ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2992.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2992/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobců A/ J. H. a B/ H. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. J. a 2/ V. J., zastoupených advokátem, o uložení povinnosti nabídnout ke koupi nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 12 C 18/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 1999, č.j. 18 Co 600/99 - 99, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. října 1999, č.j. 18 Co 600/99 - 99, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. července 1999, č.j. 12 C 18/98 - 78 tak, že zamítl žalobu, podle níž měli být žalovaní uznáni povinnými nabídnout žalobcům ke koupi do společného jmění manželů bytovou jednotku č. 842/21 a spoluvlastnický podíl na společných částech domu č. 842, čp. 843 a čp. 844 (objekt bydlení) na stavebních parcelách č. 871/1, 871/2 a 871/3 o velikosti podílu 758/17385 a spoluvlastnický podíl o velikosti 758/16385 na stavebních parcelách č. 871/1 o výměře 187 m2, č. 871/2 o výměře 179 m2 a č. 871/3 o výměře 177 m2 (zastavěná plocha) vše zapsané na LV č. 2648 pro katastrální území O., obec O., u Katastrálního úřadu v K., a to za kupní cenu 41.635,70 Kč, ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při svém rozhodování vzal za základ skutkových zjištění skutečnost, že smlouvou o budoucí smlouvě kupní, která byla uzavřena mezi Městem O. a žalobci, týkající se dotčeného bytu, vlastnické právo k celému domu bylo převedeno na třetí osoby. V rámci svých právních úvah odvolací soud především připomněl ustanovení §22 zákona č. 72/1994 Sb. (dále jen \"Zákon\") a ustanovení §603 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Odvolací soud pak zdůraznil, že vlastník domu, v němž se nacházejí bytové jednotky, se může sám rozhodnout, zda bude prodávat jednotlivé byty jako věci ve smyslu práva, či zda prodá jinému subjektu celý dům do vlastnictví, případně do podílového spoluvlastnictví. Pouze v prvém případě je povinen nabídnout ke koupi přednostně byt dosavadnímu nájemci bytu. Pokud vlastník nemíní prodávat jednotlivé byty po písemném prohlášení o vymezení jednotek podle ustanovení §5 odst. 1 Zákona, není možno o přednostním právu dosavadních nájemců vůbec uvažovat.
Proto podle Krajského soudu v Plzni nemělo smysl (v daném řízení) zabývat se tím, zda Město O. mohlo dne 16. prosince 1997 platně odstoupit od smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené dne 12. května 1997, resp. 26. května téhož roku se žalobci, když již dne 5. ledna 1997 Město O. prodalo výše zmíněné domy s příslušnými pozemky do podílového spoluvlastnictví dosavadním nájemcům bytů - to však s výjimkou žalobců. Odvolací soud dále poukázal na to, že pro rozhodnutí o nároku žalobců není nezbytné ani zabývat se otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 5. listopadu 1997. Pokud by totiž tato smlouva byla - jak tvrdí žalobci - neplatná, nestali by se žalovaní vlastníky sporem dotčeného bytu a podílovými spoluvlastníky příslušných částí budovy a pozemků a nemohli by (již z tohoto důvodu) tyto nemovitosti na žalobce převádět. Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 27. října 1999.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podali žalobci dne 22. listopadu 1999 včasné dovolání. Odvolacímu soudu výslovně vytýkají, že jeho rozhodnutí je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kromě toho však v textu odůvodnění dovolání zmiňují, že podle jejich názoru odvolací soud chybně zhodnotil skutkový stav věci a provedené důkazy a v důsledku toho nesprávně rozhodl. Lze proto dovozovat, že dovolání tak akcentuje též dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., týkající se výtky, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé mimo jiné poukazují na to, že požádali o odkoupení bytu, jehož jsou nájemci, na základě nabídky Města O., která jim byla doručena dne 4. dubna 1997 podle §22 odst. 1 Zákona. S Městem O. pak uzavřeli dne 12. května 1997 smlouvu o budoucí smlouvě kupní, jejímž předmětem měl být převod dotčené bytové jednotky. Město O. však poté nezaslalo žalobcům vyhotovení smlouvy, ale naopak uzavřelo dne 5. listopadu 1997 kupní smlouvu se zbývajícími nájemníky uvedeného domu, na jejíž základě převedlo tento dům včetně pozemku do podílového spoluvlastnictví ostatním nájemcům v domě. Dovolatelé poukázali na ustanovení §22 odst. 1 Zákona, podle kterého při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba, má dosavadní vlastník budovy povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Žalobci mají zato, že Město O. svým jednáním toto ustanovení porušilo, a proto se svých práv domáhali použitím ustanovení §603 odst. 3 o.z. Nadto je podle dovolatelů jednání Města O. v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání dále vyplývá, že dovolatelé vytýkají rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba považovat napadené rozhodnutí za správné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelé však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neuvedli a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na to, že dovolatelé fakticky uplatňují dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda k jejich naplnění skutečně také došlo.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění přitom nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Z podaného dovolání a z obsahu spisu však nevyplývá, že by případný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.byl skutečně také naplněn. Ostatně dovolání žalobců je založeno především na určitých skutkových tvrzeních, aniž by bylo fakticky naznačeno, v čem by odvolací soud byl měl případně chybně zhodnotit skutkový stav věci a provedené důkazy, což by podle dovolatelů mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Samotná skutková tvrzení obsažená v dovolání totiž ani nikterak nezpochybňují skutkové závěry soudu druhého stupně, na jejichž základě věc právně posoudil.
Dovolání žalobců však neumožňuje učinit ani závěr, že by byl případně uplatněn přiléhavě alespoň dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž není zřejmé, že by soud býval byl použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo, že by sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, což jsou jinak předpoklady důvodnosti dovolání vyvozované ze zmíněného ustanovení.
Soud druhého stupně - jak již bylo naznačeno výše - za základ svých právních úvah vzal skutečnost, že vlastník domu, v němž se nacházejí bytové jednotky, se může sám rozhodnout, zda bude prodávat jednotlivé bytové jednotky ve smyslu Zákona, či zda prodá jinému subjektu celý dům do vlastnictví, případně do podílového spoluvlastnictví, když pouze v prvém případě by byl povinen nabídnout podle Zákona ke koupi přednostně byt dosavadnímu nájemci bytu. V druhém z případů není pak možno o přednostním právu dosavadních nájemců vůbec uvažovat. Nemělo proto podle Krajského soudu v Plzni smysl zabývat se tím, zda Město O. mohlo dne 16. prosince 1997 platně odstoupit od smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené dne 12. května 1997, resp. 26. května téhož roku se žalobci, protože prodalo výše zmíněné domy s příslušnými pozemky do podílového spoluvlastnictví dosavadním nájemcům bytů - to však s výjimkou žalobců. I pokud by tato smlouva byla neplatná, nestali by se žalovaní vlastníky sporem dotčeného bytu a podílovými spoluvlastníky příslušných částí budovy a pozemků a nemohli by z tohoto důvodu tyto nemovitosti na žalobce převádět.
Uvedený právní závěr soudu druhého stupně však žalobci ve svém dovolání nikterak nezpochybňují, když pouze odkazují na příslušná ustanovení Zákona, jejichž výklad ovšem odvolací soud podal odpovídajícím způsobem (a ani dovolatelé v tomto případě tyto úvahy soudu nezpochybňují). Není proto možno ani v tomto případě uzavřít, že byl naplněn dovolací důvod - tentokrát ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Plzni pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobců zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková