Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2000, sp. zn. 33 Cdo 698/99 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.698.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.698.99.1
sp. zn. 33 Cdo 698/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců A) O. S., a B) M. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované O. K., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 125/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. ledna 1999 č. j. 6 Co 3202/98 - 50, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. října 1998 č. j. 16 C 125/98-31 zamítl návrh žalobců na určení jejich vlastnického práva k domu čp. 5 na stavební parcele č. 71 o výměře 826 m2 a k stavební parcele č. 71 o výměře 826 m2 v kat. území K., o. K., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci měli požádat o vydání nemovitosti u okresního úřadu podle restitučního zákona č. 229/1991 Sb. Jedná se o speciální předpis a žalobci se nemohou domáhat svých práv občanskoprávní cestou. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Podle zjištění odvolacího soudu uzavřeli žalobci podle notářského zápisu ze dne 19. 3. 1959 kupní smlouvu s manželi F. a F. M., podle níž uvedení manželé prodali žalobcům předmětné nemovitosti, které oni sami získali podle přídělové listiny N. p. f. ze dne 22. května 1948 č. j. K 2521/48 - I se vším příslušenstvím staveb a půdy a s veškerým živým a mrtvým inventářem nacházejícím se v usedlosti, popř. včleněným do JZD v K. Tato smlouva byla tehdejším Státním notářstvím v Trhových Svinech dne 26. ledna 1960 registrována a vlastnictví žalobců zapsáno ve vložce č. 317 pro k. ú. K. tehdejším Lidovým soudem v Trhových Svinech. K obsahu samotné smlouvy konstatoval odvolací soud, že z něho vyplývá, že i v době uzavření uvedené kupní smlouvy šlo stále o nemovitosti z tzv. přídělu zemědělských usedlostí a tento příděl nebyl v době převodu ještě ani vyrovnán. Ze skutečnosti, že nedoplatek nebyl zaplacen ani v době, kdy žalobci nemovitosti opustili a odstěhovali se na Slovensko, vyvodil odvolací soud závěr, že sporné nemovitosti měly stále povahu tzv. přídělu. Proto stát i nadále jednal s žalobci jako s odcházejícími přídělci a provedl s nimi i zápis o vyúčtování. Odvolací soud též vyslovil, že nemá pochybnosti o tom, že žalobci učinili prohlášení, jímž se ve prospěch státu uvedeného přídělu vzdali, i když originál jejich prohlášení neměl soud k dispozici a v řízení se nepodařilo ověřit, zda skutečně došlo u tehdejšího MNV v R. k podpisu tohoto prohlášení žalobci. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že došlo k platnému vzdání se přídělu, v jehož důsledku došlo k přechodu vlastnického práva žalobců na stát, z něhož vlastnictví přešlo na obec K. podle zákona č. 172/1991 Sb. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba domáhající se určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem je nedůvodná, rozhodl podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně. Právem též poukázal na to, že žalobci mohli svá práva k předmětným nemovitostem uplatnit podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. Současně však odvolací soud připustil ve výroku svého rozsudku možnost dovolání, kterou v odůvodnění upřesnil tak, že je významné posouzení toho, zda za situace, kdy nebyla doplacena přídělová cena, si nemovitosti ponechávají povahu tzv. přídělu a zda i za existence kupní smlouvy mezi přídělci a žalobci pozbyli žalobci vlastnictví k těmto nemovitostem na základě vzdání se přídělu. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž uvádějí, že ze smluvního převzetí nedoplatku přídělové ceny za jejich právního předchůdce nelze dovodit, že by jejich spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo jakkoli omezeno a že by tomu mohlo tak být i v době, kdy v souladu s kupní smlouvou nedoplatek přídělové ceny uhradili a v roce 1973 se rozhodli odstěhovat zpět na Slovensko. Předmětná nemovitost nesloužila k zemědělskému podnikání, neboť dovolatelé pracovali jako členové JZD v z. d. K.. Proto se domáhají ve smyslu ust. §126 odst. 1 občanského zákoníku ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do jejich vlastnického práva zasahuje a žádají vydání na tom, kdo je zadržuje. Jsou toho názoru, že všechna další opatření tehdejších úřadů včetně jejich snahy dosáhnout u dovolatelů „vzdání se přídělu" postrádají zákonný podklad a mohly jen vést k vyvolání omylu vzhledem k obecně vžité presumpci správnosti rozhodování správních orgánů. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadaný rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 písm. b) o. s. ř.). Vzhledem, k tomu, že dovolací soud neshledal, že by řízení uvedenými vadami trpělo, tyto vady nebyly v dovolání namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu, zabýval se dále odvolací soud námitkami dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu. V daném případě vyplývá přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.. V rámci takto založené přípustnosti dovolání je možno uplatňovat dovolací důvody podle §241odst. 3 písm. a), b) a d) o. s. ř. a nikoli dovolací důvod spočívající ve skutečnosti, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání bez omezení a takové omezení jen na určité právní otázky je obsaženo pouze v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vychází dovolací soud z toho, že odvolací soud připustil dovolání pro řešení všech právních otázek, kterými se zabýval. Pouze výroková část rozsudku totiž obsahuje vymezení hmotných, popřípadě procesních práv účastníků. Dovolací soud se v této otázce ztotožňuje s názorem Ústavního soudu ČR vyjádřeným v nálezu ze dne 24. února 1997 sp. zn. IV ÚS 324/96, který byl publikován pod č. 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 7, str. 139. Rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu byl pak konkretizován žalobci v dovolání. Dovolací soud byl přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, přičemž musel vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně a tato skutková zjištění přezkoumávat nemohl. Úkolem Nejvyššího soudu bylo v hranicích právních otázek vymezeným dovoláním určit, zda právní posouzení věci, na kterém spočívá napadené rozhodnutí, je správné. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zásadní námitka dovolatelů proti právnímu posouzení věci soudy předchozích stupňů spočívá v tom, že - jak je uvedeno v závěru bodu III dovolání - dovolatelé byli protiprávně nuceni vzdát se přídělu. Jejich prohlášení o tom, že se vzdávají přídělu ve prospěch státu, jehož existenci konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, je tak právně kvalifikováno jako neplatné, přičemž tak nebylo posouzeno soudy předchozích stupňů. K takto formulovanému vymezení právních otázek, které dovolatelé tímto otevřeli dovolacímu přezkumu, konstatuje Nejvyšší soud, že z charakteru jeho přezkumné činnosti vyplývá, že v dovolacím řízení nemohou být uplatňovány nové skutečnosti a důkazy. Sám charakter dovolacího řízení nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím a které odvolací soud nemohl ani uvažovat. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím oba žalobci tvrdili, že zmíněný právní úkon „vzdání se přídělu" nikdy neučinili, soudy v obou řízeních směřovaly svoje skutková zjišťování k této otázce, aby posléze konstatovaly, že podle jejich názoru ke vzdání se přídělu došlo, a z tohoto skutkového zjištění odvodily právní názor o zániku vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem. V dovolacím řízení, jehož přípustnost je založena v úpravě §239 odst. 1 o. s. ř., nelze přezkoumávat skutkové závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně. V úvahu by proto přicházel pouze přezkum právního názoru těchto soudů o zániku vlastnického práva. Jestliže však dovolatelé namítají, že jejich úkon měl být posuzován jako neplatný, jde o novou dosud v řízení neuplatněnou skutečnost, která nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Vzhledem k tomuto závěru nepovažuje Nejvyšší soud za nutné zabývat se druhou námitkou, kterou dovolatelé uplatňují, a sice námitkou, že ochrany svého vlastnického práva se dovolatelé mohli domáhat nikoli pouze na základě z. č. 229/1991 Sb., ale též na základě obecné občanskoprávní úpravy. Protože dovolatelé ve svém dovolání nevymezili žádnou další právní otázku, jejímž přezkumem by se měl dovolací soud zabývat, konstatuje Nejvyšší soud, že nebyl shledán důvod, který by vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, a proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení zřejmě žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. června 2000 JUDr. Zdeněk D e s , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2000
Spisová značka:33 Cdo 698/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.698.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18