ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2906.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2906/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců a JUDr. Františka Duchoně a JUDr.Karla Podolky v právní věci žalobkyně R. Š., proti žalovanému V. Š., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 6 C 84/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2000, č.j. 20 Co 125/99 - 66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2000, č.j. 20 Co 125/99 - 66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 17. října 1996, č.j. 6 C 84/96 - 20, zrušil právo účastníků společného nájmu družstevního bytu č. 6 ve druhém podlaží domu čp. 820 v H. M., sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství s tím, že nájemkyní tohoto bytu bude nadále jako členka družstva žalobkyně, když žalovaný je povinen tento byt vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po právní moci tohoto rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně vzal mimo jiné za prokázáno, že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu, přičemž po rozvodu jejich manželství se nedohodli, kdo z nich bude nadále nájemcem tohoto bytu. Při rozhodování o povinnosti žalovaného se z bytu vystěhovat ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku vycházel ze zjištění, že žalovaný má možnost bydlení ve vlastním domě.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. května 1997, č.j. 20 Co 6/97 - 41 vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že právo účastníků společného nájmu družstevního bytu č. 6 ve druhém podlaží domu čp. 820 v H. M., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství se zrušuje s tím, že nájemkyní tohoto bytu bude nadále jako členka družstva žalobkyně, když žalovaný je povinen tento byt vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů. I v tomto případě odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázáno, že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu, přičemž po rozvodu manželství se nedohodli, kdo z nich bude nadále nájemcem tohoto bytu. Proto dospěl též k závěru, že daná žaloba podle ustanovení §705 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen o.z.) je důvodná, přičemž i on shledal předpoklady pro to, aby výlučnou nájemkyní tohoto bytu se jako členka družstva stala žalobkyně. Při svém rozhodování o bytové náhradě v souvislosti s povinností žalovaného předmětný byt vyklidit a předat žalobkyni (§712 odst. 3 věta druhá o.z.) vycházel odvolací soud z toho, že byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby žalovanému bylo přiznáno pouze právo na náhradní ubytování. Ty pak spatřoval v tom, jakým způsobem se žalovaný v předmětném bytě chová. Odvolací soud dovodil, že toto jednání žalovaného bylo prokázáno, když tvrzení žalobkyně jsou podporována dvěma zjištěními, a to rozvodovým rozsudkem manželství účastníků (který svědčí o agresivitě žalovaného) a rozsudkem, kterým bylo rozhodováno o návrhu žalovaného na snížení výživného, svědčící o nevěrohodnosti a účelovosti jednání žalovaného. Kromě toho žalobkyně sama v bytě bydlí a nemůže mít proto zájem na poškozování bytu. Jinak odvolací soud vzal v úvahu, že bytové poměry žalovaného nejsou v době rozhodování uspokojeny. Soud pak dospěl k závěru, že zde nejsou předpoklady k tomu, aby žalovaný byt vyklidil bez poskytnutí příslušné náhrady. Dovodil však, že jsou zde důvody pro to, aby žalovanému bylo přiznáno právo pouze na zajištění náhradního ubytování (§712 odst. 3 o.z.).
Tento rozsudek odvolacího soudu byl zrušen k dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. ledna 1999, č.j. 2 Cdon 1684/97 - 55, a věc byla soudu druhého stupně vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř."). Dovolací soud vycházel především ze zjištění a úvah, podle nichž soud druhého stupně vzal za základ svého tehdejšího rozhodnutí skutečnosti (konkrétně to, že žalovaný poškozoval byt), které z provedených důkazů bezprostředně nevyplynuly a ani jinak v řízení nevyšly najevo. Dovolací soud zdůraznil, že obsah spisů nikterak nevypovídá o tom, že by žalovaný případně poškozoval byt účastníků a jen možné úvahy týkající se příčin rozvratu manželství účastníků, resp. úvahy soudu v jiném řízení týkající se věrohodnosti žalovaného, nebyly bez provedení dalších důkazů způsobilé pro již zmíněný závěr, totiž, že žalovaný byt účastníků poškozoval. Závěry odvolacího soudu o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro to, aby žalovanému v souvislosti s jeho povinností ze sporem dotčeného bytu se vystěhovat, proto dovolací soud za popsaného stavu neakceptoval.
Poté, co byl spis znovu předložen odvolacímu soudu, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. června 2000, č.j. 20 Co 125/99 - 66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že právo účastníků společného nájmu družstevního bytu č. 6 ve druhém podlaží domu čp. 820 v ulici v H. M., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství se zrušuje s tím, že nájemkyní tohoto bytu bude nadále jako členka družstva žalobkyně, když žalovaný je povinen tento byt vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že v dalším řízení před odvolacím soudem žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jako důvod pro odepření přiznání bytové náhrady žalovanému uvedla, že žalovaný se v mezidobí znovu oženil. Nyní mu svědčí právo bydlení v domě, jehož vlastnicí je jeho nynější žena. V otázce rozhodnutí o bytové náhradě soud druhého stupně uzavřel, že se sice žalobkyni nepodařilo prokázat, že žalovaný se v předmětném bytě chová nevhodně (že jej poškozuje), ani, že má zajištěno jiné bydlení v domě, k němuž mu svědčí vlastnické právo (s tím, že dům č.p. 109 v H. M. je neobyvatelný), avšak podle soudu jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (§712 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Ty odvolací soud spatřuje ve skutečnosti, že žalovaný se v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně znovu oženil a spolu se svou nynější manželkou žijí v domě, jehož je ona vlastnicí. Žalovaný tak má v současné době z titulu manželského svazku s vlastnicí domu zajištěno bydlení, byť mu k této nemovitosti nesvědčí vlastnické ani nájemní právo. Plné odepření práva na jakékoliv náhradní bydlení není však podle soudu možné, protože nejde o plnohodnotnou náhradu.
Uvedený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 11. října 2000.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2000 podal žalovaný dne již 22. srpna 2000 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 17. října 2000 (došlým soudu dne 19. října téhož roku). Jako dovolací důvody i v případě tohoto dovolání vytýká napadenému rozsudku vady ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Případné vady ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. dovolatel v dovolání nezmínil. Dovolatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem odvolací soud posoudil jak otázku, kdo se nadále stane nájemcem sporem dotčeného bytu, tak to, jakým způsobem byla zvážena otázka bytové náhrady.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že ani v tomto případě nelze dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné (§243b odst.1 o.s.ř.).
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neuvedl. Přes tuto skutečnost však obsah spisu výskyt takové vady nevylučuje.
Podle ustanovení §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. v případě, že dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu a tento soud ve věci dále jedná, pak právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. Ač soud druhého stupně v dovoláním napadeném rozsudku uvedenou zásadu výslovně zmiňuje, přesto z tohoto jeho rozhodnutí nevyplývá, že by se jí při svém rozhodování skutečně také přidržel. Jak je patrné z protokolu o odvolacím jednání ze dne 12. června 2000 (které předcházelo již jen vyhlášení rozsudku odvolacím soudem dne 14. června téhož roku), odvolací soud již neprovedl žádné dokazování k tomu, aby si zajistil odpovídající skutkový základ pro své rozhodnutí, a aby se tak vyrovnal s výtkami uvedenými v předchozím zrušovacím rozhodnutí nejvyššího soudu a tak s příslušně vysloveným právním názorem, jímž byl odvolací soud vázán. Proto bez jakéhokoliv podkladu konstatoval, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že žalovaný se v předmětném bytě chová nevhodně, ač v předchozím rozhodnutí opět bez náležitého zjištění dovozoval opak. Z obsahu spisu a zejména pak z protokolů o jednání před odvolacím soudem ze dne 12. června 2000 a 14. června 2000 též nikterak nevyplývá tvrzení odvolacího soudu, že totiž v dalším řízení před odvolacím soudem žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jako důvod pro odepření přiznání bytové náhrady žalovanému uvedla, že žalovaný se v mezidobí znovu oženil (skutečnost, že se žalovaný oženil, a že bydlí v domě manželky uvedla pouze sama zástupkyně žalovaného). Odvolací soud pak sám k ověření okolností rozhodných k úvaze podle ustanovení §712 odst. 3 občanského zákoníku neprovedl jakýkoliv důkaz. S ohledem na již zmíněné předchozí zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (na něž se pro stručnost odkazuje) proto tak nejen, že nebyl respektován vyslovený právní názor dovolacího soudu, ale současně je nutno uzavřít, že pro absenci jakéhokoliv dokazování byl naplněn též dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., když rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ani v tomto případě závěry odvolacího soudu o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro to, aby žalovanému v souvislosti s jeho povinností ze sporem dotčeného bytu se vystěhovat, nelze bez dalšího za popsaného stavu akceptovat.
Z vyložených důvodů, když tedy dovoláním napadený rozsudek není možno považovat za správný, proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), toto dovoláním žalovaného napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková