ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1190.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1190/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce V. R., proti žalovaným 1) P. A., a 2) F., o určení neplatnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 104/96, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. února 1999, č.j. 15 Co 411/98-162, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. První žalovaný a druhá žalovaná jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 537,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23. února 1999, č.j. 15 Co 411/98-162, poté, co připustil změnu žaloby, "změnil" v napadeném rozsahu rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. března 1998, č.j. 7 C 104/96-117, tak, že smlouvu o nájmu specifikovaných nebytových prostor a pozemků, kterou uzavřeli žalobce a první žalovaný dne 23. února 1996, včetně jejího dodatku ze dne 23. února 1996, a smlouvu o podnájmu týchž nemovitostí uzavřenou žalovanými dne 22. března 1996, určil neplatnými, potvrdil výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nepřipustil proti svému rozsudku dovolání.
Za situace, kdy "předmětné nemovitosti nejsou ze strany odpůrců již delší dobu užívány", odvolací soud - s argumentem, že rozhodnutí bude základem právních vztahů účastníků řízení - dovodil naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv. Po doplnění dokazování vyjádřením J. B., ze dne 31. října 1998, předloženým žalovanými (§213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též "o.s.ř."), vzal odvolací soud skutkový stav, k němuž soud prvního stupně dospěl hodnocením provedených důkazů (§132 o.s.ř.), zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie a psychologie (včetně jeho dodatku), vypracovaného V. Ch., P. H. a J. V., za správný a úplný. Vyšel tedy z toho, že v době, kdy sjednával s prvním žalovaným nájemní smlouvu a dodatek k ní, tj. v únoru 1996, žalobce trpěl duševní chorobou - bipolární afektivní poruchou, která - po depresi - procházela fází (středně těžké) manie; kognitivní funkce (rozumové schopnosti, logika myšlení, kritičnost) byly velmi těžce narušeny, desintegrovány psychotickými manickými příznaky, žalobce nebyl schopen použít svůj intelekt, poznávací a paměťové schopnosti, nebyl sto chápat smysl a dopad svého jednání, ovlivněného chorobně deformovanými náladami, jeho psychické kognitivní funkce, zejména schopnost přiměřeně vnímat a kriticky hodnotit situace s užitím logiky rozumu a předchozích zkušeností a znalostí, byly nemocí ovlivněny. Uvedené zjištění pak odvolací soud vedlo k právnímu závěru, totožnému se závěrem soudu prvního stupně, že zmíněné právní úkony (smlouvy) jsou ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1993 (dále jen "obč. zák."), (absolutně) neplatné, neboť žalobce jednal v duševní poruše, která jej činila k těmto úkonům neschopným; jestliže první žalovaný nebyl nájemcem nemovitostí, je neplatná i smlouva o podnájmu ze dne 22. března 1996.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní (zastoupeni advokátem) včasnými dovoláními, jejichž přípustnost opřeli výlučně o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/, §238 odst. 1 a §239 odst. 2 o.s.ř. Vycházejíce z neplatnosti plné moci, udělené advokátu JUDr. A. J. v době, kdy žalobce trpěl duševní chorobou, zastávají dovolatelé názor, že žalobce neměl způsobilost být účastníkem řízení a způsobilost procesní. Přestože - s odkazem na §239 odst. 2 o.s.ř. - ohlašují zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní, směřují výhrady k postupu odvolacího soudu při projednání odvolání; namítají totiž nesprávné hodnocení významu a obsahu vyjádření MUDr. J. B., kterého odvolací soud - ač to žalovaní navrhovali - nevyslechl, a okolnost, že odvolací soud nepřistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku. V těchto "pochybeních" spatřují nepřiměřené omezení svých procesních práv a porušení zásady spravedlivého procesu v důsledku nerovnoprávného postavení stran. Námitkou nesprávného použití klasifikace MKN-10 (Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů ve znění 10. decenální revize ve smyslu opatření Českého statistického úřadu ze dne 5. května 1993, publikovaného ve Sbírce zákonů ČR, částka 39, ročník 1993) dovolatelé dále napadají zjištění, týkající se duševního onemocnění žalobce. Tvrdí, že v rozhodné době trpěl hypomanií, nejlehčím stupněm diagnostikované duševní choroby, při němž byl schopen rozpoznat své jednání a jeho následky. Protože žalobce znemožnil prvnímu žalovanému užívání nebytových prostor a nepodřídil se ani předběžnému opatření soudu, nebyla - podle názoru prvního žalovaného - určovací žaloba "opodstatněna". Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhli napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 23. února 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ke dni 31. prosince 2000.
Dovolání jsou nepřípustná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 odst. 1, 2 a §239 odst. 1, 2 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení (tzv. zmatečnostmi), které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je - pokud bylo dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem - dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost (a současně důvodnost) dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, d/, e/, f/ a g/ o.s.ř. nejsou v dovoláních výslovně namítány a žádná argumentace se k nim nepřipíná, je pro posouzení přípustnosti (a důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo zmatečnostními vadami, které - ať odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu nebo podle obsahu námitek - dovolatelé uplatňují.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§19 o.s.ř.). Jde-li o fyzickou osobu, vzniká její způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivita) narozením a zaniká smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou (srov. §7 odst. 1, 2 obč. zák.). Není pochyb o tom, že žalobce subjektem práv a povinností byl; žalovaní ostatně skutečnosti rozhodné pro pochybnosti v tomto směru netvrdili (zřejmě - nesprávně - ztotožnili nedostatek procesní způsobilosti žalobce s jeho způsobilostí být účastníkem řízení). Řízení tudíž zmatečností podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. postiženo není.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§20 o.s.ř.). Procesní způsobilost je spjata s hmotněprávní způsobilostí k právním úkonům, která - jde-li o fyzickou osobu - vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku nebo uzavřením manželství před dosažením tohoto věku (srov. §8 odst. 1, 2 obč. zák.). Způsobilost nezletilých k právním úkonům zákon omezuje rozumovou a volní vyspělostí odpovídající jejich věku (srov. §9 obč. zák.) a způsobilost fyzické osoby, která je schopna činit - pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů - jen některé právní úkony, je omezena rozhodnutím soudu (§10 odst. 2, 3 obč. zák.); fyzickou osobu, jež pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud způsobilosti k právním úkonům zbaví (§10 odst. 1, 3 obč. zák.).
Fyzická osoba, která již v době zahájení řízení nemá procesní způsobilost (nezletilý, osoba zbavena či omezena ve způsobilosti k právním úkonům), musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem (§22, §23 o.s.ř.), popřípadě opatrovníkem (§29 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže v době zahájení řízení byl účastník procesně způsobilý, avšak tuto způsobilost v průběhu řízení ztratil (v důsledku pravomocného rozsudku o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům), je soud povinen (není-li účastník zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí) řízení podle §109 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přerušit do doby, než mu bude ustanoven zákonný zástupce.
Vedle případů shora uvedených mohou nastat situace, kdy účastník, který procesní způsobilost ve smyslu §20 o.s.ř. má a v průběhu řízení ji nepozbyl, byl stižen duševní poruchou, způsobující neplatnost jeho právních úkonů; soudní praxe zastává názor, že fyzická osoba stižená duševní poruchou, jež způsobuje neplatnost právních úkonů (srov. též §38 odst. 2 obč. zák.), je - pokud takové okolnosti jsou v řízení zjištěny - rovněž procesně nezpůsobilá. Soud takovému účastníku - neučiní-li jiná vhodná opatření (např. nepřeruší-li řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. s podnětem k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům) - ustanoví podle §29 odst. 2 o.s.ř. opatrovníka, který jej v řízení bude zastupovat po dobu, po níž důvod ustanovení trvá. Má-li však účastník zmocněnce s procesní plnou mocí, není třeba mu opatrovníka ustanovovat; předpokladem však je, že zvolenému zmocněnci udělil plnou moc platně, tj. že v době uzavření dohody o zastupování ještě nebo již duševní poruchou netrpěl. Neustanoví-li soud účastníku opatrovníka, ačkoli k tomuto opatření byly splněny zákonem stanovené podmínky, je odůvodněn závěr, že nebyl zastoupen ten, kdo v řízení musel být zastoupen. K tomuto nedostatku podmínky řízení, který lze odstranit, je soud povinen přihlédnout kdykoliv zařízení (§103, §104 odst. 2 o.s.ř.).
Trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., nelze bez dalšího dovozovat, že by tím byla způsobena určitá újma na právech všem účastníkům řízení. Jde-li o řízení sporné, charakterizované tím, že zde stojí proti sobě procesní strany s opačnými zájmy na výsledku řízení, nepociťuje účastník, který je s výsledkem sporu (rozhodnutím soudu) spokojen, jako újmu na svých právech okolnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s principem sporného řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jehož se soud dopustil jen ve vztahu k jinému účastníku řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch. Tento závěr - použitý ve vazbě na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 19/1998, pod číslem 139 - lze aplikovat i na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Ke zmatečnostní vadě podle uvedeného ustanovení dovolací soud tudíž přihlíží jen tehdy, jestliže procesní způsobilost postrádal, aniž by byl řádně zastoupen, dovolatel. Opačný závěr nelze dovodit ani z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., které ukládá dovolacímu soudu z úřední povinnosti vyvodit důsledky z existence zmatečnostních vad. Platí totiž, že k dovolání je legitimován jen ten účastník, jemuž byla soudem způsobena újma, např. tím, že soud pominul okolnosti svědčící o jeho procesní nezpůsobilosti a neučinil opatření potřebná k řádnému zastoupení takového účastníka, aby byla v řízení zajištěna ochrana jeho práv a zájmů. Byla-li proto újma způsobena protistraně, účastníku odlišnému od dovolatele, jehož nárok žalobou uplatněný byl shledán po právu, znamenala by kasace dovoláním napadeného rozhodnutí z důvodů, jež se netýkají dovolatele, porušení účelu občanského soudního řízení, kterým ve smyslu §1 je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů; současně by se takový postup jevil v přímém rozporu se směrnicí obsaženou v ustanovení §6 o.s.ř., podle které má být ochrana práv rychlá a účinná.
Jelikož v projednávané věci dovolatelé namítají nedostatek procesní způsobilosti a z něho plynoucí neplatnost zastoupení žalobce, který byl ve sporu zcela úspěšný, nelze na jeho základě - i kdyby skutečně řízení zmíněnou vadou trpělo - dovolání mít za přípustná (a důvodná).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné - oproti očekávání dovolatelů - není, protože rozsudkem odvolacího soudu ve skutečnosti nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, nýbrž potvrzen. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům řízení meritorními výroky jsou podle závěrů těchto rozhodnutí diformní. Pro závěr, že rozsudek je měnící, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok o věci samé, popřípadě uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §220 nebo §219 o.s.ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztahy účastníků řízení, tedy, zda na základě odlišného právního posouzení rozhodných skutečností stanovil práva a povinnosti účastníků rozdílně či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999, pod číslem 52). Odlišností se ovšem nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Jestliže odvolací soud připustil změnu žaloby a o odvolání rozhodl věcně, je třeba - z pohledu §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - zkoumat, zda se změna dotkla základu nároku, předmětu nároku, popřípadě obou, a v jakém rozsahu.
V projednávané věci soud prvního stupně - na základě negatorní žaloby (§126 odst. 1 obč. zák., §80 písm. b/ o.s.ř.) - rozsudkem zavázal žalované zdržet se užívání vymezených nebytových prostor a pozemků, vycházeje z toho, že nájemní smlouva (včetně jejího dodatku), z níž právo užívání odvozoval první žalovaný, je ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. neplatná, a že i druhému žalovanému, pokud užíval nemovitosti na základě podnájemní smlouvy uzavřené s prvním žalovaným, nesvědčil platný právní titul. Odvolací soud připustil podle §95 odst. 1 ve spojení s §211 o.s.ř. změnu žaloby výlučně v předmětu nároku (petitu) do podoby žaloby o určení neplatnosti zmíněných právních úkonů (§80 písm. c/ o.s.ř.), aniž byl změnou dotčen základ nároku (rozhodné skutečnosti tvrzené žalobcem); ke změně žaloby v odvolacím řízení přistoupil žalobce proto, že negatorní žaloba ztratila smysl, když žalovaní - podle nesporných tvrzení účastníků - předměty nájemní, resp. podnájemní smlouvy neužívali. Ve světle výkladu shora uvedeného je pro odpověď na otázku přípustnosti dovolání v intencích ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. určující, že rozhodné skutečnosti týkající se jednání žalobce v duševní poruše posoudily soudy obou stupňů totožně; jestliže pouze v důsledku připuštěné změny žaloby odvolací soud práva a povinnosti účastníků vymezil - na rozdíl od soudu prvního stupně - formou deklaratorního rozsudku, jímž určil, že zamyšlené právní vztahy nebyly uvedenými právními úkony založeny, nelze za diformní považovat ani obsah práv a povinností vyplývající z výroků rozsudků soudů obou stupňů o věci samé. Platnost smluv totiž soud prvního stupně hodnotil jako otázku předběžnou, jejíž řešení - shodné s právním závěrem odvolacího soudu - našlo svůj bezprostřední výraz v uložení povinnosti zdržet se užívání nemovitostí.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušující usnesení odvolací soudu, a jelikož přípustnost dovolání odvolací soud výrokem svého rozhodnutí nevyslovil, je vyloučeno uvažovat o aplikaci ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř.
Zbývá posoudit přípustnost z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., na něž dovolatelé rovněž výslovně poukazují.
Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé podáními z 10. ledna, resp. 14. ledna 1999, označenými jako doplnění odvolání, požádali, aby odvolací soud vyslovil proti svému rozhodnutí přípustnost dovolání, neboť "se jedná o věc zásadního právního významu, která může způsobit narušení právní jistoty ve smluvních vztazích a obecně v celé šíři podnikatelské činnosti"; návrh na připuštění dovolání, jemuž odvolací soud nevyhověl, tedy nespojili s konkrétně vymezenými právními otázkami.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tedy - vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace, je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Správnost nebo úplnost skutkových zjištění, ani námitky, že řízení je postiženo jinými - než v §237 odst. 1 o.s.ř. uvedenými - vadami (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), nejsou sto přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. založit.
Pokud dovolatel dovoláním nevymezil právní otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem napadl, popřípadě jejichž řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal, zpochybnil, jinými slovy, nepoměřuje-li dovolatel správnost rozhodnutí odvolacího soudu způsobilým dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., nemůže dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalovaných po obsahové stránce nejsou odůvodněna ustanovením §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (žádnou argumentaci dovolatelů tomuto dovolacímu důvodu nelze podřadit). Námitka nesprávnosti hodnocení vyjádření MUDr. J. B., tedy listiny čtené v odvolacím jednání (§129 odst. 1, §211, §213 odst. 2 o.s.ř.), směřuje - i když nepřesně - k uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a tvrzením, že zpracovatel vyjádření nebyl jako svědek v odvolacím řízení vyslechnut a že odvolací soud nedal znalecký posudek zpracovaný soudem prvního stupně ustanoveným znalcem přezkoumat revizním znalcem, namítají existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Pokud dovolatelé hodnotí duševní chorobu žalobce jako hypomanii, při níž rozeznávací a určovací schopnosti nebyly omezeny, vyjadřují nesouhlas se skutkem, nikoliv s právními závěry; zjištění, že žalobce v rozhodné době trpěl bipolární afektivní poruchou nalézající se ve (středně těžké) manické fázi, je totiž skutkovým závěrem soudu, učiněným hodnocením důkazů podle §132 o.s.ř. Konečně ani námitku neopodstatněnosti žaloby na určení nelze pojímat jako nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o danosti naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., protože ji dovolatelé opřeli o skutkové okolnosti, které navíc se závěrem o naléhavém právním zájmu nesouvisí.
Nejsou-li dovolání přípustná podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o.s.ř. Žalovaným, kteří zavinili, že dovolání byla odmítnuta, uložil dovolací soud zaplatit žalobci na náhradě nákladů, které mu v tomto stadiu řízení vznikly, částky po 537,50 Kč, představující mimosmluvní odměnu za úkon právní služby - vyjádření k dovoláním (§1 odst. 2, §7, §9 odst. 1, 3 písm. a/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), a paušální náhradu (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková předseda senátu