ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.1115.99.1
sp. zn. 33 Cdo 1115/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl s senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce J. N., právního nástupce A. N., zemřelé 22. 7. 1995, zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. Č., o určení, že nemovitosti patří do dědictví po zemřelé A. N., vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 115/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. září 1998 č.j. 40 Co 401/98 - 90, takto:
I.Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 5. 5. 1995 se původní žalobkyně A. N. domáhala vůči žalovanému vrácení daru, k jehož vrácení vyzvala žalovaného prostřednictvím notářky dne 28. 3. 1995. Původní žalobkyně zemřela 22. 7. 1995. Následkem universální sukcese došlo k přechodu práv a povinností na manžela žalobkyně J. N. a soud prvního stupně připustil změnu žaloby tak, aby bylo rozhodnuto, že nemovitosti, které byly předmětem výzvy k vrácení daru, patří do dědictví po zemřelé žalobkyni.
Okresní soud v Šumperku určil, že nemovitosti, a to dům č. 1073 se st. pl. 1212, zahradou parcela č. 1767 a garáž se st. pl. č. 4074, vše zapsáno u Katastrálního úřadu v Šumperku pro k.ú. a obec Š. patří do dědictví po zemřelé A. N., zemřelé dne 22. 7. 1995, Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovaný se svým jednáním vůči původní žalobkyni - matce A. N. - dopustil hrubého porušení všeobecně uznávaných dobrých mravů tím, že o matku nejméně devět měsíců před její smrtí neprojevil žádný zájem, neposkytl ji potřebnou pomoc, a tím byla tedy naplněna podmínka pro vrácení daru, ke kterému byl žalovaný vyzván žalobkyní dne 28. 3. 1995.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh, aby bylo určeno, že nemovitosti, a to dům č. 1073 se st. pl. 1212, zahradou parcela č. 1767 a garáž se st. pl. č. 4074, vše zapsáno u Katastrálního úřadu v Šumperku pro k.ú. a obec Š., patří do dědictví po zemřelé A. N., zemřelé 22. 7. 1995, se zamítá; zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vrácení darovaných nemovitostí ve smyslu ust. §630 obč. zák., protože jednání žalovaného nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, když žalovaný matku nenavštěvoval, jelikož mu v návštěvách matky bránil jeho pobyt mimo území republiky, který byl spojen jen s občasnými pobyty v České republice v místě bydliště jeho družky. Odvolací soud při svém právním závěru přihlédl i ke skutečnosti, že dárkyni už v době darování muselo být zřejmé, že od obdarovaného syna - žalovaného nebude možno předpokládat nějakou aktivitu, když od roku 1969 se syn trvale zdržoval mimo území republiky. Odvolací soud tedy dovodil, že nemohlo dojít za života dárkyně - žalobkyně k obnově jejího původního vlastnického páva k předmětným nemovitostem a nemohou proto patřit do dědictví po zemřelé žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jeho důvodnost o ust. §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., protože se domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to zejména proto, že nebylo prokázáno, že by se žalobce od léta 1994 do smrti matky - původní žalobkyně zdržoval v zahraničí soustavně nebo v takovém rozsahu, aby by mu to bránilo navštěvovat svoji matku a závěr odvolacího soudu, že žalobce se v tomto období nezdržoval na území republiky, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel dále namítá, že je nesprávné právní posouzení soudu, pokud nepovažoval za hrubé porušení dobrých mravů, když syn /žalovaný/ matku /žalobkyni/ nenavštěvoval, i kdyby se vyšlo ze závěru, že žalovaný jezdil do České republiky je na občasné pobyty v místě bydliště jeho družky. Dovolatel poukazuje, že odvolací soud měl při právním posouzení vyjít z ust. §3 odst. 1 obč. zák. a ne ze srovnání důvodů k vrácení daru podle ust. §630 obč. zák. s důvody pro vydědění podle ust. §469a odst. 1 písm. a), b) obč. zák. Žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný sdělil, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení ustanovením §133 a §134 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) os.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.) Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud konstatuje, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Skutková zjištění odvolacího soudu, podstatná pro závěr, zda žalovaný svým jednáním vůči žalobkyni hrubě porušil dobré mravy jsou popsána na straně 2 a 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Tyto skutkové okolnosti, zejména zda a kdy žalovaný svoji matku /žalobkyni/ navštěvoval, jsou popsány v záznamu účastnické výpovědi žalovaného, potvrzeny byly i svědeckou výpovědí J. Ch. (č.l. 53/verte spisu) a byly odvolacím soudem hodnoceny postupem, který odpovídá §132 o.s.ř. Soud přitom respektoval požadavky, jež jsou na něho kladeny ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.. V hodnocení důkazů odvolacím soudem neshledal dovolací soud z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor, když odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že žalovaný v období od září 1994 do května 1995 jezdil do České republiky jednou nebo maximálně dvakrát do měsíce na dobu víkendů, po tuto dobu jinak žil a pracoval v Německu, kde 6. 5. 1995 skončil činnost autotaxi a začal se postupně stěhovat do České republiky. Není tedy možno konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, či že by odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Sporné řízení - kterým je i řízení v této věci - je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. K těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Při hodnocení důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o.s.ř..). Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno pro něj založit příznivé rozhodnutí ve věci, neprokáže, a nevyjdou-li tyto skutečnosti v řízení jinak najevo, stíhají jej nepříznivé procesní důsledky z toho plynoucí. Pokud by tedy žalobce chtěl vyvrátit tvrzení žalovaného,že v rozhodném období od října 1994 do května 1995 se žalovaný zdržoval mimo území České republiky, bylo na něm, aby ve smyslu ust. §120 odst. 1 o.s.ř. předložil o této tvrzené skutečnosti důkaz (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1998, sp.zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod pořadovým číslem 152).
Žalobce se dovolává i dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Jiné vady řízení ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo takovou vadou.
Vadou řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř. a nebyl proveden důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinnostmi tvrdit a vést důkaz, navrhla, přestože měl důkaz posloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty právní normy, jíž se procesní strana dovolává. Za situace, kdy zmíněná rozhodná skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení §132 o.s.ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1183/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 7, roč. 1999, str. 216/ V dané věci nebylo z obsahu spisu zjištěno /a sám dovolatel ani netvrdí/, že by soudu byl nabídnut důkaz ohledně pobytu žalovaného na území České republiky v rozhodném období, který by soud neprovedl. Dovolací soud ani neshledal oprávněnou námitku dovolatele, že odvolací soud svým postupem porušil ust. §5 o.s.ř, tj. že soudy poskytují účastníkům poučení o jejich právech a povinnostech. Pokud dovolatel uvádí tuto námitku v souvislosti s opatřením důkazu o pobytu žalovaného v České republice, pak z obsahu spisu na č. l. 84 se podává, že na výslovný dotaz soudu právní zástupce žalobce neoznačil žádný důkaz k tvrzení žalobce o tom, že v rozhodném časovém období se žalovaný na území České republiky zdržoval a dodal, že takový důkaz považuje za nadbytečný. Soud proto neměl důvod neuvěřit výpovědi žalovaného a svědecké výpovědi J. Ch., z nichž měl soud za prokázané, že v rozhodné době žalovaný pobýval a pracoval mimo území České republiky a do republiky dojížděl jen na občasné návštěvy.
Předmětem dovolacího přezkumu byla dále otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., odvolací soud správně vyložil otázku hrubého porušení dobrých mravů.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Jde buď o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák., nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Právní názor, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, je v souladu s tím, co bylo shora uvedeno a odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávný výklad §630 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvody uplatněné dovolatelem nebyly naplněny a nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst.1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. června 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková