ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2873.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2873/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p., a.s., o zaplacení částky Kč 539 490,- s přísl. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 244/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 1999, č.j. 53 Co 478/98-64, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. ledna 1998, č.j. 30 C 244/95-37, zamítl žalobu, podle které by žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku Kč 539 490,- se 17% úrokem z prodlení od 8. 8. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 1999, č.j. 53 Co 478/98-64 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti tomuto svému rozhodnutí dovolání, a to k vyřešení otázky: zda z právního posouzení smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným vyplývá, že automobil byl pojištěn jen do výše základní ceny a zda pojem zvláštní výbavy je třeba vykládat tak, že se jí rozumí i součásti pojištěné věci. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně, obsaženými ve vyčerpávajícím právním hodnocení správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci. Odkázal proto na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a zaměřil se toliko na výslovné odvolací námitky žalobce, kterému se však ani přes doplnění dokazování zprávou generálního dovozce předmětného typu vozidel nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že položky, posouzené žalovaným jako nepojištěná mimořádná výbava vozu, by nebyly výrobcem, resp. prodejcem dodávány za příplatek k ceně vozidla. Naopak bylo postaveno najisto, že zjištění soudu I. stupně o výši základní ceny nově zakoupeného vozu žalobce a dále o ceně jeho za příplatek dodané výbavy, je správné. Žalovaný tedy plně dostál své smluvní povinnosti, když žalobci vyplatil pojistné plnění ve výši, na jakou mu vznikl nárok.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, a vyhověl tak v tomto bodu návrhu žalobce. Dospěl totiž k závěru, že se ve vztahu k otázce pojmu mimořádná výbava vozidla pro potřeby havarijního pojištění dle smluvního ujednání k jednotlivým bodům rozsahu pojištění jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to zejména v souvislosti s ustanovením §120 odst. 1 a §121 odst. 1 občanského zákoníku (dále o.z.).
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci 31. března 1999.
Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 30. dubna 1999 včasné dovolání s odkazem na ustanovení §239 o.s.ř., neboť odvolací soud na žádost žalobce dovolání ve výroku rozsudku připustil. V dovolání se zejména uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, a to z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), a též že skutková zjištění, která učinily soudy obou stupňů, nemají v zásadní otázce, ze které rozhodnutí vychází, oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.).
Pokud jde o skutková zjištění, považuje dovolatel za zásadní otázku, otázku „nadstandardní výbavy", a uvádí, že zpráva prodejce automobilů BMW nemůže být rozhodujícím důkazem pro posouzení této otázky a že odvolací soud měl dospět k závěru, že je třeba provést důkaz odborným znaleckým posudkem.
Dále dle dovolatele nejpodstatnější pochybení spočívá v právním posouzení celé věci, a to jmenovitě v otázce výkladu pojmu „mimořádná výbava". Odkazuje na svá dřívější podání ve věci a zejména uvádí, že není možné, aby podmínky pojištění teoreticky shodně vybavených automobilů, avšak různých značek, byly odlišné jen proto, že systém jednotlivých výrobců při prodeji je jiný. Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud zaujal zásadní stanovisko k v zákoně a dosud ani v judikatuře nevyloženému pojmu „základní či mimořádná výbava", a to i s přihlédnutím k pojistným podmínkám, které demonstrativně v tzv. „Smluvním ujednání", bod „C" vyjmenovávají jako různou výbavu pouze příslušenství vozidla, nikde jeho součásti, jak od počátku tvrdí žalobce, čímž je pojištěný nepochybně uváděn v omyl. Dále dovolatel podotýká, že i kdyby byl právní názor soudů obou stupňů správný, ani z potvrzení firmy A. nevyplývá, že by tzv. mimořádnou výbavou byly všechny položky, které žalovaná odečetla z plnění žalobci náležejícího.
K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který uvedl, že žalovaná, jako pojistitel, si je vědoma různosti prodejní praxe jednotlivých výrobců automobilů a z toho důvodu, ve snaze tuto skutečnost objektivně podchytit i ve smluvních podmínkách, bylo v bodě C1 na tento stav reagováno. Je zde dostatečným způsobem vysvětleno, co je míněno pod jednotlivými pojmy, včetně pojmu mimořádná výbava. Rozhodnutí odvolacího soudu pak žalovaný považuje po stránce skutkové i právní za správné.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., přičemž akcentuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v dovoláním napadených výrocích v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze v tomto případě přisvědčit. Z tohoto pohledu je proto třeba dovoláním napadené rozhodnutí považovat za správné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Jak již bylo uvedeno výše, dovolatel uplatňuje v dovolání dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. t.j. fakticky vytýká odvolacímu soudu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti je ovšem nutno zdůraznit, že v případě přípustnosti dovolání ve smyslu §239 o.s.ř. lze dovoláním uplatnit pouze dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. lze vytýkat pouze nesprávné právní posouzení věci (odhlédne-li se od dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., který lze uplatnit vždy). Pokud tedy dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod .
Zbývá proto uvážit, zda skutečně došlo k naplnění předpokladů žalobcem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Takto vytýkaná vada předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se pak jedná tehdy, jestliže buď soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Při posuzování předmětné otázky, zda z právního posouzení smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným vyplývá, že automobil byl pojištěn jen do výše základní ceny a zda pojem zvláštní výbavy je třeba vykládat tak, že se jí rozumí i součásti pojištěné věci, je třeba uvést, že odvolací soud odpovídajícím způsobem na daný případ aplikoval ustanovení §788 a násl. o.z. Podle ustanovení §788 odst. 1 o.z. se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, a fyzická nebo právnická osoba, která s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela, je povinna platit pojistné.
Podle ustanovení §788 odst. 2 o.z. součástí pojistné smlouvy jsou všeobecné pojistné podmínky pojistitele, schválené orgánem státního dozoru v pojišťovnictví (pojistné podmínky), na něž se pojistná smlouva odvolává, a které jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu, kdo s pojistitelem smlouvu uzavřel, sděleny.
Z obsahu spisu vyplývá, že bylo nepochybně prokázáno, že pojistná smlouva byla uzavřena v souladu s ustanovením §788 a násl. o.z., a z jejího obsahu vyplývalo přesné vymezení předmětu i obsahu pojištění, t.j. vzájemná práva a povinnosti účastníků. Odvolací soud shledal ustanovení pojistné smlouvy i všeobecných pojistných podmínek, které byly součástí smlouvy, za jasné a určité. Zejména vzal za prokázané zjištění soudu I. stupně o výši základní ceny nově zakoupeného vozidla a dále o ceně za příplatek dodané mimořádné výbavy vozidla, která mají oporu v ustanoveních všeobecných pojistných podmínek, jejichž obsah nevzbuzuje žádnou pochybnost, a z jejichž zněním žalobce vyslovil souhlas. Posléze pak termín „mimořádná výbava vozidla" je zde přesně vymezen, přičemž odvolací soud došel správně k závěru, že na něj nelze aplikovat ustanovení §120 a 121 o.z.
Je proto třeba uzavřít, že právní úvahy soudu I. stupně v této věci byly přiléhavé a výtky, obsažené v dovolání žalobce, vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení pojmu „mimořádná výbava vozidla", a z toho vyplývající výše základní ceny vozidla, nepřináší nic, co by správnost popsaných úvah odvolacího soudu zvrátilo.
Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Protože pak nebyly zjištěny ani vady podřaditelné pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.), proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková