen k dovolání žalovaných rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 1998 č.j. 2 Cdon 1273/97 - 67 a věc byla podle ustanovení §243b odst. 2 věta první občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že podle názoru dovolacího soudu řízení před odvolacím soudem bylo poznamenáno vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když kromě toho toto rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, u něhož nebylo možno uzavřít, že by v podstatné části mělo oporu v provedeném dokazování. Soud druhého stupně totiž činil skutkové závěry z valné části ze svědeckých výpovědí svědků P. Š., J. Š. a V. Z. učiněných před soudem prvního stupně, z nichž však odvolací soud učinil odlišné skutkové a z něho odvozené právní zjištění. Přitom však opomněl sám tyto důkazy výpovědí svědků opakovat.
Po doplnění řízení Krajský soud v Brně ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 11. října 1999, č.j. 17 Co 78/99 - 135, kterým za účasti právní nástupkyně původního žalobce odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil znovu tak, že žalovaným uložil předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud především uvedl, že podstata věci spočívá v posouzení, zda žalovaným k vyklizenému bytu vznikl nájemní vztah či nikoli. Po zhodnocení svědeckých výpovědí učiněných v odvolacím řízení odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutečnosti, že (tehdejší) spoluvlastníci domu se nesnažili vyklidit žalované ze sporem dotčeného bytu, nelze dovodit, že by souhlasili s nájmem bytu žalovanými, a že by tak vyslovili konkludentně souhlas s uzavřením (příslušné) nájemní smlouvy. Rovněž tak z pouhé skutečnosti, že spoluvlastníci domu po žalovaných požadovali úhradu nájemného, nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by tímto vyslovili souhlas s uzavřením nájemní smlouvy. Po spoluvlastnících domu nebylo podle soudu možno požadovat, aby bydlení žalovaných v domě šlo k jejich tíži a žalovaní za užívání bytu ničeho nehradili. Odvolací soud dále uvedl, že jestliže jeden ze spoluvlastníků, zastoupený V. Z. na základě plné moci ze dne 25. listopadu 1991 několikráte upozorňoval žalované na neoprávněnost užívání bytu, lze z toho usuzovat, že minimálně tehdejší spoluvlastnice jedné poloviny nemovitosti paní V. neudělila souhlas s užíváním bytu žalovanými a (proto) konkludentním způsobem tak s nimi neuzavřela nájemní smlouvu. Takovou smlouvu s nimi neuzavřela později ani její právní nástupkyně paní H. Z. I pro případ, že by zbývající spoluvlastníci tuto nájemní smlouvu zavřeli, nájemní poměr žalovaných nemohl vzniknout s ohledem na znění ustanovení §138 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") ve znění účinném do 31. prosince 1991. Konečně nebylo prokázáno, že by po 1. lednu 1992 (resp. ani před tímto datem) došlo k jakékoliv dohodě mezi spoluvlastníky ohledně nájmu bytu žalovanými, stejně tak ani k rozhodnutí soudu o otázce nájmu bytu žalovanými. Odvolací soud se též zabýval otázkou, zda žalovaným případně nevznikl nájemní vztah k bytu poté, co dům, kde se byt nachází, zakoupila společnost K. spol. s r.o. smlouvou z roku 1994, přičemž na základě provedeného dokazování, i na tuto otázku odpověděl negativně. Proto poté uzavřel, že žalovaní v bytě bydlí bez jakéhokoliv právního důvodu, takže na rozdíl od soudu prvního stupně shledal žalobu na vyklizení tohoto bytu důvodnou. Rozsudek nabyl právní moci dne 2. prosince 1999.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalovaní dne 27. prosince 1999 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), přičemž současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatelé uvedli, že odvolací soud opakoval důkazy soudu prvního stupně výpověďmi svědků. Svědek P. Š. znovu potvrdil, že souhlas žalované k nastěhování do dotčeného bytu dal. Druhý svědek J. Š. však již zemřel, takže odvolací soud měl vycházet z jeho původní výpovědi před soudem prvního stupně., kde uvedl, že věděl o bydlení žalované v bytě a nic proti tomu nenamítal. Ani třetí tehdejší spoluvlastnice domu paní V. nikdy nevyslovila nesouhlas s bydlením žalovaných. Za vyslovení nesouhlasu nelze považovat sdělení svědka V. Z., který zastupoval třetí spoluvlastnici na základě plné moci ze dne 25. listopadu 1991, který sice tvrdil, že s bydlením žalovaných nesouhlasil, avšak nic proti tomu nepodnikl, žalovaným stanovil řádné nájemné a svůj nesouhlas jim nijak nesdělil. Tím podle dovolatelů založil právo na konkludentní uzavření nájemní smlouvy. Podle dovolatelů soud věc nesprávně posoudil i z právního hlediska, když nezohlednil skutečnost, že ani jeden z tehdejších spoluvlastníků domu neoznámil ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 tehdy platného zákona o hospodaření s byty příslušnému obvodnímu národnímu výboru, že se do domu nastěhoval někdo bez rozhodnutí národního výboru, přičemž ani tehdejší obvodní národní výbor nevyužil svého práva a nevydal příkaz k vystěhování bytu. Tím - podle dovolatelů měl soud druhého stupně vzít jednoznačně za prokázáno, že byl vysloven konkludentní formou souhlas všech spoluvlastníků s užíváním bytu a tak vznikl nájemní vztah žalovaných k bytu. Nesouhlasí proto s názorem odvolacího soudu, že žalovaní byt užívají bez právního důvodu.
Žalobkyně v písemném vyjádření k podanému dovolání připomíná, že v tomto sporu nikdo nezpochybnil názor, že posouzení celého případu závisí pouze na otázce, zda žalovaným mohl vzniknout nájem k předmětnému bytu konkludentním jednáním stran. Žalobkyně se pak ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že takový nájemní vztah nevznikl ani konkludentně. Navrhla proto zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání dále vyplývá, že dovolatelé vytýkají rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba považovat napadené rozhodnutí za správné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proto napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelé však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neuvedli a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává.
S ohledem na to, že dovolatelé uplatňují dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda k jejich naplnění skutečně došlo.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může pak jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
V souvislosti s uplatněním dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dovolatelé dovozují, že nájemní smlouva k dotčenému bytu byla uzavřena konkludentně. Lze zobecnit, že tento závěr vyvozují z úvahy, že tehdejší majitelé domu, v němž se byt nachází, proti jejich bydlení zde se kvalifikovaněji nebránili. Jak již bylo uvedeno, dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání. K tomu, aby tedy dovolací soud mohl přisvědčit uplatněnému dovolacímu důvodu, bylo by nezbytné, aby dovolatelé skutečně tvrdili naplnění některého z právě popsaných případů, kdy by rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které by nemělo oporu v provedeném dokazování. Současně samozřejmě, by taková výtka musela být podložena i faktickými nedostatky vlastního rozhodnutí soudu. Tomuto předpokladu však dovolání podané žalovanými nevyhovuje, neboť sice v zásadě opakuje procesní stanovisko žalovaných k podané žalobě (t.j., že nájemní smlouva byla uzavřena s vlastníky domu konkludentně), avšak nikterak nenaznačuje v čem by býval byl měl soud pochybit v jím zjištěném skutkovém stavu věci, pokud zastává opačný názor, než žalovaní. Ostatně nelze též současně přehlédnout vazbu otázky stavu skutkových zjištění s posouzením věci po stránce právní, o čemž již byla učiněna zmínka. V daném případě bylo důkazní řízení zaměřeno především na otázku, zda žalovaní uzavřeli s bývalými vlastníky domu nájemní smlouvu týkající se předmětného bytu.
Je nutno si uvědomit, že smlouvu lze obecně charakterizovat jako právní úkon dvou nebo i více smluvních stran vzniklý z jednostranných právních úkonů těchto stran, jež se projevují obsahovou shodou a vyjádřením určité dohody. Občanský zákoník přitom v této souvislosti stanoví základní pravidlo, podle něhož jsou účastníci smluv povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů, které by ze smluv mohly vyplynout (§43 násl. o.z.). Proces uzavírání smlouvy mezi jejími účastníky je rozčleněn do dvou základních fází. V rámci první z nich strana, která má zájem smlouvu uzavřít, činí druhé straně příslušný návrh na uzavření smlouvy. Jde o projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl tímto projevem vůle vázán v případě jeho přijetí. Takový návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen. K tomu, aby byla smlouva uzavřena je nezbytné přijetí návrhu na uzavření smlouvy. Jak v případě návrhu na uzavření smlouvy, tak i u přijetí tohoto návrhu jde - jak bylo uvedeno - o jednostranné právní úkony smluvních stran. Právním úkonem se pak rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím (t.j. zdržením se určitého jednání). Může se stát výslovně (ústně nebo písemně) nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (tzv. konkludentně - např. faktickým započetím plnění podle smlouvy, schválením návrhu kývnutím hlavou apod.). Jinými slovy - bez vůle fyzické nebo právnické osoby, která by směřovala ke způsobení právního následku v podobě vzniku, změny, zajištění nebo zániku občanskoprávního vztahu, ani bez jejího projevu v objektivizované formě ve vnějším světě, nelze o právním úkonu hovořit.
Samotní dovolatelé dovoláním fakticky nikterak nevyvracejí závěr odvolacího soudu, podle něhož pouze ze skutečnosti, že se spoluvlastníci domu nesnažili vyklidit žalované ze sporem dotčeného bytu, nelze dovodit, že by souhlasili s nájmem bytu žalovanými, a že by tak konkludentně vyslovili souhlas s uzavřením nájemní smlouvy. Ostatně dovolací soud musí připomenout, že jen skutečnost, pokud se vlastník nebrání nastalému bezprávnému stavu neznamená, že by již tím konkludentně projevoval vůli takový stav reparovat uzavřením určité smlouvy. Faktem proto zůstává, že z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaným nepodařilo prokázat, že by bývalí vlastníci s nimi uzavřeli odpovídající nájemní smlouvu týkající se dotčeného bytu a odvolací soud z této skutečnosti také při svém rozhodování správně vycházel. Je proto zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebyl žalovanými uplatněn důvodně.
V případě uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je pak dovolatel oprávněn tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Lze mít zato, že odpověď na otázku, zda došlo k naplnění tohoto dovolacího důvodu, zčásti dal i předchozí výklad. Jisté ovšem je, že dovolatelé, pokud odvolacímu soudu vytýkali nesprávné právní posouzení, vycházeli z úvah přimykajících se k faktu, že ani jeden z tehdejších spoluvlastníků neoznámil podle požadavků tehdy platného zákona o hospodaření s byty tehdejšímu příslušnému obvodnímu národnímu výboru, že někdo se bez rozhodnutí národního výboru nastěhoval do domu. S tím pak dovolatelé spojují konkludentní souhlas všech spoluvlastníků s užíváním uvedeného bytu. Zde lze ovšem pouze odkázat na již učiněný předchozí výklad, pouze s tou modifikací, že ani při případném porušení určité zákonem dané povinnosti vlastníkem, nelze bez dalšího (ověření jeho skutečné vůle) dovozovat, že by tak byl učinil jednostranný právní úkon cílený ke vzniku určité smlouvy. Není proto odůvodněn ani dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolateli uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalovaných zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem. Jde o jeden úkon právní pomoci po 500,- Kč a jednu paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková