ECLI:CZ:NS:2000:7.TVO.148.2000.1
sp. zn. 7 Tvo 148/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 12. 2000 stížnost obžalovaného JUDr. F. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2000, sp. zn. 5 Ntv 16/2000, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení zrušuje . Podle §71 odst. 3 tr. ř. se návrh předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího na prodloužení vazby obžalovaného JUDr. F. K. v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 24/99 z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla vazba obžalovaného JUDr. F. K. v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 24/99 prodloužena do 31. 3. 2001.
Obžalovaný JUDr. F. K. podal proti usnesení v zákonné lhůtě stížnost, v níž označil prodloužení vazby nad dobu dvou roků za nedůvodné a navrhl zrušení napadeného usnesení.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
Obžalovaný je na podkladě podané obžaloby stíhán pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Trestní stíhání je ve stadiu odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací má rozhodnout o odvoláních obžalovaného a poškozeného proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2000, sp. zn. 4 T 24/99. Veřejné zasedání před Vrchním soudem v Praze bylo nařízeno na 7. 2. 2001.
Ve vazbě je obžalovaný od 16. 12. 1998. V nynějším stadiu řízení je obžalovaný ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř., uplynula dne 16. 12. 2000. Více než 15 dnů před skončením této lhůty předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího navrhla prodloužení vazby. O prodloužení vazby rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze rozhodl v rozporu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného prodloužil.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky, a pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
V posuzovaném případě lze s Vrchním soudem v Praze souhlasit v tom, že na straně obžalovaného nadále trvá důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obavu z toho, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, Vrchní soud v Praze opřel o skutečnosti, které jsou dostatečně konkrétní a přesvědčivé. Tyto skutečnosti mají původ v počátečním stadiu trestního stíhání, kdy bylo třeba přítomnost osoby obžalovaného zajistit na podkladě příkazu k zatčení ze dne 12. 5. 1998, přičemž obviněného se podařilo zadržet teprve dne 16. 12. 1998. Vrchní soud v Praze správně usoudil, že obžalovaný se trestnímu stíhání vyhýbal pobytem mimo bydliště. Obavu uvedenou v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. zesiluje okolnost, že odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze, byť nepravomocným, byl obžalovanému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na sedm roků.
Vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. však není sám o sobě dostatečným důvodem k prodloužení vazby nad dva roky. Toho si byl Vrchní soud v Praze vědom, avšak dosavadní průběh trestního stíhání zhodnotil způsobem, z něhož přesvědčivě nevyplývá, že by stav, kdy trestní stíhání obžalovaného nebylo skončeno v rámci dvou roků trvání vazby, byl důsledkem obtížnosti věci nebo jiných závažných důvodů. Vrchní soud v Praze se v tomto ohledu omezil na konstatování, že dokazování bylo náročné a že orgánům činným v trestním řízení nelze vytýkat neodůvodněné průtahy.
Pokud jde o obtížnost projednávané věci, je třeba poznamenat, že z hlediska rozsahu žalované trestné činnosti, okruhu dokazovaných skutečností a míry prováděného dokazování se posuzovaný případ nijak nevymyká takovému stupni obtížnosti, který je v praxi krajských soudů jako soudů prvního stupně obvyklý. Vrchní soud v Praze ostatně obtížností věci v napadeném usnesení ani neargumentoval. Úvahu Vrchního soudu v Praze, že dokazování bylo náročné, lze vztahovat spíše jen k hodnocení důkazů, a nikoli k obsáhlosti dokazování, množství a dostupnosti důkazů apod.
Jiné závažné důvody ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. v daném případě ve skutečnosti také nejsou dány. Tyto důvody nijak nenaplňuje úvaha Vrchního soudu v Praze o tom, že v postupu orgánů činných v trestním řízení nebyly neodůvodněné průtahy. Tato úvaha sice má své opodstatnění v tom smyslu, že mezi jednotlivými úkony trestního řízení nejsou žádná podstatnější období nečinnosti orgánů trestního řízení. Má-li se však dosavadní řízení zhodnotit skutečně objektivně, je třeba poukázat na to, že délka řízení, zejména ve stadiu soudního řízení, byla nepříznivě ovlivněna tím, že původní odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000 byl v odvolacím řízení zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 5 To 89/2000. Důvody tohoto rozhodnutí odvolacího soudu spočívaly v tom, že Městský soud v Praze nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neprovedl všechny potřebné důkazy a za důkaz považoval i úkon, který byl jako důkaz nepoužitelný. Přitom uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vyvoláno tím, že by obžalovaný nově uplatnil obhajobu, která by nebyla známa v hlavním líčení. Naopak ke zrušení rozsudku vedly v podstatě ty důvody, které obžalovaný uplatňoval v rámci své obhajoby již v hlavním líčení. To svědčí o skutečnosti, že Městský soud v Praze nevěnoval obhajobě obžalovaného náležitou pozornost a nevypořádal se s ní způsobem, který by v odvolacím řízení obstál.
Pokud bylo za této situace třeba zrušit první odsuzující rozsudek a vrátit věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, není možné přesvědčivě dovodit, že stav, kdy trestní stíhání obviněného nebylo skončeno v rámci lhůty dvou roků trvání vazby, je důsledkem nějakých objektivně závažných důvodů, neboť tento stav je především důsledkem vad prvního odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze.
Proto nepřichází v úvahu, aby vazba obžalovaného byla prodloužena nad dva roky podle §71 odst. 3 tr. ř.
Nelze pominout, že vazba je závažným zásahem do ústavně garantované osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Právní režim vazby je z hlediska jejího trvání ovládán zásadou, že vazba smí trvat jen po dobu stanovenou zákonem (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Prodloužení vazby nad dobu dvou roků představuje výjimku z ústavně zakotveného časového limitu vazby. Rozhodnutí o prodloužení vazby se proto musí opírat o výjimečné skutečnosti. Posuzovaný případ však žádné výjimečné skutečnosti v tomto ohledu nevykazuje, a to z hlediska obtížnosti věci ani z hlediska jiných důvodů, v důsledku kterých nebylo trestní stíhání skončeno v rámci lhůty dvou roků trvání vazby. Pod tyto důvody rozhodně není možné zahrnout to, že Městský soud v Praze vadně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, který byl v odvolacím řízení zrušen.
Z uvedeného je zřejmé, že k prodloužení vazby nad dobu dvou roků nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v §71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení a zamítl návrh na prodloužení vazby.
Nedostatek podmínek uvedených v §71 odst. 3 tr. ř. nelze nahradit úvahami o důvodnosti vazby z hlediska §67 odst. 1 tr. ř., úvahami o závažnosti trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný stíhán, ani úvahami o tom, jaké důsledky na další průběh řízení případně bude mít propuštění obžalovaného na svobodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec